Otevřít hlavní menu

Magnetorezistence (či magnetoresistence) je schopnost materiálu změnit svou hodnotu elektrického odporu vlivem vnějšího magnetického pole.

Obsah

HistorieEditovat

První takový mechanismus objevil W. Thomson (známý také jako Lord Kelvin) v roce 1856 při experimentování s niklovými a železnými vzorky. Později byly objeveny další magnetorezistenční mechanizmy, přičemž některé vyžadují, aby byl vzorek magnetický (a magnetické pole slouží k ovládání magnetizace), zatímco jindy ovlivňuje magnetické pole elektrický proud přímo.

V Thomsonových experimentech[1] se jednalo o anizotropní magnetorezistenci (AMR) a odpor vzorku se měnil nejvýše o několik procent. Novější badatelé (například český rodák a nositel Nobelovy ceny Peter Grünberg) objevili materiály (případně jejich kombinace ve vícevrstvých strukturách), které vykazují mimořádně vysoké hodnoty magnetoresistence označované jako obří magnetorezistence (GMR), kolosální magnetorezistence (CMR) a tunelovací magnetoresistence (TMR).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. W. Thomson, Proc. Royal Soc. London,Vol. 8, (1856-1857), pp.546-550.

Externí odkazyEditovat