Otevřít hlavní menu

Magdalenién je archeologická kultura zaujímající svrchní (pozdní) část mladého paleolitu (přibližně 17 až 11 tisíc let BP).[pozn. 1] Jedná se o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Je pojmenován dle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii.

Dějiny bádáníEditovat

Eponymní lokalita byla kopána v 60. letech 19. století francouzským paleontologem Édouardem Lartetem. Lartet na základě paleontologických nálezů rozdělil paleolit na 4 období (kdy první je nejmladší a čtvrté nejstarší), přičemž magdalénien v jeho rozdělení znamená druhou nejmladší fázi zvanou „doba sobů“ (popř. „období lovců sobů“).[1]

Na Lartetovu práci navázal geolog a paleontolog Louis Laurent Gabriel de Mortillet, který přejal soudobou geologickou praxi nazývat období dle typických lokalit. Mortillet rozdělil Lartetovo období sobů na dvě samostatná období — starší solutréen (dle lokality La Roche de Solutrée) a mladší magdalénien.[1]

Na počátku 20. století vydělil francouzský římskokatolický kněz a významný paleolitik Henri Breuil šest fází magdaleniénu, a to na základě typologie kamenné štípané industrie.[2]

RozšířeníEditovat

 
Rozšíření magdalénského osídlení

Magdalénien je dokumentován ve Španělsku v Kantábrii, v oblasti Pyrenejí, ve Francii, s výjimkou Provence a Normandie, v zemích Beneluxu, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, a v severovýchodním Slovensku[3]. Do Čech se dostával pravděpodobně ze západu či severozápadu, na Moravu, která tvoří východní hranici jeho rozšíření, pak od jihu z oblasti Podunají. Obecně se pak zvažuje původ našeho magdalénienu v západoevropském (francouzském) prostředí.[4]

Klima a přírodní prostředíEditovat

Tato kultura se vyskytovala na konci posledního (würmského) glaciálu, kdy se po odeznění posledního ledovcového maxima klima (LGM) mírně oteplovalo a zvlhčovalo. Změny klimatu měly za následek náhlé teplotní výkyvy, známé jako Dansgaard-Oeschgerův jev.[5] Klima pozdního glaciálu bylo dále poznamenáno střídáním chladnějších období stadiálů (Dryas I a Dryas II) a teplejších interstadiálů (Bölling, Alleröd). Po posledním ledovcovém maximu došlo k ústupu ledovce na sever, což způsobilo nejen rozšiřování životních prostor, ale také posun nástupu ročních období a prodloužení vegetačních období. Významným faktorem bylo tzv. mesoklima (něm.), tedy regionální či lokální klima.

V teplejších obdobích převládala světlá tajga (borovice lesní, bříza), v chladnějších obdobích pak spíše stepi.[6] Obecně měla krajina mozaikovitý charakter, ve kterém se střídaly různé ekosystémy.

Mamut srstnatý se v tomto období stále ještě vyskytoval, byl však již na ústupu. Častý byl výskyt soba polárního, který byl také nejhojněji loveným druhem. Loven byl i kůň (jeho pozůstatky jsou časté zejména na otevřených sídlištích) či jelen lesní. Z menších savců pak mezi lovené druhy patřil například zajíc bělák či liška polární.[7] K dalším (neloveným) druhům patřil nosorožec srstnatý, medvěd jeskynní a již méně častý šavlozubý tygr.

Na konci magdaleniénu docházelo k rozšiřování lesních ploch na úkor stepi či tundry. Podle starších teorií přeměna krajiny pravděpodobně způsobila vyhynutí velkých savců, kteří takto přišli o svůj zdroj obživy. Nověji se však zvažuje, že vyhynutí některých druhů nemůžeme přičítat (pouze) klimatickým změnám, ale zejména činnosti člověka,[8] přičemž klimatické změny celý proces jen urychlily.[9] V každém případě však změny v životním prostředí magdalénských lovců vyvolaly i změny kulturní — magdalenién byl vystřídán kulturami pozdního paleolitu.

SídlištěEditovat

 
Vchod do jeskyně Pekárna v Moravském krasu

V magdaleniénu byly osídleny zejména jeskyně a skalní převisy, avšak známe i otevřená sídliště (v blízkosti řek či jeskyní).[4] Intenzivně byly tedy osidlovány zejména krasové oblasti. U nás můžeme uvést například poměrně husté osídlení Moravského krasu. Četná malá sídliště jsou považována za krátkodobá letní tábořiště.[10] Některá sídliště byla snad i funkčně specializovaná, objevují se dílenské zóny.

 
Rekonstrukce magdalénského obydlí na základě nálezů z lokality Pincevent (Francie)

ČeskoEditovat

Ke zkoumaným magdalénským sídlištím na našem území patří česká lokalita Hostim u Berouna. Na tomto sídlišti byly odkryty zbytky obydlí, dále byl nalezen rozsáhlý soubor štípené industrie (přes 16 000 kusů), nalezeny byly i pozůstatky červeného hematitového barviva a velký počet břidlicových destiček s rytinami koní a sobů.[4]

Asi nejvýznamnější magdalénské sídliště bylo odkryto v jeskyni Pekárna v jižní části Moravského krasu, kde bylo magdalénské osídlení zjištěno na třech místech.[11] Bylo zde odkryto několik ohnišť, množství kamenné štípané i kostěné a parohové industrie (harpuny, jehly, tzv. náčelnické hole). Asi nejvýznamnější jsou nálezy mobilního umění — silně stylizované kostěné ženské figurky a zejména rytiny na koňských žebrech se scénickými vyobrazeními souboje bizonů a pasoucích se koní.[4]

Dalším místem je jeskyně Kůlna.

ArchitekturaEditovat

Magdalénská obydlí byla menší, lehčí, kruhové konstrukce, ačkoliv se vyskytují i pozůstatky příbytků větších rozměrů. Známá je německá lokalita Gönnersdorf, kde byly odkryty pozůstatky po třech větších (zhruba 6–8 metrů) a čtyřech menších stavbách (o průměru zhruba 2,5 metru). Jedna z větších staveb byla vymezena dlažbou z břidlicových desek a valounů. Uprostřed stavby byla jáma po větším — středovém — kůlu, obklopená menšími kůlovými jamkami v odstupu 1,2 metru. Vedle jámy po středovém kůlu bylo odkryto ohniště vyplněné a obložené valouny, které sloužily pro kumulaci tepla. Někteří archeologové spatřují podobnost této konstrukce s mongolskými jurtami.[10]

Pozůstatky menší, kruhové konstrukce s venkovním ohništěm byly odkryty na francouzské lokalitě Pincevent.

ČeskoEditovat

V Čechách byly pravděpodobně zachyceny pozůstatky magdalénského obydlí na již zmíněné lokalitě Hostim u Berouna. Na otevřeném sídlišti o rozsahu asi 250 m2 byla zjištěna okrouhlá koncentrace desek z diabasového tufu, která měla vnější průměr 7 m a vnitřní průměr něco přes 4 metry. Předpokládá se, že desky vymezující obydlí sloužily k zatížení konstrukčních prvků přístřešku. V prostoru obydlí byly nalezeny také stopy ohniště.[4]

Pohřební ritusEditovat

Množství magdalénských hrobů je známo z území Francie (jedná se o samostatné hroby, pohřebiště se nevyskytují). Patří sem například významný hrob z L'Abri du Cap Blanc (Převis Cap Blanc), kopaný roku 1911 Louisem Capitanem a Denisem Peyronym. Pohřeb mladé dívky obložený kameny byl uložen v blízkosti magdalénského skalního umění (konkrétně před velkým basreliéfem koně), se kterým má přímou, pravděpodobně rituální, souvislost.[12] Další pohřeb pod skalním převisem je znám z Laugerie-Basse (Dordogne). Zde byl lidský skelet pohřben ve skrčené poloze na boku a obklopen množstvím provrtaných lastur (středozemního původu). Pohřeb kopaný koncem 19. století byl uložen mezi velkými kamennými bloky.[13]

Z německé lokality Bonn-Oberkassel je znám hrob asi 50letého muže a mladé, přibližně 20 až 25leté ženy a psa. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů domestikace psa (resp. domestikace vlka).[14][pozn. 2]

V polské jeskyni Maszycka, zkoumané roku 1883 Godfrydem Ossowskim, byly nalezeny pozůstatky nejméně 16 jedinců. Kosti na sobě nesly znaky řezání a tříštění, které jsou spojovány s antropofágií, tedy kanibalismem.[15]

Z českého a moravského prostředí magdalénské hroby jako takové známy nejsou. V Koněpruských jeskyních byla odkryta lidská lebka a několik dalších (sporných) zlomků lebek je známo z moravských lokalit.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Nutno dodat, že data vymezující počátek a konec Magdaleniénu se u různí v závislosti na zdroji, přičemž data jsou i regionálně specifická; obecně se jedná o období konce posledního (würmského) glaciálu
  2. Zde je třeba podotknout, že se jedná o starý výzkum z roku 1914 a většina osteologického materiálu byla ztracena, moderní vyhodnocení je tedy značně obtížné.

ReferenceEditovat

  1. a b TRIGGER, B. G. A History of Archaeological Thought. Cambridge: [s.n.], 2007. S. 148–150. 
  2. Encyclopedia of archaeology: History and discoveries. Příprava vydání T. Murray. Santa Barbara: [s.n.], 2001. Heslo Breuil, Abbé Henri, s. 193. 
  3. Podtatranské noviny [online]. 2019-08-06 [cit. 2019-08-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. a b c d e * SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana; SLABINA, Miloslav. Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002. 428 s. ISBN 80-7277-115-9. Kapitola Magdalénien. 
  5. BEHRINGER, W. Kulturní dějiny klimatu, Od doby ledové po globální oteplování. Praha – Litomyšl: [s.n.], 2010. S. 59–60. 
  6. KOSTRHUN, P. Meziskupinové kontakty na východní periferii magdaleniénu. Brno: [s.n.], 2005. Dostupné online. Rukopis diplomové práce. 
  7. FRANKOVÁ, K. Prostředí magdalénských lokalit v oblasti Moravského krasu. Brno: [s.n.], 2011. Dostupné online. S. 32. Rukopis bakalářské diplomové práce. 
  8. MIHULKA, Stanislav. Kouzelná krajina se slony, mamuty a mastodonty [online]. osel.cz, 2009-12-08 [cit. 2011-01-15]. Dostupné online. 
  9. MIHULKA, Stanislav. Kdo má na svědomí jeskynní medvědy [online]. osel.cz, 2010-08-25 [cit. 2011-01-15]. Dostupné online. 
  10. a b SVOBODA, J, a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno: [s.n.], 2002. S. 238. 
  11. VALOCH, K. V záři ohňů nejstarších lovců. In: PODBORSKÝ, V. Pravěké dějiny Moravy. Brno: [s.n.], 1993. S. 64–65.
  12. Cap Blanc Abri – a frieze of prehistoric sculptures (anglicky)
  13. Laugerie Basse (anglicky)
  14. MOREY, D.F. Dogs: Domestication and the Development of a Social Bond. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. Dostupné online. 
  15. OLÁRIA, C. Restos y tumbas infantiles y juveniles en la Prehistoria europea. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 978-84-96372-62-7.