Otevřít hlavní menu

Archeologická kultura

soubor nálezů, vykazujících společné charakteristické znaky

Archeologická kultura je soubor archeologických nálezů (artefaktů) i nehmotných pramenů (pohřební ritus, obydlí atd.), které jsou charakteristické společnými znaky a pochází z dané doby a z určitého místa. Tyto nálezy by měly vytvářet obraz živé kultury již neexistujícího lidského společenství. Dříve se to tak chápalo v rámci kulturně chronologického paradigmatu, dnes se od tohoto schématu upouští.[1]

V rámci archeologie je kultura chápána jako souhrn nalezišť, objektů a jednotlivých předmětů, které jsou spojeny s geografickou oblastí. Nelze ji však exaktně definovat jako kulturu, na kterou jsme zvyklí například z novověkých dějin. Oproti pozdějším civilizacím jsou dochované památky jen omezenou částí komplikovaného celku živé kultury. Nicméně, stále je však můžeme považovat za klíčové faktory pomáhající nám poznat minulost.

Naleziště a nálezy mají stejnou povahu hmotného projevu – typ, tvar, výzdoba a využití artefaktů, použité výrobní postupy a technologie, zakládání osad a vytváření příbytků, způsob odívání, rituální obřady – např. pohřbívání atd. Tyto hmotné i nehmotné projevy vnitřně společnost spojují a zároveň jsou schopny ji od jiných lidských skupin odlišit.

Než archeologové nějakou společnost charakterizují a přiřadí jí jméno – název – například kultura s nálevkovitými poháry, musí nejprve shromáždit lecjaké pozůstatky hmotné kultury (úlomky keramiky, části šperků, pracovní nástroje atd.). Na základě těchto pozůstatků určí jejich společné znaky a zařadí je do určité časové periody. Můžeme je pojmenovat např. podle výzdobného keramického stylu (kultura s lineární keramikou, kultura se šňůrovou keramikou), podle eponymní lokality (Únětická kultura) nebo podle způsobu pohřbívání (mohylová kultura, kultura popelnicových polí). V minulosti tento postup byl běžnou praxí, dnešní archeologie se na tyto pracovní postupy dívá již jinak.

V roce 1949 začal americký chemik Willard Libby používat radiokarbonovou metodu pro hmotné artefakty. Radiokarbonová metoda dokáže v archeologickém průzkumu sestavit kompletní nezávislou chronologii. Díky ní jsou archeologové schopni přesněji danou kulturu časově zařadit.[2]

ReferenceEditovat

  1. RENFREW, Colin; BAHN, Paul G. Introduction. Cambridge: Cambridge University Press ISBN 9781139017831. S. 3–8. 
  2. RENFREW, Colin; BAHN, Paul G. Introduction. Cambridge: Cambridge University Press ISBN 9781139017831. S. 3–8. 

LiteraturaEditovat

  • Bahn, Paul – Renfrew, Colin, Archeology: Theories, Methos and Practice, 2nd ed., London 1998, s. 34-36