Keramos

Zaniklé antické město

Keramos nebo Ceramus (starořecky Κέραμος) bylo město ve starověké Kárii na severním pobřeží Keramického zálivu, pojmenovaného po tomto městě. Nacházelo se v jihozápadní Malé Asii. Jeho ruiny leží v místě dnešní vesnice Ören, v provincii Muğla, Turecko.[1]

Keramický záliv

HistorieEditovat

Existovalo od 6. století před Kristem asi do roku 300 po Kristu. Dnes je ve vnitrozemí možno vidět ruiny akropole, hradu, lázeňského domu a několika chrámů a hrobek.

 
Mapa některých řeckých měst v Kárii a některých Dodekanských ostrovů, na níž je vidět poloha města Ceramo na pobřeží Keramického zálivu

Bylo zpočátku podrobené městu Stratonikeia, poté autonomní, členem Athénského námořního spolku a jedním z hlavních měst Chrysaoreiského svazu (Chrysaorian League – sjednocení karijských měst ve starověké Anatolii) (Bulletin de corresp. Hellén., IX, 468). Ve starověku mělo pravděpodobně chrám Dia Chrysaorea. V římských dobách razilo vlastní peníze. Polites z Keramu byl roku 69 vítězem Antických olympijských her v běhu na jedno stadium.[2][3]

Církevní historieEditovat

Keramos je v Notitiae Episcopatuum zmiňován až do 12. nebo 13. století jako biskupská diecéze Afrodisias nebo Stauropolis. Jsou známí tři biskupové: Spudasius, který se v roce 431 zúčastnil prvního koncilu v Efezu; Maurianus, který se v roce 787 zúčastnil koncilu ve městě Nicaea; a Symeon, jenž se zúčastnil koncilu v Konstantinopoli, který v roce 879 rehabilitoval Photia.

Ceramus je zařazen do seznamu titulárních diecézí katolické církve.[4]

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ceramus na anglické Wikipedii a Ören (Milas) na německé Wikipedii.

  1. Richard Talbert, ed. (2000). Barrington Atlas of the Greek and Roman World. Princeton University Press. s. 61,a doprovodné poznámky k adresáři.
  2. ToposText. topostext.org [online]. [cit. 2020-07-15]. Dostupné online. 
  3. Pausanias, Description of Greece, *)hliakw=n *b, chapter 13, section 3. www.perseus.tufts.edu [online]. [cit. 2020-07-15]. Dostupné online. 
  4. Annuario Pontificio 2013 (Libreria Editrice Vaticana, 2013, ISBN 978-88-209-9070-1), s. 866

Externí odkazyEditovat