Otevřít hlavní menu

Kentaur

z řecké mytologie - napůl kůň, napůl člověk
Tento článek je o mytologických bytostech. O planetkách mezi Jupiterem a Neptunem pojednává článek Skupina kentaurů.
Kentaur
Bronzová socha kentaura

Kentaur je bytost původem z řecké mytologie, napůl kůň, napůl člověk.

Obsah

Kentaur v řeckých bájíchEditovat

Kentauři byli nezkrotní a divocí tvorové, které se nikdo neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit. Někteří žili (byli chováni) při chrámech jako posvátné bytosti. V řeckém bájesloví byli synové thessalského krále Íxiona. Někteří vynikali pod vlivem vína násilnými činy. Kentaur Cheirón byl naopak moudrý, a proto se kentauři stali symbolem mužnosti, statečnosti a síly.

Kentaur v literatuřeEditovat

Příběh kentaura Cheiróna inspiroval mnoho autorů k modernímu převyprávění (v české literatuře např. Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti/Iásón a Médea/Herákles) i k moderním paralelám (John Updike: Kentaur).

V české poezii byl kentaur oblíbeným symbolem zejména na přelomu 19. a 20. století.[1]

Kentauři ve světových fantastických příbězích (příklady)Editovat

Kentaur v české heraldiceEditovat

Jako erbovní znamení kentaura ve znaku užívali Nekšové z Landeka a snad Matěj z Vykrantic.[2]

Kentaur v českém výtvarném uměníEditovat

 
Beneš Knüpfer: Poslední kentaur

Kentauři a další antické mytologické bytosti (najády, Triton, satyrové) byli oblíbenými náměty malíře Beneše Knüpfera.

Kentauři ve filmuEditovat

Kentauři jsou zobrazeni např. ve filmových převyprávěních řeckých bájích Jáson a Argonauti (USA, 2000) a Médea (Itálie, 1970). Zobrazení jsou též ve filmové sérii o Harry Potterovi.

Další hybridní bytostiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Karel Hugo Hilar: Opojený kentaur. Moderní revue. XXVI/1912-1913, s. 155. Dostupné online. 
  2. Miroslav Baroch: Nadpřirozené bytosti, monstra a bájní tvorové II/II – Kentaur. Genealogie a heraldika. 3-4/2006. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • ZROSTLÍKOVÁ, Martina. Napůl člověk, napůl kůň. Živá historie. Leden - únor 2010, s. 72. 

Externí odkazyEditovat