Jerzy Giedroyc

polský publicista a vydavatel

Jerzy Władysław Giedroyc nebo také Giedroyć (27. červenec 1906 Minsk14. září 2000 Maisons-Laffitte) byl polský publicista a vydavatel, vedoucí kulturní a politický činitel protikomunistické emigrace.

Jerzy Giedroyc
Jerzy Giedroyc 1997.jpg
Narození27. července 1906
Minsk
Úmrtí14. září 2000 (ve věku 94 let)
Maisons-Laffitte
Místo pohřbeníLe Mesnil-le-Roi
Povolánínovinář, básník-právník a politický aktivista
Alma materPrávnická fakulta Varšavské univerzity
OceněníŘád bílé orlice (1994)
důstojník Řádu čestné legie (1996)
Řád bílé hvězdy 5. třídy
Řád bílé orlice
Doctor honoris causa Jagellonské univerzity v Krakově
… více na Wikidatech
PříbuzníHenryk Giedroyc (sourozenec)
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, která se po vyhlášení polské nezávislosti usadila ve Varšavě. Vystudoval práva a historii na Varšavské univerzitě, byl předsedou studentské organizace Patria a šéfredaktorem časopisu Bunt Młodych, který v roce 1937 přejmenoval na Polityku. Byl příslušníkem konzervativně orientované Strany národní pravice. Od roku 1930 pracoval na ministerstvu zemědělství a později na ministerstvu průmyslu, před německou okupací uprchl do Rumunska, kde byl tajemníkem exilového diplomata Rogera Raczyńského. V roce 1941 vstoupil do řad Samostatné brigády karpatských střelců, s níž se zúčastnil bojů o Tobruk. Po válce se do vlasti vzhledem k nástupu komunistů k moci nevrátil, pracoval v Londýně na exilovém ministerstvu informací a v roce 1946 založil v Římě nakladatelství Instytut Literacki. Od roku 1947 žil v Paříži, kde byl až do své smrti vydavatelem a jediným redaktorem měsíčníku Kultura.[1] Pracoval také v časopise Zeszyty Historyczne, byl uznávaným epistolografem a vydal vzpomínkovou knihu Autobiografia na cztery ręce.

V sedmdesátých letech vypracoval spolu s Juliuszem Mieroszewskim tzv. Giedroycovu doktrínu, v níž vyzval národy žijící pod nadvládou komunistických režimů, aby zapomněly na historickou nevraživost a územní spory a spojily se proti společnému nepříteli (konkrétně vyzval polskou exilovou vládu, aby se oficiálně vzdala nároku na Kresy). Navázal tak na svoji předválečnou činnost, kdy opakovaně upozorňoval na nutnost citlivější politiky vůči ukrajinské, běloruské a litevské menšině.[2]

V roce 1994 mu byl udělen Řád bílé orlice, který však odmítl od prezidenta Aleksandra Kwaśniewského převzít. Od roku 2012 vyhlašuje polská ambasáda v Minsku Literární cenu Jerzyho Giedroyce, určenou nezávislým běloruským spisovatelům.

ReferenceEditovat

  1. MIŁOSZ, Czesław. Začátek legendy. O společenství časopisu Kultura. A2 [online]. [cit. 2019-02-14]. Roč. 2007, čís. 4. Dostupné online. 
  2. ZATLOUKAL, Jiří. Witold Gombrowicz, Jerzy Giedroyc a pařížská Kultura. Souvislosti [online]. [cit. 2019-02-14]. Roč. 2007, čís. 3. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat