Otevřít hlavní menu

Index zakázané literatury je seznam tvořený institucí zabývající se cenzurou v totalitních státech či státech, které omezují svobodu projevu. Autoři a jejich díla uvedená v tomto indexu byli zakázaní, takže knihy nemohly být vydávány a většinou bylo nařízeno zničení takovýchto knih. Držení knih uvedených v indexu bylo většinou postihováno na úrovni politického prohřešku, proto byly uchovávány a vyměňovány pouze v uzavřené komunitě.

HistorieEditovat

Politika zakazující některé knihy včetně jejich autorů byla prosazována v celé historii lidstva od středověku (od domnělých kacířů) až po současnost.

Svůj oficiální index zakázané literatury – Index Librorum Prohibitorum – má od roku 1559 Římskokatolická církev. Byla do něj zařazena díla mnoha významných osobností vědy, náboženství i umění. Do roku 1966 měl sílu zákona, poté bylo pouze prohlášeno za morální povinnost nedávat do oběhu nevhodné knihy.

S omezeními se mohli lidé setkat velmi často v době válečných konfliktů. Příkladem budiž období 2. světové války v Německu, kde docházelo k potlačování a omezování svobody slova jak z politických tak z rasových důvodů. Nepohodlní autoři byli nuceni velmi často emigrovat do zahraničí, protože jim hrozilo zatčení gestapem a přesun do koncentračních táborů.

Dalším z příkladů využití cenzury a zakázání autorů a knih je ČSSR. Edici několika cenzurních seznamů, na jejichž základě probíhalo vyřazování knih z českých lidových knihoven v 50. letech dvacátého století, obsahuje kniha Petra Šámala Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura v 50. letech dvacátého století (Praha, Academia 2009). Další cenzurní indexy vznikaly v Československu v 70. letech v období tzv. normalizace.