Hilfswilliger

vojenský dobrovolník

Hilfswilliger, zkráceně Hiwi, byli dobrovolníci sloužící ve Wehrmachtu nebo SS, kteří byli rekrutování z řad obyvatel z Německem okupovaných území Východní Evropy, resp. Sovětského svazu v době druhé světové války.

Hilfswilliger
Dva bývalí sovětští vojáci ve službách Wehrmachtu s všeobecným útočným odznakem, Rusko, leden 1942.
Dva bývalí sovětští vojáci ve službách Wehrmachtu s všeobecným útočným odznakem, Rusko, leden 1942.
ZeměNěmecká říšeNěmecká říše Německá říše
Vznik1941
Zánik1944
Funkcepomocné, policejní a týlové jednotky
Velikost600 000 (1944)
PřezdívkaHiwi, Askari
Účast
Válkydruhá světová válka
Příslušníci SS z Trawniki a mrtví Židé ve vchodu domu ve varšavském ghettu. Foto ze zprávy Jürgena Stroopa, květen 1943.

Adolf Hitler neochotně souhlasil s povolením náboru sovětských občanů do týlových oblastí během operace Barbarossa.[1] Během krátké doby bylo mnoho z nich přesunuto k bojovým jednotkám.

Na konci roku 1942 tvořili tito dobrovoníci 50 procent 134 pěší divize 2. tankové armády, zatímco 6. armáda v bitvě u Stalingradu jimi byla tvořena z 25 procent.[1] Do roku 1944 jejich počet vzrostl na 600 000. Byli rekrutování sovětští muži i ženy. Veteráni z řad Hiwi byli prakticky k nerozeznání od pravidelných německých jednotek a často sloužili v počtech celé roty.[1][2]

V období od září 1941 do července 1944 zaměstnávala SS tisíce pomocných policistů rekrutovaných jako Hiwi přímo ze sovětských zajateckých táborů. Po výcviku byli nasazeni do služby u nacistického Německa v Generálním gouvernementu a na okupovaném východě.[3]

V jednom případě německá SS a policie před koncem roku 1944 povolala a vycvičila 5 082 strážců Hiwi v divizi výcvikového tábora SS koncentračního tábora Trawniki zřízené u stejnojmenné vesnice jihovýchodně od Lublinu. Byli známí jako „muži z Trawniki“ (německy Trawnikimänner) a šlo o bývalé občany Sovětského svazu, většinou Ukrajince. Byli posílání na všechna hlavní vražedná místa „Konečného řešení“, což byl jejich primární účel výcviku. Aktivně se podíleli na popravách Židů v Bełżci, Sobiboru, Treblince II, Varšavě (třikrát), Čenstochové, Lublinu, Lvově, Radomu, Krakově, Bělostoku (dvakrát), Majdanku i Osvětimi a samotných Trawniki.[4][5][6]

Pojem „Hiwi“ získal během druhé světové války zcela negativní význam, když vstoupil do několika dalších jazyků ve vztahu k jednotkám Ostlegionen, stejně jako dobrovolníci rekrutovaní z okupovaných území ke službě pro řadu rolí, včetně praktických střeleckých akcí a strážních povinností ve vyhlazovacích táborech nad rámec pravidelné vojenské služby, řidiči, kuchaři, ošetřovatelé v nemocnicích, k přepravě munice, poslové, ženisté atd.[1][2]

V kontextu druhé světové války má tento výraz jasné konotace kolaborace a v případě okupovaných sovětských území také antibolševismu (takto Němci široce prezentovaného).

Německý historik Werner Röhr popisuje mnoho různých důvodů, proč se sovětští občané přihlásili.[7] Tvrdí, že na tuto otázku je třeba nahlížet především s ohledem na německou politiku Vernichtungskrieg (vyhlazovací válka). Například dobrovolnictví umožnilo sovětským válečným zajatcům dostat se z barbarského německého systému zajateckých táborů, což jim dalo mnohem větší šanci na přežití. Během druhé světové války se nacistické Německo angažovalo v politice úmyslného trýznění sovětských válečných zajatců, na rozdíl od zacházení s britskými nebo americkými válečnými zajatci. To mělo za následek přibližně 3,3 až 3,5 milionu úmrtí, neboli 57 % všech sovětských válečných zajatců.[8][9][10][11] Proto je velmi obtížné rozlišovat mezi skutečnou touhou dobrovolnictví a zdánlivým dobrovolnictvím v naději na lepší šanci přežit válku.

Jeden ze zajatých dobrovolníků Hiwi řekl vyšetřovatelům z NKVD:

Rusy lze v německé armádě rozdělit do tří kategorií. První - vojáci mobilizovaní německými jednotkami, tzv. kozácké oddíly, které jsou připojeny k německým divizím. Druhá - Hilfswillige [dobrovolníci], kteří se skládají z místních lidí nebo ruských vězňů, kteří se dobrovolně přihlásili, nebo těch vojáků Rudé armády, kteří k Němcům dezertovali. Tato kategorie nosí plnohodnotné německé uniformy s vlastními hodnostmi a odznaky. Jedí jako němečtí vojáci a jsou přiřazeni k německým plukům. Třeti - ruští vězni, kteří dělají špinavé práce, kuchyně, stáje atd. S těmito třemi kategoriemi se zachází různými způsoby, přičemž nejlepší zacházení je přirozeně vyhrazeno dobrovolníkům.[12]

Sovětské úřady označovaly Hiwi jako „bývalé Rusy“ bez ohledu na okolnosti proč se přidali nebo jejich osud v rukou tajné policie NKVD.[13] Po válce se tisíce pokusily vrátit do svých domovů v SSSR. Stovky lidí byly zajaty a stíhány, obviněny ze zrady, a proto byly od začátku soudního řízení vinny z porušení branné povinnosti[4]. Většina z nich byla odsouzena do gulagu a propuštěna na základě Chruščovovy amnestie z roku 1955.[14]

Spoléhání se na Hiwi odhalilo propast mezi nacistickými ideology a pragmatickými veliteli německé armády. Nacističtí vůdci včetně Adolfa Hitlera považovali všechny Slovany za podlidi, a proto měli omezenou hodnotu i jako dobrovolníci. Na druhé straně byla pracovní síla nutná[15] a německá zpravodajská služba uznala potřebu rozdělit sovětské státní příslušníky. Rozpor byl někdy maskovaný překlasifikováním Slovanů na kozáky.[16] Plukovník Helmuth Groscurth (náčelník štábu XI. Sboru) napsal generálovi Beckovi: „Je znepokojující, že jsme nuceni posílit naše bojové jednotky ruskými válečnými zajatci, ze kterých se už stávají střelci. Je to zvláštní stav, že „bestie“, proti nimž jsme bojovali, s námi nyní žijí v nejužší harmonii.“[17] Hiwi mohli tvořit jednu čtvrtinu síly v přední linii 6. armády, což představovalo více než 50 000 slovanských pomocných jednotek sloužících u německých vojsk.[17]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hiwi (volunteer) na anglické Wikipedii.

  1. a b c d THOMAS, Nigel. Hitler's Russian & Cossack Allies 1941–45. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1472806895. Kapitola Eastern Troops. Hilfswillige, s. 13–15, 57. (anglicky) 
  2. a b LEE READY, J. The Forgotten Axis: Germany's Partners and Foreign Volunteers in World War II. [s.l.]: McFarland, 1987. Dostupné online. ISBN 089950275X. S. 194, 211, 510. (anglicky) 
  3. BROWNING, Christopher R. Arrival in Poland. [s.l.]: Penguin Books, 1998. Dostupné online. direct download 7.91 MB complete. S. 52, 77, 79, 80. (anglicky) 
  4. a b Holocaust Encyclopedia. Trawniki. [s.l.]: United States Holocaust Memorial Museum Dostupné online. (anglicky) 
  5. Mgr Stanisław Jabłoński. Hitlerowski obóz w Trawnikach [online]. Trawniki official website [cit. 2013-04-30]. Dostupné online. (polsky) 
  6. Tadeusz Piotrowski. Ukrainian Collaboration. [s.l.]: McFarland, 2006. Dostupné online. ISBN 0786429135. S. 217. (anglicky) 
  7. RÖHR, Werner. Okkupation und Kollaboration. (1938–1945). Beiträge zu Konzepten und Praxis der Kollaboration in der deutschen Okkupationspolitik (Europa unterm Hakenkreuz. Erg.-Bd. 1).. [s.l.]: Bundesarchiv. Hüthig, Berlin u.a., 1994. ISBN 3-8226-2492-6. (anglicky) 
  8. Peter Calvocoressi, Guy Wint, Total War – "The total number of prisoners taken by the German armies in the USSR was in the region of 5.5 million. Of these, the astounding number of 3.5 million or more had been lost by the middle of 1944 and the assumption must be that they were either deliberately killed or done to death by criminal negligence. Nearly two million of them died in camps and close on another million disappeared while in military custody either in the USSR or in rear areas; a further quarter of a million disappeared or died in transit between the front and destinations in the rear; another 473,000 died or were killed in military custody in Germany or Poland." They add, "This slaughter of prisoners cannot be accounted for by the peculiar chaos of the war in the east. ... The true cause was the inhuman policy of the Nazis towards the Russians as a people and the acquiescence of army commanders in attitudes and conditions which amounted to a sentence of death on their prisoners."
  9. Christian Streit: Keine Kameraden: Die Wehrmacht und die Sowjetischen Kriegsgefangenen, 1941–1945, Bonn: Dietz (3. Aufl., 1. Aufl. 1978), ISBN 3-8012-5016-4 – "Between 22 June 1941 and the end of the war, roughly 5.7 million members of the Red Army fell into German hands. In January 1945, 930,000 were still in German camps. A million at most had been released, most of whom were so-called ‘volunteers’ (Hilfswillige) for (often compulsory) auxiliary service in the Wehrmacht. Another 500,000, as estimated by the Army High Command, had either fled or been liberated. The remaining 3,300,000 (57.5 percent of the total) had perished."
  10. Nazi persecution of Soviet Prisoners of War United States Holocaust Memorial Museum – "Existing sources suggest that some 5.7 million Soviet army personnel fell into German hands during World War II. As of January 1945, the German army reported that only about 930,000 Soviet POWs remained in German custody. The German army released about one million Soviet POWs as auxiliaries of the German army and the SS. About half a million Soviet POWs had escaped German custody or had been liberated by the Soviet army as it advanced westward through eastern Europe into Germany. The remaining 3.3 million, or about 57 percent of those taken prisoner, were dead by the end of the war."
  11. Jonathan North, Soviet Prisoners of War: Forgotten Nazi Victims of World War II – "Statistics show that out of 5.7 million Soviet soldiers captured between 1941 and 1945, more than 3.5 million died in captivity."
  12. BEEVOR, Antony. Stalingrad. London: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-14-024985-0. S. 184–185. (anglicky) 
  13. BEEVOR, Antony. Stalingrad. London: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-14-024985-0. S. 186. (anglicky) 
  14. Holocaust Encyclopedia. Trawniki [online]. United States Holocaust Memorial Museum [cit. 2014-07-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. DAVIES, Norman. Europe at War 1939–1945: No Simple Victory. London: Pan Books, 2007. ISBN 978-0-330-35212-3. S. 169. (anglicky) 
  16. BEEVOR, Antony. Stalingrad. London: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-14-024985-0. S. 185. (anglicky) 
  17. a b BEEVOR, Antony. Stalingrad. London: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-14-024985-0. S. 161, 184. (anglicky) 

Související článkyEditovat