Hibijské nepokoje
Hibijské nepokoje (日比谷焼打事件) probíhaly v Tokiu mezi 7. a 9. zářím 1905. Obyvatelé Tokia protestovali proti podmínkám stanoveným Portsmouthskou smlouvou, která ukončila rusko-japonskou válku. Když se policie pokusila protesty potlačit, rozšířily se nepokoje po celém městě, trvaly dva dny a zemřelo při nich 17 lidí. Nepokoje přivodily pád kabinetu Taró Kacury.[1] Demonstrace provázená násilnostmi zahájila éru lidového násilí.
Pozadí
editovatSoupeření imperialistických mocností v severovýchodní Asii trvalo po desetiletí a napětí mezi Ruskem a Japonskem přerostlo v rusko-japonskou válku probíhající od srpna 1904 do září 1905. I když japonské císařské námořnictvo rozdrtilo ruské carské námořnictvo v bitvě bitvě u Cušimy a na souši japonská císařská armáda dobyla Port Artur a přesvědčivě porazila ruská vojska bitvě u Mukdenu, japonské síly v Mandžusku byly přetíženy a japonská ekonomika nebyla tak výkonná, aby mohla trvale podporovat válečné úsilí.
Po měsíc trvajícím jednání mezi Japonskem a Ruskem byla 5. září 1905 podepsána Portsmouthská smlouva, která oficiálně ukončila rusko-japonskou válku a potvrdila japonské vítězství. Skupiny aktivistů nejrůznějšího zaměření svolaly po oznámení obsahu smlouvy shromáždění do Hibijského parku v centru Tokia. Chtěli protestovat proti podmínkám, které byly toho dne zveřejněny a které považovali za ponižující. Neznali skutečnou povahu situace a mnozí považovali podmínky smlouvy přijaté japonskou vládou za příliš shovívavé vůči Rusku, které bylo na hlavu poraženo. Zejména je pobouřilo, že dobytá území na poloostrově Liao-tung a severní polovině Sachalinu[2] budou navrácena Rusku a že ruská vláda nebude platit žádné válečné reparace[2].
Průběh
editovatDav protestujících proti vládě se začal shromažďovat v Hibijském parku brzy večer 5. září, jen aby zjistil, že tokijské metropolitní policejní oddělení shromáždění zakázalo a zabarikádovalo brány parku. Postupně se rozrostl na 30 tisíc lidí, ale policie stále odmítala otevřít brány. Hněv demonstrantů přerostl v násilnosti, vydali se na pochod směrem k císařskému paláci a další dva dny řádili po celém městě. Výtržníci se zaměřili zejména na budovy a organizace spojené s vládou, policií, Ruskem a Spojenými státy, které zprostředkovaly podmínky smlouvy z Portsmouthu. Byla poškozena zařízení ministerstva zahraničních věcí, bylo zapáleno a zničeno mnoho policejních stanic[2] a policejních budek a pět lidí zaútočilo na sídlo ministerstva vnitra, jedno z křídel se jim podařilo zapálit[2]. Demonstranti se pokusili zapálit katedrálu Svatého vzkříšení Japonské pravoslavné církve, která měla úzké vazby na Rusko, ale lidé budovu uchránili. Škody na majetku utrpěla americká diplomatická mise v Tokiu a také americké misionářské církve[2].
K obnově pořádku vyhlásila vláda 6. září stanné právo.
Důsledky
editovatNež byl 7. září konečně obnoven pořádek,[2] rozzlobené davy zničily nebo poškodily více než 350 budov, včetně 70 procent policejních budek[3] ve městě. Sedmnáct lidí bylo zabito, více než 450 policistů, 48 hasičů a civilistů bylo zraněno. Zatčených za účast na nepokojích bylo více než dva tisíce, přičemž 104 se dostalo před soud a 87 bylo shledáno vinnými ze zločinů. Zprávy o násilí v Tokiu inspirovaly podobné nepokoje v Kóbe a Jokohamě a ještě několik měsíců probíhaly po celém Japonsku[4] stovky nenásilných protestů, veřejných projevů a shromáždění. Stanné právo bylo odvoláno 29. listopadu.
Hibijské nepokoje a další protesty přímo přispěly k pádu ministerského předsedy Taró Kacury a jeho kabinetu 7. ledna 1906.[1] Ve funkci jej vystřídal úhlavní nepřítel Kinmoči Saiondži, který se pokusil omezit vliv armády v politických záležitostech.
Incidentem začíná období, které historici nazývají érou lidového násilí (民衆 騒 擾 期). V dalších třinácti letech Japonskem otřáslo několik násilných protestů (v samotném Tokiu se jich odehrálo devět), které vyvrcholily rýžovými nepokoji v roce 1918.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Hibiya incendiary incident na anglické Wikipedii.
- ↑ a b KOWNER, Rotem. Historical dictionary of the Russo-Japanese War. Svazek no. 29. Lanham, Md.: Scarecrow Press, 2006. 567 s. (Historical dictionaries of war, revolution, and civil unrest). ISBN 0-8108-4927-5.
- ↑ a b c d e f Databáze pramenů [online]. Univerzita Palackého v Olomouci [cit. 2020-12-24]. Heslo Nepokoje v parku Hibiya v Tokiu (září 1905). Dostupné online.
- ↑ GORDON, Andrew. THE CROWD AND POLITICS IN IMPERIAL JAPAN: TOKYO 1905–1918 [online]. 1988-12-01 [cit. 2020-12-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Petruška Šustrová; Josef Mlejnek jr. Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka [online]. Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky, 2013-07-02, rev. 2013-07-05 [cit. 2020-12-24]. Dostupné online.
Literatura
editovat- REICHSCHAUER, Edwin Oldfather; CRAIG, Albert Morton. Dějiny Japonska. Překlad David Labus a Jan Sýkora. 3., doplněné vyd. Praha: NLN, 2009. 476 s. ISBN 978-80-7106-513-5. Kapitola 5. Modernizace Japonska v období Meidži, s. 186.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hibijské nepokoje na Wikimedia Commons
