Guš emunim (hebrejsky גוש אמונים‎, „Blok věrných“) je izraelské radikálně pravicové politické osadnické hnutí. Charakteristickými znaky hnutí je motiv mesianismu a fundamentalismus.[1]

Moše Levinger, klíčová postava hnutí Guš emunim

Politické začlenění

editovat

Guš emunim bylo zpočátku blízce spojeno s Národní náboženskou stranou, která se ztotožňuje s náboženským sionismem. Postupem času se však proti ní začalo vyhraňovat.[2] V současnosti se samo označuje, a označují jej tak i izraelská média, jako Ne'emanej Erec Jisra'el נאמני ארץ ישראל‎ (hebrejsky: „Věrní Zemi Izrael“).

Historie

editovat

V roce 1968 založila skupina budoucích členů Guš emunim vedená rabínem Moše Levingerem osadu Kirjat Arba na předměstí Hebronu. Za oficiální datum vzniku se uvádí 6. února 1974,[3] kdy hnutí vzniklo jako důsledek Jomkipurské války. Bylo založeno bývalými studenty rabína Cvi Jehudy Kooka (syna rabína Abrahama Isaaca Kooka), který byl vůdcem hnutí až do své smrti v roce 1982.

Guš Emunim vytvořilo samostatnou infrastrukturu osadnických hnutí a založilo osadnické organizace Amana („Smlouva“) a Radu židovských osad Ješa (Moecet Ješa). V průběhu let se pod tlakem historických okolností hnutí radikalizovalo.[2]

Příslušníci hnutí začali organizovaným způsobem prosazovat židovské osídlení v Judsku a Samaří. Během levicové vlády Jicchaka Rabina (1974-1977) Guš emunim organizovalo protesty a demonstrace a zviditelňovalo oblast Judska a Samaří, aby podtrhlo židovskou vazbu k těmto částem izraelské země.

Protestní aktivity dosáhly vrcholu v říjnu 1974, kdy se na telavivském náměstí Izraelských králů konala velká demonstrace za uznání Judska a Samaří jako neoddělitelné části země, a kdy 460 000 lidí podepsalo petici na vyjádření souhlasu. Jedna z výrazných akcí, které měly obrátit pozornost na posílení vztahu k biblické zemi předků, proběhla o svátku Chanuka v prosinci 1975. Tehdy se několik tisíc přívrženců hnutí rozmístilo po judských a samařských kopcích a na nich večer zapálili svíčky. Během svátku Pesach v r. 1976 začala tradice, která se od té doby stala každoroční událostí. Během ní 20 až 30 tisíc lidí podnikalo turistické pochody do Samaří. K účastníkům těchto pochodů patřily i významné osobnosti jako Menachem Begin, Jig'al Hurvic nebo Ge'ula Kohenová.

Guš emunim nepostupovalo v souladu s osadnickou politikou izraelské levicové vlády (1974-1977) a namísto výstavby osad v údolí Jordánu, pahorkatin v okolí Hebronu a Guš Ecionu, členové hnutí osidlovali oblasti s větším množstvím arabského obyvatelstva v centrálním pohoří v Judsku a Samaří nebo na Golanských výšinách (osada Kešet).

V 70. letech založil rabín Moše Levinger a jím vedená skupina osadu Elon More (východně od Nábulusu). Tento počin však ze začátku nebyl úspěšný a povedl se až po několikáté. Tento postup, budování osad bez vědomí izraelské vlády, se stal hlavní strategií hnutí. Po vybudování osady následně přinutili izraelskou vládu přijmout osadu jako fakt. V některých případech k podobným akcím docházelo s tichým souhlasem izraelské administrativy, kdy osadníci získali povolení na základě zatajení či zfalšování pravých důvodů stavby.[2]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gush Emunim na anglické Wikipedii.

  1. SPRIZNAK, Ehud. Brother against Brother. - Violence and Extremism in Israeli Politics. New York: The Free Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0684853444. S. 152. 
  2. a b c ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 127. 
  3. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 147. 

Literatura

editovat
  • ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009. 278 s. ISBN 978-80-87029-39-8.