Otevřít hlavní menu

Globální výchova je poměrně novým pedagogickým směrem, který vznikl v osmdesátých letech 20. století při univerzitě v Yorku. Od té doby se rozšířil po celém světě, avšak největší vliv si uchovává v anglofonních zemích.

Jedni z předních představitelů tohoto směru – Graham Pike a David Selby – chápou globální výchovu jako směr, který propojuje reflexi globálních problémů Země (planetární vědomí), pedocentrismus (důraz na centrální postavení dítěte ve vzdělávacím procesu) a systémovou teorii (důraz na vztahy mezi prvky).

Obsah

Cíle globální výchovyEditovat

Cílem globální výchovy je podle zmiňovaných autorů utvářet osobnost člověka, který:

  • Respektuje a přijímá lidi s odlišnými názory, pohledy na svět a rozdílným kulturním zázemím, neboť cítí, že mají podobná přání a potřeby jako on, že je s nimi v tomto smyslu spojen.
  • Reflektuje ekonomickou, politickou, technickou, kulturní a ekologickou provázanost současného světa, problémy lidstva na globální i lokální úrovni, jejich vzájemnou souvislost, je si vědom trendů v jejich vývoji a také toho, jak je s nimi spojen jeho osobní život.
  • Cítí (proto) zodpovědnost za svou aktivitu a osobní růst vůči sobě i svému okolí (světu).

MetodikaEditovat

V rámci globální výchovy rozlišují autoři čtyři vzájemně propojené dimenze, které dále rozpracovávají tak, že vymezují hlavní znalosti, dovednosti a postoje, jež si žáci (studenti) mají v průběhu vzdělávacího procesu osvojovat.

  • Prostorová dimenze. Rozvíjí porozumění světu v jeho provázanosti a pochopení vzájemné závislosti (v kontrastu k atomistickému vnímání světa a lineárnímu myšlení). Provázanosti v rovině lokální a globální, mezilidských vztahů, různých vědních oborů atd. S tím úzce souvisí prožívání pocitu solidarity.
  • Dimenze problémů. Zahrnuje porozumění globálním, lokálním i osobním problémům žáků, jejich vývoji a vzájemné spojitosti. Učí reflexi různých úhlů pohledu na dané problémy, včetně svého vlastního, a jejich respektování.
  • Časová dimenze. Pomáhá uvědomění si spojitosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti - ve světovém dění i vlastním životě. Zaměřuje se na předvídání a tvořivé plánování budoucnosti.
  • Vnitřní dimenze. Jedná se o znalosti, dovednosti a postoje potřebné k tomu, aby se žáci vydali na cestu celoživotního osobnostního růstu a naplňovali tak odpovědnost vůči sobě a svému okolí (světu). Je přitom důležité rozvíjení jejich sebedůvěry, sebepoznání a vlastní identity, opravdovosti, cílevědomosti a uvědomění si důležitosti všestranného rozvoje osobnosti.

Z jiného hlediska můžeme v rámci globální výchovy rozlišit dvě základní dimenze. Dimenzi světa („cesta vnější“ - globální problémy, souvislosti apod.) a dimenzi já („cesta vnitřní“ – osobnostní rozvoj, vlastní život), v jejichž spojení vzniká ucelený obraz „já ve světě“.

Konkrétními tématy, kterými se globální výchova zajímá, jsou pak například problematika politického a ekonomického vývoje, životního prostředí, rovnosti ras a pohlaví, celostně chápaného zdraví, míru, řešení konfliktů, práv a odpovědnosti apod.

Integrace globální výchovy do běžné školní výukyEditovat

Pike a Selby rozlišují metodu infuze, kdy jsou hlavní principy a témata globální výchovy začleňovány do jednotlivých předmětů školní výuky, a metodu integrace – pro uplatnění podstaty globální výchovy výhodnější - podle které je výuka organizována podle jednotlivých témat (např. rasismus, technologie apod.), jež žáci zkoumají z pohledu různých vyučovacích předmětů.

Proces učení globální výchovyEditovat

Je velmi důležité, aby byl v souladu s jejími principy a tématy. Proto je spojen s metodou transformace – vnitřně motivovaného učení, kde se učitel může stát studentem a student učitelem, neboť zde jde především o vzájemnou diskusi o problému, jeho nahlížení z více stran a konfrontaci různých názorů.

Typický je také důraz na atmosféru ve třídě a sdílené a žité hodnoty. Společenství žáků a učební proces by měly být založeny na demokratických a participativních principech, vzájemné úctě a důvěře, empatii a spolupráci.

Typickými prostředky, které globální výchova používá, jsou různé diskusní techniky, simulační hry, hry s rolemi, kritické čtení textu a další. Užívá tzv. Kolbova cyklu učení prožitkem, takže aktivity probíhají ve sledu stimulující prostředí – zkoumání problému – obecné závěry – akce.

Další vývoj globální výchovy souvisí s rozšířením chápání dříve zmíněné dimenze „vnitřní cesty“ o niterné vnitřní prožitky. Prostředkem k tomu je např. kultivování smyslů a poznávání rytmu těla pomocí metod jako je jóga, tanec, meditace, dechová cvičení či terapeutické techniky, které by měly souviset také s rozvíjením vztahu k přírodě.

LiteraturaEditovat

  • Graham Pike, David Selby; Globální výchova. Grada, Praha 1994, 1. vydání, ISBN 80-85623-98-6
  • Graham Pike, David Selby [ed.]; Cvičení a hry pro globální výchovu 1. Portál, Praha 2000, 1. vydání, ISBN 80-7178-369-2
  • Graham Pike, David Selby [ed.]; Cvičení a hry pro globální výchovu 2. Portál, Praha 2009, 1. vydání, ISBN 978-80-7367-630-8
  • Hruška J.; Globální a environmentální výchova na pobytových akcích (Manuál nejen pro učitele). Ekocentrum PALETA, Pardubice 2005
  • Hruška J.; Globální problémy jako program integrované tematické výuky. INFRA s.r.o., Třebíč 2004, ISBN 80-902814-0-0
  • Ledvinová Jana; Globální výchova. Tereza, Praha 1994
  • Ledvinová Jana; Výchova pro budoucnost. Praha : Ministerstvo životního prostředí : ZO ČSOP Tereza 01/9, 1992. ISBN 80-85368-20-X (brož.), 102 s
  • Michal Pasternak, David Selby; Globální výchova : základní dimenze globální výchovy + příklady aktivit. Praha : Pražské ekologické centrum, Český svaz ekologické výchovy, Nadace pro ekologickou výchovu EVA, 1992. 23 s

Související článkyEditovat