Erik Braniborský

magdeburský arcibiskup

Erik Braniborský (kolem 124521. prosince 1295) byl magdeburský arcibiskup z jánské větvě rodu Askánců.

Erik Braniborský
Narození1245
Úmrtí21. prosince 1295 (ve věku 49–50 let)
Grabow
Povoláníkatolický kněz
Nábož. vyznáníkatolická církev
RodičeJan I. Braniborský[1] a Sofie Dánská[1]
Rodbraniborští Askánci
PříbuzníAnežka Braniborská, Konrád I. Braniborský, Jan II. Braniborský, Jindřich I. Braniborský a Ota IV. Braniborský (sourozenci)
Funkcekatolický arcibiskup (od 1283)
arcibiskup
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Narodil se kolem roku 1245 jako syn braniborského markraběte Jana I. a dánské princezny Žofie, dcery dánského krále Valdemara II. Už od svého narození byl Erik otcem předurčen na církevní dráhu.[2] V roce 1264 se s podporou papeže Urbana IV. neúspěšně ucházel o místo magdeburského kanovníka.[3] Mezi lety 1264 a 1273 působil jako kanovník v Halberstadtu, kde se v roce 1267 stal proboštem kapituly. V roce 1277 je zmiňován také jako kaplan římskoněmeckého krále a roku 1283 jako kaplan samotného papeže. Průběžně se uvádí rovněž jako kanovník v Kolíně nad Rýnem.[2]

Erikovi starší bratři Jan II., Ota IV. a Konrád I. se ho dlouho snažili dosadit na magdeburský arcibiskupský stolec. Naskytla se k tomu příležitost v roce 1277, kdy se stolec uprázdnil smrtí arcibiskupa Konráda. Magdeburská kapitula se při volbě nového arcibiskupa rozdělila na dvě části. Zatímco první arcibiskupem zvolila Erika, druhá se vyslovila pro Burcharda z Querfurtu. Blížící se válku mezi oběma stranami nakonec odvrátila mírová dohoda, podle níž se arcibiskupem stal Günther z Schwalenbergu. Mír ale netrval dlouho – mezi novým magdeburským arcibiskupem a Erikovým bratrem Otou IV. brzy vypukly další boje. V roce 1278 byl Ota IV. Güntherem poražen a zajat, ale ani to jej neodradilo, aby ve válce pokračoval. Až v roce 1283 se Otovi podařilo Erika dosadit na magdeburský stolec.[3]

Erik se na začátku svého působení v Magdeburku dostával do sporů s magdeburskými měšťany, kteří Askánce považovali za nebezpečné. Brzy se jejich vztahy s novým arcibiskupem ale vylepšily, což dokládá skutečnost, že když byl roku 1284 Erik při obléhání hradu Harlingsbergu v Brunšvicku zajat, měšťané ho ze zajetí vykoupili. Tuto pevnost se Erikovi ve spojení s měšťany, hildscheimským biskupem Siegfiredem II. a jinými říšskými knížaty, s nimiž uzavřel spojeneckou dohodu na říšském sněmu v Erfurtu, podařilo pokořit až o sedm let později. Ještě před tím roku 1284 Erik s pomocí bratra Oty IV. na svých arcibiskupských majetcích čelil vzpouře ministeriálů.[3]

Magdeburští měšťané usilující o osamostatnění na arcibiskupství si od Erika zakoupili mnoho významných privilegií. Mezi lety 1293 a 1295 Erik musel řešit táhlé spory mezi nimi a šlechtou. Erik během svého působení na magdeburském stolci aktivně podporoval kláštery a nechával razit mince. Zemřel v roce 1295.[3]

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Albrecht I. Medvěd
 
 
Oto I. Braniborský
 
 
 
 
 
 
Žofie z Winzenburgu
 
 
Albrecht II. Braniborský
 
 
 
 
 
 
?
 
 
Adelheid
 
 
 
 
 
 
?
 
 
Jan I. Braniborský
 
 
 
 
 
 
Dedo III. Lužický
 
 
Konrád II. Lužický
 
 
 
 
 
 
Matylda z Heinsbergu
 
 
Matylda Lužická
 
 
 
 
 
 
Měšek III. Starý
 
 
Eliška Polská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Uherská
 
Erik Braniborský
 
 
 
 
 
Knut Lavard
 
 
Valdemar I. Veliký
 
 
 
 
 
 
Ingeborg Kyjevská
 
 
Valdemar II. Vítězný
 
 
 
 
 
 
Volodar Minský
 
 
Sofie z Novgorodu
 
 
 
 
 
 
Richenza Polská
 
 
Žofie Dánská
 
 
 
 
 
 
Alfons I. Portugalský
 
 
Sancho I. Portugalský
 
 
 
 
 
 
Matylda Savojská
 
 
Berengarie Portugalská
 
 
 
 
 
 
Ramon Berenguer IV. Barcelonský
 
 
Dulce Aragonská
 
 
 
 
 
 
Petronila Aragonská
 

Reference

editovat
  1. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. a b SCHWINEKÖPER, Berent. Erich, Markgraf von Brandenburg. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1959. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 4. S. 586. (německy)
  3. a b c d JANICKE, Karl. Erich. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1877. Dostupné online. Svazek 6. S. 205–206. (německy)