Otevřít hlavní menu

Edwin Scharff

německý sochař

Edwin Scharff (21. března 1887, Neu-Ulm, Německo18. května 1955, Hamburk, Německo) byl německý sochař. V roce 1937 byla jeho díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě Entartete Kunst v Mnichově.

Edwin Scharff
Edwin Scharff.jpg
Narození 21. března 1887
Neu-Ulm
Úmrtí 18. května 1955 (ve věku 68 let)
Hamburk
Místo pohřbení Hřbitov v Ohlsdorfu
Alma mater Königliche Kunstgewerbeschule München
Povolání sochař, malíř, vysokoškolský učitel a grafik
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Rossbändiger (Krotitel koní 1926–1939) v Nordparku v Düsseldorfu
Tři muži v lodi, Neu-Ulm

ŽivotopisEditovat

Ve svých patnácti letech Edwin Scharff opustil své rodné město Neu-Ulm a studoval malbu na Kunstgewerbeschule v letech 1903 až 1907 v malířské třídě Ludwiga von Hertericha a později na Královské akademii umění v Mnichově. V roce 1906 vznikly jeho první sochy a v roce 1908 první lepty na téma Sny a skicy.

Poté, co strávil rok v Paříži v roce 1912/13, potkal Julesa Pascina. V roce 1913 se stal zakládajícím členem mnichovské Neue Secession. Pak se Edwin Scharff začal věnovat sochařství, což bylo začátkem jeho nejproduktivnější tvůrčí fáze. V roce 1919 si vzal herečku Helenu Ritscher (1888–1964) a z jejich manželství vzešly dvě děti. Výsledkem byly obrazy, sochy a grafika na téma milenců a po narození prvního dítěte také na téma matka a dítě.

V roce 1923 byl jmenován profesorem na Univerzitě výtvarných umění v Berlíně, kde získal řadu veřejných zakázek na památky, busty a medaile. V roce 1927 byl Edwin Scharff zvolen viceprezidentem Německé asociace umělců.[1] V roce 1931 byl Edwin Scharff jmenován členem Pruské akademie umění[2] a zůstal jím až do roku 1945.

Po "zabavení moci" národními socialisty byl nejprve přeložen do Kunstakademie Düsseldorf.[3] V květnu 1933 se stal členem nacistické strany, dokud nebyl v roce 1938 vyloučen.[4] Na říšské výstavě Schaffendes Volk 1937 v Düsseldorfu postavil za více než 100.000 říšských marek dvě sochy postav určené ke vchodu do parku Nordpark Düsseldorf.[5] Krátce nato však byl hanobený jako degenerovaný umělec, tři jeho práce byly zesměšněny v červenci 1937 na nacistické výstavě Entartete Kunst[3] a 46 jeho prací nakonec bylo zničeno jako zvthlé umění. V roce 1938 byl donucen odejít z Kunstakademie Düsseldorf a byl vyloučen z říšské komory výtvarných umění.[6]

Po druhé světové válce byl Edwin Scharff zvolen zpátky do německé asociace umělců a pracoval jako člen poroty od roku 1951 do roku 1955.[7] V roce 1955 byl jmenován členem Akademie umění v Berlíně.[8] Od roku 1946 vyučoval na Landeskunstschule v Hamburku, kde zemřel v roce 1955.

Desky pro dvě protilehlé hrobky Edwina Scharff a jeho manželky na hamburském hřbitově Ohlsdorf zhotovila jeho studentka Ursula Querner, pravděpodobně z mramoru Trani Perlato.[9]

Na uměleckých výstavách documenta 1 (1955) a documenta 2 (1959) v Kasselu byly jeho práce předvedeny i mezinárodní veřejnosti. Na jeho počest uděluje město Hamburk Výroční cenu Edwina Scharffa.

V roce 1999 bylo v jeho rodném městě Neu-Ulmu otevřeno muzeum Edwina Scharffa, které ve stálé expozici podává ucelený přehled o jeho životu a díle. V majetku muzea jsou mimo jiné dvě bronzové plastiky rodičů sběratelů umění Franze Moufanga, busta staršího Wilhelma Moufanga a reliéfní tondo jeho manželky Julie Stutzmannové z roku 1920.[10]

Socha herečky Anni Mewesové, která byla vytvořena v roce 1917, byla znovu objevena spolu s dalšími sochami dalších umělců zabavených v roce 1937 na berlínském sochařském fondu v roce 2010, během záchranných vykopávek na Rathausstraße u Červené radnice před výstavbou metra.[11]

DíloEditovat

Tematicky Scharffova práce líčí humanistické tradice související s reprezentací koně. Jeho formální idiom je stylistické, expresivní a kubistické zobrazení.

KoněEditovat

  • Terrakotta-Dose mit Pferd (1914)
  • Denkmal der Pferde (1924)
  • Rossbändiger (Krotitel koní 1926–1939) v Nordparku v Düsseldorfu

LidéEditovat

  • Stehende (1912)
  • Kore (1926)
  • Quellnymphe (1947)
  • Emil Nolde (1947), byl spolu s Quellnymphe na první výstavě DKB 1951 v Universität der Künste v Berlíně[12]
  • Kolosální busta říšského prezidenta von Hindenburga v budově berlínského Reichstagu
  • Válečný památník padlým v první světové válce (1924–1926; dokončen 1932) v Neu-Ulmu
  • Mutter mit Kind-Trauernde
  • Pastorale (1921–1939)
  • Drei Männer im Boot (Tři muži v lodi, 1952–1953), plastika z bronzu, 1. odlitek v Hamburku, Außenalster, 2. odlitek v Neu-Ulmu, Rathausplatz

Pocty a vyznamenáníEditovat

  • Ocenění Edwin-Scharff-Preis města Hamburku (od roku 1955)
  • Edwin Scharff Museum v Neu-Ulmu
  • V části města Hamburk Steilshoop je po něm pojmenováno náměstí Edwin-Scharff-Ring.
  • V jeho rodném městě Neu-Ulm je po něm pojmenováno kongresové centrum na Dunaji Edwin-Scharff-Haus.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-06-22]. 20160113222251 archiv-bot=2019-04-08 03:11:07 InternetArchiveBot edwinscharffmuseum.de; abgerufen am 13. Januar 2016.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-13. 
  2. vgl. Archiv der Akademie der Künste: Bestand Preußische Akademie der Künste; PrAdK 1315
  3. a b Ernst Klee: Das Kulturlexikon zum Dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. S. Fischer, Frankfurt am Main 2007, ISBN 978-3-10-039326-5, S. 515.
  4. vgl. Persönliche Erklärung Edwin Scharffs in: Archiv der Akademie der Künste: Bestand Preußische Akademie der Künste; PrAdK I/208
  5. text=Projekt Die Rossehalter | url=http://www.schaffendesvolk.sellerie.de/6svtrip06a.html Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine |wayback=20150924094947 |archiv-bot=2018-04-07 19:44:30 InternetArchiveBot, abgerufen 24. Juni 2015.
  6. vgl. Persönliche Erklärung Edwin Scharffs in: Archiv der Akademie der Künste: Bestand Preußische Akademie der Künste; PrAdK I/208
  7. text=kuenstlerbund.de: Vorstände des Deutschen Künstlerbundes seit 1951 |url=http://www.kuenstlerbund.de/deutsch/historie/archiv-seit-1950/vorstaende/index.html Archivováno 17. 12. 2015 na Wayback Machine |wayback=20151217023130 |archiv-bot=2018-04-07 19:44:30 InternetArchiveBot - abgerufen am 13. Januar 2016
  8. vgl. Archiv der Akademie der Künste: Akademie der Künste (West), Personalnachrichten; Pers-AdK-W 229
  9. edwin-scharff.de: Die Grabstätte des Ehepaars Scharff. abgerufen am 9. November 2011.
  10. edwinscharffmuseum.de
  11. Kostbare Kunstwerke am Roten Rathaus entdeckt. In: Berliner Morgenpost, 8. November 2010
  12. Deutscher Künstlerbund 1950. Erste Ausstellung Berlin 1951. Brüder Hartmann, Berlin 1951. Ausstellungskatalog (ohne Seitenangaben).

LiteraturaEditovat

  • Edwin Scharff, Einführung von Gottfried Sello, Hamburk 1956.
  • Ausstellungskatalog Edwin Scharff zur Ausstellung in der Kestner-Gesellschaft Hannover vom 27. September bis 4. November 1962, Städtische Kunsthalle Mannheim 1962/63, Städtisches Karl-Ernst-Osthaus-Museum Hagen 1963, Kunsthalle zu Kiel 1963, Städtisches Kunstmuseum Duisburg 1963.
  • Ludger Alscher et al: Lexikon der Kunst. Architektur, Bildende Kunst, Angewandte Kunst, Industrieformgestaltung, Kunsttheorie. Band IV, Das europäische Buch, Westberlin 1984, ISBN 978-3-88436-112-2, S. 334 f.
  • Helga Jörgens, Siegfried Salzmann (Hrsg.): Edwin Scharff. Retrospektive: Skulpturen – Gemälde – Aquarelle – Zeichnungen – Graphik. Zum 100 Geburtstag des Künstlers. Edwin Scharff Museum, Neu-Ulm; Skulpturenmuseum Glaskasten, Marl; Städtische Museen Heilbronn; Kunsthalle Bremen; Schleswig-Holsteinisches Landesmuseum, Schleswig; Bremen 1987 (výstavní katalog).
  • Helga Jörgens-Lendrum: Der Bildhauer Edwin Scharff (1887–1955). Untersuchungen zu Leben und Werk, mit einem Katalog der figürlichen Plastik, Georg August-Universität, Göttingen 1994.
  • Helga Gutbrod, Edwin Scharff Museum Neu-Ulm (Hrsg.): Edwin Scharff 1887–1955. „Form muss alles werden“. Wienand, Köln 2013, ISBN 978-3-86832-137-1.

Externí odkazyEditovat