Jana Mattuschová
Jana Mattuschová, rozená Klánová (7. září 1906 Kolín – 28. května 2000) byla česká úřednice, žurnalistka a spisovatelka, prvorepubliková aktivistka za práva homosexuálních osob.[1] Působila v redakci Hlasu, publikovala pod autorskými šiframi a pseudonymy, zejména Eduard Weingart.[2]
| Jana Mattuschová | |
|---|---|
| Narození | 7. září 1906 Kolín |
| Úmrtí | 28. května 2000 (ve věku 93 let) |
| Povolání | novinářka, spisovatelka a publicistka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život editovat
Narodila se v Kolíně, rodina se však již v roce 1913 přestěhovala do Prahy. V letech 1917–1925 studovala na dívčím reálném gymnáziu Krásnohorská[3] a poté čtyři semestry na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1927 se Jana Klánová provdala, ale po 6 letech bylo manželství rozloučeno.[2]
Dvouleté studium na Svobodné škole politických nauk v Praze ukončila jako první žena v roce 1930.[4] V roce 1928 nastoupila na úřednické místo v Ústřední sociální pojišťovně.[2]
Podruhé se provdala v roce 1937 a přijala příjmení Tuhá. I toto manželství však bylo nejpozději do 9 let rozvedeno. V březnu 1944 byla zatčena a uvězněna v Terezíně, poté v Lipsku a Drážďanech, kde zůstala až do 7. května 1945.[5]
Zemřela 28. května 2000.[6]
Dílo editovat
Časopisecké práce editovat
Od jara 1931 se podílela na vydávání časopisu Hlas sexuální menšiny a později i na jeho následujícím periodiku Nový hlas. Tam psala beletristické a poetické texty pod pseudonymem Eduard Weingart a jiné, zejména mobilizační a aktivizační příspěvky pod šifrou -sigma.[7] Povídky psala také pod pseudonymem L. Řehořová. Výrazně přispěla k tomu, že časopis nezanikl a pokračoval pod titulem Nový hlas.[5][8]
Jana Mattuschová byla nejdéle žijící autorkou z autorského okruhu Hlasu a jedinou osobou z českého meziválečného hnutí sexuálních menšin, která měla možnost sledovat po delší čas vývoj novodobého emancipačního hnutí po sametové revoluci.
Knižní vydání editovat
Pod pseudonymem Eduard Weingart publikovala svůj první román Město mužů, jenž v roce 1931 vydal pražský nakladatel Karel Šťastný v nákladu 800 výtisků.[9][10][11] Nejspíš ještě téhož roku napsala román Přátelství, který vycházel jako románová příloha Hlasu, knižně však vydán nebyl.[12]
Reference editovat
- ↑ LAVIČKOVÁ, Tereza. Lesbická těla z aktérské perspektivy. Plzeň, 2016 [cit. 2017-05-31]. 50 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. . s. 17. Dostupné online.
- ↑ a b c LISHAUGEN, Roar; SEIDL, Jan. Generace hlasu. Česká meziválečná homoerotická literatura a její tvůrci. In: PUTNA, Martin C. Homosexualita v dějinách české kultury. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. S. 222. Dále jen Lishaugen (2011).
- ↑ Dostupné online v NK ČR: seznam studentek. Výroční zpráva městského reálného gymnasia dívčího Krásnohorská. 1/1925, s. 11. Dostupné online.
- ↑ Zprávy ze školy a o škole. Časopis Svobodné školy politických nauk v Praze. 1/1931, s. 129. Dostupné online.
- ↑ a b Lishaugen (2011), str. 224.
- ↑ Lishaugen (2011), str. 225.
- ↑ Lishaugen (2011), str. 223.
- ↑ LISHAUGEN, Roar. „Skoro unikum v celé světové literatuře“ – představy hranického nakladatele Josefa Hladkého o homoerotické edici. Kdysi a nedávno. Roč. 2011, čís. 02, s. 71–76. Dostupné online. Dostupné také na: [1].
- ↑ Lishaugen (2011), str. 226.
- ↑ Město mužů - Eduard Weingárt [online]. Databázeknih.cz [cit. 2017-05-31]. Dostupné online.
- ↑ LISHAUGEN, Roar. Nejistá sezóna jiné literatury. Osudy časopisu Hlas sexuální menšiny. Dějiny a současnost. Roč. 2007, čís. 12. Dostupné online [cit. 2017-05-31].
- ↑ Lishaugen (2011), str. 228.
