Wikipedie

Eduard Soška

český odbojář za 2. sv. války

Eduard Soška (1913 Řečice nad Bobrůvkou – 1. listopadu 1944 Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim)) byl za Protektorátu Čechy a Morava členem ilegální odbojové organizace Obrana národa (ON), Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) a Rady tří (R3). Zemřel vlastní zbraní (společně s podplukovníkem Josefem Svatoněm) při úniku z obklíčení gestapem dne 1. listopadu 1944 v Pasekách u Proseče.[1][2]

Eduard Soška
Kapitán Eduard Soška
Kapitán Eduard Soška
Narození1913
Řečice nad Bobrůvkou, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. listopadu 1944 (ve věku 30–31 let)
Paseky (součást obce Proseč; okres Chrudim), Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtísebevražda v bezvýchodné situaci
Místo pohřbeníPomník generála Svatoně a kapitána Sošky (v parčíku generála Svatoně a kapitána Sošky)
Národnostčeská
ObčanstvíRakousko-Uherské
Povolánívoják z povolání (důstojník)
Zaměstnavatelprvorepubliková československá armáda
Znám jakoalias „Eda“ nebo „Skřivánek““
Titulkapitán
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tálský mlýn (foto rok 1895)
Pomník generála Josefa Svatoně a kapitána Eduarda Sošky

Život editovat

Eduard Soška pocházel ze samoty Tálský mlýn.[1][p. 1] Byl obchodníkem z Nového Města na Moravě a členem sokolské organizace.[4]

V odboji editovat

Za protektorátu se Eduard Soška zapojil do práce v několika ilegálních odbojových organizacic: Obrana národa (ON)), Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), Jaro respektive Rada tří (R3).[4] V protiněmeckém odboji používal krycí jména „Eda“ nebo „Skřivánek“.[4]

Když německé bezpečnostní složky rozbily místní ilegální odbojovou organizaci Obrana národa v Novém Městě na Moravě byl pověřen odbojář (správce hospodářského družstva) Bohuslav Sláma vybudováním nové odbojové sítě, která by působila v okolí Žďáru nad Sázavou.[4] Prostřednictvím v odboji zapojeného Hynka Hájka z Nového Města na Moravě se Sláma seznámil s Eduardem Soškou.[4]

Soška byl v té době významným spolupracovníkem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), která měla regionální působiště v Novém Městě na Moravě a jeho okolí.[4] Na Novoměstsku operovala tato organizace pod vedením prof. JUDr. Josefa Grňy a kapitána generálního štábu Karla Veselého-Stainera. Budování nové sítě ilegální organizace s působností v okolí Nového Města na Moravě začalo v prosinci 1941.[4] S Bohuslavem Slámou spolupracovali (kromě Eduarda Sošky) i další odbojáři (obchodník Albert Sedlák, žďárský lékař MUDr. Alois Frendlovský, katolický farář z Bohdalova Josef Votava a další). Albert Sedlák spolu s MUDr. Aloisem Frendlovským také zastávali funkci spojek mezi organizací Rada tří a sovětskými partyzány na Žďársku.[4]

V roce 1942 vznikla na teritoriu protektorátu odbojová organizace Rada tří (R3).[4][p. 2] V čele R3 stál divizní generál Vojtěch Luža.[4] Asi 11 km jihozápadně od Žďáru nad Sázavou v Bohdalově se od roku 1944 začali často scházet vedoucí R3 mezi něž patřil generál Vojtěch Luža, kapitán generálního štábu Karel Veselý-Stainer, JUDr. Josef Grňa, Eduard Soška a další.[4] Dne 21. května 1944 se podařilo radistovi rotnému Karlu Miemczykovi z paradesantního výsadku CALCIUM navázat ilegální radiové spojení s Londýnem.[2] Radiová relace se uskutečnila z Nového Města na Moravě z domu Eduarda Sošky – tehdy významného příslušníka ilegální organizace Jaro.[2] R3 se tak na počátku léta roku 1944 napojila na paradesantní skupinu CALCIUM.[4] Eduard Soška se definitivně ponořil do ilegality 2. července 1944.[2]

Když byl generál Vojtěch Luža dne 2. října 1944 zastřelen v obci Hřiště u Přibyslavi, byl podplukovník Josef Svatoň určen Grňou, aby ve vojenském vedení R3 (v celé oblasti Vysočiny[5]) Lužu zastoupil. Svatoň ale velení R3 (svoji moc) převedl obratem na vojenský kolektivní výbor tvořený Karlem Veselým-Štainerem, podplukovníkem Josefem Robotkou a kapitánem Eduardem Soškou. Od roku 1944 zastával Soška funkci pobočníka podplukovníka (in memoriam generála) Josefa Svatoně.[4][2]

František Famfulík editovat

Český protektorátní vrchní četnický strážmistr František Famfulík se prokazatelně podílel na zřizování úkrytů pro odbojáře z řad Obrany národa a tuto službu poskytl jak podplukovníku Josefu Svatoňovi, tak i jeho pobočníkovi kapitánu Eduardu Soškovi a to v době, kdy již gestapo znalo jejich totožnost.[6][7][8][1] Oba jmenovaní byli napojeni na část londýnského odboje, oni a jejich odbojoví spolupracovníci operovali v oblasti s velmi nepřehledným terénem (kolem Nových Hradů a Proseče). Jedno z konspirativních setkání se uskutečnilo v hájovně Čeňka Dolečka nedaleko Brandýsa nad Orlicí a na samotném jeho zajištění se podílel i František Famfulík tím, že pro Josefa Svatoně a Eduarda Sošku zajistil padělané doklady totožnosti.[9] Falešné doklady byly zhotoveny na oficiálních protektorátních tiskopisech a v případě kontroly v terénu (tedy mimo úřadovnu policie, četnictva nebo gestapa) se jevily jako plně dostačující.[9]

Soumrak editovat

Na podzim 1944 se gestapu podařil průnik do ilegální sítě hasičských spolků a kruté výslechy zatčených osob poskytly německé státní tajné policii nové stopy.[10] Rada tří využívala k úschově ilegální vysílačky Milada (a k dočasnému úkrytu svých členů) objekt v Proseči, kde bydleli manželé Hartmanovi.[10] Ke konci října 1944 navštívil Hartmanovi jim neznámý muž (člen pardubického gestapa) Hubert Hanouske, znal odbojové tajné heslo („Pod dubem, za dubem“) a sháněl se po poštovním úředníkovi Janu Hartmanovi. Paní Hartmanová jej nasměrovala ke Křemenákům a Ehrenbergerům.[10] U Křemenáků gestapo nenašlo ani Hartmana a ani Josefa Svatoše a proto pokračovalo dále na Paseky nad Prosečí k nadlesnímu Ehrenbergerovi, jehož hájenku obklíčilo 1. listopadu 1944 v 7.00 hodin ráno celkem osm mužů.[10]

V obklíčení editovat

Gestapo vyzvalo hajného Ehrenbergera aby se vzdal (a otevřel) a do hájenky poslalo českého protektorátního četníka Protivínského.[10] Ehrenberger po krátkém výslechu přiznal, že na půdě hájovny někoho ukrývá.[10] Následoval výstup k půdě v pořadí Ehrenberger, Protivínský a člen gestapa.[10] Na půdě panovala tma, okno vedoucí do zahrady bylo zatemněné. Když skupina dosáhla posledního schodu uskočil hajný stranou a vzápětí nato uslyšel dvojí cvaknutí kohoutku. Protivínský skočil ze schodů dolů a spolu s ním padal i člen gestapa.[10] Svatoňovi nejspíše selhala pistole, ale v nastalém zmatku unikli spolu se Soškou oknem do zahrady a prchali úvozem pryč od hájenky.[10] Německá obsluha kulometu na ně zahájila střelbu.[10]

Poslední minuty editovat

Podplukovník Josef Svatoň byl zraněn a kapitán Eduard Soška, poté, co se mu podařilo dostat se mimo nebezpečný otevřený prostor, se pokusil pro Svatoně vrátit.[11] Palba z kulometu zasáhla Sošku, který ve svízelné situaci spáchal sebevraždu vlastní zbraní. Těžce zraněný Svatoň se živý do rukou gestapa rovněž nedostal.[11] Těla obou odbojářů nacisté převezli do pardubického krematoria, avšak tamní pracovníci popel hrdinů uchovali.[12][13] V místě přestřelky byl (o rok později) vztyčen památník věnovaný oběma vůdcům partyzánského odboje proti nacistům.[12][13] V jeho základech je uložen jejich popel.[10]

Připomínka editovat

V Proseči–Pasekách v místním parčíku generála Svatoně a kapitána Sošky u silnice číslo 357 vpravo u cesty (označen informační cedulí) se nachází osm metrů vysoký kamenná pomník Obětem 2. světové války respektive pomník věnovaný generálu Svatoňovi a kapitánu Soškovi. Autorem pomníku je architekt Jaroslav Mošek. Pomník byl slavnostně odhalen 1. listopadu 1945 (přesně rok po jejich smrti). V základech pomníku jsou uloženy urny s popelem obou jmenovaných odbojářů. Pomník připomíná místo, kde našli smrt oba vůdci partyzánského odboje proti nacistům. Na pomníku je nápis: HRDINŮM NÁRODNÍ REVOLUCE // ZDE PADLI 1.11.1944 / GEN. JOSEF SVATOŇ / KPT. EDUARD SOŠKA.[13][12]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Tálský mlýn (Pilský mlýn; Piller Mühle) je objekt nacházející se severně od Žďáru nad Sázavou a přiléhající těsně k jižnímu okraji Pilské vodní nádrže.[3]
  2. ↑ Ilegální organizace Rada tří začínala původně s názvem Přípravný revoluční výbor, posléze se přejmenovala na Jaro, a nakonec v létě 1944 přijala označení Rada tří.[4]

Reference editovat

  1. ↑ a b c Zajímavosti [online]. web: Oficiální strány Řečice nad Bobrůvkou [cit. 2022-08-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík: Eduard Soška, s. 595, 609, 648, 649. 
  3. ↑ Tálský mlýn, Pilský mlýn; Piller Mühle [online]. web: Vodní mlýny cz [cit. 2022-09-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n ROSECKÝ, Lukáš. Odbojové hnutí na Žďársku na konci 2. světové války. Pardubice, 2019 [cit. 2022-08-30]. 88 s. bakalářská. Univerzita Pardubice; Filozofická fakulta; studijní program: Historické vědy; Studijní obory: Historie, Ochrana památek. Vedoucí práce doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. (Ústav historických věd). s. 14, 15, 16. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
  5. ↑ PPLK. JOSEF SVATOŇ (* 08. 03. 1896 Dolní Roveň (okres Pardubice) – 01. 11. 1944 Paseky (Proseč, okres Chrudim) [online]. web: Osobnosti regionů (Městská knihovna Ústí nad Orlicí) [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  6. ↑ ROSECKÝ, Lukáš. Odbojové hnutí na Žďársku na konci 2. světové války. Pardubice, 2019 [cit. 2022-08-30]. 88 s. bakalářská. Univerzita Pardubice; Filozofická fakulta; studijní program: Historické vědy; Studijní obory: Historie, Ochrana památek. Vedoucí práce doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. (Ústav historických věd). s. 16, 67. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
  7. ↑ VANÍČEK, Lukáš. „Já už si ho najdu sám," řekl gestapák a odešel [online]. web: Deník cz (Pardubický kraj), 2015-06-03 [cit. 2022-08-30]. Dostupné online. 
  8. ↑ VANÍČEK, Lukáš. „Já už si ho najdu sám," řekl gestapák a odešel [online]. web: Deník cz (Pardubický kraj), 2015-06-03 [cit. 2022-08-29]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b PODKÁST PRO KAŽDÉHO. František Famfulík (1910-1943) - četník odbojář [online]. web: You Tube com, 2021-11-07 [cit. 2022-08-22]. Stopáž videa: 14 minut a 28 sekund. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k KUCHTOVÁ, Šárka. Hajný Ehrenberger ukrýval velitele odboje [online]. web: Pardubice rozhlas cz, 2021-05-09 [cit. 2022-09-15]. Lesníci a hajní v odboji. Dostupné online. 
  11. ↑ a b TVRDÝ, Petr. Svatoň Josef (* 8. 3. 1896 – † 1. 11. 1944) [online]. web: Hrdinové války cz, 2017-02-01 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c KINCL, Jan; ŠUSTÁČEK, Vladimír. Pomník Obětem 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz), 2008-03-29 [cit. 2022-09-15]. GPS souřadnice: N49°47'23.69 E16°7'7.21; Centrální evidence válečných hrobů: CZE5304-6480. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c Pomník generála Svatoně a kapitána Sošky [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-09-15]. Proseč - Paseky, Pardubický kraj, Česko. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eduard_Soška&oldid=22711402“