Druhá vláda Wilhelma Marxe

Druhá vláda Wilhelma Marxe byla vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 27. května 1924 do 15. ledna 1925.

Druhá vláda Wilhelma Marxe
Pořadíjedenáctá
PředsedaWilhelm Marx
Počet členů10
Politické subjektyCentrum, DDP, DVP
Datum jmenování27. květen 1924
Konec v úřadu15. leden 1925
Důvod ukončeníneshody ohledně zahrnutí DNVP do vlády
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kabinet měl 10 členů a tvořila ho koalice Centra, Německé demokratické strany (DDP) a Německé lidové strany (DVP) s ministerstvy rozdělenými v poměru 3:3:2. Ve vládě byli dva nestraníci. Post ministra spravedlnosti zůstal neobsazený. Jednalo se o menšinový kabinet (celkem 138 křesel v 459 členném směnu), který se opíral převážně o toleranci sociálních demokratů.

Předcházející událostiEditovat

 
Wilhem Marx v roce 1925

Předchozí kabinet kancléře Marxe dokázal během svého mandátu stabilizovat jak hospodářskou, tak vnitropolitickou situaci. V půlce února 1924 skončila platnost zmocňovacího zákona, který dával kabinetu speciální pravomoci pro boj s ekonomickou krizí a k potlačování povstání. Opozice se okamžitě chopila šance a chtěla úsporná opatření zrušit. Kancléř Marx to nehodlal dopustit a požádal prezidenta o rozpuštění sněmu. Květnové parlamentní volby přinesly porážku vládní stran a lidovci a němečtí demokraté výrazně oslabili. Na druhou stranu nacionalisté z DNVP ve spojení s Agrárním svazem dokázali získat více mandátů než dosud nejsilnější sociální demokraté. Těm přebrali voliče hlavně komunisté.

Sestavování vládyEditovat

Pro dojednání Dawesova plánu, který by Němcům upravil kalendář placení reparací a přivedl by do země investice z USA a Velké Británie, potřeboval být sněm akceschopný, a tak kabinet kancléře Marxe chtěl zůstat v úřadu i po prohraných volbách. Však nacionalisté, ani koaliční partneři vládu nepodpořili. Koaliční vyjednávání začala od 21. května a posílení nacionalisté chtěli hrát při sestavování vlády zásadní roli. Jejich odmítavý postoj k Dawesovu plánu a trvání na osobě velkoadmirála Tirpitze jako budoucího kancléře jim ale velice snižoval koaliční potenciál. Lidovci donutili resignovat Marxův kabinet 26. května. Prezident Ebert pověřil sestavením nové vlády opět Wilhelma Marxe z Centra. DNVP si kladla za podmínky pro vstup do vlády odvolání ministra zahraničí Stresemanna a začlenění jejich zástupců do zemské vlády Pruska. Marx přerušil vyjednávání 3. června 1924 a ve stejný den zformoval staronovou koalici skládající se z Centra, lidovců a demokratů. K vládě se tentokrát nepřipojili zástupci Bavorské lidové strany. Menšinová vláda se opírala o toleranci sociálních demokratů.

Ministerské posty zůstaly téměř zcela beze změn jako tomu bylo v první Marxově vládě. Pouze státní sekretář Curt Joël byl pověřen vedením ministerstva spravedlnosti, které uvolnil zástupce BVP. Ministerstvo obnovy bylo prezidentským dekretem 11. května 1924 zrušeno.

Politika vládyEditovat

Za nejvýznamnější čin vlády lze považovat podepsání Dawesova plánu. Podepsal ho za Němce 16. srpna 1924 v Paříži ministr zahraničí Stresemann. Hlavními body smlouvy se stalo stažení všech cizích vojsk z Porúří, snížení ročních plateb reparací na jeden milion marek v prvním roce se zvyšující se tendencí až k dvěma a půl milionu marek po pěti letech, reorganizace Říšské banky pod dohledem dohodových zástupců a především půjčka 200 miliónů dolarů formou amerických dluhopisů. Finanční injekce výrazně nastartovala německou ekonomiku.

Konec vládyEditovat

Vládní lidovci chtěli za každou cenu zahrnout do koalice svého hlavního volebního rivala z DNVP. Nutně potřebovali, aby se nacionalisté podíleli na zodpovědnosti za vládní rozhodnutí, a tak přestali přebírat lidovecké voliče. V říjnu 1924 byla jejich snaha zablokována německými demokraty, kteří účast nacionalistů ve vládě odmítli. Kancléři Marxovi se nepodařilo vyjednat s DDP ani toleranci menšinové vlády Centra, lidovců a nacionalistů, a tak požádal prezidenta o rozpuštění sněmu. Ten byl rozpuštěn 20. října 1924. Prosincové předčasné volby přinesly oslabení extrémistických stran (komunisté ztratili 17 a nacisté 18 křesel) a posílení sociálních demokratů a nacionalistů. Po volbách bylo možno vytvořit dvě koaliční vlády s většinou ve sněmu, a to středolevou SPD/Centrum/DDP/DVP nebo středopravou Centrum/DDP/DVP/DNVP. Jednání ale k žádnému kompromisu nevedla, jelikož lidovci odmítli vládnout s sociálními demokraty a DDP zase s nacionalisty. Marx podal demisi 15. prosince 1924 a nakonec se 9. ledna 1925 vzdal možnosti sestavit vládu. S alternativním plánem na sestavení fungujícího kabinetu přišel nestraník a ministr financí Hans Luther. Strany měly za sebe nanominovat odborníka, který by nebyl jejich členem. Zbývající místa by byla doplněna nezávislými technokraty. Návrh slavil úspěch a své zástupce nanominovaly DNVP, DVP, BVP a Centrum. Vznikla tzv. první vláda kancléře Luthera, kterou tolerovala i DDP.

Seznam členů vládyEditovat

 
Kancléř Wilhelm Marx
Portfej Ministr Strana Nástup do úřadu Odchod z úřadu
říšský kancléř Wilhelm Marx   Centrum 27. května 1924 15. ledna 1925
vicekancléř Karl Jarres   DVP 27. května 1924 15. ledna 1925
vnitro   27. května 1924 15. ledna 1925
zahraničí Gustav Stresemann   DVP 27. května 1924 15. ledna 1925
finance Hans Luther   bezpartijní 27. května 1924 15. ledna 1925
hospodářství Eduard Hamm   DDP 27. května 1924 15. ledna 1925
práce Heinrich Brauns   Centrum 27. května 1924 15. ledna 1925
ozbrojené síly Otto Geßler   DDP 27. května 1924 15. ledna 1925
výživa a zemědělství Gerhard von Kanitz   bezpartijní 27. května 1924 15. ledna 1925
okupované oblasti Anton Höfle
pověřen řízením
  Centrum 27. května 1924 15. ledna 1925
pošty Anton Höfle   Centrum 27. května 1924 15. ledna 1925
doprava Rudolf Oeser   DDP 27. května 1924 12. října 1924

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Marx II na německé Wikipedii.