Otevřít hlavní menu

Dceruška hostinského je první opera („hradčanská povídka-opera“) českého skladatele Jana Evangelisty Zelinky. Skladatel ji napsal ve svých 28 letech na vlastní libreto upravené ze stejnojmenné hry Karla Maška z roku 1924 a na scénu ji uvedl Zelinkův přítel a mentor, šéfdirigent opery Národního divadla Otakar Ostrčil. Premiéra se konala 24. února 1925 (v kombinaci se Stravinského baletem Petruška).[1] Námět opery je sice strašidelný až hororový po vzoru Erbenových balad, hudba však zaujala spíše ve své lyrické a komické stránce. Dceruška hostinského byla hrána jen čtyřikrát, měla však povzbudivý ohlas a Zelinka se po jejím uvedení soustředil na operní tvorbu.

Dceruška hostinského
Základní informace
Žánr opera
Skladatel Jan Evangelista Zelinka
Libretista Jan Evangelista Zelinka
Počet dějství 1
Originální jazyk čeština
Literární předloha Karel Mašek: Dceruška hostinského
Datum vzniku 1921
Premiéra 24. února 1925, Praha, Národní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Osoby a první obsazeníEditovat

osoba hlasový obor premiéra (24.2.1925)
Hostinský baryton Emil Focht
Jeho dcera, již nazval básník Bělou soprán Marie Šlechtová
Voják bas Josef František Munclinger
Tučný mužík tenor Mirko (Vladimír) Štork
Student, píšící básně tenor Miloslav Jeník
Šumař bas Luděk Mandaus
Lehkomyslník, minuvší se s životním cílem baryton Jan Fifka
Muž beze vzpomínek, nyní učitel dětí baryton Štěpán Chodounský
Zapomenutý milenec tenor Theodor Schütz
Opuštěná mezzosoprán Marie Kalivodová
Chudák, služebný hoch v hostinci soprán Marie Crhová
Ženich, kočovný vozka baryton Bohumil Soběský
Svatební hosté
Dirigent: Otakar Ostrčil, režisér: Robert Polák, scéna: Josef Matěj Gottlieb

Děj operyEditovat

Děje se v hradčanské hospůdce nad Hlubokou cestou, kdykoliv v XIX. století, bezpochyby z jara v letech padesátých po vojně v Itálii.

V sále hradčanské hospůdky se scházejí štamgasti, vesměs ctitelé krásné dcery hostinského Běly, vystupující beze jmen jen se svými charakteristikami: tučný mužík, postarší voják, básnivý student, šumař, lehkomyslník, učitel. Ba i mnich kapucín Amarus se do Běly zamiloval, jak vypravuje Opuštěná, dívka, jíž Běla kdysi odvábila milence. Ten později odešel na vojnu a Běla mu slíbila věrnost a dala mu zástavou zlatý prsten, neuplynulo však mnoho času a našla si jiného. Opuštěná nechává pro Bělu rozmarýn, který kdysi zasadila na paměť své lásky; nyní jí připomíná jen bezcitnost krásné hostinské.

Mezi hosty vstupuje Běla, vítána bouřlivými pozdravy svých obdivovatelů, i Chudák plížící se jí v patách jí je okouzlen. Běla vyhlíží svého ženicha, formana na cestách, který si ji získal vypravováním svých dobrodružství ze všech koutů země. Vojenská hudba doléhající do hostince z nedalekých kasáren připomíná sentimentálnímu učiteli statného mladíka, který býval milým Opuštěné i Běliným a který se dal na vojnu. Běle nejsou tyto vzpomínky vhod.

Náhle se však ke všeobecnému překvapení objeví v hospodě Zapomenutý milenec sám. Chudák přichází oznámit, že se blíží povoz skutečného ženicha, a hosté jej vycházejí na ulici vítat. Běla s milencem osamí. Milenec ukazuje Běle zlatý prsten, který mu kdysi věnovala jako záruku své lásky, ona jej chce zpět. Milenec s ním ustupuje na terasu nad příkopem a Běla jej následuje tak dlouho, až se v zápase o prsten oba zřítí.

Mezitím vstupuje Bělin ženich. Opuštěná se jej vyptává, zda neviděl jejího milého vojáka. Ženich jí vypráví, že skutečně cestou potkal jejího milence umírajícího na válečná zranění. Slíbil jej čestně pohřbít a Běle odevzdat zástavní prsten. Teprve nyní si hosté s hrůzou uvědomují, že milenec, kterého viděli před chvílí, byl jen strašidelný přízrak. Ženich nevěří a shání se po Běle jako svědkyni, ale vbíhá vyděšený Chudák, který ji našel mrtvou pod terasou. Lehkomyslník komentuje: „Ó lásko přesvatá – trest zákona to tvého.“

ReferenceEditovat

  1. JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 55. 

LiteraturaEditovat

  • VACHULKA, Ladislav. Jan Zelinka. In: HUTTER, Josef; CHALABALA, Zdeněk. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 363-365.
  • BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 488-489. (česky) 

Externí odkazyEditovat