Davissonův–Germerův experiment

Davissonův-Germerův experiment provedli v roce 1927 Clinton Joseph Davisson a jeho tehdejší asistent Lester Germer v Bellových laboratořích. Tímto experimentem potvrdili de Broglieho hypotézu částicově vlnového dualismu [1]. V roce 1937 získal Davisson za tento experiment Nobelovu cenu.

ExperimentEditovat

Pokusný aparát sestává ze zdroje elektronů, z krystalu a z Faradayovy nádoby, přičemž samotný experiment se odehrává ve vakuu. Elektrony uvolněné ze zdroje se pomocí nastavitelného elektrického napětí urychlují směrem na krystal, na kterém se rozptylují. V experimentu se následně pomocí Faradayovy nádoby měří závislost intenzity rozptýlených elektronů na úhlu  . Svazek elektronů přitom na krystal dopadá kolmo.

VýsledkyEditovat

Podle klasické fyziky by se elektrony ve výše popsaném experimentu měly chovat jako částice. To znamená, že intenzita rozptýlených elektronů by vůbec neměla záviset na úhlu rozptylu  . Naopak, v případě že elektrony vykazují i vlnové vlastnosti (jako například rentgenové záření) potom by byl rozptyl popsán pomocí Braggovy podmínky rozptylu.

Clinton Davisson a Lester Germer v experimentu pozorovali rozptyl popsaný právě Braggovou podmínkou rozptylu, čímž v kontrolovaném fyzikálním experimentu poprvé pozorovali vlnové vlastnosti elektronů. Tím potvrdili hypotézu Louise de Broglieho o duálních částicově vlnových vlastnostech hmoty.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Davissonov Germerov experiment na slovenské Wikipedii.

  1. C. Davisson a L. H. Germer: Diffraction of Electrons by a Crystal of Nickel Phys. Rev. 30, 1927, 705-740