Důl Zwierzina VII
Důl Zwierzina VII (Důl Strojní, německy Maschienen Schacht) byl černouhelným dolem v Polské (Slezské) Ostravě a patřil měšťanskému těžíři Josefu Zwierzinovi (1775 – 1858).[1]
| Důl Zwierzina VII | |
|---|---|
 | |
| Souřadnice | 49°49′57,12″ s. š., 18°19′13,44″ v. d. |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie editovat
Josef Zwierzina využil volných míst mezi kutacími poli hraběte Wilczka a hraběte Salma a zahájil v roce 1838 kutací práce v budoucím dobývacím poli v Polské (Slezské) Ostravě. 4. prosince 1839 mu byly, na základě kladných výsledků kuteb, propůjčeny první dvě důlní míry. Značný počet kutacích děl, vyhloubených v zájmovém prostoru, které byly polohově rozptýleny na daném území, se staly základem sporu mezi hrabětem Wilczkem a J. Zwierzinou. Spory se vedly dlouhou dobu a byly vyřešeny až za Johanna hraběte Wilczka (1837 – 1922). Na základě intervence kutnohorského c. k. distriktního horního soudu 24. ledna 1848 byl spor vyřešen demarkační a deliminační smlouvou, ve které kromě vymezení hranic byla dohodnuta i vzájemná výměna důlních jam, propůjček a důlních práv.[2][3]
Josef Zwierzina zahájil kutné práce na základě kutného povolení z 5. ledna 1839. Vlastní důl byl založen v roce 1847. Kutná jáma VII byla přebudována v roce 1847 na jámu těžní víceúčelovou. Kutací práce probíhaly od roku 1838 až do roku 1856.
V roce 1863 po překonání 42 m pokryvu byla jáma zahloubena do sloje Mohutný.
V roce 1877 jáma VII prošla první modernizací a rekonstrukcí.
Po smrti Josefa Zwierziny v roce 1858 přešlo důlní pole do vlastnictví jeho dědiců, kteří v roce 1878 založili těžířstvo pod názvem Zwierzinovo kamenouhelné těžířstvo ve Slezské Ostravě
Na přelomu 19. a 20. století byla těžba ukončena.[1]
Stroje a strojní vybavení dolu editovat
Na jámě VII byl v roce 1863 instalován jednoválcový parní stroj se setrvačníkem a předlohou o výkonu 35 HP, vyrobený ve Vítkovických železárnách. Hřídel lanových bubnů těžního stroje byl spojen s vodní pumpou, pokud byly lanové bubny v pohybu tak současně čerpadlo čerpalo důlní vodu.
Jáma Zwierzina VII byla zároveň i jámou výdušnou. Jáma byla svislou přepážkou rozdělena na část těžní a část větrní. Podzemními překopy byly doly J. Zwierziny propojeny a vytvořen systém větrání. Jámou č. II a těžním oddělením jámy č. VII byly nasávány úvodní větry a jámou Františka a větrním oddělením jámy VII výdušné větry vyvedeny nahoru. Přirozené větrání (tah výdušných větrů) bylo podporováno větrnou pecí umístěnou v jámě. V roce 1864 byla tato pec příčinou požáru těžní budovy.
S ostatními doly J. Zwierziny měla i společné odvodnění. Čerpací stanice byla na jámě č. II.
V roce 1877 byl instalován ventilátor soustavy Rittinger s oběžným kolem o průměru 1 m. Ventilátor zabezpečil odsávání stejného množství větrů jak v letním tak i v zimním období. Ventilátor poháněl jednoválcový stojatý parní stroj se setrvačníkem o výkonu 8 HP.
V roce 1861 byly Zwierzinovy doly napojeny na Báňskou dráhu.
Těžba editovat
V roce 1863 jáma procházela po 42 m nadložím do uhlonosného karbonu, v 95 m prošla slojí Mohutný a v hloubce 115,7 m (1. patro) otevírala sloj Juno, později byla prohloubena na konečnou hloubku 127,8 m[p. 1] až do sloje Uránie. Jámový stvol byl ve výdřevě obdélníkového průřezu. Těžily se sloje jakloveckých vrstev ostravského souvrství. Dobývalo se stěnováním s částečnou zakládkou a piliřováním na zával. Protože jáma byla neefektivní, byla na ní kolem roku 1900 ukončena těžba, provoz zastaven a jáma zlikvidována. V letech 1956 – 1960 byly z dolu Michálka dobývány ochranné pilíře jámy VII jakloveckých slojí č. 9, 10, 11, a 12.[3]
Údaje o dolu editovat
dle[4]
| Název | Druh jámy | Založení | Hloubka jámy
[m] |
Těžba | Vytěženo | Likvidace | Dobývací pole
[ha] |
Poznámka |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Zwierzina VII | kutací, víceúčelová | 1839 | 127,8 | 1858 – 1900 | nevykazována samostatně | po 1900 | 10 | 1 jáma,
2 patra |
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ Dle Katalogu jam OKR z roku 1970 bylo 2. patro v hloubce 127,1 m (+ 106,38 m)
Reference editovat
- ↑ a b KOLEKTIV. Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. [s.l.]: Anagram, 2003. ISBN 80-7342-016-3. S. 38, 39, 205, 206.
- ↑ Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava: [s.n.], 1928. S. 20.
- ↑ a b Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 157, 158.
- ↑ MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 193.