Otevřít hlavní menu

Convair CV-240 byl americký dvoumotorový dolnoplošník se zatahovacím příďovým podvozkem pro 40 pasažérů.

Convair CV-240
Convair CV-240 (N707AW) společnosti Eagle Wings
Convair CV-240 (N707AW) společnosti Eagle Wings
Určení dopravní letoun
Výrobce Convair
První let 16. 3. 1947
Uživatel American Airlines
KLM, UAL, LOT
Cena za kus 235 000 dolarů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VznikEditovat

V roce 1945, po ukončení II. světové války, se firma Convair (Consolidated-Vultee Aircraft Corp.) zaměřila také na produkci civilních dopravních letounů. Podněcována leteckou společností American Airlines zahájila vývoj dvoumotorového letounu s kapacitou 30 cestujících, určeného jako náhrada DC-3 na vnitrostátních amerických linkách. Prototyp CV-110 poháněný dvojicí motorů Pratt & Whitney R-2800-CA-11 po 1534 kW byl zalétán v roce 1946, avšak zcela zklamal.

VývojEditovat

 
Convair CV-240 (N91237), Pacific Coast Airlines

Convair nedostatky napravil a 16. března 1947 zalétal zdokonalený prototyp CV-240 Convair Liner s přetlakovým trupem pro 40 pasažérů s kabinou pro 3 až 4 členy posádky. Pohon zajišťovaly dva dvouhvězdicové osmnáctiválce R-2800-CA- po 1784 kW18 po 1764 kW. Jejich výfukové roury byly svedeny do ejektorové trubice, kde se mísily se vzduchem v poměru 5:1. Tato směs unikala vzad tryskou, která vyvíjela statický tah zrychlující stroj až o 19 km/h. Štíhlé křídlo bylo vybaveno prostředky pro zkrácení vzletu a přistání, jehož vnější části byly vybaveny integrálními palivovými nádržemi. Podle přání zákazníka se vstupní dveře do kabiny montovaly buď před křídlo, nebo za ně. Obvykle se otevíraly nahoru, přičemž ze spodní části otvoru se sklopilo schodiště, takže letoun nebyl závislý na pozemním vybavení. Celkem bylo vyrobeno 176 civilních CV-240.

 
Convair CV-340-48 (PH-TGD, „Pieter Breughel“) dopravce KLM přistává na letišti v Manchesteru

Slabinou CV-240 se v provozu ukázal vzlet na výše položených letištích, na vnitrostátních linkách USA zejména v Denveru a Cheyenne v předhůří Skalnatých hor. Především dopravci Braniff a UAL požadovaly u Convairu napravení tohoto nedostatku. Dne 5. října 1951 byl zalétán první CV-340 odpovídající těmto požadavkům. Kombinoval větší křídlo s výkonnějšími výškovými pohonnými jednotkami R-2800-CB-16 o výkonu po 1784 kW. Do prodlouženého trupu o 1,4 m se nyní vešlo 44 sedadel.

V době výroby CV-340 začaly na americký trh pronikat briské konkurenční turbovrtulové letouny Vickers Viscount. Společnost Convair se proto pokoušela o adaptaci draku pro turbovrtulové motory Dart, avšak bez úspěchu.

Odpovědí na konkurenci Viscountu firmou Convair se stal až CV-440 Metropolitan vybavený radarem, zalétaný 6. října 1955. Tvarově a technologicky shodná verze s CV-340 měla instalované motory R-2800-CB-17 po 1837 kW a podstatně účinnější zvukovou izolaci kabiny, jejíž kapacita se zvětšila až na 52 sedadel pro cestující. První sériový letoun z celkového počtu 186 civilních Metropolitanů byl dodán v prosinci. Některé další byly upraveny na tento standard z CV-340.

Vojenské verzeEditovat

 
Cvičná vojenská varianta Convair T-29C Navigation Trainer, USAF

USAF nakoupilo celkem 472 linkových strojů série CV-240, 340 a 440 v devíti různých verzích. Letounem určeným pouze k přepravě nákladu i osob byl typ C-131 Samaritan, modifikovaný z 26 letounů CV-240 se dvěma hvězdicovými motory R-2800-9W o výkonu po 1864 kW a se sedadly pro 37 cestujících, nebo 27 lůžek pro pacienty a zdravotnický personál.

Dále vznikl z 36 strojů CV-230/340 typ C-131B s motory R-2800-99W, nebo -103W pro 48 pasažérů, který byl využíván i pro elektronický průzkum. Z 27 CV-340 byl upraven C-131D pro 44 cestujících s instalovanými pohonnými jednotkami R-2800-52W. Toto označení neslo také 6 kusů militarizovaných CV-440. Mimoto převzalo USAF několik letounů R4Y od US Navy s označením C-131G. Štábní dopravní variantu VC-131 se zdokonalenou zvukovou izolací doplňovaly dva stroje VC-131H s turbovrtulovými motory Allison T56-A-9 o výkonu po 2796 kW.

NasazeníEditovat

 
CV-240 společnosti Mohawk (N1018C)

Iniciátor vzniku CV-240, přepravce American Airlines, nejprve objednal stokusovou sérii, kterou však snížil na 75 exemplářů. Letouny byly na linky uvedeny 1. června 1948 především na spádových tratích, přivádějících cestující k hlavním spojům obsazených čtyřmotorovými dopravními letouny. Druhým zákazníkem se 1. září 1948 staly aerolinky Western Airlines následované Pan American World Airways, UAL a argentinská FAMA. V Evropě létaly CV-240 u společností KLM Royal Dutch Airlines, Sabena a LOT.

Prvním zákazníkem CV-340 se 28. března 1952 staly aerolinky UAL, ale jako první je na své tratě uvedl 1. listopadu 1952 Braniff (UAL až 16. listopadu). V Evropě byly zakoupeny přepravci Finnair, Linjeflyg a Lufthansa.

CV-440 zahájily provoz v dubnu 1956 u Continental Airlines, v Evropě je mimo jiné užívaly Swissair, Scandinavian Airlines, Sabena, Luthansa a Iberia.

Hlavní technické údajeEditovat

 
Convair C-131F (141024), US Navy

Údaje platí pro CV-240[1]

  • Rozpětí: 27,98 m
  • Délka: 22,77 m
  • Nosná plocha: 75,90 m²
  • Hmotnost: 11 986 kg
  • Vzletová hmotnost: 18 387 kg
  • Maximální rychlost: 538 km/h
  • Cestovní rychlost: 432 km/h
  • Stoupavost u země: 6,1 m/s
  • Dostup: 9150 m
  • Dolet: 2880 km

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Václav Němeček, Dvoumotorová pístová dopravní letadla, Convair CV-240/CV-340/CV-440 Metopolitan, 1984, str. 34

LiteraturaEditovat

  • NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha: Nadas, 1984. 176 s. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 362 a 401. 
  • NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 1. 1. vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1981. 

Externí odkazyEditovat