Otevřít hlavní menu

Autodopravní akciová společnost v Praze

(přesměrováno z ASA)
Na tento článek je přesměrováno heslo ASA. O album kapely Falkenbach pojednává článek Asa (album).

Autodopravní akciová společnost v Praze (původně navrhovaný název byl Autodopravní společnost akciová a dochoval se ve zkratce ASA, která byla obsažena v logu společnosti,[1] později se vyskytovala též zkratka ADS jako Autodopravní společnost[2]) byla pražská soukromá dopravní společnost, která působila v pražské městské a zejména příměstské autobusové a automobilové dopravě ve 20. a 30. letech 20. století.

Autodopravní akciová společnost v Praze
Základní údaje
Právní forma akciová společnost
Datum založení 1920
Datum zániku 1945
Adresa sídla Praha, Česko
Souřadnice sídla
Charakteristika firmy
Mateřská společnost ČKD
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Situace před vznikem společnostiEditovat

Neúspěch první pražské autobusové linky Elektrických podniků (1908–1909) vedl k tomu, že městské orgány i Elektrické podniky hl. m. Prahy na čas opustily úvahy o zavádění autobusové dopravy v Praze. Za první světové války pak ani takový projekt nebyl myslitelný.

K oživení záměru došlo po vzniku Československa, v období příprav vzniku Velké Prahy. Vedení města se zavedením autobusové dopravy začalo zabývat v roce 1919, na počátku roku 1920 pak uvažovalo o zřízení speciální společnosti, která by zajišťovala dopravu autobusy, autodrožkami i osobními a nákladními automobily.[1] Byl ustanoven „přípravný komitét obce pražské pro vyřešení autobusové dopravy v Praze a okolí“.[1] Městské Elektrické podniky, které byly v komisi zastoupeny, se o provozování autobusové dopravy pravděpodobně neucházely, ale aktivně se podílely na formulování podmínek pro nového dopravce.[1] Vedení města v té době zřejmě nepočítalo s tím, že by k provozování autobusové dopravy zřizovalo další vlastní podnik, ale protože si Praha chtěla uchovat na dopravu vliv, sama požádala Zemskou politickou správu v Praze i Magistrát hlavního města Prahy o koncese k provozování osob a zavazadel autobusy, autodrožkami a automobily nákladními i osobními, a oba úřady jí také v roce 1920 koncese udělily.[1]

Pokus o provozování dopravy jménem městaEditovat

Rada města roku 1920 jednala s několika firmami o zavedení autobusových linek jako doplňku sítě elektrických drah ve vnitřním městě, vzhledem k tomu, že některé plánované tramvajové tratě nebyly ještě postaveny a některé existující tratě byly na hranici své kapacity.[2] Výsledkem jednání bylo, že rada města vybrala Československou obchodní společnost americkou (Czechoslovak Commercial Corporation of America) a dohodla s ní, že ta založí dceřinou Autodopravní akciovou společnost v Praze. Ta v březnu 1920 skutečně vznikla a 6. března 1920 se pražské zastupitelstvo usneslo ji zmocnit k využívání své koncese. Stanovy schválilo ministerstvo vnitra až 19. června 1920.[1] Významným podílníkem společnosti byla Czechoslovak Commercial Corporation of America[1] (Československá obchodní společnost americká)

1. dubna 1920 se konala na staroměstské radnici porada, na níž se měl dojednávat například výběr typu vozidel, ale výsledky porady nejsou známy.[1] Smlouvu však město se společností uzavřelo až 19. listopadu 1920.[1] Součástí smlouvy bylo, že zřizování i rušení linek podléhá schválení městské rady, stanoveny byly základní zásady o vozovém parku a umístění a označení stanic.[1] Pokud by byl zaveden elektrický provoz (trolejbus), musel by proud být odebírán z městské elektrárny, o tarifu a časovém rozsahu provozu mělo rozhodovat město.[1] Rovněž byly určeny zásady pro obsazení statutárních orgánů a 20% podíl města na čistém zisku. Smlouva měla platit 25 let, po nichž měl všechen majetek společnosti připadnout městu.[1]

21. května 1920 předložila společnost návrh dvou linek, na nichž měl být od června 1920[2] zahájen zkušební provoz s celkem 24 vozy (uvedeny dnešní názvy):[1]

  • Zlíchov – Vysočany (v délce 11 km, ulicí Nádražní a Svornosti, přes most Legií, Příkopy, Poříčí a Florenc ke Kolbenově továrně). V celé trase mělo jezdit 6 autobusů v intervalu 20 minut, v úseku od dnešní zastávky Zborovská k Florenci pak mělo kolovat dalších posilových 5 autobusů vložených do desetiminutového intervalu. Linka byla navržena v částečném souběhu s tramvajovou linkou č. 5.
  • Břevnov – Vyšehrad (v délce 10 km, z dosud neidentifikované lokality U Vonásků dnešní Bělohorskou, Keplerovou, Jelení a Chotkovou ulicí, z Klárova přes Mánesův most k Rudolfinu, Kaprovou ulicí a přes Malé a Staroměstské náměstí, Dlouhou a Petrskou ulicí na Těšnov, Na Florenci, kolem dnešního Masarykova i hlavního nádraží, Mezibranskou, Žitnou, přes Karlovo náměstí do Resslovy a z Jiráskova náměstí po Rašínově nábřeží před vyšehradskou radnici. V celé trase mělo jezdit 6 vozů v intervalu 25 minut, dalších 7 vozů v intervalu 10 minut v úseku Rudolfinum – Jiráskovo náměstí.

Elektrické podniky se 8. června 1920 k návrhu vyjádřily vcelku vstřícně, rovněž policejní ředitelství mělo jen dílčí námitky.[1] Historikům pražské dopravy se však nepodařilo zjistit, zda byl provoz na linkách vůbec zahájen a na jak dlouho.[1] Pokud vůbec vyjely, zanikl jejich provoz nejspíš ještě téhož roku.[2]

V roce 1923 byla smlouva města s Autodopravní akciovou společností v Praze dohodou rozvázána, protože společnost nebyla schopna dostát svým závazkům.[1] Finanční problémy vedly ke značnému snížení základního kapitálu.[1]

Provozování dopravy vlastním jménemEditovat

Z první poloviny 1924 se dochovala zpráva, že Autodopravní akciová společnost provozovala osmkrát denně jedním vozidlem autobusovou linku do Záběhlic, a to „velmi nedokonale a draze“.[1] Na téže či obdobné trase pak 21. června 1925 zavedly Elektrické podniky hl. města Prahy svou první novodobou autobusovou linku A.[3]

V roce 1925 Autodopravní akciovou společnost nákupem akcií na burze ovládla skupina akcionářů blízká Českomoravské Kolben-Daněk.[1] Společnost změnila koncepci, rozhodla se nezavádět síť ve vnitřním městě a nekonkurovat Elektrickým podnikům, ale zavádět jen linky do příměstských obcí.[1] Ve druhé polovině 20. let a ve 30. letech byla ADS stabilizovanou a úspěšnou dopravní společností.[1]

3. května 1926 získala linenci pro linku Bubeneč-Bruska nádr. – Jenerálka – Nebušice – Přední Kopanina, na níž jezdil jeden autobus, který denně vykonal 5 párů spojů.[1][4] Zřejmě v roce 1927 byla udělena koncese na linku od dejvické sokolovny přes Jenerálku a Horoměřice střídavě do Statenic a Únětic.[5]

2. února 1927 získala licenci pro linku Vršovice – Chodov – Průhonice, označovanou číslem 2116. Linka zastavovala mimo jiné na rozcestí u Záběhlic a na budovaném Spořilově.[3] Jezdilo zde ve všedních dnech 9 párů spojů v pracovní dny, z nichž 4 končily na Chodově, o nedělích 3 páry spojů.[6] Linka Praha – Chodov – Průhonice se udržela přes celé období Protektorátu, třebaže obecně byl provoz autobusových linek v té době velmi zredukován.[2]

V roce 1927 měla již 12 autobusů, které nasazovala na 6 linek, a dále 20 nákladních a 120 osobních automobilů.[1] Na některých autobusových linkách, například do Ďáblic, Líbeznic a Horoměřic, jezdila ještě před udělením koncese na základě prozatímního povolení.[1] Proti takové praxi 31. října 1927 ostře vystoupila Zemská správa politická, která oběžníkem vydávání takových povolení zakázala.[1]

Koncesi na linku Libeň – Líbeznice získala Autodopravní společnost v roce 1926. Od roku 1928 zavedly v souběhu s ní svou linku do Ďáblic i Elektrické podniky. Koncem roku 1938 se obě firmy dokázaly dohodnout na optimální koordinaci jízdních řádů, na lince ADS č. 4029 jezdilo 18 párů spojů v trase Libeň – Ďáblice a dalších 9 párů spojů pokračovalo do vzdálenějích obcí, na lince 4 Elektrických podniků jezdilo 31 párů spojů.[7]

Od roku 1926 provozovala ADS linku Podbaba – Lysolaje – Horoměřice – Statenice – Tursko; v roce 1931 jezdilo z Turska ve všední den 11 spojů, které končily u dejvické sokolovny (poblíž křižovatky Špejchar). Linka zanikla zřejmě až koncem války.[8] V roce 1930 zavedla ADS linku z Vysočan do Hovorčovic, ale o dva roky později již linka není uváděna.[9]

Do Čakovic jezdila linka ADS od roku 1931.[2] V srpnu 1931 žádala ADS o koncesi na linku Vysočany – Letňany – Čakovice – Miškovice – Brázdim – Kostelec nad Labem, přičemž v trase Vysočany – Čakovice jezdila pravděpodobně již dříve. Elektrické podniky byly proti zavedení této linky.[10] O kostelecké lince ADS jsou zmínky v roce 1935.[11]

V roce 1945 byla ADS jako koncernový podnik ČKD spolu s ním znárodněna[12] na základě Dekretu presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků č. 100/1945 Sb.

Autobusová doprava pro obec StodůlkyEditovat

Obec Stodůlky měla také od roku 1928 vlastní koncesi k provozování autobusové dopravy na několika tratích, ale najímala si k provozování dopravní firmy. ADS zajišťovala provoz těchto linek pro Stodůlky od 2. září 1928, avšak není zřejmé, zda přesně v koncesovaných trasách. V roce 1931 jsou doloženy trasy Radlice – Jinonice – Stodůlky – Motol – Košíře a Košíře – Bulovka – Waltrovka – Jinonice – Stodůlky.[13] Rovněž je doložena trasa Stodůlky – Řeporyje – Ořech, od 15. dubna 1931 je doložen jízdní řád pro trasu Mořina – Ořech – Řeporyje – Stodůlky – Motol – Košíře (restaurace U Šestáků) s 6 páry spojů denně.[14][15]

Od roku 1933 Stodůlky pronajaly koncese jinému dopravci, Antonínu Boháčovi,[15] který je pravděpodobně provozoval do začátku války.[13]

Sídlo a zázemíEditovat

Oficiální sídlo měla společnost zpočátku v paláci Lucerna, kde byla ustavena. Později měla sídlo i garáže a dílny v Holešovicích, v sousedství dnešní ulice U garáží. Pobočky měla v paláci Lucerna a na Vinohradech ve Fochově (dnešní Vinohradské) ulici.[1]

Garáže Autodopravní společnosti v Holešovicích byly zbořeny v roce 2000.[16]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z Pavel Fojtík, František Prošek: Pražské autobusy 1925 – 2005, Dopravní podnik hl. m. Prahy, 2. vydání, Praha 2005, ISBN 80-239-5264-1, str. 11–16
  2. a b c d e f Pavel Fojtík, Stanislav Linert, František Prošek: Historie městské hromadné dopravy v Praze, třetí, doplněné vydání, Praha, 2005, str. 128
  3. a b Pražský dopravní zeměpis III, 37. část, Záběhlice, DP kontakt 5/2004, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 9, květen 2004, str. 34, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  4. Pražský dopravní zeměpis II, 17. část, Nebušice, DP kontakt 9/2000, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 5, září 2000, str. 18, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  5. Pražský dopravní zeměpis II, 22. část, Suchdol, DP kontakt 12/2000, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 5, prosinec 2000, str. 20, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  6. Pražský dopravní zeměpis II, 6. část, Chodov, DP kontakt 10/1999, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 4, říjen 1999, str. 14, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  7. Pražský dopravní zeměpis II, 4. část, Ďáblice, DP kontakt 8/1999, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 4, srpen 1999, str. 14, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  8. Pražský dopravní zeměpis II, 14. část, Lysolaje, DP kontakt 6/2000, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 5, červen 2000, str. 14, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  9. Pražský dopravní zeměpis II, 1. část, Čakovice, DP kontakt 5/1999, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 4, květen 1999, str. 10, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  10. Pražský dopravní zeměpis II, 12. část, Letňany, DP kontakt 4/2000, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 4, duben 2000, str. 18, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  11. Pražský dopravní zeměpis III, 24. část, Prosek, DP kontakt 4/2003, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 8, duben 2003, str. 22, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  12. Vyhláška ministra průmyslu č. 118/1946 Ú.l. ze dne 27. prosince 1945
  13. a b Pražský dopravní zeměpis III, 11. část, Jinonice, DP Kontakt 3/2002, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 7, březen 2002, str. 14, -pf- (Pavel Fojtík) a -fp- (František Prošek)
  14. Pavel Fojtík, František Prošek: Pražský dopravní zeměpis V, 5. část, Karlík, Mořina, Mořinka, DP Kontakt 6/2006, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 11, červen 2006, str. 16
  15. a b Pražský dopravní zeměpis V, 1. část, Ořech, DP Kontakt 2/2006, Dopravní podnik hl. m. Prahy, r. 11, únor 2006, str. 38
  16. Co jsme si zbořili – bilance mizející průmyslové éry, deset let, České vysoké učení technické v Praze, vyšlo při příležitosti mezinárodního bienále Průmyslové stopy 2009, editoři Benjmanin Fragner, Jan Zikmund

Externí odkazyEditovat

  • Muzeum cenných papírů, ukázka akcií Autodopravní akciové společnosti v Praze z let 1926 a 1938 o hodnotě 200 Kč