Žítkovské bohyně (kniha)
Žítkovské bohyně jsou román, který napsala česká spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková. Knižně vyšel román poprvé v březnu 2012, podruhé v roce 2013 v nakladatelství Host v Brně.
Žítkovské bohyně | |
---|---|
Autor | Kateřina Tučková |
Žánr | beletrie |
Vydavatel | Nakladatelství Host |
Datum vydání | 2012 |
Typ média | vaz., brož. |
Počet stran | 450 |
Náklad | 60 000 (1. vyd.) |
ISBN | 978-80-7294-528-3 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
První vydání románu vyšlo v šedesátitisícovém nákladu, druhého, brožovaného vydání vyšlo 22 000 kusů.[1] Ke konci roku 2014 se prodalo přes 100 000 výtisků; kniha vyšla ve dvanácti jazycích, mj. také v arabštině.[2]
Ocenění
editovatV roce 2012 kniha získala literární Cenu Josefa Škvoreckého. Dále Český bestseller 2012; Magnesia Litera 2013 – Kosmas cena čtenářů.[3]
Román byl nejpůjčovanější knihou od českého autora v českých knihovnách v roce 2013.[4]
Obsah knihy
editovat
– Zabila jsi bílého hádka? |
Ukázky z knihy[5] |
Dora Idesová je neteř jedné z Žítkovských bohyň zvané Surmena. Život na Kopanicích nad Starým Hrozenkovem je však tvrdý jako zdejší lidé. Muži i ženy pijí pálenku, polovina z nich je negramotná, žijí bez ohledu na okolní civilizaci i lidově demokratické zřízení. Poradili si za honů na čarodějnice, za nacistů i teď. Bohyně to neměly jednoduché nikdy. Kromě režimů, které je bez výjimky pronásledovaly, musely reagovat i na nenávist a zášť lidí, kterým jejich zaříkávání nepomohlo nebo kteří jim záviděli tu trochu věhlasu, co měly.[6] Pro někoho čarodějnice a podvodnice, pro jiného moudré ženy, které si své dovednosti a tajemství předávají z generace na generaci po mnoho desítek let.
Žítkovské bohyně svou magickou sílu čerpají z neméně magické krajiny kolem obce Žítkové na Moravských Kopanicích v Bílých Karpatech. Do této svérázné kopcovité krajiny na jihovýchodě Moravy, kde lidé žili roztroušeně po samotách a vystačili si s tím málem, co měli, se výdobytky okolního moderního světa dostávaly jen velmi pozvolna. I díky tomu zde mohly vládnout bohyně ještě takřka do nedávné minulosti. Dora Idesová jakožto poslední článek na konci řetězce rodu bohyní ze Žítkové se ocitá v rozporu. Umění bohovat ji její teta, věhlasná bohyně Surmena, nenaučila, ale Dora této skutečnosti neželí, jako vystudovaná vědkyně má k těmto pověrčivým rituálům jistou nedůvěru. Na druhou stranu však cítí, že v ní něco tajemného po jejích předchůdkyních přetrvává.
Dora se rozhodne vydat cestou k odhalení tajemství, které ji celým příběhem provází jako temný stín. Pátrá ve své paměti, po archivech, i u sousedů z Žítkové. Román je prokládán archivními záznamy, lékařskými zprávami, odbornými posudky i částmi Dořiny diplomové práce, aby vynikla věrohodnost předkládaného příběhu. Na pozadí osobitého stylu vyprávění, které bez patosu líčí umění bohyní, působí strohost a zdrcující věcnost úředních dokumentů jako byrokratický vykřičník, který zkresluje složitost a mnohostrannost lidského života do jednoduché rovnice. Dora sama vystupuje poněkud tajemně, neosobně a nepřístupně. Teprve hledá své místo v životě a vcelku působí spíš jako zprostředkovatelka vyprávění než jako nositelka děje. Logické je tedy vyprávění ve třetí osobě, které je rozprostřeno na širokém časovém horizontu a větví se do mnoha dějových linek.[5]
Hlavní postavy
editovat- Dora Idesová – hlavní postava knihy, pracuje jako etnografka a rozplétá minulost žítkovských bohyní.
- Terézie Surmenová – jedna z bohyň, teta Dory a Jakuba Idesových, po smrti jejich matky se jich ujala a vychovávala je. Byla umístěna na nucenou léčbu v Psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde ji Dora navštěvovala.
- Jakub Ides – bratr Dory Idesové, má Apertův syndrom (fyzické i mentální postižení).
Adaptace
editovatDramatizaci Žítkovských bohyní začalo jako první v letech 2014 až 2017 hrát Městské divadlo Zlín v režii Dodo Gombára[7], v jehož režii se pak v letech 2017-2020 hrála další dramatizace v Městském divadle v Brně[8]. V současnosti je možné inscenaci vidět v Divadle pod Palmovkou v režii Michala Langa[9] a v podání Východočeského divadla Pardubice v režii Kateřiny Duškové[10]. Podle románu se chystá také filmové zpracování Žítkovské bohyně.[11]
Stejnojmennou audioknihu načetla Tereza Bebarová, historickými dokumenty, které ústřední hrdinka studuje, provází Miroslav Táborský (nakladatelství OneHotBook).
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ KUBÍČKOVÁ, Klára: Češi znovu objevují paperbacky. Jsou totiž levnější a skladnější. iDNES.cz 12. dubna 2014. Dostupné online.
- ↑ HLOUŠKOVÁ, Lenka. Spisovatelka Kateřina Tučková: Zlomily to bohyně. Novinky.cz [online]. Borgis, 2015-03-29 [cit. 2015-08-14]. Dostupné online.
- ↑ http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/ceska-beletrie/zitkovske-bohyne-635
- ↑ ČTK: Vondruška je oblíbený autor, nejpůjčovanější jsou ale Žítkovské bohyně. iDNES.cz 6. srpna 2014. Dostupné online.
- ↑ a b ANDREJSOVÁ, Vendula. RECENZE: Kateřina Tučková: Když Žítkovské bohyně očarují racionální svět [online]. TOPZINE, 2012-09-07 [cit. 2020-05-08]. Dostupné online.
- ↑ KUBÍČKOVÁ, Klára. RECENZE: Žítkovské bohyně jsou výborné, ale místy příliš akademické [online]. iDNES.cz, 2012-03-25 [cit. 2020-05-08]. Dostupné online.
- ↑ KAŠPAROVÁ, Lenka: Žítkovské bohyně už čarují ve zlínském divadle. Deník 24. ledna 2014. Dostupné online.
- ↑ MAREČEK, Luboš. RECENZE: Inscenace plná žen. Žítkovské bohyně muže nepotřebují | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2017-06-03 [cit. 2022-05-04]. Dostupné online.
- ↑ jab. Žítkovské bohyně učarovaly Divadlu pod Palmovkou. ČT24 [online]. 2018-09-13 [cit. 2018-09-14]. Dostupné online.
- ↑ DUBSKÝ, Lukáš. Žítkovské bohyně jsou magickým příběhem o poznávání sebe sama. Pardubický deník. 2021-12-14. Dostupné online [cit. 2022-05-04].
- ↑ SPÁČILOVÁ, Mirka a KUBÍČKOVÁ, Klára: Vítězné Žítkovské bohyně už plánují film a minisérii. 8. listopadu 2012. Dostupné online.