Otevřít hlavní menu

Říše Sia (1362–1371)

čínský stát v letech 1362–1371 v S’-čchuanu vzniklý v povstání rudých turbanů
(přesměrováno z Říše Sia (1362-1371))
říše Velká Sia
大夏, Dà​ Xià​
 království Lung-šu 1362–1371 říše Ming 
geografie
Mapa
obyvatelstvo
národnostní složení:
Číňané (Chanové)
státní útvar
monarchie
vznik:
1362 (vyhlášena Ming Jü-čenem)
zánik:
1371 (dobyta říší Ming)
Státní útvary a území
Předcházející:
království Lung-šu království Lung-šu
Nástupnické:
říše Ming říše Ming

Říše Sia, plným názvem říše Velká Sia (čínsky pchin-jinem Dà​ Xià​, znaky 大夏) byla jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů, v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založil ji v S’-čchuanu roku 1362 generál Ming Jü-čen, vládnoucí tam od roku 1357 jménem povstalecké říše Tchien-wan a od roku 1360 samostatně jako král Lung-šu. Zanikla roku 1371, když byla dobyta říší Ming.

Vznik a vládaEditovat

Roku 1357 Min Žuej, vojevůdce říše Tchien-wan, vzniklé v povstání rudých turbanů, v čele desetitisícového vojska vyplul proti proudu Jang-c’-ťiang a dobyl S’-čchuan.[1] Významně tak rozšířil moc povstaleckého Tchien-wanu. Nezanedbatelným důvodem vypravení Minovy expedice do S’-čchuanu byl i problém s výživou armády v Chu-peji strádajícímu nedostatkem potravin.[2] I když Min Žuej zůstal loajální k tchienwanskému císaři Sü Šou-chuejovi, fakticky v S’-čchuanu vládl nezávisle.[1]

Když roku 1360 Čchen Jou-liang dobyl říši Tchien-wan a zabil Sü Šou-chueje, odmítl Min uznat nového vládce. Přejmenoval se na Ming Jü-čena, prohlásil se „Pánem světla“ (Ming-ču) a přisvojil si titul krále Lung-šu (čínsky pchin-jinem Lǒng​shǔ​ wáng​, znaky 隴蜀王). Roku 1362 pak i císařem říše Velká Sia s hlavním městem v Čchung-čchingu. Vládl úspěšně a prozíravě. Používání symboliky lidového milenarismu šířeného Bílým lotosem – zejména uctívání Buddhy Maitréji, změna jména a používání titulu „Pán světla“, vztahujícímu se k víře v příchod mesiáše, „Krále světla“ – spojil s potlačováním taoismu a buddhismu a podporou konfucianismu,[3] získal důvěru lidu i podporu džentry. Pod silným vlivem konfuciánského učence Liou Čchena, který několik následujících let dominoval jeho administrativě,[4] zorganizoval správu podle tradičních vzorů s využitím staré čouské terminologie.[3] Nicméně selhal ve snaze o expanzi. Pokusil se o dobytí mongolského Jün-nanu, ale útok byl špatně naplánovaný a provedený malými silami, proto neuspěl.[4] Poté se dalších výbojů vzdal.

Roku 1366 Ming Jü-čen zemřel po nemoci relativně mladý, v 35 letech.[4] Poté na císařský trůn nastoupil jeho devítiletý syn Ming Šeng, titulovaný „Nižší pán světla“ (Siao ming-ču).[5] S dětským císařem v čele vláda říše Sia ztratila silné jednotné vedení a pouze pasivně čekala na dobytí Mingy.[4]

ZánikEditovat

Po úspěšných kampaních v letech 1367–1370 valnou část Číny ovládla říše Ming. Vzdorovali jí pouze Mongolové v části severozápadu a v Jün-nanu a s’čchuanská říše Sia. Mingská vláda proto obrátila svou pozornost na S’-čchuan.[6] Říše Sia udržovala s říší Ming (resp. do roku 1367 královstvím Wu) Ču Jüan-čanga korektní diplomatické vztahy od Ču jüan-čangova vítězství nad Čchen Jou-liangem v bitvě na jezeře Pcho-jang roku 1363.[6]

Během roku 1370 s’čchuanský dvůr váhal nad odmítnutím či akceptací mingských požadavků na podrobení.[6] Diplomatická jednání nepřinesla smír a tak se začátkem roku 1371 dala mingská armáda do pohybu. Generál Fu Jou-te dostal rozkaz zaútočit na S’-čchuan ze severu, zásobování jeho vojsk zajišťoval Teng Jü. Současně pozemní vojska Tchang Chea a flotila Liao Jung-čunga postupovaly z východu proti proudu Jang-c’-ťiang.[6]

Tchang Che a Liao Jung-čung byli zastaveni obránci u Čchü-tangu na pomezí S’-čchuanu a Chu-peje. Zatím Fu Jou-te v květnu 1371 obsadil Wen-čou (dnes Wen-sien v Kan-su), v noční bitvě dobyl Mien-čou (130 km severovýchodně od Čcheng-tu), a po několikatýdenní přípravě překročil řeku Luo, poslední překážku před Čcheng-tu.[7] K posílení obrany Čcheng-tu ale obránci po řekách Jang-c’ a Luo přisunuli armádu střežící hranici s Chu-pejem. Ta však byla v červenci 1371 poražena.[8]

Po stažení části vojsk z Čchü-tangu a využití dělostřelecké převahy mohli Tchang Che a Liao Jung-čung už bez problémů postupovat podél Jang-c’-ťiang do hloubi nepřátelského území.[9] Čchung-čching byl dosažen Tchangem a Liaem v srpnu, patnáctiletý císař Ming Šeng a jeho matka se vzdali. V září se vzdali i obránci Čcheng-tu.[10][9]

DozvukyEditovat

Po dobytí S’-čchuanu dostal mladý, nyní již bývalý, císař čestný titul a byl převezen do Nankingu. Roku 1372 byl poslán do Koreje. Zde žil v pohodlí, jeho potomci byli osvobozeni od daní až do poloviny 17. století. Obava vlády z ponechání Ming Šenga v Číně nebyla bezdůvodná, ještě roku 1475 se vůdce povstání Miaů v Kuej-čou snažil využít popularity rodu Ming, když si nárokoval původ od Ming Jü-čena.[3]

ReferenceEditovat

  1. a b DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 65. (anglicky)
  2. ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford: Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, 9780804754965. S. 60. (anglicky) [dále jen Rowe]. 
  3. a b c FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, 9789004103917. S. 22. (anglicky) 
  4. a b c d MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 42. (anglicky)
  5. Rowe, str. 51.
  6. a b c d DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 73. (anglicky) [dále jen Dreyer (1982)]. 
  7. LANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 125. (anglicky)
  8. Langlois, str. 125–126.
  9. a b Dreyer (1982), str. 74.
  10. Langlois, str. 127.