Ču Šuang
Ču Šuang (čínsky pchin-jinem Zhū Shuǎng, znaky 朱樉; 3. prosince 1356 – 9. dubna 1395) byl čínský vojevůdce, kníže z Čchin a druhý syn císaře Chung-wua, prvního císaře a zakladatele říše Ming.
| Ču Šuang | |
|---|---|
| kníže z Čchin | |
| Doba vlády | 1370–1395 |
| Posmrtné jméno | kníže Min z Čchin (秦愍王) |
| Narození | 3. prosince 1356 Nanking |
| Úmrtí | 9. dubna 1395 Si-an |
| Předchůdce | – |
| Nástupce | Ču Šang-ping |
| Manželky | paní Wang paní Teng |
| Potomci | Ču Šang-ping Ču Šang-lie Ču Šang-jü Ču Šang-čou Ču Šang-chung Ču Šang-kchaj a 2 dcery |
| Rod | Ču |
| Dynastie | Ming |
| Otec | Chung-wu |
| Matka | císařovna Ma |
| Příbuzní | princezna Nan-čchang, princezna Chan-šan, princezna Chuaj-čching, princezna Šou-čchun, princezna Ta-ming, princezna An-čching, princezna Jung-ťia, princezna Ning-kuo, princezna Žu-ning, princezna Pao-čching, princezna Žu-jang, princezna Lin-an, princezna Fu-čching, princezna Čchung-ning, Ču Piao, Ču Kang, Jung-le, Ču Su, Ču Fu, Ču Pien, Ču Čan, Ču I, Ču Ťi, Ču Sung, Ču Po, Ču Kuej, Ču Ťing, Ču C’, Ču Tung, Ču Č’, Ču Čchun, Ču Nan, Ču Jing, Ču Čen, Ču Mo, Ču Chuej, Ču Tchan a Ču Čchüan (sourozenci) Zhu Zhijun, Zhu Zhigeng, Zhu Zhiqie[1] a Zhu Zhibao (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jména
editovatČu Šuang obdržel posmrtné jméno Min (čínsky pchin-jinem Mǐn, znaky 愍), jeho plný posmrtný titul byl „kníže Min z Čchin“ (čínsky v českém přepisu Čchin Min-wang, pchin-jinem Qín Mǐnwáng, znaky 秦愍王).
Život
editovatČu Šuang se narodil 3. prosince 1356 jako druhý syn Ču Jüan-čanga a jeho první manželky paní Ma.[2] Ču Jüan-čang tehdy sídlil v Nankingu a jako jeden z generálů říše Sung bojoval v povstání rudých turbanů. Roku 1368 se Ču Jüan-čang stal císařem říše Ming a během několika let sjednotil Čínu pod svou vládou. V květnu 1370 udělil sedmi svým synům tituly knížat (王, wang), Ču Šuang se stal knížetem z Čchin (秦王).[3]
V říjnu 1371 se Ču Šuang oženil se sestrou mongolského vojevůdce Kökö Temüra, ale manželství nepřineslo očekávaný cíl když Kökö zůstal věrný mongolskému chánovi (a jüanskému císaři) Ajuširidarovi.[4] Více než první ženu si Ču Šuang oblíbil druhou manželku,[5] dceru generála Teng Jüa, se kterou se oženil koncem roku 1375.[2] Měl šest synů a dvě dcery.
Po dosažení dospělosti v dubnu 1378 přesídlil do Si-anu, centra bývalého státu Čchin, nyní hlavního města provincie Šen-si, a třebaže neměl pravomoci vůči místní správě, osobní garda, sestávající ze tří pluků, i početná domácnost vedená zkušenými poradci a úředníky (Čeng Ťiou-čcheng, Wang Kche-žang, Wen Jüan-ťi)[2] mu dávala nemalou moc.[6] Od konce 80. let patřil k několika císařovým synům, na nichž spočívalo velení pohraničním vojskům na severní a severozápadní hranici.[3]
Po smrti korunního prince Ču Piaa roku 1392 byl přirozeným kandidátem na nového následníka trůnu, ale císařovi rádci, především Liou San-wu (1312–1399), prosadili jmenování Ču Piaova mladého syna Ču Jün-wena.[7] Zemřelý Ču Piao byl připravován k roli panovníka vládnoucího v konfuciánském duchu pomocí mírnosti a především civilními prostředky, zatímco Ču Šuang byl zejména voják bojující s Mongoly a mající i mnoho mongolských žoldnéřů ve svých službách. Výběr Ču Jün-wena, obklopeného literáty a úředníky, sliboval pokračování v zamýšleném trendu zcivilnění a umírnění vlády.[7] Ču Šuangovu povýšení bránila v očích dvora a císaře i jeho násilnická povaha a řada případů zneužití moci a drobných i větších přestupků.[8]
Začátkem roku 1395 vedl vojenskou výpravu proti Tibeťanům. Krátce po návratu zemřel 9. dubna 1395 v Si-anu. Jeho první manželka, paní Wang, v reakci na mužovu smrt spáchala sebevraždu. Paní Teng se již dříve oběsila po hádce s manželem.[5]
Reference
editovat- ↑ Biografická databáze čínských historických postav.
- ↑ a b c CHAN, Hok-lam. Ming Taizu’s Problem with His Sons: Prince Qin’s Criminality and Early-Ming Politics. Asia Major. 2007, roč. 20, čís. 1, s. 56. [dále jen Chan]. [www.ihp.sinica.edu.tw/~asiamajor/pdf/2007a/04%20hoklam.pdf Dostupné online]. (anglicky)
- ↑ a b LANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Langlois]. ISBN 0521243327. S. 120. (anglicky)
- ↑ Langlois, str. 128.
- ↑ a b Chan, str. 58.
- ↑ Chan, str. 49.
- ↑ a b Langlois, str. 164.
- ↑ Chan, str. 54-55, 59–61, 65–69.