Otevřít hlavní menu

Čínské jméno (čínsky v českém přepisu sing-ming, pchin-jinem xìngmíng, znaky 姓名) osob má zpravidla dvě části, většinou jednoslabičné příjmení stojí na prvním místě, následuje většinou dvouslabičné osobní jméno.

PříjmeníEditovat

Většina čínských příjmení (čínsky v českém přepisu sing, pchin-jinem xìng, znaky ) je jednoslabičná a zapisuje se jedním znakem. Vdané ženy nepřejímají příjmení manžela, ale ponechávají si své příjmení. Děti přejímají příjmení otce.[1]

Přestože je užíváno na čtyři tisíce čínských příjmení,[2] 85 % z 1,3 miliardy Číňanů nosí pouze stovku příjmení,[3] tři nejčastější – Wang (王), Li (李) a Čang (张) má přes 20 % populace.[3]

Osobní jménoEditovat

Osobní jméno (čínsky v českém přepisu ming, pchin-jinem míng, znaky ) je obvykle dvouslabičné – dvě slabiky má 80 % osobních jmen,[4] méně často jednoslabičné.

Převaha dvouslabičných jmen se datuje od mingské éry. V říši západní Chan bylo 70 % jmen jednoslabičných a toto procento vzrostlo na 98, když Wang Mang z dynastie Sin dvouslabičná jména zakázal. Návrat k víceslabičným jménům nastal až ve 4. století, pod vlivem kultury kočovných národů ze severu.[4] Obyvatelé říší Tchang a Sung preferovali dvouslabičná jména, ale za pěti dynastií a v říši Liao i Jüan získala oblibu jména jednoslabičná. Až od nástupu čínské říše Ming dominují jména dvouslabičná.[4] U dvouslabičných jmen vznikl zvyk mít jeden znak společný pro všechny členy (zpravidla syny) rodiny stejné generace a druhý individuální.[5]

PřezdívkyEditovat

Jako v jiných kulturách, i Číňané mohou mít různé přezdívky (čínsky v českém přepisu čchuo-chao, pchin-jinem chuòhào, znaky zjednodušené 绰号, tradiční 綽號; čínsky v českém přepisu waj-chao, pchin-jinem wàihào, znaky 外号).

Historická jménaEditovat

Dětské jménoEditovat

Dětské jméno (čínsky v českém přepisu siao-ming, pchin-jinem xiǎomíng, znaky 小名) nebo mléčné jméno (čínsky v českém přepisu žu-ming, pchin-jinem rǔmíng, znaky 乳名) bylo tradičně dáváno dětem ve třech měsících (resp. sto dnech) života současně s osobním jménem, používáno bylo pouze v dětství.[5]

Studijní jménoEditovat

V rodinách vzdělanců dostával při zahájení studií žák studijní jméno (čínsky v českém přepisu süe-ming, pchin-jinem xuémíng, znaky zjednodušené 学名, tradiční 學名), vybíral ho učitel po dohodě s otcem, souviselo se zájmy a zaměřením žáka.[5]

Zdvořilostní jménoEditovat

S dosažením dospělosti – u mužů kolem 20 let, u žen 15 (věk na vdávání) – dostávali členové rodin vzdělanců společenské/zdvořilostní jméno (čínsky v českém přepisu c’, pchin-jinem , znaky ),[5] vybírané otcem či učitelem. Oslovovat dospělého muže jeho osobním jménem bylo totiž přiměřené pouze od osob starších, u vrstevníků to bylo neuctivé. Tradice používání těchto jmen zanikla po roce 1919.

PseudonymEditovat

Pseudonym (čínsky v českém přepisu chao, pchin-jinem hào, znaky zjednodušené , tradiční ), zpravidla víceslabičný, byla alternativa společenského jména, kterou si vybíral vzdělanec podle svých zájmů, mohl ji měnit se změnou svých poměrů.

Posmrtné jménoEditovat

Posmrtné jméno (čínsky v českém přepisu š’-chao, znaky zjednodušené 谥号, tradiční 諡號, 謚號) bylo čestné jméno udělované panovníkům a jako vyznamenání i zasloužilým osobnostem, aristokratům, úředníkům a generálům.

Chrámové jménoEditovat

Chrámové jméno (čínsky v českém přepisu miao-chao, znaky zjednodušené 庙号, tradiční 廟號) bylo čestné jméno udělované po smrti panovníkům. Bylo používáno při ceremoniálech uctívání předků.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 206. [Dále jen Kamenarovič]. 
  2. 我国汉族公民最长姓名达15字 公安部:起名不规范会有不便 [online]. Xinhua Net, 2007-12-12 [cit. 2012-07-18]. Dostupné online. (čínsky) 
  3. a b Chinese surname shortage sparks rethink [online]. People's Daily, rev. 2007-6-20 [cit. 2012-07-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c LOUIE, Emma Woo; LAI, Him Mark. Chinese American Names: Tradition and Transition. Jefferson, North Carolina: McFarland, 2008. ISBN 0-7864-3877-0. S. 48. (anglicky) 
  5. a b c d Kamenarovič, s. 207.

LiteraturaEditovat

  • KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: Tax Az Kort, 2002, s. 138–141. ISBN 80-238-8173-6.
  • TŘÍSKOVÁ, Hana; HEŘMANOVÁ, Zdenka. Čínská osobní jména v českém kontextu. Nový Orient. 2013, roč. 68, č. 2, s. 36-45. on-line na stránkách orient.avcr.cz
  • Крюков М. В. Китайские фамилии: как и когда они возникли. — Этнография имен. М., 1971.
  • Крюков М. В. Система родства китайцев (эволюция и закономерности). М., 1972.
  • Крюков М. В. О социологическом аспекте изучения китайской антропонимии. — Ономастика. М., 1969.
  • Решетов А. М. Антропонимические трансформации в инонациональной среде. — Этнография имен. М., 1971.