Čas ve vyprávění

Čas je charakterizován jako posloupnost trvání a střídání fází ve vývinu jevu nebo procesu příběhu. Vypravování je postup přednesu nějaké skutečnosti (informace, příběh). Čas má v literární teorii a sémiotice postavení teoretického nástroje.
Čas v díle je důležitým měřítkem, jak nám jsou podávány informace z průběhu děje. Čas je kategorie gramatická, morfologická a sémantická vlastnost slov, které slouží k vyjádření příběhu a ztvárnění časových rozměrů.
Čas vyprávění je dvojího typu: první je čas, který potřebujeme k přečtení. Díla nevnímáme v jednom okamžiku, ale vjemy z něj si vytváříme čtením a přemýšlením. Druhý je čas, který nám určitá kniha nastiňuje, neboli trvání děje v knize. Například divadelní hra může pro diváka trvat 2 hodiny, zatímco postihne děj, který se odehrál ve 3 letech.
Otázkou času v literárním díle je kompozice (časová posloupnost literárního díla).

Typy posloupností ve vyprávění

Chronologická posloupnost

Autor vyjadřuje děj v toku událostí, jak se staly.

Retrospektivní posloupnost

Někdy je třeba, aby pro pochopení přítomna bylo čtenáři nahlédnuto i do minulosti. V takových případech se spisovatelé uchylují k retrospektivě. Tento postup je používán především v moderní časové próze a detektivkách. Zjednodušeně můžeme říci, že posloupnost je zpětná, autor ze začátku odhalí konec a v průběhu knihy nás seznamuje s událostmi, jak se odehrály, zatímco čtenář už ví, jak příběh dopadne.

Rámcová posloupnost

Dílo obsahuje více příběhů, které jsou složeny do hlavního děje.

Paralelní posloupnost

V jedné chvíli se čtenář seznamuje s více časovými rovinami najednou.

např. kniha Ruby Redroftová

Roztříštěná posloupnost

Když se v díle prolínají časové a místní roviny.

Mozaikovitá kompozice

Ze střípků příběhů se postupně vytváří jednolitý děj, který začíná dávat smysl.

Řetězová posloupnost

Děj je odvíjen jako sled dějů, týkajících se pouze jedné osoby.

Typy časů ve vyprávění

Čas objektivní

V díle ho čtenář nevnímá, je zobrazován jako tok plynoucího času a čtenář ho ztotožňuje s časem reálným.

Čas subjektivní

Jedná se o čas, kdy hrdina prožívá nějaký vjem velmi silně. Čas se jakoby zpomaluje, a vyprávění se dostává do obrátek. Tento čas je využívám především ve chvílích úmrtí, kdy je třeba notná dávka dramatičnosti.

Čas literárního díla

Reálný nebo historický časoprostor reflektovaný a osvojený v literárním díle v podobě chronotopu. Jedná se o dynamiku a subjektivitu vnímání posloupnosti děje. Je daný postupy autora při psaní, slovní a větnou skladbou vět, frekvencí dějů.

Čas dramatický

Má specifickou funkci realizace inscenace dramatu. Kdy se i minulost odehrává v přítomnosti diváka v sále a stává se tak estetickou současností. V klasicismu vedla dvojznačnost k přísnému zavedení tzv. dramatických jednot (děj, čas, prostor) podle antického dramatu. Lineární čas dramatického děje, který je ztvárněný dramatickou inscenací, je rozdělen na čas přítomného diváka a čas totožný s časem hry – divák ho vnímá jako současnost.

Čas cyklický (opakující se)

Je to časový postup, při kterém autoři srovnávají čas společenský a přírodní. Jarní období je chápáno jako čas zrodu, zatímco podzim a zima umírání. Setkáme se s ním v Erbenově Kytici v baladě Štědrý den; Hana se na jaře vdá – nový život, Marie na podzim umře.

Čas sakrální (posvátný)

Jedná se o církevní čas. Děj v tomto čase se odehrává ve dnech svátků a nejen svátků, ale i dní, kdy je známo, že se dějí nadpřirozené věci. Příkladem je opět Karel Jaromír Erben a jeho Poklad opět ze sbírky Kytice.

Čas signifikantní (výrazný)

Autor při použití tohoto časového postupu zasazuje nejvýznamnější události děje do dne, který je pro postavy důležitý. Můžeme mít den pozitivní i negativní. Při pozitivním se dějí věci kladné, zatímco při záporném věci nepotěšující a komplikující.

Čas horální (hodinový)

V tomto časovém postupu nemůžeme očekávat velké časové rozpětí. Jedná se typ, kdy se autor uchyluje k jedné význačné hodině, kdy se odehrává určitá událost. Vyskytuje se také u Erbena a krásným příkladem je Polednice (sbírka Kytice), která přichází vždy v poledne. Hlavními časovými mezníky v tomto postupu je právě poledne nebo půlnoc.

Čas limitní (hraniční)

Určitý děj má vymezenou časovou lhůtu, do kdy se má stát. Příkladem jsou Jiráskovi Psohlavci.

Jazykovědci zabývající se časem ve vyprávění

Gérard Genette – dělí časové pozice na čtyři typy. Nejběžnější z nich je narace „pozdější“ (vyprávění v minulém čase), dále rozlišuje naraci „dřívější“ (můžeme se setkat i s pojmem „prediktivní“ – prorocký; vyprávění probíhá v přítomném nebo budoucím čase), „souběžnou“ či „simultánní“ (vyprávění v čase přítomném, je současný s dějem) a „vloženou“ mezi okamžiky děje. Věnuje se i pojmu trvání, který spolčuje s pojmem „rychlost vyprávění“ je definována jako poměr mezi délkou vyprávění a délkou textu.

René Wellek a Austin Warren – rozlišují čas fabulární, syžetový a narační, to je čas prožívaný v rámci narační struktury prózy.

Dimitrij Sergejevič Lichačov – čas řadil na čas v rámci syžetu bez jakékoliv souvislosti s historickým časem, tzv. „uzavřený“, a čas vložený do širšího časového proudu „otevřený“. V jiných souvislostech se zmiňuje o čase empirickém, zobrazeném, syžetu, autora, čtenáře všechny představují prvky uměleckého díla.

Edmund Husserl – zajímá se o vnitřní časové vědomí. Každý čtenář je obohacen minulými a budoucími cíli, ty se projevují jako „protence“ (očekávání) a „retence“ (znalost) čteného literárního díla.

Literatura

• CULLER, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002. 168 s. ISBN 80-7294-070-8.
• VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie A-J. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2000. 280 s. ISBN 80-8061-121-1.
• VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie K-Ž. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2003. 324 s. ISBN 80-8061-151-3.
• Kolektiv autorů pod vedením Milana Zemana. Průvodce po světové literární teorii. Praha: Panorama, 1988. 640 s. 11-131-88
• RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. Konfigurace ve fiktivním vyprávění. Přel. Miroslav Petříček. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2002. 245 s. ISBN 80-7298-051-3.
• HUSSERL, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Přel. V. Špalek, W. Hansel. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1970
• PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1.
• KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. 4. vyd. Praha: Albatros, 2008. ISBN 978-80-00-02154-6