Wikipedie

Zuzanka Hraškovie (opera)

opera Jozefa Grešáka

Zuzanka Hraškovie je opera pro jednoho zpěváka (monoopera) o jednom dějství slovenského skladatele Jozefa Grešáka na nezměněný text básně slovenského básníka Pavla Országa Hviezdoslava z roku 1901. Byla dosud uvedena jen koncertně 16. ledna 1975 v Bratislavě.

Zuzanka Hraškovie
Žánropera
SkladatelJozef Grešák
LibretistaPavol Országh Hviezdoslav
Počet dějství3
Originální jazykslovenština
Datum vzniku1972–1973
Premiéra16. ledna 1975, Bratislava (koncertně)
Česká premiéra13. března 2007, Boskovice (koncertně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik, charakteristika a historie opery editovat

Jozef Grešák napsal již v polovině 20. letech 20. století svou první (nedochovanou) operu Zlatulienka neboli Příchod Slováků.[1] Jeho druhá opera Neprobuzený vznikla počátkem 50. let, v průběhu 70. let ji však Grešák radikálně přepracoval podle svých novějších estetických názorů a hudebních technik,[2] a to současně s prací na nových dvou méně rozměrných operách, S Rozárkou (1970–1973)[3] a Zuzanka Hraškovie (1972–1973).[4][5]

Zuzanka Hraškovie je někdy označována za „minioperu“[6], její provedení trvá jen něco přes čtvrt hodiny[7][8]. Vznikla na podklad stejnojmenné balady Pavla Országha Hviezdoslava o smutném konci týraného sirotka jen s minimálními textovými změnami.[7][9] Grešák přitom nebyl první, kdo ji zhudebnil: již roku 1927 na ni napsal melodram Grešákův učitel František Dostalík a roku 1932 ji adaptoval pro alt a orchestr český skladatel Václav Dobiáš. Podobně jako u jiných Grešákových děl – nejen oper, ale například i vokálně-symfonické Panychidy – skladatele upoutal eticky naléhavý námět bezbranného jedince vytlačeného na okraj společnosti.[7] Podle svých slov zamýšlel Zuzanku Hraškovie jako „obelisk, který postavil všem trpícím dětem“.[10]

Tohoto námětu se Grešák – slovy muzikologa Ivana Martona – „zmocnil jako zralý umělec, který nemá v úmyslu posluchače ohromovat samoúčelným novátorstvím, ale důsledně jde za významnou linií textu“.[4] Báseň má vypravěčské úseky, většinu však tvoří dialogy hlavní hrdinky Zuzanky s macechou, otcem a tetou a její monolog nad matčiným hrobem. Opera byla napsána pro pět sólistů (čtyři postavy a vypravěče), avšak s volností interpretovat ji méně osobami, ba i pouhou jednou zpěvačkou.[9] Stejně tak nechal Grešák na vůli interpretů, zda má být hrána koncertně nebo jevištně. Formálně se opera dělí na tři části: Preludium (první sloka básně, vypravěčský úvod), Příběh Zuzanky a Postludium (poslední dvě sloky básně popisující děj po Zuzančině smrti). Preludium a Postludium byly napsány pro varhany,[7] skladatelův oblíbený nástroj, avšak existuje i orchestrální verze, kterou Grešák napsal pro košickou premiéru.[9] Prostřední část je napsána pro poměrně bohatě obsazený orchestr, přestože instrumentace je střídmá a průzračná a ponechává hlavní úlohu zpěvu.[4] Hudebním i ideovým vrchole díla je nářek Zuzanky u matčina hrobu Mamičko, nespite!, založený na jediném třítónovém motivu,[4] ale jehož „sugestivnost je obrovská“ (Igor Vajda).[7] Grešák tomuto zpěvu říkal „antiuspávanka“ („antiukolébavka“).[4][9]

Východiskem z folklóru a snahou o zachycení autentické řeči se Grešák přibližuje Leoši Janáčkovi,[11][12] kterého sice uctíval – sám byl žákem Janáčkova žáka Františka Dostalíka – zároveň se však od něj distancoval: „Pro budoucnost je Janáčkova nápěvková teorie nedostatečná. Na rozdíl od Janáčka nezhudebňuji text, ale myšlenku. Text vpisuji do skladby až dodatečně (např. Zuzanka Hraškovie).“ Podle skladatele a propagátora Grešákova díla Vladimíra Godára lze vedle Janáčkova vlivu – nejvíce mezi slovenskými skladateli – v Grešákových operách nalézt také ozvuky Stravinského, Bartóka a Weberna.[13] Grešákova hudba se pohybuje na pomezí tonality a atonality. Muzikoložka Lýdia Urbančíková popisuje skladatelův styl v Zuzance Hraškovie takto: „Používá 12 tónů, čímž vytváří zdání tonality a jednoduchosti hudební faktury, používá je však vždy tak, aby harmonizovaly pohybově.“[9]

Grešák prosazoval ve své pozdní tvorbě, ke které Zuzanka Hraškovie patří, svéráznou hudební teorii včetně notace do tzv. buněk namísto taktů, aby se vyhnul rytmickým a výrazovým omezením tradičního zápisu; opíral se přitom podle svých slov o východoslovenský folklór.[10] To vždy komplikovalo provádění jeho skladeb, přestože se zvláště v případě Zuzanky Hraškovie snažil vytvořit dílo srozumitelně nejširším vrstvám posluchačů. Grešákův dlouhodobý příznivce, dirigent Bystrík Režucha, proto převedl Grešákovu partituru do běžného zápisu, aby ji učinil vhodnější pro interprety.[11][14]

Zuzanka Hraškovie nebyla za skladatelova života scénicky uvedena. Koncertně ji uvedl Bystrík Režucha se Slovenskou filharmonií na abonentním koncertě filharmonie 16. ledna 1975. Provedena byla v podobě monoopery, při níž celý, podle charakterů bohatě nuancovaný text zpívala košická sopranistka Alžbeta Mrázová, později Režuchová, na varhany hrál Ferdinand Klinda.[4][15] V tomto provedení byla Zuzanka Hraškovie i nahrána a později vydána na gramofonové desce[16] a uváděna v rozhlase[17].[18] O něco později ji hrála i Státní filharmonie v Grešákově působišti, Košicích.[9] V roce 1977 za tuto skladbu získal Grešák cenu ministerstva kultury SSR.[19]

Grešákova Zuzanka Hraškovie byla přijata velmi pozitivně. Viera Žitná v referátu pro Hudobný život o tomto „novém nevšedním slovenském díle“ psala: „Po vyslechnutí jsme měli dojem, že ani jedna nota, ani jeden nástroj nebyly zbytečné, že hudebně-výrazové prostředky byly velmi lapidárně využité, ale dokonale podpořily účinnost dramatického děje a přímo nás vtahovaly do atmosféry a nutily plně prožívat celé drama.“[15] Slovenský hudební kritik a historik Igor Vajda ji označil za vrchol Grešákovy operní tvorby a její hudbu popsal jako mimořádně invenční, originální a působivou.[7]

Státní filharmonie Košice uvedla Zuzanku Hraškovie též na koncertech roku 1983[20] a 1996[21]. Koncertní podobu Zuzanky Hraškovie zařadila na program opět v sezóně 2017/2018[22] (partituru pro tento účel revidoval skladatel a dirigent Marián Lejava[23]) a úryvek z ní zazněl na grešákovském koncertě v Bardejově v únoru 2018[24]; na tomto nastudování se zakládala i nová nahrávka[25]. První inscenaci Zuzanky Hraškovie – a současně první provedení nikoli jako monodrama, ale s více sólisty – chystalo nově vzniklé Štúdio Slovenského národního divadla na rok 2020, kvůli pandemii covidu-19 však musela být odložena.[26]

V Česku uvedl Grešákovu operu Zuzanka Hraškovie poprvé amatérský Symfonický orchestr Boskovice na koncertě 13. března 2007.[27] Zpívala Jana Tajovská Krajčovičová.[28]

Postavy editovat

 
Pavol Országh Hviezdoslav.

Děj opery editovat

Malé děvčátko Zuzanka Hraškovie přišlo o matku a její otec se znovu oženil. Macecha ji však zanedbává a týrá. Zuzanka se vrátí ze dvorku a macecha ji bolestivě udeří za to, že má urousané nožičky, a posílá ji umýt. Zuzanka běží do stodoly za otcem a stěžuje si mu, ale ten ji mírně odbývá, maje ženino zacházení za běžnou součást výchovy. Když se Zuzanka vrátí k maceše, opět je zbita za zablácené nohy; marně se brání, že ji do bláta strčil její nevlastní bratr Jurko, macešin syn. Zuzanka si jde pak na křivdu postěžovat své tetě. Ta ji přijímá vlídně a zlobí se na macechu a slibuje zasáhnout, ale teprve až vyřídí vlastní práci.

Macecha vrátivší se Zuzanku opět zbije za zašpiněné nohy a holčička už nemá, komu by si postěžovala, než své mrtvé matce. Vydá se na hřbitov a tam u hrobu matičku prosí, aby se probudila a zastala se jí. Odpovědí jí je ticho. Zuzanka v trávě usne a vzbudí ji až bouřka. Děvčátko běží domů, ale vzpomene si, že si musí umýt nohy, aby znovu nedostalo. Na břehu rozvodněného potoka Zuzanka uklouzne po kameni a strhne ji prudký proud. Druhý den najdou lidé utonulé děvče ve strouze. Odnesou mrtvolku domů a litují jí. V noci pronásledují macechu výčitky svědomí – slyší hučet vodu a před očima se jí míhá obraz Zuzančiných sněhově bílých nožiček.

Instrumentace editovat

Dvě flétny, dva hoboje, anglický roh, dva klarinety, basklarinet, dva fagoty, fujara; dva lesní rohy, dvě trubky, dva pozouny, tuba; tympány, činely, malý buben, tam-tam, gong, claves, xylofon, zvon, zvonkohra; harfa; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy); varhany.[4]

Nahrávky editovat

  • 1975 (LP 1978 Opus 9110 0554). Zpívá Alžbeta Režuchová Mrázová, varhany Ferdinand Klinda, Slovenskou filharmonii řídí Bystrík Režucha.[16]
  • 2019 (CD 2020, Hudobný fond) Zpívá Linda Ballová, Státní filharmonii Košice řídí Marián Lejava.[25]

Reference editovat

  1. ↑ TAJOVSKÁ KRAJČAVIČOVÁ, Jana. Spevácka a interpretačná problematika opier Jozefa Grešáka. Brno, 2011 [cit. 2021-06-03]. 51 s. diplomová práce. Janáčkova akademie múzických umění, hudební fakulta. Vedoucí práce Monika Holá. s. 12–13. Dostupné online.
  2. ↑ Tajovská Krajčovičová, c.d., s. 15, 25.
  3. ↑ Tajovská Krajčovičová, c.d., s. 22–23.
  4. ↑ a b c d e f g Josef Grešák – Diela [online]. Bratislava: Hudobné centrum, rev. 2021 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. ↑ VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. S. 26, 132–134. (slovensky) 
  6. ↑ LECHMANOVÁ, Mariana. Sladateľ Jozef Grešák – príslušník „periférie“ slovenskej hudobnej kultúry?. In: MIGAŠOVÁ, Jana; MAKKY, Lukáš. Metamorfózy, transformácie a vektory posunu centra a periférie v priestoroch umenia a kultúry. Prešov: Prešovská Univerzita v Prešove, 2015. ISBN 978-80-555-1467-3. S. 149. (slovensky)
  7. ↑ a b c d e f Vajda, Slovenská opera, s. 133.
  8. ↑ Tajovská Krajčovičová, c. d., s. 26.
  9. ↑ a b c d e f URBANČÍKOVÁ, Lýdia. Tvorba: Jozef Grešák – Zuzanka Hraškovie. Hudobný život. 1975-04-14, roč. 7, čís. 8, s. 3. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  10. ↑ a b SKŘEPEK, Roman. Večný hľadač. Hudobný život. 1981-08-31, roč. 13, čís. 16, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  11. ↑ a b BEHÝL, Peter. Jozef Grešák. In: HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 1108–1109.
  12. ↑ Tajovská Krajčovičová, c. d., s. 26–27.
  13. ↑ GODÁR, Vladimír. Malá úvaha o veľkom skladateľovi - nezobudený Neprebudený. Slovo [online]. Klub Nového slova, 2004-02-25 [cit. 2021-06-02]. Roč. 5. Dostupné online. (slovensky) 
  14. ↑ REŽUCHA, Bystrík. K otázkam prepisu niektorých diel Jozefa Grešáka. Hudobný život. 1989-08-16, roč. 21, čís. 17, s. 9. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  15. ↑ a b ŽITNÁ, Viera. Slovenská filharmónia. Hudobný život. 1975-02-07, roč. 7, čís. 5, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  16. ↑ a b Josef Grešák – Diskografia [online]. Bratislava: Hudobné centrum, rev. 2021 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  17. ↑ Např. Operné Rádio Devín: Dve opery Jozefa Grešáka [online]. Bratislava: Rozhlas a televízia Slovenska, 2020-06-24 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. (slovensky) 
  18. ↑ Tajovská Krajčovičová, c.d., s. 21.
  19. ↑ –R–. Ceny umelcom. Hudobný život. 1977-05-23, roč. 9, čís. 10, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  20. ↑ URBANČÍKOVÁ, Lýdia. Čajkovskij a Suchoň na záverečnom koncerte 50. sezóny Štátnej filharmónie Košice. Opera Slovakia [online]. Opera Slovakia, o.z., 2019-07-02 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. ISSN 2453-6490. (slovensky) 
  21. ↑ Kedy – Kde – Čo. Hudobný život. 1996-02-07, roč. 28, čís. 3, s. 6. Dostupné online [cit. 2021-06-02]. ISSN 1335-4140. (slovensky) 
  22. ↑ KLEIN, Július. Príhovor riaditeľa ŠfK [online]. Košice: Štátna filharmónia Košice, 2017 [cit. 2021-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-02. (slovensky) 
  23. ↑ Marián Lejava – Diela [online]. Bratislava: Hudobné centrum, rev. 2021 [cit. 2021-06-09]. Dostupné online. (slovensky) 
  24. ↑ BARDEJOVSKÝ REPORTÉR. V Bardejove vyvrcholil Rok Jozefa Grešáka. Dnes24 [online]. 2018-02-22 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  25. ↑ a b Štátna filharmónia Košice - Diskografia [online]. Bratislava: Hudobné centrum, rev. 2021 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  26. ↑ MADUNICKÁ, Klára. Anna Franková v opernom šate. Reflektor [online]. Katedra divadelných štúdií Divadelnej fakulty VŠMU, 2020-12-02 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  27. ↑ Boskovičtí symfonici zahájili sezonu Mozartem [online]. Praha: Česká televize, 2007-03-20 [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. 
  28. ↑ Výzkumné centrum hudebního/operního divadla – Profily členů – Jana Tajovská Krajčovičová [online]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění – Výzkumné centrum hudebního/operního divadla [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  29. ↑ Tajovská Krajčovičová, c.d., s. 37–38.

Literatura editovat

  • VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky) 
  • NIŽŇANSKÝ, Emil. Zuzanka Hraškovie – miniopera Jozefa Grešáka. Slovenská hudba. 1994, roč. 20, čís. 1, s. 33–43. ISSN 1335-2458. (slovensky) 
  • LECHMANOVÁ, Mariana. Zuzanka Hraškovie Jozefa Grešáka a jej scénická adaptácia. In: KOPČÁKOVÁ, Slávka; MAKKY, Lukáš. 25 rokov študijného oboru estetika v Prešove (Studia aesthetica XIV). Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2017. ISBN 978-80-555-1799-5. S. 204 a násl.. (slovensky)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zuzanka_Hraškovie_(opera)&oldid=23762102“