Zoja Trofimiuk
Zoja Trofimiuk, roz. Sulková (* 17. února 1952, Praha) je grafička, sklářská výtvarnice a sochařka žijící v Austrálii.[1]
| Zoja Trofimiuk | |
|---|---|
 Zoja Trofimiuk, Melbourne (1998) | |
| Narození | 7. února 1952 (72 let) Praha |
| Vzdělání | Akademia Sztuk Pieknych v Krakově |
| Alma mater | RMIT University Akademie výtvarných umění v Krakově |
| Povolání | grafička, sklářská výtvarnice a sochařka |
| Manžel(ka) | Jurek Trofimiuk |
| Děti | Zbych Trofimiuk |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis editovat
Zoja Sulková pochází z kulturně založené pražské rodiny, která se přátelila se Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou. V letech 1969-1972 absolvovala střední Výtvarnou školu Václava Hollara a pokračovala studiem sochařství u prof. Hajdeckiho na Krakovské Akademii (Akademia Sztuk Pięknych im. Jana Matejki w Krakowie), kterou absolvovala roku 1977. Provdala se za Jurka Trofimiuka, se kterým má syna Zbycha Trofimiuka (* 1979).
Roku 1983 emigrovala rodina Trofimiukových do Austrálie.
Zoja Trofimiuk zde v letech 1986 - 1990 absolvovala doktorské studium oboru sklo u prof. I. Kinga na Royal Melbourne Institute of Technology. Pracuje jako sochařka a sklářská výtvarnice.
Ocenění editovat
- 1981, 1990 Honorary Award, Dante's Biennale, Ravenna
- 1999 Award, Print Council of Australia
- 2005 Honorary Award, First Art Biennal, Londýn
- 2005 nominace na Woman of the Year 2005, American Biographical Institute, USA
- 2005 nominace na International Peace Prize, UCC, USA
- 2006 The World of Art Award for the Best Practices in Art and Culture
- 2006 finalist, Ranamok Glass Prize[2]
- 2016 Print Council of Australia Award
- 2018 Mildura Print Triennial finalist
- 2020 Winner, VAS Sculpture Award, Melbourne[3]
Dílo editovat
Zoja Trofimiuk se svou volnou tvorbou jako sochařka prosadila již roku 1981 na Bienále v Ravenně. Její sochy zkoumají prchavé okamžiky lidské existence a emoce jako láska, vášeň, erotická přitažlivost, osamělost, strach, pocit bezpečí, rovnováha, harmonie a klid. Subjektivní interpretace těchto pocitů mohou být zachyceny jako figury nebo symbolizovány abstraktním objektem.
Při práci se sklem objevila Zoja Trofimiuk novou techniku, kterou nazvala "Graverre". Nemá nic společného s rytím (gravírováním) ve skle, ale vychází z kresby uhlem nebo grafitem, která je následně zatavena mezi dvě vrstvy skla. Nasvícením pak vznikají optické efekty, které vytvářejí stíny a prohlubují kresbu do třetího rozměru. Trofimiuk ovládá veškeré horké i studené techniky zpracování skla, ale jejímu způsobu práce nejvíce vyhovuje tavení skla ve formě.[1]
-
Jarní milenci -
Zimní milenci -
Ledová (2006) -
Time capsule (2001) -
Pas de Deux, Graverre (2001) -
Stojící, bronz (1998) -
Tři Grácie, bronz (2007) -
Black Madonna, Bush Fire series (2009)
Autorské výstavy (výběr) editovat
- 1990 Torso, Hugo Gallery, Canberra
- 1996 Works on paper, George Gallery, Melbourne
- 1999 Millenium collection, Adam Galleries, Melbourne
- 2001 Ocean Gallery
- 2005 Sculpture and Graverre, Adam Galleries, Melbourne
- 2006 Ranamok Glass Award, putovní výstava, Austrálie
- 2006 Works on paper, Nová síň, Praha
Kolektivní výstavy editovat
- 2006 IX International Glass Symposium, Nový Bor
- 2007 Czech and Slovak Glass in Exile, Moravská galerie v Brně
Reference editovat
- ↑ a b Petrová S, 2007, s. 56-57
- ↑ Ranamok: Zoja Trofimiuk, Spring Lovers
- ↑ Winner-VANITY, VAS Sculpture Award 2020, Melbourne
Literatura (výběr) editovat
- Sylva Petrová, České a slovenské sklo v exilu, Moravská galerie v Brně a nakladatelství KANT, Praha 2007, MG ISBN 978-80-7027-165-0, KANT ISBN 978-80-86970-49-3
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zoja Trofimiuk na Wikimedia Commons - Zoja Trofimiuk v informačním systému abART
- Fine Art America: Zoja Trofimiuk Art
- Saatchi Art: Zoja Trofimiuk
- Gravitram Famous Works: Zoja Trofimiuk, pp. 498, 499
- Famous Fix: Zoja Trofimiuk
- Artists of Czech and Slovak origin living in Australia Archivováno 24. 6. 2021 na Wayback Machine.
