SoňaHinten

Definice[editovat | editovat zdroj]

Teorie nevzdělanosti je kritika, kterou zformuloval Konrad Paul Liessmann, ve které kritizuje společnost vědění. Její označení považuje za prázdný termín a dnešní společnost naopak nazývá společností nevzdělanosti. Upozorňuje na to, že ačkoliv se dnešní společnost sebevědomě nazývá společností vědění a má dojem, že je vzdělanější než společnosti minulých dob, pravý smysl vzdělání jí uniká.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podobné myšlenky můžeme pozorovat již v díle Wilhelma von Humboldta Teorie vzdělání člověka (1793), na niž navázala Teorie polovzdělanosti (1959) Theodora Adorna.

Co konkrétně kritizuje?[editovat | editovat zdroj]

Společnost vědění[editovat | editovat zdroj]

Hlavním terčem kritiky je společnost vědění.  Kritizuje tak současný stav vědy, vzdělání, ale také systém hodnot, který určuje společenské dění. Hodnotou se podle něj stala především užitkovost a využitelnost na trhu práce, zvyšující se počet vysokoškolsky vzdělaných lidí bez ohledu na skutečné vzdělání a ,,soutěžení“ v počtu citací, vydaných prací, vědomostí a dalších.

Snahu učinit vzdělání nástrojem trhu[editovat | editovat zdroj]

Konkrétně pak poukazuje na to, že ačkoliv jsou všichni vyzýváni k celoživotnímu vzdělávání, je tak činěno pouze z důvodu uplatnitelnosti na pracovním trhu a nikoliv dosažení vzdělání jako takového. Liessmann vytýká tuto snahu učinit vzdělání nástrojem trhu, čímž nepřímo kritizuje neoliberální pedagogické teorie.

Honbu za rentabilitou[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání podle něj již není tím, čím bylo doposud, ale stalo se něčím, co musí být především rentabilní a využitelné na trhu. To považuje za přijatelné v přírodních vědách a technologiích, ale za zcela scestné v humanitních vědách. Pro bádání v humanitních vědách jsou totiž podle Liessmanna žádoucí svébytné postupy, díky nimž je jedině možné dosáhnout vědění. Nelze to ale reprodukovatelnými a standardizovanými postupy.

Osvojování samostatných informací[editovat | editovat zdroj]

Liessmann konstatuje, že se především učí ,,vědět, jak vědět“, a to nikoliv v souvislostech, nýbrž v osvojování samostatných, oddělených znalostí, které si ve správnou chvíli vybavíme. (str. 14) Svoji kritiku dokládá stále větší oblíbeností vědomostních televizních soutěží, které staví na stejnou úroveň ,,akademické znalosti s hollywoodskými drby“. Liessmann to kritizuje tvrzením, že ,,Samotná informace nestačí. K posuzování informací je nutné vědění, které stojí nad informací.“ (str. 23)

Reformy vzdělání a standardizované testy[editovat | editovat zdroj]

Liessmann kritizuje neustálé reformy vzdělání a tendenci vše měřit standardizovanými testy. Tím se dostává i ke kritice mezinárodních testů PISA, jak poukazuje ve své práci i Josef Chuchma: ,,Za modlu kvality jsou brána různá pořadí škol a testy žáků (například i u nás vždy hojně komentované mezinárodní testy PISA), které přitom srovnávají nesrovnatelné.“ Liessmann standardizované testování kritizuje za to, že se neorientuje na hledání pravdy, ale na užitkovost, počet vysokoškolských diplomů a kompetence na trhu práce.