Wikipedista:Rosičák/Nepřechylovací koutek

Tato stránka se věnuje přechylování a nepřechylování. Mým cílem je shromáždit, utřídit a zveřejnit informace a argumenty, které zazněly v diskusích, byly uveřejněny na internetu autoritami...

K přečteníEditovat

Jazyková poznámka úvodemEditovat

S problematikou určitým způsobem souvisí způsob přepisu/transliterace v tom kterém jazyce. Jednak tím, že tyto různé problematiky bývají (vinou nepřesného chápání) zaměňovány a jednak tím, že třeba v češtině (nebo také slovenštině) mohou rozdíly mezi výslovností a zápisem ovlivnit zvyklosti v přechylování. Většina jazyků má na transliteraci nějaký stanovený a pravidelný systém pro transliteraci z velkého množství pro něj cizích jazyků, jiné jazyky na malé množství cizích jazyků a ještě další jazyky se v tomto řídí těžko definovatelnými ustálenými (někdy i neustálenými) zvyklostmi. V některých jazycích se poměrně často setkáváme s neodůvodněným přebíráním stylů transliterace z jiného/jiných jazyků, které však pro ten přejímající jazyk nejsou vhodné nebo z jiného důvodu obtížně aplikovatelné. Z toho důvodu je důležité věnovat náležitou pozornost i tomu, zda je proprium (obecně - jakékoliv) přejímáno z patřičného jazyka a ne prostřednictvím jiného, používajícího jiný systém transliterace, než je vlastní/srozumitelný nám.

Vztah jednotlivých jazyků ke jménům osobEditovat

  • Angličtina - jména a příjmení v latince se nemění, z jiných písem se latinizují (Výslovnost se často velmi liší od zápisu a bývá závislá na znalostech uživatele). Jazyk nepřechyluje příjmení. Jména cizinců a cizinek ponechává (přepisuje). Schéma a pořadí jmen jméno, příjmení
  • Ruština - jména a příjmení v azbuce se nemění, z jiných písem se foneticky zapisují do azbuky (Výslovnost obvykle dosti dobře koreluje se zápisem a míra podobnosti výslovnosti s originálem bývá závislá na znalostech uživatele). Jazyk příjmení ruských žen přechyluje, příjmení cizinek ponechává (přepisuje). Schéma a pořadí jmen jméno, patronymum, příjmení
  • Vietnamština - Schéma a pořadí jmen příjmení, prostřední jméno (jména), jméno. Vietnamština žádná jména nepřechyluje (ani vietnamská ani cizí). Vietnamština cizí slova fonetizuje (pro Vietnamce je výslovnost většiny evropských jazyků dosti obtížná, proto je fonetizace nutností) a to tak silně, že výsledek pro nás bývá k nepoznání odlišný.
  • Čeština - jména se v latince nemění, z jiných písem foneticky transliteruje. Systémy transliterace jsou pro značné množství jazyků kvalitně vypracovány, ovšem míra použití správné české transliterace je silně ovlivněna vzděláním, vztahem k jazyku, zhlížení se v cizích vzorech a/nebo dalšími vlivy. Příjmení jazyk většinově přechyluje. Schéma a pořadí jmen jméno-jména příjmení.
  • Maďarština - jména a příjmení v latince se nemění, z jiných písem se latinizují. Jazyk nepřechyluje příjmení. Jména cizinců a cizinek ponechává (přepisuje) podle schématu dále. Schéma a pořadí zápisu jmen příjmení, jméno
  • Islandština - jména a příjmení v latince se nemění, z jiných písem se latinizují. Jazyk nepřechyluje příjmení. Jména cizinců a cizinek ponechává podle schématu dále. Schéma a pořadí zápisu jmen jméno, patronymum, příjmení Většina Islanďanů příjmení nemá. Patronymum je zakončeno tvarem, který vyjadřuje pohlaví osoby son-syn, dóttir-dcera
  • Japonština - Schéma a pořadí zápisu jmen příjmení, jméno. Jména a příjmení v kandži (v zápisu) se nemění (a to ani u jmen, přejatých z cizích jazyků, používajících/používavších kandži, například čínština (v současnosti); korejština, vietnamština a j. (pro jména (osob z minulosti) v minulosti zapisovaná kandži/hanzi/handža/...). Takováto jména ovšem v japonštině nejčastěji mívají (dosti) odlišné čtení od originálu (příklad: 毛沢東 - čínská výslovnost: [Mao Ce-tung], japonská výslovnost: [Mó Taku-tó]. Některá jména/příjmení (zejména v moderní době), jsou zapisována pouze kanou - většinou proto, že původní znak/-y pro něj jsou příliš složité, nebo příliš vzácně používané/=neznámé, nebo někdy kvůli nechuti ponechat jménu nějaký konkrétní význam. Katakanou se zapisují jména cizího původu, nezapisovaná kandži. Jména (stejně jako všechna ostatní substantiva) se neskloňují ani nijak jinak neohýbají. Přechylování se nepoužívá. Jména/příjmení v kandži mohou mít při totožné výslovnosti (velmi) mnoho možných způsobů zápisu (ovšem pro konkrétní osobu jenom jeden jediný z nich). Naopak, týmiž znaky zapsané jméno/příjmení může mít i více různých způsobů čtení - ale opět: pro konkrétní osobu jenom jedno jediné z nich). Podstatně méně často může určitá zvuková podoba mít jeden jediný možný způsob zápisu (ale ten se může/nemusí číst i jinak) nebo také určitá jména v kanži mohou mít i jeden jediný možný způsob čtení (ale totéž čtení mohou/nemusí mít i jinými kandži zapsaná jména). Pro zápis japonských jmen se v současnosti nemůže použít libovolný znak kandži, ale jen oficiálně schválené znaky: téměř všechny znaky, použitelné v tisku + sada znaků, používaných (a schválených) speciálně pro jména/příjmení/zeměpisné a p. názvy + určitý počet dalších znaků, které pro (konkrétní) použití povolil matriční úřad. Tímto způsobem existují určité znaky, které pro jména použít nelze a naopak kandži/jména, která použitá být mohla, ale dosud nikdy použita nebyla. Určitá nevelká část jmen může být jak křestním jménem (zpravidla mužským), tak příjmením - někdy se u takovýchto jmen může lišit způsob čtení: jinak pro křestní jméno, jinak pro příjmení.
    • „Křestní“ jména žen v japonštině: výběr ženských „křestních“ (=osobních: v Japonsku je křest vyjímkou) jmen je v japonštině nesrovnatelně chudší, než mužských, kterých jsou desítky, spíše asi stovky tisíc. I tak jejich výběr zůstává bohatší, než v češtině. Naprostá většina těcho ženských osobních jmen je zakončena na -子 ([-ko]). Je třeba ovšem dát pozor na to, že vzácně v některých příjmeních se také může vyskytnout zakončení -子 ([-ši], [-ko], [-(i jinak)]). Takováto příjmení ovšem nikdy (nebo skoro nikdy??) nemohou být zároveň použita jako ženské „křestní“ jméno (ovšem naopak, vzácně některá velmi častá ženská „křestní“ jména, jako třeba 花子 [Hanako] mohou být použita také jako příjmení). Přestože jsou ženská jména prakticky všechna zakončena na -子 ([-ko]), existují i řídké výjimky, např. 史 [Fumi] - ženské „křestní“ jm. / 史 [Sakan], [Fubito] - příjmení, 裕美 [Hiromi] - ženské „křestní“ jm. V ženských „křestních“ jménech se nesrovnatelně častěji, než v mužských jménech nebo ještě častěji než v příjmeních používá kun'jomi (japonský způsob čtení - rozdíl od on'jomi - sinojaponský způsob čtení znaků).
    • Mužská křestní jména: vzhledem k jejich nesmírnému množství a variabilitě nelze podat tak ucelený výklad jako u jmen ženských. Poměrně dost oblíbená (více v minulosti) jsou jména, zakončená na -太郎 [-taró; i samostatně Taró], - 麻呂/-麿 [-maro], dále množství jmen, naznačujících pořadí narození, jako např. -一郎 [-ičiró]; 1., -次郎, -二郎 [-džiró]; 2., -三郎 [-saburó/-zaburó]; 3., -四郎 [-širó]; 4., -五郎 [-goró]; 5., -七郎 [-šičiró]; 7. atd... případně naznačující povolání: -衛門 [-emon], pomáhání: -之助 [-nosuke]. Dosud jsem se nesetkal s případem, že by nějaké jméno mohlo být zároveň jak ženské, tak mužské. To ovšem nemusí znamenat, že tomu tak nemůže být, ale silně o tom pochybuji.
    • Čtení znaků ve jménech. Mnohé triviální kandži mohou mít ve jménech/příjmeních zcela nečekaný způsob čtení (typický příklad: 長谷部 [Hasebe]), vyskytující se pouze ve jménech. Z tohoto i z dalších, výše uvedených důvodů, se v japonštině ke jménům ve znacích připisuje drobně kanou i jejich výslovnost - zejména na vizitkách, ale i leckde jinde - toto se obyčejně vynechává u známých politiků či jiných notoricky známých osobností. Dalším způsobem, umožňujícím se zorientovat, bývá uvedení (zpravidla hepburnova) přepisu do latinky (rómadži).
  • Paštština - Schéma a pořadí zápisu jmen jméno, příslušné kmenové jméno nebo patronymum nebo příjmení. Většina Afghánců příjmení nemá. Kmenové jméno se pozná podle zakončení zaj-kmen.
  • Latina - Křestní jméno se přizpůsobuje spisovnému tvaru latinskému. Příjmení se nemění. Schéma a pořadí jmen jméno-jména příjmení.
  • Litevština - Ženská příjmení litevských žen oproti češtině navíc rozlišují mezi provdanými a neprovdanými ženami, + ještě poměrná novinka - "neutrální" přechýlení bez příznaku, zda jde o provdanou nebo neprovdanou ženu; ovšem pouze po "schválení" na matričním úřadu.

V litevštině se rozlišují příjmení nevdaných žen od příjmení vdaných žen. Tato příjmení jsou již v litevštině přechýlená, liší se od odpovídajících mužských příjmení. V některých velmi výjimečných případech žena, která si nepřeje, aby z jejího příjmení bylo zřejmé, zda je provdaná či nikoliv, používá (se svolením úřadů) přechýlené ženské příjmení, ve tvaru neutrálním. Případně používá příjmení ve tvaru mužského příjmení - nejčastěji pro usnadnění operací s osobními dokumenty v zahraničí.

Litevština: Příklady:Editovat

Příjmení muže Příjmení provdané ženy Příjmení neprovdané ženy Příjmení ženy
s nevyjádřeným rodinným stavem
Nedoporučený český přechýlený tvar
Kazlauskas Kazlauskienė Kazlauskaitė Kazlauskė Kazlausková
Jonaitis Jonaitienė Jonaitytė Jonaitė  
Žalys Žalienė Žalytė Žalė  
Adamkus Adamkienė
nebo Adamkuvienė
Adamkutė Adamkė Adamková
Antanavičius Antanavičiuvienė Antanavičiūtė Antanavičė Antanavičová
  Nėris Nėris Nėris (pseudonym)
Noreika Noreikienė Noreikaitė Noreikė Noreiková
Paukštė Paukštienė Paukštytė    
Butkų Butkų Butkų Butkų  

Poznámka: u příjmení v mužském tvaru zakončených na -us se u příjmení provdaných žen vsouvá vsuvka -uv-. Toto pravidlo se někdy neuplatňuje, jeho neuplatňování je nejčastější v Žemaitsku/Žemaitii neboli, jak se zde někteří snaží prosadit, ve Žmudi. Předposlední dva příklady jsou případy, kdy tvar mužského příjmení je ve tvaru rodu pseudoženského, podobně jako předseda nebo soudce. Poslední tvar je obdobou českého Janů (přivlastňovací pád) a tudíž se - stejně jako v češtině - dále neskloňuje ani nepřechyluje. Dále zde přistupuje ta zvláštnost, že u takových příjmení bývá (ne vždy) změněno pořadí: 1. Příjmení, 2. Jméno. Pokud jde o pseudonymní příjmení (např. Salomėja Nėris), tak ta samozřejmě mají tvar příslušný pouze té osobě a tudíž se osobám s ní příbuzným či spřízněným nepředává a tím nijak nepřechyluje. Jejich skloňování a další odvozené tvary se řídí pravidly pro obecná podstatná jména (nebo přídavná jména, pokud je pseudonym takového charakteru)

Podle pravidla č. 4. (Wikipedie:Přechylování ženských jmen) to dostatečně kodifikováno není: Je tam uvedeno: "Přechylovat by se mělo jen z původního mužského jména. Tedy pokud je ženské jméno v originálu již přechýlené, je vhodné vyhledat mužské jméno a to přechýlit. Jinak je lepší nepřechylovat." Vyhledáme mužské jméno (další otázka je jak - to platí především pro nedostatečně znalé příslušného jazyka! google najde příjmení v originále, ale ne jeho mužský protějšek v originále) - např. Kazlauskas, vytvoříme špatně přechýlené příjmení Kazlauskasová, které navíc ochuzuje o informaci o rodinném stavu/nechuti uvádět rodinný stav. Tedy přesně to nejpříšernější, co lze stvořit. Podle pravidla č. 4. Další problém: Máme příjmení Kazlauskienė: její manžel může být: a) Kazlauskas (fakt), b) Kazlauskis (také fakt), c) Kazlauskus (+/- teoreticky, ale jak to má vědět neznalý litevštiny??) d) Kazlauskys (+/- teoreticky), e) Kazlauska (+/- teoreticky). V jiných kombinacích těch případů "jen +/- teoreticky" může být podstatně menší procento (ale také i větší procento). Z příjmení Kazlauskienė ani rodilý litevec nemůže jednoznačně ani s odhadem jaká je míra pravděpodobnosti toho kterého případu určit, jaké je odpovídající mužské příjmení! (já osobně zhruba odhaduji poměr 60 % Kazlauskas ku 40 % Kazlauskis, ale mohu se poněkud (ne zásadně) mýlit.

Schéma a pořadí zápisu jmen jméno, příjmení. Za sovětské okupace se vedle původních jmen nuceně používala i jména transkribovaná (necitlivě) do azbuky + nuceně ještě patronyma (v osobních dokumentech). V běžné praxi se ale ani v té době tyto vnucené modifikace jmen nepoužívaly.

Přechylování (podle schematu nahoře) se používá pouze u Litevek a to jen u těch, které mají litevské příjmení. U "cizinek" (t.j. s nelitevským příjmením) a zahraničních osobností se přechylování nepoužívá. Pokud je příjmení se zakončením velmi podobným nějakému litevskému slovu, potom se skloňuje (pouze v jiném pádě, než 1. sg.), jinak zůstává nesklonné. Problém tvoří naopak mužská jména/příjmení, která přibírají pádovou koncovku pro 1. pád sg. (Například: George Bush = Džordžas Bušas). V běžném styku, v tisku (50 : 50) se někdy fonetizuje, t.j. používá se přepis podle výslovnosti. I v denním tisku se však v takových případech nezřídka v závorce použije alternativní zápis. Zde dochází k vývoji (s různými remisemi) od dříve častějšího fonetizování k postupně stále méně častému. Roli hraje i všeobecný vztah k národu: například polská jména jsou mnohem častěji fonetizována + politevšťována (a originální zápis se setkává se značnou nelibostí - prý ohrožení jazyka zanášením cizích prvků) nežli u germánských či latinských skupin jazyků. Nicméně ani ta fonetizovaná + politevštěná jména se nepřechylují (kromě osob naturalizovaných: litevské národnosti odedávna žijících v Litvě). Co se týče transliterace z jiných písem (stejně jako i z latinky, kde se výslovnost liší od zápisu) je praxe dosti neustálená, nezřídka silně ovlivněná stereotypy transliterace, používané ruštinou do azbuky, čili pro litevštinu dosti nevhodnými (transliterace již transliterovaného; obtíže: nejednoznačný postup při transliteraci písmen azbuky, pro které neexistují odpovídající analoga v litevské latince) (transliterace z latinky do latinky kopírováním metod transliterace z latinky do azbuky). Obecně styl litevské transliterace proprií je dosti chaotický a nevyvinutý, s určitými, těžko vystopovatelnými pravidly s množstvím výjimek/odchylek, více-méně uspokojivě kopírující výslovnost. V litevštině proto existují nejrůznější slovníky/katalogy transliterace cizích proprií, z nichž některá vyhovují určitým (poměrně složitým) pravidlům, avšak mnohá z takových pravidel vybočují. Tento litevský styl transliterace bývá dosti strnule/rigidně a tvrdě prosazován. Navzdory tomu se v litevské wikipedii a v odbornější literatuře setkáváme se zápisy v originálním znění, pokud jde o latinku, nebo styl dosti podobný anglickému stylu transliterace kombinovaný s (nedostatečnými) ústupky transliteraci s použitím litevských písmen (litevské diakritiky). V litevké transliteraci je často opomíjeno vyznačování délek, což někdy významně snižuje srozumitelnost/jednoznačnost. Naopak se v litevštině věnuje větší (než v češtině) pozornost přízvuku i cizích proprií (který ale nakonec bývá stejně odlišný od litevského). Přízvuk se ovšem v běžném psaném textu v litevštině nevyznačuje.

Odkazované tematické diskuse na WikipediiEditovat