Makupka

      Heinkel He-100
    Přestože stíhací letoun Heinkel He-112 v konkurzu na standartní stíhací letoun Luftwaffe neuspěl,pokračoval Ernst Heinkel v další práci na stroji této kategorie,který se měl stát nejrychlejším stíhacím letounem na světě.
    Tento nový stíhací letoun měl mít hlavní zatahovací podvozek záďového typu s velkým rozchodem,který měl odstranit stávající problémy se stabilitou na zemi při vzletu a přistávání tak typické u konkurenčního letounu Messerschmitt Bf-109.Heinkel He-100 byl konstruován s co největší snahou o zachování co nejčistějších aerodynamických tvarů,což vedlo k použití systému povrchového chlazení,které bylo úspěšně vyzkoušeno u dálkového letounu heinkel He-119.
    Klasické motorové lože bylo nahrazeno speciálně tvarovaným krytem pro uložení kapalinou chlazeného řadového motoru Daimler- Benz DB601 o maximálním výkonu 1 030hp.Celokovový trup jednomístného jednomotorového letounu měl oválný skořepinový průřez a jednonosníkové celokovové křídlo

mělo vně centroplánu mírné vzepětí,přičemž standartní stíhací verze měla mít křídlo s větším rozpětím a druhá verze ,objednaná přímo Ernstem Heinkelem pro překonání světového rychlostního rekordu stíhacího letounu měla být vybavena křídlem s co nejmenším možným rozpětím.Přestože systém povrchového odpařovacího chlazení měl daleko k dokonalosti,výkony dosažené při zkušebních letech umožnily zahájení příprav prototypu Heinkel He-100V2 k překonání rychlostního rekordu ve vodorovném letu na uzavřeném okruhu 100km.

    5.června 1938 dosáhl major Ernst Udet maximální rychlosti ve výšce 5 500m rychlosti 634.75km/h.

Dne 30.března 1939 byl proveden další nápor na rychlostní rekord v Oraienburgu a tentokrát seděl za kniplem Hans Dieterle,který proletěl tříkilometrový úsek ve výšce 75m rychlostí 746.6km/h a tak zajistil Německu absolutní rychlostní rekord do 26.dubna 1939,který překonal opět německý experimentální stíhací letoun Williho Messerschmitta Messerschmitt Me-209 výkonem 755.6km/h.

    Standartní výzbrojí těchto letounů,které vzhledem k jejich úspěchu, překvapivě Luftwaffe neobjednala sestávala z jednoho rychlopalného kanónu MG/FF ráže 20mm střílejícího dutou hřídelí reduktoru třílisté kovové vrtule a dvěma pevnými kulomety MG17 ráže 7.9mm umístěných  v kořenech křídla do kterého byl rovněž zatahován robustní hlavní podvozkové nohy směrem k trupu záďového podvozku.
    Vzhledem k neexistenci objednávky Luftwaffe bylo vyrobeno dvanáct sériových strojů k dezinformační kampani o množství moderních strojů Luftwaffe v Německu,kdy byla fotografována stále stejná skupina těchto letounů s různým označením neexistujících leteckých útvarů..Na jaře 1940 se záhadným způsobem dostala část těchto letounů do SSSR,která ovlivnila vývoj slavného stíhacího letounu Jakovlev Jak-3.Tři letouny byly prodány do japonska i s licenčními právy,kde ovlivnily vývoj japonského stíhacího letounu Kawasaki Ki-61 Hien.Přesto zbylé stroje nebyly zařazeny k Luftwaffe a do konce druhé světové války sloužily k na místním letišti k ochraně výrobních závodů Heinkel.