Maříková
Lidové komuny editovat
Lidové komuny (čínština: 人民公社; pinyin: rénmín gōngshè) byly administrativní celky, které byly zakládány především na vekově v Čínské lidové republice mezi léty 1958-1983, hlavně však v období Velkého skoku. V komunách bylo kolektivně realizováno zemědělství, průmysl, obchod, vzdělávání a armáda. Současně byly i hlavními společenskými jednotkami.
Vznik editovat
Usnesení o zakládání lidových komun bylo schváleno na zasedání politbyra v přímořském letovisku Beidaihe 29. srpna 1958 (zveřejněno 10. září). Jelikož se předešlá koncepce organizace do zemědělských družstev neosvědčila, Mao Zedong přišel s koncepcí založení ještě větších orgaizačních prvků, lidových komun, které měly zahrnovat všechny výrobní i nevýrobní sféry a měly tvořit základní spočenskou jednotku.[1]
Ještě před schválením druhé pětiletky a spuštěním tzv. Velkého skoku vpřed byly v komunistické Číně "skokově" realizovány velké pracovní celky, které daly předzvěst následnému založení lidových komun. Stalo se tak při hromadném budování vodních děl a výstavbě tzv. místního průmyslu mezi léty 1957-1958.[1] Z těchto pracovních skupin, ta největší vznikla v Chayashanu v provincii Henan, kde se přibližně 9 400 domácností sloučilo do jednoho administrativního celku. Inspiraci lidových komun však lze sledovat už dříve, a to v okresu Xushui (asi 100 km jižně od Pekingu). Tam se místnímu správci Zhang Guozhongovi podařilo sebrat 100 000 můžů za účelem zbudování zavlažování této oblasti. Tuto pracovní sílu rozčlenil po vojenském vzoru na prapory, brigády a čety, které přebývali v provizorních kasárna a stravovali se ve společných jídelnách. Tento projekt byl velice úspěšný a brzy se o něm doslechlo vedení KS Číny v čele s Mao Zedongem, který prohlásil, že tento úspěch by měl být široce podporován.[2] Mao se poté rozhodl navštívit provincie Hebei, Shandong a Henan, kde pochválil kádry, kteří se rozhodli slučovat farmáře do vojenských celků. Následkem byl hromadný entuziasmus stranických kádrů, který vyústil v kolektivizaci celého venkova do celkem 26 000 komun, z nichž některé čítaly až 20 000 domácností.[2]
Nadšení pro zakládání lidových komun a jejich posvěcení za zasedání v Beidaihe v roce 1958 bylo bezpochyby ovlivněno i hospodářskými úspěchy uplynulého roku, kdy byla v Číně mimořádně dobrá úroda. Toho využila oficiální propaganda, která tuto úrodu přičetla zbudování vodních děl, sběru hnojiva, hlubší orbě atd. To mezi lidmi zřejmě pomohlo vzbudit dojem, že se jedná o jev trvalý, a že Čína konečně objevila cestu, jak dostihnout nejvyspělejší země a rychle dosáhnout komunismu. Komuny byly také schváleny politbyrem složeným hlavně z bezmezných podporovatelů předsedy Maa. Plánu se nedostalo kritiky také proto, že lidé kompetentní ho odborně posoudit byli politicky eliminováni v průběhu předešlé Kampaně proti pravičákům mezi léty 1957-1958.[1]
Přibližně rok po fungování komun k nim vznesl kritiku tehdejší ministr národní obrany Peng Dehuai, za což byl zbaven funkce a později označen za pravičáka.[1]
Charakteristika editovat
Komuna byla v pořadí třetí nejvyšší administrativní úroveň v tehdejší struktuře kolektivizace. Běžný rolník měl tehdy nad sebou šest úrovní (řazeno vzestupně) - výrobní družstvo, brigáda, komuna, újezd, okres a provincie.[3] V komunách bylo zavedeno skupinové vlastnictví veškerého majetku, v radikálních případech i většiny osobního majetku. Všechno vybavení domácností včetně zvířat bylo kolektivizováno, načež o jeho dalším využití rozhodovala komuna. V důsledku zavedení bezplatného stravování bylo lidem zabaveno vybavení z jejich kuchyně, včetně nábytku a byly tak vytvořeny velké skupinové jídelny, kde bylo jídlo vydáváno na příděl. Toto byl jeden z důvodů pozdějšího Velkého hladomoru, kdy kvůli nízké úrodě a současně vysokých odvodů sklizně do měst lidem v komunách nezbyly žádné zásoby jídla. Pro zvýšení průmyslové produkce byly v některých případech lidem stržena obydlí a cihly byly skonfiskovány pro účely zbudování malých vysokých pecí pro tavení železa.[2]
Významným prvkem byla militarizace komun. Lidé do práce na poli nastupovali za zvuku bubnů, gongů a propagandistické hudby v organizovaných zástupech vedenými místními kádry. Zveličováno bylo také nebezpečí války a národ byl vyzván k přípravě v podobě zakládání lidových milicí. To mělo výhodu v lepší organizaci práce a také v důsledné kontrole aktivit jednotlivců.[1][2]
- ↑ a b c d e BAKEŠOVÁ, IVANA, 1939-. Čína ve XX. století. 1. vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého 3 sv. s. ISBN 8024402513, ISBN 9788024402512. OCLC 51191313 S. 65-70.
- ↑ a b c d DIKÖTTER, FRANK. Mao's great famine : the history of China's most devastating catastrophe, 1958-1962. 1st U.S. ed. vyd. New York: Walker & Co xxi, 420 pages, 8 unnumbered pages of plates s. ISBN 9780802777683, ISBN 0802777686. OCLC 555656528 S. 47-55.
- ↑ FAIRBANK, JOHN KING, 1907-1991. Dějiny Číny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 656 s. s. ISBN 8071062499, ISBN 9788071062493. OCLC 42028904 S. 583-84.