Otevřít hlavní menu

Hnetubud

Připojil se dne 5. 3. 2016

Deset důvodů, proč nebude česká wikipedie nikdy dobrou encyklopediíEditovat

Prakticky od samého začátku působení na české wikipedii jsem byl různými „kolegy“ všelijak urážen a ponižován. Dost dlouho jsem si to nechal líbit v naivní víře, že jde o ojedinělé výstřelky, kterými nestojí za to nechat se odradit od užitečné práce pro druhé. Vše, co jsem dělal, bylo vedeno snahou o kvalitnější encyklopedii – ale jenom jsem tím ztratil mnoho času i nervů a vysloužil si takovou míru animální nenávisti, jaké bych se v prostředí dobrovolnického projektu nikdy nenadál. Většina toho, co jsem vytvořil, byla později zničena nebo zmrzačena, nikoli kvůli nedostatku kvality, ale jako trest za to, že jsem se odvážil lézt do zelí místním alfa samcům. Vzdávám to, ztratil jsem víru v základní mýtus, že tisíc idiotů napíše dohromady lepší encyklopedické heslo než jeden odborník. Nevzdělanci posedlí funkcemi si ušili na míru systém, proti němuž je jednotlivec bezmocný. Projekt, který je existenčně závislý na práci neplacených editorů, si jich bohužel neumí vůbec vážit. Většina uživatelů nechodí na wikipedii proto, aby něco vytvořila, ale aby hledala chyby na všem, co vytvoří ti ostatní. Samozřejmě i dobrá myšlenka se dá zneužít. Ale pokud něco přitahuje deformované povahy v takové míře, musí být chyba v základním nastavení. Tragédie české wikipedie spočívá v dogmatickém uplatňování nedomyšlených a nesprávně chápaných pravidel. Viz:

  1. Jedinou podmínkou, kterou musí wikipedista splňovat, je nadbytek volného času – nic jiného se pro editaci nevyžaduje. Zkuste hádat, koho to přitáhne spíš: lidi, kteří jsou ve svém oboru uznávanými kapacitami, nebo pestrou směsici samotářských podivínů, zneuznaných géniů a ambiciózních nedouků? (Wikipedisté se většinou chovají jako Sheldon Cooper, protože mají představu, že pak je budou ostatní považovat za odborníky.)
  2. Anonymita editorů vede k naprosté neodpovědnosti. Pomáhat nebo škodit – to vyjde ve finále nastejno, ale to druhé baví většinu lidí víc. Jediným trestem za narušování projektu je blok, který umí obejít i šestileté dítě. Zakladatelé wikipedie bohužel nepočítali jak s Dunning-Krugerovým efektem, tak s typicky čecháčkovskou zálibou v remcání, kibicování a ofrňování se. Každý perfektně ví, co dělají druzí špatně, ale sám pro jistotu nedělá nic, podle zásady „Si tacuisses, philosophus mansisses.“ Zdejší systém patrolování navíc velmi snadno vede k profesionální deformaci. Když někdo tráví řadu hodin tím, že nováčkům (většinou z řad žáků ZŠ) marně vysvětluje základní principy, snadno podlehne dojmu, že všichni okolo jsou hloupější než on, takže s nimi začne podle toho jednat.
  3. Wikipedisté dokázali negovat důvod, proč lidstvo vynalezlo encyklopedie, tj. oddělit potřebné informace od nepotřebných. Wikipedie se pokouší být zároveň brainstormingem, výstřižkovou službou, encyklopedií i klubem Mladého hlasatele – a pochopitelně není pořádně ani jedním. V pravidlech je výslovně zakotvena programová rezignace na jakékoli hodnotové zakotvení. Jediným srozumitelným kritériem významnosti je NNVZ, takže články se stávají nesourodou a nesrozumitelnou sbírkou marginalit. Kdo se rozhodl založit encyklopedii na principu „vražte tam všechno, co se vám k tomu podařilo vygůglit“, zřejmě nikdy nečetl příběh o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Na článku je důležitá hlavně délka, takže grafomanské slovní průjmy se cení výše než věcné a hutné shrnutí podstatných informací. Metoda, že do podoby článku může mluvit každý, aniž by musel prokázat nějakou kompetenci, logicky vede k tomu, že čím důležitější a tudíž sledovanější článek, tím otřesnější je jeho podoba v důsledku diletantských zásahů. Nejvíc článků na wikipedii je o zpěvácích, hercích a sportovcích – a jejich úroveň je také nejslabší. Fanoušek pochopitelně nedokáže napsat článek, který by splňoval nároky na encyklopedičnost, a nikdo jiný se do toho nepustí. V případě většiny výtvorů je proto možno volit pouze mezi variantami „ponechat blábol“ nebo „smazat“.
  4. Česká wikipedie bude vedle anglické vždy vypadat jako chudá příbuzná (příčinou je nejen nedostatek kvalitních editorů, ale také horší dostupnost informačních zdrojů nebo zákonná omezení typu zákazu fair use). Je přijímána spíš jako biblia pauperum pro ty, kdo neumějí anglicky. Od tohoto srovnání se logicky odvíjí její nízká prestiž a z ní vyplývající nedostatek atraktivity pro přispěvatele, takže začarovaný kruh se uzavírá.
  5. Princip wikipedie je založen na iluzi, že schopnost spolupracovat je lidem vrozena, ačkoli realita neustále potvrzuje pravý opak. K efektivní spolupráci je totiž potřeba každou chvíli potlačovat svoje ego, což dokáže jen člověk dostatečně mentálně vyzrálý a hlavně dobře namotivovaný. Profesionální redakční tým se na sporných záležitostech vždy nějak domluví, protože prostě musí. Na wikipedii je naproti tomu velmi lákavé (neboť naprosto bez rizika) vystupovat jako zásadový a nesmiřitelný hrdina v záležitostech jako je přechylování, exonyma nebo zarovnávání tabulek. Díky tomu se podařilo dosáhnout toho, že diskuse o přejmenování článku je zpravidla stokrát delší než článek samotný.
  6. Takzvaný zákaz vlastnění článků snad kdysi dávno vznikl jako nástroj proti editačním válkám. Tento účel nikdy neplnil, zato se stal ultimátní zbraní neschopných proti schopným. Všechno, co napíšete, může podle této zásady kterýkoli náhodný kolemjdoucí z pouhého rozmaru zničit a vy se proti tomu nesmíte ozvat. Wikipedie vám tím v podstatě sděluje, že vaše práce má pro ni hodnotu exkrementu v trávě (neumím si představit lepší motivaci k tvorbě). Obdobné poslání má „zákaz vlastního výzkumu“ – z tohoto zločinu už byl každý, kdo se snaží zvyšovat informační hodnotu wikipedie, obviněn někým, kdo se zmůže nanejvýš na strojový překlad.
  7. Že editovat může každý, by ani tak nevadilo, kdyby byli soudní alespoň redaktoři. Ale jménem wikipedie může bohužel komunikovat kdokoliv a vydávat své dojmy a rozmary za závazná pravidla. Příliš mnoho schopných editorů česká wikipedie ztratila jen kvůli tomu, že ve svých začátcích narazili na povýšeného tlučhubu, který se tvářil, jako by promlouval za celý projekt. Nováček nemá šanci tento švindl odhalit, protože logicky předpokládá, že – jako všude na světě – když někdo vystupuje jako kontrolor kvality, musí k tomu mít nějaké pověření. Pokud vám jeden „hlídač“ přepíše Českou republiku na Česko a za pět minut to druhý vrátí zase zpátky, připadáte si pak logicky jako u blbých na dvoře.
  8. Obrovská míra fluktuace wikipedistů vede k naprostému nedostatku jakékoli kontinuity – projekt se nikam nevyvíjí, nováčci dělají pořád stejné chyby a v diskusích se dokolečka řeší věci, v nichž se mělo udělat jasno už před patnácti lety. Než se podaří pracně vyjednat nějaký konsenzus, přijdou noví editoři, kteří se jím necítí nijak vázáni, a všechno začne nanovo. Nekonečné procedurální spory nejenže pohlcují obrovské množství času, ale především vedou k mentalitě nepřetržité války všech proti všem, která vylučuje jakoukoli efektivní spolupráci.
  9. Správci a arbitři nesmějí zasahovat do sporů o obsah. Protože samozřejmě drtivá většina sporů mezi wikipedisty se týká právě obsahu, jsou tedy tyto funkce prakticky zbytečné. V současném systému navíc mají šanci na zvolení jen ti, kteří nikoho nenaštvali, což dále prohlubuje bezzubost a alibismus těchto sborů. Spíše než nefunkční byrokratické procedury by pomohlo, kdyby neshody moderoval zkušený wikipedista s přirozenou autoritou, ale nikdo takový se zde bohužel nevyskytuje. Nedomyšlené pravidlo o zákazu „osobních útoků“ slušné chování rozhodně nepodporuje, naopak. Jeho vágní formulace vyhovuje asertivním psychopatům, kteří systematicky vyvolávají konflikty, ale pokud své urážky drží na hraně pravidel, potrestán je nakonec ten, kdo se jimi nechal vyprovokovat. Obdobnou vyprázdněnou mantrou je příkaz „předpokládejte dobrou vůli“, který vede v praxi k tomu, že škůdci se nechávají řádit donekonečna, ale běda tomu, kdo se je pokusí zastavit.
  10. Vrcholem absurdity je pravidlo, že uvést zdroj informace musí editor, který ji do článku vložil. Vzhledem k dobrovolnické podstatě wikipedie se samozřejmě tato „povinnost“ nedá nijak vynutit. Výsledek je předvídatelný: na žádost o referenci nikdo nezareaguje a text je nakonec obvykle smazán. Úřední šiml hýká blahem, čtenář trpí.