GoodJoy

KJÓGEN

Jeden ze historických žánrů japonského divadla. Kjógen (japonsky – bláznivá slova) jsou krátká komická interludia, kladená mezi jednotlivá představení divadla nó nebo mezi jejich části. Výraz kjógen pochází z čínštiny, s původním významem „slovo, jež sešlo z vyšlapané cesty“, nesmysl případně vtip.

Historie kjógenu

Samotné kořeny kjógenu nejsou dost jasné. Herec a teoretik Ókura Toraakira (1597 – 1662) si ve svém díle pomáhá bájeslovím, když píše, že kjógen svým původem sahá do doby, kdy bohyně Uzume no mikoto tančila vyzývavý tanec, aby uraženou bohyni slunce Amaterasu Ómikami přiměla otevřít mohutné dveře Amanoiwato a vylákala ji tak ven z jeskyně. Nejstarší zmínky o fraškách kjógenu nacházíme v Zeamiho teoretických spisech Cesta učení (Šúdóšo) a Rozpravy o sarugaku, kde se Zeami zmiňuje o mistru kjógenu jménem Cučidajú. V historických pramenech je zmínka o kjótském mnichu budhistocké sekty Tendai jménem Ge´ne (zemřel roku 1350), jenž měl údajně napsat 59 her kjógenu. Ge´ne je někdy považován za zakladatele nejstarší školy kjógenu Ókura====

Rozdělení

Kjógen dělíme do tří základních skupin: 1. Ta, která tvoří role Sanbasó a taneční výstupy furjú v blahopřejné hře divadla nó Okina. 2. Druhou skupinu tvoří aikjógen („vsunutý kjógen“). Setkáváme se s ním zejména v epickém shrnutí mezi první a druhou polovinou hry nó (tzv. nakairi), kdy buď herec kjógenu sedí, nebo stojí. Může vystupovat také v ostatním dialogu s ostatními postavami hry nó, nebo na začátku hry nó. 3. Třetí skupinou je samostatný kjógen. Jeho repertoár můžeme rozdělit podle hlavní role na hry o lenních pánech, hry o sluhovi Tarókadžovi, hry o ženách, ženiších, žetích a tchánech, hry o mniších, asketických poustevnících jamabuši a démonech. Jednotlivé postavy se snaží navzájem se napálit, vadí se, soupeří spolu, ale nakonec se usmiřují, protože si uvědomí, že se vlastně pořebují. Jevištní mluva je plná satiry, slovních hříček a jemné parodie. Herci se na jevišti z plona hrdla nevázaně chechtají, nejčastější zápletkou je soupeření lenivého, přidrzlého,vychytralého a věčně nenasytného sluhy jménem Tarókadža či jeho pomocníka Džirókadži s přihlouplým a nedůvtipným lenním pánem, manžel s žárlivou manželkou a tak podobně.

Herci v kjógenu

Herci kjógenu vždy tvořili samostatné skupiny a navzájem se respektovali. Nedocházelo ani k přestupům na jiné divadelní žánry. Pro „odlehčený“ charakter představení kjógenu jeho herci společensky stáli níž než herci nó. Také oni měli – podobně jako divadlo nó – své příznivce a patrony mezi šlechtou.

Divadlo nó a kjógen

Srovnání divadla nó jako tichého, náznakového, zahloubaného a aristokratického s kjógenem jako rozvernou, komickou, parodizující, odlehčenou a místy až zdravě domýšlivou lidovou fraškou může být zavádějící. Jak je částečně zřejmé, nejstarší kjógeny obsahovaly rovněž prvky správně a vyváženě kořeněného sarkasmu. Zeami řekl o kjógenu: „Kjógen jako takový může být považován za obhroublý, pokud za každou cenu usiluje pouze o to dovést diváky k bouřlivému smíchu. Říká se, že pravá elegance tkví ve vybraném pousmání a takový dojem na obecenstvo vždy zapůsobí. Kjógen se tak divadlu nó, stal důstojným protějškem vyvažující tragické a ezoterické nálady divadla nó svým ostrovtipem.

Petr Pavlovský: ZÁKLADNÍ POJMY DIVADLA - Teatrologický slovník; Praha Libri, 2004, první vydání