Otevřít hlavní menu
Ukázka čínského písma Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.

Velký sekretariát (čínsky v českém přepisu Nej-ke, pchin-jinem Nèigé, znaky 內閣) byl formálně vládní koordinační orgán, ale fakticky nejvyšší instituce civilní státní správy mingské Číny. Nahradil dosavadní nejvyšší civilní úřad – ústřední sekretariát (中書省, čung-šu šeng) – zrušený roku 1380. K zvládnutí návalu administrativy už o dva roky později císař říše Ming Chung-wu jmenoval několik velkých sekretářů (čínsky v českém přepisu ta süe-š’, pchin-jinem dà ​xuéshì, znaky 大學士) z řad členů akademie Chan-lin. Tito tajemníci postupně převzali do svých rukou komunikaci mezi císařem a šesticí ministerstev i ostatními civilními úřady. Nejvýše postavený z nich, neoficiálně nazývaný „první sekretář“ (čínsky v českém přepisu šou-fu, pchin-jinem shǒufǔ, znaky 首輔), zaujal postavení faktické hlavy vlády.

HistorieEditovat

Na vrcholu civilní správy mingské Číny stál zpočátku Ústřední sekretariát v čele se dvěma hlavními rádci (丞相, čcheng-siang) s hlavní první hodností, starším „po levici“ a mladším „po pravici“, neformálně označovanými za první ministry (宰相, caj-siang).[1]

Roku 1380 císař Chung-wu tehdejšího prvního ministra Chu Wej-junga pro podezření ze zrady popravil. V obavách z koncentrace moci v sekretariátu tento zrušil a osobně převzal řízení šesti ministerstev. V důsledku změn se správa země soustředila přímo v rukou císaře. Chung-wu byl však záhy zahlcen lavinou úřední korespondence a hlášení– po zrušení sekretariátu během jednoho desetidenního období přišlo císaři Chung-wuovi na stůl 1660 dokumentů s 3391 problémy vyžadujícími rozhodnutí.[2] Proto už roku 1382 jmenoval z řad členů akademie Chan-lin několik velkých sekretářů,[3] kteří fungovali jako císařovi poradci a původně též jako asistenti vychovatelů následníka trůnu.[4]

Za Chung-wua byli tito tajemníci pouze administrativní pracovníci bez vlastních politických koncepcí. Císař Jung-le na ně přenesl vyřizování své korespondence a od 20. let 15. století získali dominantní roli ve vládě.[3] Jejich výhodou byl každodenní kontakt s císařem, díky němuž získali převahu nad ministry. Za vlády císaře Süan-te už všechny přípisy určené císaři procházely rukama velkých sekretářů. Ti je předávali císaři s připravenými návrhy rozhodnutí. Získali tak rozhodující vliv na formulaci vládní politiky, srovnatelný s mocí bývalého ústředního sekretariátu.[5]

Název Velký sekretariát (nej-ke), neformálně používaný od této doby, byl však oficiálně zaveden až v polovině 16. století. Počet sekretářů se pohyboval mezi třemi a šesti.[4]

Členové Velkého sekretariátu byli vybíráni z akademie Chan-lin s tím, že budou nástroji císařské vůle nikterak neovlivnění ministerstvy. V kontrastu s vedením ministerstev totiž neprocházeli dlouholetou službou v regionálních a centrálních úřadech, úředníci vládního aparátu je proto nepovažovali za své. Reálně se ovšem sekretariát držel své vlastní linie, rozcházejíce se jak s císařem, tak ministerskou administrativou.[6]

Postavení velkých sekretářůEditovat

Velcí sekretáři nikdy formálně nezískali postavení hlav bývalého Ústředního sekretariátu – jejich úřadu příslušela stále jen hlavní pátá hodnost, což ve srovnání s hlavní druhou hodností ministrů bylo výrazně méně. Faktická moc velkých sekretářů však byla vyjádřena udělením formálního titulu ministra či zástupce ministra a s ním spojeným postavením. Později i udělováním starobylých vysokých titulů „tří vévodů“ (三公, san-kung) spojených s hlavní první hodností a „tří výjimečných“ (三孤, san-ku) majících vedlejší první hodnost.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 27. [dále jen Hucker (1958)]. (anglicky) 
  2. Hucker (1958), str. 28.
  3. a b RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Восток в средние века. Moskva: Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. Kapitola V. Между монголами и португальцами (Азия и Северная Африка в XIV-XV вв.). Китай во второй половине XIV-XV в. (Империя Мин), s. 528–546. (rusky) 
  4. a b Hucker (1958), str. 29.
  5. 李 (LI), 孔懷 (Konghuai). 中國古代行政制度史 (Historie administrativního systému staré Číny). Hongkong: 聯合出版 (Joint Publishing) ISBN 978-962-04-2654-4. S. 108–109. 
  6. Hucker (1958), str. 30.
  7. Hucker (1958), str. 17 a 30.

LiteraturaEditovat

  • HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1-66. (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. The Ming dynasty: its origins and evolving institutions. Ann Arbor: Center for Chinese Studies, University of Michigan, 1978. ISBN 0-89264-034-0. (anglicky) 
  • TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Svazek 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 65–70. 

Související článkyEditovat