Otevřít hlavní menu
Váju jedoucí na gazele, cca 1820

Váju či Vátu je védský bůh větru. Je nazýván také Pavana „očistný“, Anila „vítr, dech“ či Satataga „ten jenž je neustále v pohybu“. Jeho íránským protějškem je Vaju. V Rgvédu je často zmiňován společně s Indrou, s kterým někdy také jede na svém voze taženém rudými koňmi. Stejně jako on je také velkým pijákem sómy.[1]

Společně s lidskou ženou Kuntí zplodil Bhímu z rodu Pánduovců, jednoho z hlavních hrdinů Mahábháraty.[2]

Slovo váju i vátu může kromě jména božstva znamenat „vítr, vzduch“ a vychází z praindoevropského *h2weh1 „vanout“, stejně jako latinské uentus, anglické wind nebo české vítr.[3]

V povédském období význam Vájua upadal. V Brhadáranjakópanišadu je počítán mezi Vasuje, jindy zas mezi pět živlů nebo je označován za ochránce severozápadu či vládce gandharvů – nebeských hudebníků. Také byl považován za krutého a svévolného, například v příběhu o tom jak se mu žádná ze sta dcer krále Kušanábhy podvolit. Proto je potrestal hrbatostí a hlavní město jejich království se tak nazývá Kanjákubdžda „kde jsou dívky zkřivené“.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 264. [Dále jen West (2007)]. 
  2. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 97. [Dále jen Puhvel (1997)]. 
  3. West (2007), s. 263.
  4. FILIPSKÝ, Jan. Encyklopedie indické mytologie. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-52-4. S. 187. 

Externí odkazyEditovat

Rgvédské hymny věnované Vájuovi

Rgvédské hymny věnované Vájuovi a Indrovi-Vájuovi