Svaz jugoslávských odborů

Svaz jugoslávských odborů (srbochorvatsky Savez sindikata Jugoslavije/Савез синдиката Југославије, makedonsky Сојуз на синдикатите на Југославија, slovinsky Zveza sindikatov Jugoslavije) byl jednotnou odborovou organizací na území Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Budova odborů v Bělehradě

Jugoslávský svaz odborů vznikl navázáním na tradici meziválečných odborů, které byly v nemilosti tehdejšího královského režimu (v roce 1940 byly dokonce postaveny mimo zákon). Hned v lednu 1945 však byly v Bělehradě zřízeny nové odbory, které od roku 1948 nesly název Svaz jugoslávských odborů. Fungování odborů v dobách existence socialistické Jugoslávie nicméně odrážela poměry tehdejšího komunistického režimu. SJO byl oficiálně rozdělen na 6 republikových a 2 regionální organizace. Úkolem svazu odborů bylo oficiálně prohlubování samosprávy pracujících a znemožňování zásahu státu (byrokratických tendencí) do fungování podniků. V každém jugoslávském podniku byla vždy automaticky zřizována organizace SJO. Členství v organizaci však bylo oficiálně dobrovolné. V roce 1978 měl Svaz jugoslávských odborů celkem 4,9 milionů členů.

Koordinaci organizace zajišťovala Ústřední rada (srbochorvatsky Centralno vijeće/Centralno veće), která zajišťovala úzkou spolupráci odborů se Svazem komunistů Jugoslávie. Řada vrcholných představitelů státu dříve působila v odborech, než zastupovali významné stranické i státní posty (např. Mika Špiljak). V prezídiu odborů se dbalo na poměrné zastoupení pro každý z jugoslávských národů a národností. Nejvyšším orgánem byl sjezd, který byl svoláván jednou za čtyři roky. SJO nebyl členem světové federace odborů, ani jiné mezinárodní organizace.

LiteraturaEditovat

  • JUGOSLÁVIE, Institut zahraničního obchodu/ČTK-Pressfoto, Praha, 1982 str. 66