Suchoj Su-9

Su-9
Určení	záchytný stíhací letoun
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 153; Závod č. 30 (Moskva)
Konstruktérská skupina	Suchoj
První let	24. června 1956
Zařazeno	1959
Vyřazeno	70. léta
Uživatel	Vojska protivzdušné obrany
Vyrobeno kusů	cca 1 100
Varianty	Suchoj Su-11
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Suchoj Su-9 (v kódu NATO "Fishpot") byl sovětský proudový stíhací letoun pro protivzdušnou obranu z druhé poloviny 50. let 20. století. Kromě základní verze byla vyráběna ještě verze cvičná, která dostala označení Su-9U (v kódu NATO: Maiden), jíž bylo vyrobeno asi 50 kusů.

Jednalo se o jednomotorový, jednomístný, nadzvukový, celokovový stíhací středoplošník s deltakřídlem o šípovitosti 53° pro činnost za každého počasí. Pod křídlem byly čtyři závěsníky APU-7 pro protiletadlové řízené střely K-5/RS-2US (AA-1 Alkali) (respektive RS-2U u prvních strojů) s pasivním radiolokačním naváděním. Ozáření cíle zajišťoval radar RP-9 Safir (CD-30), případně RP-9U (CD-30T)^[1] umístěný v přídi. Na dvou trupových závěsnících mohly být neseny přídavné palivové nádrže. Doktrína leteckého boje té doby považovala kanónovou výzbroj za zbytečnou a zastaralou a proto rakety tvořily jedinou výzbroj tohoto letounu.

Vývoj editovat

Tři letouny Su-9 v roce 1982

Su-9 vzešel z aerodynamických studií sovětského aerodynamického centra CAGI za korejské války, kdy zde navrhli několik optimálních aerodynamických konfigurací pro proudové stíhačky. Konstrukce poprvé vzlétla v roce 1956 jako prototyp T-405. Su-9 byl vyvinut ve stejné době jako Su-7 „Fitter“ a oba typy poprvé západní diváci zahlédli na leteckém dni na letišti Tušino 24. června 1956, kde byl Su-9 nazván Fitter-B. Do služby vstoupil v roce 1959.

Celková produkce Su-9 dosáhla asi 1100 letadel. Předpokládá se, že alespoň některé Su-9 byly modernizovány na standard Su-11 „Fishpot-C“. Žádný z nich nebyl exportován do žádného z klientských států SSSR ani do států Varšavské smlouvy. Zbývající Su-9 a později Su-11 byly vyřazeny během 70. let. Některá byly zachovány jako zkušební stroje nebo přeměněny na dálkově ovládaná letadla jako bezpilotní. Nahradily ho modernizované Su-11 a mnohem pokročilejší letouny Su-15 "Flagon" a MiG-25 "Foxbat".

Bojové záznamy Su-9, pokud existují, nejsou známy. Je možné, že se podílely na zachycení (nebo dokonce sestřelení) průzkumných misí, jejichž podrobnosti zůstávají utajeny, ale veřejně není nic přiznáno.

Bylo hlášeno, že Su-9 byl zapojen do zachycení letounu U-2 Francise Gary Powerse nad sovětským územím 1. května 1960. Nově vyrobený Su-9, který prováděl tranzitní let, se náhodou nacházel poblíž Powersovy U-2. Su-9 byl neozbrojený a byl nasměrován k U-2. Byl proveden jeden pokus o naražení, ale Su-9 minul U-2, především kvůli velkému rozdílu v rychlosti obou letadel. Žádný dalších pokusů o narážení proveden nebyl kvůli nedostatku paliva Su-9. Jeho pilot, kapitán Igor Menťukov později tvrdil, že jeho proudnice způsobily rozpad U-2. Nebere v úvahu oficiální verzi, že byl U-2 sestřelen střelou SA-2 s tím, že by kapitán Powers takový zásah nemohl přežít.

4. září 1959 vytvořil upravený Su-9 (úřadem označený jako T-431) pilotovaný Vladimirem Iljušinem nový světový rekord v absolutní výšce na 28 852 m (94 658 stop). V listopadu téhož roku Iljušin stanovil několik nových udržitelných rychlostních a výškových rekordů ve stejném letadle. Tento rekord byl později překonán 6. prosince 1959 velitelem Lawrencem E. Flintem Jr., který při pilotování stroje F4H-1 Phantom provedl „zoom climb“ na světový rekord 98 557 stop (30 040 m).