Klement Gottwald: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m ibox clean |
Bez shrnutí editace značky: revertováno podezřelý článek nezformátované reference editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 270:
* Jeho sochy byly rozmístěné po celé republice. Po revoluci 1989 se staly terčem nenásilných negativních projevů. Ruce soch byly často potřeny červenou barvou na připomínku krve nevinných obětí z procesů 50. let, jindy měla socha na zádech velký batoh a na podstavci přibyl nápis „máš už sbaleno“. Gottwaldovy sochy byly postupně odstraněny.
* [[Komunistická strana Čech a Moravy|KSČM]] se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a při shromáždění k výročí založení komunistické strany vedoucí představitelé kladou kytice na jeho hrob.<ref>[http://www.lidovky.cz/kscm-se-prihlasila-k-odkazu-klementa-gottwalda-fq8-/ln_domov.asp?c=A110513_171758_ln_domov_ape KSČM se přihlásila k odkazu Klementa Gottwalda], lidovky.cz, 13. května 2011</ref>
'''Životopis Klementa Gottwalda'''
= Život Klementa Gottwalda do 1. světové války =
Naším prvním komunistickým prezidentem byl '''Klement Gottwald (*23. listopadu 1896, Dědice nebo Heroltice u Vyškova; † 14. března 1953, Praha).''' Byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové, dcery válečného invalidy a obecního bubeníka. Narodil se pravděpodobně v Herolticích, ale jeho narození je zapsáno v matrice nedalekých Dědic. Zde je také jako místo narození uveden dům číslo popisné 102. Jeho tzv. rodný domek v nedalekých [[Dědice (Vyškov)|Dědicích]] u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka. Přesné místo jeho narození je nejisté. Jeho otcem byl František Skácel, zámožný rolník z Heroltic. Ten se k synovi vůbec nehlásil. Matka pracovala jako posluhovačka u sedláků a neměla na synka čas. Když mu bylo devět měsíců, odstěhovala se do Brna a syna dala do opatrování příbuzným Bezslezenovým ve Vyškově a pak ve Vídni.
Před první světovou válkou se Klement Gottwald vyučil ve Vídni truhlářem a stolařem. Zde se zároveň účastnil života mezi sociálnědemokratickou mládeží. Prý si četl venku pod lampou, protože neměl peníze na elektřinu. Jakmile obdržel vysvědčení a výuční list, odjel na Moravu.
= V uniformě císaře pána a republiky =
15. dubna 1915 (v necelých 19 letech) narukoval a bojoval v rakousko-uherské armádě až do roku 1918. Nejprve nastoupil v Hranicích na Moravě k domobraneckému pluku, pak k 42. dělostřeleckému pluku ve Štýru. K 1. srpnu byl přidělen k světlometnému oddílu pevnostního dělostřeleckého pluku číslo 1. K 3. dubnu 1916 byl povýšen do hodnosti svobodníka a v červnu vyznamenán stříbrnou medailí druhé třídy Za statečnost. Díky tomu získal tři a půl zlatého měsíčně k žoldu navíc. K 21. září byl povýšen do hodnosti desátníka. V červnu 1917 byl na východní frontě zraněn – prý v bitvě u Zborova, za což byl odměněn Záslužným křížem na stuze. Léčil se v nemocnici v Marmarosz Sihoti, propustili jej 14. srpna 1917. Když byl Gottwald přeložen na italskou frontu, začínal mít války dost, bylo jasné, že ji Rakousko-Uhersko prohraje. V červenci 1918 odjel na dovolenou, ze které se už ale nevrátil. Do konce války se skrýval na „neznámém místě“ na Moravě.
Po vzniku samostatného Československa vstoupil 8. listopadu 1918 do Československé armády, kde sloužil u 4. polního dělostřeleckého pluku. S ním odjel v prosinci do Moravské Ostravy a do Vítkovic. Vojenská služba jej však neuspokojovala tak, jak očekával, jak o tom svědčí dopis přítelkyni Máně Mlčouškové z Heroltic z 1. února 1919: „''uvnitř v duši je pusto a prázdno, […] přesto stále ještě čekám od života něco velikého, krásného, něco, co by stálo za život.''“ O dva týdny později napsal: „''nevím, co chci, kdyby ses ptala, co vlastně chci, nedovedl bych Ti dát uspokojivou odpověď, dovedl bych Ti pouze říci, že chci žít, žít…[…]Chci světlo a mám stále jen tmu.“'' K 1. březnu 1919 byl povýšen do hodnosti četaře. Právě za služby v Československé armádě v Příboru se roku 1919 seznámil se svou budoucí manželkou Marií (Martou) rozenou Holubovou. 13. března 1919 odjel 4. dělostřelecký pluk do Brna, kde byl doplněn. Pokračoval na Slovensko, aby bojoval proti maďarským komunistům, kteří zde vyhlásili sovětskou republiku. 5. září 1919 byl Gottwald povýšen na ohněstrůjce, přeložen do Hradce u Opavy.
= Redaktorem levicového tisku =
Počátkem roku 1920 se Gottwalda začala zmocňovat nespokojenost. Na jaře tohoto roku odešel z armády jeho přítel Antonín Pospíšil a našel si práci v Rousínově, nedaleko Dědic u Vyškova, kde se Gottwald narodil. Zaujalo ho to, a proto poslal Pospíšilovi dopis s dotazem, zda by se v Rousínově nenašla práce pro vyučeného stolaře. Shodou okolností zde právě nábytkářská firma Tusculum přijímala dělníky, a tak Gottwald neváhal a v říjnu 1920 požádal o dovolenou a do Rousínova se vypravil. Odtud poslal do Hradce u Opavy dopis s žádostí o propuštění z armády. Když mu bylo vyhověno, nastoupil 2. listopadu do zaměstnání v továrně Tusculum.
Na konci roku 1920 se Klement Gottwald zapojil do tělovýchovného hnutí DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty) a na valné hromadě v březnu 1921 se stal starostou XX. okresu DTJ v Rousínově, který sdružoval 26 tělovýchovných jednot v okolí. Se svými jednotami se také zúčastnil I. dělnické spartakiády v Praze na Maninách. Gottwald se stále více přikláněl ke komunistickému hnutí a od začátku roku 1921 už jednoznačně stál na straně „marxistické levice“. V září 1921 odešel z Rousínova na Slovensko, do Banské Bystrice.
Tam se stal redaktorem komunistického listu ''Hlas ľudu'' a zakládal tělovýchovné jednoty. Na listopadové konferenci FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy a brzy poté se stal redaktorem časopisu ''Spartakus''. V roce 1922 redakce několika komunistických časopisů přesídlila do Vrútek, a proto se tam přestěhoval i Gottwald, podobně jako o dva roky později ze stejného důvodu do Ostravy. V květnu 1924 veřejně kritizoval majetkovou politiku frýdecké radnice, a byl za to potrestán třemi dny žaláře. Redaktorem komunistických časopisů na Slovensku byl Klement Gottwald do roku 1926.
= Na cestě do čela KSČ a první pobyt v SSSR =
V roce 1925 se Gottwald – v té době šéfredaktor listu Pravda, stal delegátem III. řádného sjezdu KSČ. Zde byl zvolen členem ústředního výboru KSČ a také politbyra a orgbyra. Proto se 1. května 1926 přestěhoval z Ostravy do Prahy a uzavřel zde sňatek s Marií – Martou Holubovou. V roce 1927 byl opět zvolen do ÚV KSČ a připravoval se na vystoupení proti tehdejšímu vedení strany. Psal také texty do Rudého práva pod pseudonymem K. Graham.
Poprvé proti vedení KSČ vystoupil v létě 1928, tehdy ještě neuspěl. Příležitost V. sjezdu KSČ ale nepromarnil. Vedení KSČ nebylo dostatečně připraveno, podlehlo tlaku z Moskvy a přenechalo Gottwaldovi veškerou iniciativu. Sjezd tak skončil triumfem Gottwaldovy skupiny.
V únoru roku 1929 se na V. sjezdu KSČ spolu s tzv. karlínskými kluky (Guttmann, Šverma, Slánský, Kopecký, Reiman) dostal do vedení strany. Gottwald byl zvolen jejím generálním tajemníkem. Proti Gottwaldovu vedení se ale postavily Rudé odbory, 12 komunistických poslanců a 14 senátorů. I. Olbracht, J. Seifert, V. Vančura, J. Hora, S. K. Neumann, M. Majerová a H. Malířová na protest z KSČ vystoupili. V roce 1929 se Gottwald stal také poslancem Národního shromáždění. V politice KSČ provedl ve 2. polovině 30. let řadu změn po vzoru Sovětského svazu.
30. června 1934 byl na K. Gottwalda a další komunistické poslance vydán zatykač, a tak emigroval do SSSR. Zde pochopil, že pokud se i on nechce stát obětí stalinského teroru, musí se stát naprosto poslušným vykonavatelem Stalinovy vůle bez vlastního názoru. Protože byl zrušen na něj vydaný zatykač, vrátil se Gottwald 8. února 1936 do Prahy a pustil se do „nápravy chyb“, kterých se KSČ za jeho pobytu v Moskvě dopustila.
= V ohrožené republice a druhý odchod do SSSR =
V roce 1938 patřil Gottwald k představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu. Když se rozhodovalo o přijetí mnichovského diktátu, řekl prezidentu Benešovi: ''„Nesouhlasím s vámi, pane prezidente! Národ jde s námi a je jednotný. Ještě není pozdě. Mnichovské požadavky by se neměly přijmout.“'' V parlamentním projevu 11. října 1938 prohlásil: ''„Před celým světem prohlašujeme, že vláda neměla ani ústavního, ani politického práva kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky.“''
'' '' 20. října 1938 vydaly úřady zákaz činnosti KSČ. Když tedy KSČ přešla do ilegality, Gottwald spolu s jinými vysokými stranickými funkcionáři opustil zemi. Odletěl 9. listopadu 1938 z letiště v Ruzyni a 30. listopadu téhož roku za ním odletěla i manželka Marta s dcerou. Československou emigraci v SSSR tvořilo asi 150 lidí, například Rudolf Slánský, Václav Kopecký, Nejedlý či Procházka.
= Činnost za 2. světové války =
Gottwaldovo přijetí v Sovětském svazu nebylo zrovna nejvřelejší, protože mu zazlívali porážku ve dnech Mnichova. Tehdy se dokázal obhájit, ale stigma vůdce, který v krizi neobstál, na něm již zůstalo. Když s ním sovětští představitelé na přelomu let 1942 a 1943 znovu byli nespokojeni, (jedním z důvodů byly vzrůstající problémy s alkoholem), objevily se dokonce pokusy odstranit jej. Václav Kopecký se domlouval s Janem Švermou, zda by Gottwalda v nejvyšší stranické funkci nenahradil. Ten ale odmítl, a tak Kopeckého plán ztroskotal.
Pobyt v SSSR lze přirovnat k internaci s omezenými možnostmi pohybu a neustálým sledováním tajnou policií. Jediný prostředek, kterým mohli Gottwald a jeho přátelé působit na lidi doma, bylo české vysílání sovětského rozhlasu, které však vůbec neodpovídalo realitě v protektorátu. Jejich postavení změnilo až napadení Sovětského svazu.
Ten do té doby vystupoval v podstatě jako německý spojenec, stejně jako v SSSR Gottwald, teď se to však změnilo. Klement Gottwald uznal exilovou vládu a Beneše, členové KSČ se zapojovali do odboje. Jeho osobní asistentkou a sekretářkou se v té době stala Ludmila Köhlerová, manželka Gottwaldova přítele Bruna Köhlera. Tuto pozici zastávala až do jeho smrti. V prosinci 1943 se s Gottwaldem setkal E. Beneš, který s komunisty počítal při budování poválečného politického systému v Československu. Mimo jiné Gottwaldovi řekl: ''„Budete nejsilnějším článkem nového režimu.“''<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Snopek
| jméno = Josef
| titul = Klement Gottwald
}}</ref>
= Gottwaldův podíl na plánování podoby poválečného Československa =
19. – 21. března 1945 probíhala v Moskvě jednání o vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků a jejího řídícího orgánu. Na základě doporučení prezidenta Beneše souhlasili představitelé demokratických stran, aby se předsedou Národní fronty stal Klement Gottwald. V dalších jednáních, trvajících do 29. března, se probíral program a složení nové československé vlády. Komunisté v nich prosadili maximum svých požadavků, a to zejména proto, že demokratičtí politici přijeli do Moskvy naprosto nepřipraveni.
Z Moskvy přicestovala československá delegace do vlasti, nejprve do Košic, kde dosavadní vláda podala demisi. 4. dubna 1945 jmenoval prezident Beneš vládu novou (viz zadní strana obálky). Následujícího dne schválila vláda svůj pracovní program, tzv. Košický vládní program. 10. května vláda přiletěla do Prahy.
= Rychlá cesta k premiérské funkci =
Po příjezdu do Prahy se Gottwald s rodinou ubytoval v hotelu Alcron, později měl k dispozici vládní vilu u Prašného mostu. V té době patřil k nejmocnějším mužům v Československu, jediným problémem, se kterým se musel potýkat, byl jeho zdravotní stav. Sice omezil pití alkoholu, trpěl však syfilidou, kterou v té době ještě lékaři neuměli zvládnout. Za chorobu se prý styděl a snažil se ji skrýt. V srpnu 1944 prodělal vážný infarkt. Jeho zdravotní stav se postupně lepšil, nikdy však už nebyl zcela zdráv.
Většina společnosti přijímala změny, k nimž došlo, souhlasně. Komunisté vzbuzovali pocit, že odstraňují to špatné, co předmnichovskou republiku přivedlo ke zkáze. Sympatie veřejnosti ke komunistům se projevily zejména jejich vítězstvím v prvních poválečných volbách, kdy získali 40,17 % hlasů. Na základě tohoto vítězství se Klement Gottwald 3. července 1946 stal předsedou vlády. Své nové funkce využíval zejména k prosazování sovětských zájmů v československé politice.
= Rozhodující střetnutí o moc ve státě =
Komunisté se chystali moc v Československu do svých rukou po celou dobu své existence, Gottwald prosazoval strategii pokojného převzetí moci parlamentní cestou. Situaci mu – neplánovaně – usnadnila vládní krize, vyvolaná na začátku roku 1948 neobratností nekomunistických ministrů. Gottwald ji využil, zmobilizoval všechny své stoupence a přenesl srážku do ulic. Akční výbory Národní fronty začaly přebírat moc, komunisty řízená policie prakticky ovládla zemi. Demokratické síly utrpěly zdrcující porážku, jejich představitelé se ocitli ve vězení, případně v doživotním exilu. Okamžitě po převzetí moci vláda uzavřela hranice, zavedla cenzuru a začala zatýkat politicky nepohodlné osobnosti.
= Volba prezidentem republiky =
Únorové vítězství se stalo Gottwaldovým doživotním triumfem, zároveň však v sobě neslo zárodek tragédie. Od roku 1945 Gottwald hovořil o specifické československé cestě k socialismu, a zdůrazňoval, že se v Československu sovětské vzory bezhlavě přijímat nebudou. Je sporné, do jaké míry Gottwald a jeho spolupracovníci tato prohlášení mysleli vážně, každopádně už v této době sovětské stranické a státní orgány sbíraly fakta a argumenty, na nichž dokazovaly, že KSČ je málo revoluční a je třeba její politiku zásadně změnit. Nelze vyloučit, že kdyby v létě 1948 nedošlo k sovětsko-jugoslávské roztržce, byl by to právě Gottwald, kdo by se stal obětí sovětské kritiky.
Svým způsobem to potvrdila i první Gottwaldova návštěva SSSR po únoru 1948. Přijel sem 13. září 1948 a nepochybně si představoval, že jeho cesta bude triumfem. 14. června 1948 jej národní shromáždění, týden po abdikaci Edvarda Beneše, zvolilo do čela republiky. Místo slov uznání za pokojné převzetí moci se mu ale od Stalina dostalo výtek, že postupoval riskantně a hazardérsky. Nakonec ho prý s přátelským úsměvem poplácal po zádech a řekl: ''„Nu vot, molodci.“(Dobře, dobře.)'', ale jen proto, aby toho po něm mohl chtít víc. Když se vrátil do vlasti, začal „doporučení“, která mu Stalin dal, uskutečňovat. Byla utužována diktatura, jiné strany zlikvidovány, nepohodlní lidé vyhazováni ze zaměstnání, zatýkáni a vězněni. K zastrašení lidí měly posloužit politické procesy s demokratickými osobnostmi či představiteli římskokatolické církve (viz kapitola o nich). Od roku 1951 se Československo dostalo do hospodářské a sociální krize.
Od roku 1949 začal Stalin vyvíjet na Gottwalda tlak, aby KSČ začala hledat nepřítele ve vlastních řadách. Gottwald byl nejprve proti, jeho odpor však dlouho nevydržel. V roce 1950 už bylo v rukou STB několik desítek nejvyšších stranických funkcionářů, nezřídka Gottwaldových přátel, k jejichž zatčení přesto dal souhlas. Gottwald se ale začínal také bát o vlastní svobodu. Jednoho dne náhodou objevil ve své kanceláři odposlouchávací zařízení. Domníval se, že jeho druhý konec ústí v Moskvě. A tak raději souhlasil se vším, co po něm sovětští soudruzi chtěli: i se zatčením Rudolfa Slánského (i když tomu se zpočátku snažil zabránit). Gottwald viděl z této těžké situace jediné východisko – v alkoholu.
= Nemoc a smrt =
''„Krátce po smrti nezapomenutelného, nám tolik drahého soudruha Josefa Vissarionoviče Stalina, zemřel jeho věrný spolubojovník a žák, vůdce pracujícího lidu Československa, prezident republiky a předseda Komunistické strany Československa, náš soudruh Klement Gottwald.“'' Tyto slova pronesl předseda vlády Antonín Zápotocký při pohřbu Klementa Gottwalda 19. března 1953 na Václavském náměstí.
Jak je známo, Gottwald zemřel po návratu z Moskvy z pohřbu sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina. Soudruzi mu prý při cestě tam i zpět radili, aby jel raději vlakem, neboť jeho zdravotní stav nebyl nejlepší. Gottwald však odmítl. Po příletu se necítil úplně dobře, ale myslel si, že má jen chřipku. 12. března onemocněl zánětem plic a pohrudnice. Bylo zavedeno energické léčení. Příštího dne ráno došlo ke zhoršení jeho stavu, zaviněnému poklesem krevního tlaku a oběhovou slabostí. Jeho stav byl dle lékařské zprávy vážný. Ranní zhoršení stavu vzbudilo podezření, zda nedošlo ke krvácení do dutiny hrudní.
Ve 21 hodin byla provedena zkusná punkce hrudníku a byla získána tekutá krev. 14. března ve čtyři hodiny ráno byla provedena odlehčující hrudní punkce a transfuze krve. Ve čtvrt na devět Gottwald ztratil vědomí a od té doby ho již nenabyl. Krevní oběh i dýchání byly udržovány pouze neustálými lékařskými zásahy. V jedenáct hodin Gottwald zemřel na zesilující vnitřní krvácení, vedoucí k selhání srdečně cévní soustavy. Odpoledne mu byla sejmuta posmrtná maska. Pohřeb se konal 19. března 1953 a zúčastnily se ho komunistické delegace z různých států.
= Posmrtná památka Klementa Gottwalda =
Krátce po smrti Klementa Gottwalda KSČ rozhodla nechat (po vzoru Lenina) jeho tělo balzamovat a vystavit veřejnosti. Místem, kde bylo tělo uloženo, se stal Národní památník na Vítkově. Bylo zde nutné vybudovat strojovny, podzemní laboratoře atd. Aby nedocházelo k rozkládání těla, byla zde udržována stálá teplota 15 stupňů Celsia a vlhkost vzduchu 80 %. Bylo sestrojeno vyzdvihovací zařízení, které Gottwald ráno vyzdvihovalo z laboratoře. Světla s barevnými filtry ho osvětlovala tak, že vypadal jako živý.
Přes veškerou snahu se rozkládání těla nepodařilo zabránit. Nejprve se rozložily dolní končetiny, poté ruce a hrudník. Umělé končetiny byly vyrobeny ve Filmových ateliérech Barrandov. V roce 1962 již bylo tělo v takovém stavu, že nezbývalo než ho zpopelnit a mauzoleum uzavřít.
Ve filmech Gottwalda díky podobnosti s ním ztvárňoval většinou herec Bohumil (Bohuš) Pastorek (1928 – 2010), například ve filmu Dny zrady I a II (1973), Sokolovo (1974) či Osvobození Prahy (1976). [1]
'''Gottwaldova žena'''
Gottwaldova manželka '''Marie (Marta) Gottwaldová, roz. Holubová (* 17. 9. 1899 v Kopřivnici - † 28. 10. 1953 v Praze)''', byla stejně jako její manžel Klement Gottwald nemanželským dítětem. Její matkou byla Rosalie Holubová, chudá vdova po čeledínu na arcibiskupském dvoře v Kroměříži Augustinu Žitníkovi, který se k dceři nikdy nepřiznal. Marie, která si později (na přání Gottwalda) začala říkat Marta, se chtěla vyučit číšnicí, ale studia zanechala. Začala pracovat jako služka v Ostravě, Trenčíně a v Kopřivnici. Byla trestána pro potulku. V roce 1919 se v Příboru seznámila se svým budoucím manželem Klementem Gottwaldem, tehdy poddůstojníkem československé armády. O rok později se jim narodila dcera Marta. Ta se stala novinářkou a komunistickou funkcionářkou. Na konci 40. let se provdala za armádního generála JUDr. Alexeje Čepičku, českého komunistického politika. Měla tři dcery: Martu (* 1944), Alenu (* 1949) a Klementu (* 1952).
Klement a Marta spolu začali žít až roku 1924, svatbu měli 21. března 1928. Do Komunistické strany Československa Marta nikdy nevstoupila. V roce 1934 spolu s Gottwaldem odletěla do Sovětského svazu a byla zde ctěna. Poté, co byl Gottwald v červnu 1948 zvolen prezidentem Československa, chtěla se podobat manželce prezidenta Edvarda Beneše Haně a dávala si šít oblečení ze stejných látek. Elegance a popularity se jí ale nikdy dosáhnout nepodařilo. Po justiční vraždě Rudolfa Slánského podporovala jeho vdovu Josefu a dceru Naďu. Byla hlučná. Pořádala večírky, na kterých hráli mariáš, a s manželem měli otevřený účet, takže mohla neomezeně nakupovat. Zaměstnanci hradu ji oslovovali „milostivá paní“. S manželem propadala alkoholu a jeho smrt pro ni byla velkým psychickým otřesem. Celou trasu pohřbu šla pěšky a za několik týdnů zhubla o 60 kg.[2] Byla přesvědčená, že její manžel zemřel kvůli špatné péči lékařů. Od KSČ dostala po Gottwaldově smrti vilu, ale za několik týdnů byla přestěhována do nemocnice. Zemřela na onkologické onemocnění, pravděpodobně karcinom štítné žlázy.
'''Procesy'''
= Heliodor Píka =
Jako první byl po únoru 1948 odsouzen a popraven '''generál Heliodor Prokop Píka (* 3. července 1897 ve Štítině - † 21. června 1949 v Plzni)'''. Za 1. světové války byl legionářem v Rusku a ve Francii u 21. střeleckého pluku. Za 2. světové války byl Londýnem vyslán do Moskvy jako vůdce Československé vojenské mise v Sovětském svazu. V té době se stal rivalem československého velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera (vyobrazen na zadní straně obálky). Vyjednal s vedením SSSR založení československé jednotky podřízené Londýnu. Hledal československé občany uvězněné v táborech v SSSR a žádal jejich osvobození. Během pobytu v Sovětském svazu se dozvěděl o sovětských praktikách a zločinech. Proces proti němu komunisté připravovali již od roku 1947. Roku 1948 byl zatčen a obviněn ze špionáže proti Československu během 2. světové války. Prý také nepravdivě informoval Londýn o Zdeňku Fierlingerovi, československé jednotce a o Sovětském svazu. Píka ve skutečnosti ve zprávách nic nezamlčoval. V lednu 1949 byl Heliodor Píka odsouzen k trestu smrti a 21. června popraven ve věznici na Borech u Plzně. Ve Francii vyhlásili státní smutek. Roku 1968 byl rozsudek trestu smrti nad generálem Heliodorem Píkou zrušen. [3]
= Milada Horáková =
Jiný velký proces začal v květnu 1950, tentokrát v čele s '''českou političkou Miladou Horákovou (* 25. prosince 1901 v Praze - † 27. června 1950 v Praze)'''. Po studiu práv pracovala od roku 1927 v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Od roku 1929 se stala členkou Československé strany národně socialistické. Po okupaci se podílela na odbojovém hnutí. Byla členkou Petičního výboru Věrni zůstaneme. V srpnu 1940 byla zatčena a vězněna na Pankráci a v Terezíně. V roce 1944 byla odsouzena Němci k osmi letům vězení u Mnichova. Po 2. světové válce byla funkcionářkou národně socialistické strany. Od roku 1945 byla členkou jejího ústředního výboru a poslankyní Národního shromáždění. Byla předsedkyní Rady československých žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po únoru 1948 odešla z politického života. V záři 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti oběšením. Proti její smrti protestovaly i významné zahraniční osobnosti (například Albert Einstein). Proces byl přenášen rozhlasem a komentován v tisku. Odsouzeni byli také Františka Zemínová a sociální demokraté Vojtěch Dundr, Zdeněk Peška a komunista Záviš Kalandra. Milada Horáková byla rehabilitována v červenci 1968, ale po sovětské okupaci se musela rehabilitace přerušit a byla uskutečněna až po pádu komunistického režimu. [4]
= Rudolf Slánský =
Na začátku 50. let začal Sovětský svaz vymýšlet nový způsob „mučení“, na které dohlíželi takzvaní sovětští poradci. Když se na začátku roku 1950 dostal této způsob také do Československa, prováděl ho mimo jiné i '''generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský (* 31. 7. 1901 v Nezvěsticích - † 3. 12. 1952 v Praze)'''. Dne 31. 7. 1951 napsal sovětský vůdce J. V. Stalin prezidentu Gottwaldovi dopis, v němž ho upozorňoval, že Slánský je nepřítel komunismu a měl by být zbaven funkce šéfa KSČ. Shodou okolností to bylo právě v den Slánského padesátých narozenin (dostal Řád socialismu – nejvyšší státní vyznamenání). Gottwald nejprve nechtěl, nakonec s odstavením Slánského z funkce ve straně souhlasil, nicméně Slánský se stal náměstkem předsedy vlády Zápotockého. V úterý 29. 11. 1951 byl Rudolf Slánský zatčen a spolu s ním i Bedřich Geminder, tajemník ÚV KSČ a Jarmila Taussigová, předsedkyně kontroly KSČ. Proces se Slánským měl protižidovský charakter. S informováním širšího vedení strany – jejího ústředního výboru – organizátoři procesu nespěchali: mezi Slánského zatčením a uvědoměním ÚV uběhlo devět dní. Klement Gottwald pronesl 9. prosince na schůzi ÚV referát o tom, že Slánský je hlavou nebezpečného spiknutí proti státu a straně. Slánský i Taussigová byli vyloučeni z KSČ. Slánský byl prohlášen vůdcem všech lidí zatčených a obviněných ze spiknutí proti republice. Usedl vedle těch, které pomáhal uvěznit. Krutým mučením byl nucen přiznat se ke zločinům, které nikdy nespáchal. To, co spáchal doopravdy, mu samozřejmě za vinu nedávali. Proces trval od 20. 11. 1952 do 27. 11. 1952. Velice kruté rozsudky vynesené soudem překvapily celý svět: jedenáct trestů smrti a tři tresty doživotního vězení. Odsouzení požádali Gottwalda o milost, ale marně. Dne 3. 12. 1952 ráno by popraveni, spáleni a jejich popel rozsypali pracovníci státní bezpečnosti po cestě nedaleko Mělníka. [5]
= Josef Toufar =
Mezi první oběti komunistické nadvlády v Československu patřil také katolický kněz '''Josef Jindřich Toufar (* 14. 17. 1902 v Arnolci u Jihlavy - † 25. 2. 1950 v Praze)''', farář v Číhošti na Českomoravské vrchovině. Narodil se do rodiny hospodář, hostinského a starosty. V roce 1914 se přihlásil do kněžského semináře v Hradci Králové. Začala ale 1. světová válka, a tak musel ve svých dvaceti letech narukovat na vojnu do Brna. Jako syn z velkého hospodářství však již za rok mohl zůstat doma. Když mu bylo 26 let, zemřel mu otec. V roce 1928 nastoupil na gymnázium v Havlíčkově Brodě, ale brzy přestoupil do Chotěboře. Maturitu složil v roce 1935, téhož roku také nastoupil do zmíněného hradeckého semináře. Na kněze byl vysvěcen roku 1940. Stal se nejprve duchovním ve farnosti Zahrádka u Humpolce. Po nátlaku komunistů odešel do nedaleké Číhoště. Ve svém kázání o třetí neděli adventní v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti řekl: ''„Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel.“'' V tu chvíli se kříž na svatostánku naklonil nalevo, napravo, opět nalevo a napravo a pak se, natočen ke kazatelně, zastavil uprostřed. Komunisté jej poté uvěznili a nutili, aby se přiznal, že celý zázrak vymyslel a provedl sám. Josef Toufar zemřel v Praze 25. února 1950 na následky krutého mučení. V roce 2013 čeští a moravští biskupové zahájili proces jeho blahořečení. [6]
'''Mělnické souvislosti Gottwaldova života'''
V této kapitole se budeme zabývat tím, jak je první komunistický prezident Československa Klement Gottwald spjatý s královským věnným městem Mělníkem. Zaprvé tím, že v době své funkce náměstka předsedy vlády Mělník navštívil (viz obrazová příloha – reprodukce titulní strany listu Ohlas ze dne 25. října 1945). Učinil tak na pozvání okresního národního výboru a OV KSČ dne 20. října 1945. Na pozvánce na tuto událost mimo jiné stojí: ''„V tento den přijďte všichni pracující venkova i měst, dělníci roku i ducha, na tuto celonárodní manifestaci. […] Ve 12 hod. skončí se bezpodmínečně všechna práce – aby mohly vyjít průvody… […] Domy Mělníka buďtež vyzdobeny čs. a spojeneckými vlajkami.“''
Před radnicí vykonal Gottwald přehlídku čestné roty. Náměstí mezitím zaplnilo na 10 000 občanů ze všech míst okresu. Na radnici mu byli představeni členové MNV a závodních rad. Mělničané mu darovali koš s vínem, hrozny a jablky. Gottwald poté k lidem promluvil z balkonu radnice, střežen po stranách dvěma vojáky: ''„Brzy vyjdou dekrety, kterými děláme skutečný převrat v našem hospodářském životě. Zestátnění průmyslu a peněžnictví velmi pomůže našemu venkovu. Jsou lidé, kteří dříve sloužili Beranovi atd. a ti chtějí namluvit, že dnešní vláda je protirolnickou. Myslím, že činnost naší vlády dokázala, že je to lež. Dnes dáváme do rukou rolníků téměř zadarmo statisíce hektarů půdy. […] Sledujeme politiku, aby zemědělský lid dostával průmyslové výrobky za přístupnou cenu, aby produkt, který zestátněné továrny vyrobí, se na cestě z továrny do selské chalupy mnohokráte nezdražil.“'' Dále toto Gottwald dokazoval na příkladu cukrovarů. ''„V tom je další důkaz, jak dnešní vláda dbá zájmů našeho venkova.“'' dodal. Poté si prohlédl výstavu Pokrok techniky života mělnického kraje a po pobesedování s okresním vedením strany odjel.
V té době byl velkým ctitelem K. Gottwalda předseda mělnického Okresního národního výboru Bedřich Šťastný. Svědčí o tom zejména jeho Gottwaldovi adresovaný dopis z 29. května 1947. Z dopisu: ''„Prožíváme výročí, kdy jste po loňských volbách sestavoval novou vládu Národní fronty. […] Váš postup se osvědčil, program byl přijat a vtělen do dvouletého plánu […], který se osvědčil. […] Učiníme vše, abychom splnili dvouletý plán a zajistili tak šťastnou budoucnost Čechů a Slováků v naší republice. Zejména pak připomínáme si dnes neochvějné spojenectví […] SSSR, jehož Rudá armáda osvobodila náš národ…“''
Druhým svědectvím o tom je Šťastného reakce na únorový převrat: ''„Tábor lidu […] byl první odpovědí pracujícího lidu z Mělníka a okolí na kritickou situaci […] Konečně odhalili agenti reakce svoji pravou tvář. […] Na konci svého projevu čte předseda ONV soudruh Šťastný resoluci, zaslanou předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi: […] Pracují lid z Mělníka, […] vzkazuje Vám, pane předsedo vlády, následující: Vyslovujeme své uspokojení, že přísně zakročujete proti špionům […]. Spoléhejte na všechnu podporu pracujícího lidu Mělnicka pro Vaši vládu…“''
Další souvislost Gottwalda s Mělníkem byla zmíněna v kapitole Procesy: popel Rudolfa Slánského byl rozsypán nedaleko odtud. Gottwald také odmítl udělit milost Josefu Hořejšímu z Mělníka.
Poslední souvislostí je, že Mělničan, tehdy nadporučík O. Jaroš byl v Buzuluku v době návštěvy poslance Gottwalda 27. května 1942.
'''Chronologický přehled'''
'''23. listopadu 1896''' – Klement Gottwald se narodil v Herolticích u Vyškova
'''prosinec 1897''' – byl dán k příbuzným ve Vyškově
'''červen 1908''' – dán do učení k truhláři ve Vídni
'''srpen 1914''' – vrací se na Moravu
'''15. dubna 1915''' – narukoval do rakousko-uherské armády
'''1. srpna 1915''' – přidělen k světlometnému oddílu pevnostního dělostřeleckého pluku číslo 1.
'''3. dubna 1916''' – povýšen do hodnosti svobodníka
'''červen 1916''' – vyznamenán stříbrnou medailí 2. třídy Za statečnost
'''21. září 1916''' – povýšen do hodnosti desátníka
'''červen 1917''' – zraněn na východní frontě
'''14. srpna 1917''' – propuštěn z nemocnice
'''červenec 1918''' – odjel na dovolenou, do konce války se skrýval na Moravě
'''8. listopadu 1918''' – vstoupil do Československé armády, sloužil u 4. polního dělostřeleckého pluku
'''1. března 1919''' – povýšen na četaře
'''1919''' – seznámil se s Marií Holubovou
'''5. září 1919''' – povýšen na ohněstrůjce
'''říjen 1920''' – požádal o propuštění z armády
'''2. listopadu 1920''' – nastoupil do továrny Tusculum
'''březen 1920''' – stal se starostou XX. okresu DTJ v Rousínově
'''září 1921''' – odešel do Banské Bystrice, stal se redaktorem listu ''Hlas ľudu'' a ''Spartakus''
'''1922''' – přestěhoval se do Vrútek
'''1925''' – stal se delegátem III. řádného sjezdu KSČ, zvolen členem ÚV KSČ
'''do r. 1926''' – byl redaktorem komunistických časopisů na Slovensku
'''1. května 1926''' – přestěhoval se z Ostravy do Prahy
'''červen 1926''' – oženil se s Marií (Martou) Holubovou
'''1927''' – znovu zvolen do ÚV KSČ
'''léto 1928''' – vystoupil proti vedení KSČ, neuspěl
'''únor 1929''' – na V. sjezdu KSČ se dostal do vedení strany, později prováděl změny po vzoru SSSR
'''30. června 1934''' – byl na něj vydán zatykač, emigroval do SSSR
'''8. února 1936''' – vrátil se do Prahy
'''1938''' – představitel opozice proti přijetí Mnichovského diktátu
'''20. října 1938''' – vydán zákaz činnosti KSČ
'''9. listopadu 1938''' – odletěl do SSSR
'''přelom let 1942 – 1943''' – sovětští představitelé s ním byli nespokojeni
'''prosinec 1943''' – setkal se s Edvardem Benešem
'''19. – 29. března 1945''' – zúčastnil se jednání o vytvoření Národní fronty a o složení nové vlády
'''4. dubna 1945''' – prezident Beneš jmenoval novou vládu, Gottwald v ní byl náměstkem předsedy vlády
'''3. července 1946''' – stal se předsedou vlády
'''únor 1948''' – komunisté v čele s Gottwaldem převzali moc ve státě
'''14. června 1948''' – zvolen prezidentem
'''13. září 1948''' – navštívil Sovětský svaz
'''12. března 1953''' – onemocněl zánětem plic a pohrudnice
'''14. března 1953''' – Klement Gottwald zemřel
'''19. března 1953''' – konal se pohřeb
= Použitá literatura =
www.cestipanovnici.estranky.cz
ČORNEJ Petr, Panovníci českých zemí, Praha 1992, vydalo nakladatelství Fragment
EMMERT František, Osudové osmičky v našich dějinách, 2008, vydalo nakladatelství COMPUTER PRESS a. s.
CHURAŇ Milan a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, I. díl A-M, Praha 1998, vydalo nakladatelství LIBRI
CHURAŇ Milan a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II. díl N-Ž, Praha 1998, vydalo nakladatelství LIBRI
ČERNÝ Jiří – FIBRICH Lukáš, Obrázky z moderních československých dějin, 2016, vydalo nakladatelství Euromedia group, a. s. Knižní klub
TOMEŠ Josef a kol., Český biografický slovník XX. století, Q-Ž, 1999, vydalo nakladatelství Paseka
PERNES Jiří, Československo 1946 – 1992, vydalo nakladatelství Albatros Praha, 1999
RYANTOVÁ Marie a kol., Českoslovenští prezidenti, vydalo nakladatelství Paseka, 2016
LESCHINGER Martin, Největší zázrak, vydalo nakladatelství Flétna, 2020
= Prameny =
ÚSTAV DĚJIN KSČ, Dokumenty o nemoci a úmrtí Klementa Gottwalda, vydalo Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1953.
GOTTWALD Klement, Spisy I, 1925 – 1929, vydalo nakladatelství Svoboda, 1950.
RÁC Jiří ed., Dokumenty z dějin dělnického hnutí na Mělnicku. Vydáno k 30. výročí Vítězného února, Mělník 1978.
Napsal: Josef Snopek
Odpovědný redaktor, grafická úprava: Josef Snopek
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být využívána bez písemného svolení majitelů práv.
Vydalo Nakladatelství Kriegelovka se sídlem F. Kriegela 2885 Mělník jako svou 2. publikaci v Mělníku v roce 2023
Druhé vydání
Tisk Epson
Náklad 6 kusů
----[1] Kapitola ''Životopis Klementa Gottwalda'': RYANTOVÁ Marie a kol., Českoslovenští prezidenti, vydalo nakladatelství Paseka, 2016
[2] Kapitola ''Gottwaldova žena'': www.cestipanovnici.estranky.cz
[3] Heliodor Píka: EMMERT František, Osudové osmičky v našich dějinách, 2008, vydalo nakladatelství COMPUTER PRESS a. s.
[4] Milada Horáková: EMMERT František, Osudové osmičky v našich dějinách, 2008, vydalo nakladatelství COMPUTER PRESS a. s.
[5] Rudolf Slánský: EMMERT František, Osudové osmičky v našich dějinách, 2008, vydalo nakladatelství COMPUTER PRESS a. s., PERNES Jiří, Československo 1946 – 1992, vydalo nakladatelství Albatros Praha, 1999
[6] Josef Toufar: LESCHINGER Martin, Největší zázrak, vydalo nakladatelství Flétna, 2020
[[Soubor:Hrob K.Gottwalda.jpg|náhled|Hrob Klementa Gottwalda na Olšanských hřbitovech]]
| |||