Filozofie sexu: Porovnání verzí

Podle učení [[římskokatolická církev|římskokatolické církve]] je pohlavní styk dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení a jehož účelem je jak reprodukce, tak vzájemné sebedarování v [[láska v křesťanství|lásce]] a utužování manželského svazku.<ref>KKC 2362</ref> Církev rozlišuje dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku ''spojivou'' a složku ''plodivou''. Z antikoncepčních metod přijímá pouze metody tzv. ''přirozené'', související s [[Přirozené plánování rodičovství|přirozeným plánováním rodičovství]]. Promiskuita a cizoložství jsou oficiálně katolickou církví považovány za zavrženíhodné. Hříchem je podle katolické církve každý pohlavní styk, včetně plodivého, hříchem je i myšlenka na pohlavní styk. Děti se v křesťanství plodí z hříchu pohlavního styku ([[prvotní hřích]]), je třeba je očistit aktem přijmutí křesťanství – pokřtěním. Ďábel může podle křesťanské mravouky vyvolat v obraznosti člověka nejhnusnější představy, ale nemůže násilím přimět vůli je uskutečnit. Síla vášně však podle křesťanů zmenšuje dobrovolnost konání a závažnost hříchu. Hřích těla (pohlavní styk) je lehčí než hřích duše, jako je nevěra nebo odpadlictví, které jsou těžkým hříchem a člověk se jimi někdy chlubí. Tělesné hříchy v křesťanech vyvolávají pocit studu a ti se jimi proto tají. Mezi nejtěžšími hříchy duše je touha po zakázaném.<ref>{{Citace monografie