Koncentrační tábor Terezín: Porovnání verzí

Neutěšené byly rovněž stravovací podmínky: denní norma chleba byla postupně snižována z předepsaných 370 gramů na 250 gramů v roce 1945. Kromě chleba dostávali vězni dvakrát denně sběračku náhražkové kávy a jako hlavní jídlo vodovou zeleninovou polévku. I zde byla povolena balíková pošta zvenčí, kterou si mohli vězni poněkud přilepšit. Balíky byly před vydáním kontrolovány a mnohdy vykrádány.

 

 

Podobně jako v Terezínském ghettu, i v Malé pevnosti vězni denně tvrdě pracovali. Část vězňů pracovala na různých pracích uvnitř věznice (stavební práce; ve vězeňských dílnách se vyráběly rakve, palandy, nábytek pro kantýnu SS a kanceláře ad.; fungovala tu i vězeňská tiskárna vyrábějící dopisnice a tiskoviny pro správu věznice; tzv. ''Storchkomando'' pracovalo v okolí Malé pevnosti v zemědělství) a od roce 1941 byli vězni nasazováni i k práci mimo pevnost. Pracovali pro různé firmy v [[Lovosice|Lovosicích]], [[Litoměřice|Litoměřicích]] a [[Ústí nad Labem]], přičemž zaměstnavatelé měli za hodinovou práci vězně zaplatit vězeňské pokladně 55 feniků. K nejobávanějším patřilo pracovní ''komando Richard'', které chodilo pomáhat do Litoměřic, kde byla zřízena pobočka koncentračního tábora [[Koncentrační tábor Flossenbürg|Flossenbürg]], stavět podzemní továrny [[Podzemní továrna Richard|Richard I. a II.]]

 

 

Gestapo často využívalo tzv. ''Sonderbehandlung'' (zvláštní zacházení), tzn. poprava bez soudního řízení. Popravy vykonávali členové strážní jednotky (v prostorách bývalé vojenské cvičné střelnice) – jednalo se o popravy zastřelením, jednou výjimkou byla poprava tří osob [[oběšení]]m. Popravováni byli jednotlivci i skupiny odbojářů, sovětských partyzánů, členové západních i východních výsadků ad. Poslední a zároveň největší poprava v Malé pevnosti byla provedena v samotném závěru druhé světové války, 2.&nbsp;května 1945.<ref> V. Novák a kol.: ''Malá pevnost Terezín'', edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str.&nbsp;290</ref> Bylo při ní zastřeleno 49 mužů a 3 ženy, většinou členů odbojové organizace [[Předvoj]] a ilegální [[Komunistická strana Československa|KSČ]]. <ref>V. Novák a kol.: ''Malá pevnost Terezín'', edice Českého svazu protifašistických bojovníků, svazek 177, Naše vojsko, Praha, 1976, str.&nbsp;83</ref>

 

Na konci druhé světové války byla terezínská věznice přeplněna, výrazně se zhoršily životní podmínky a došlo k prudkému nárůstu infekčních nemocí. Především IV.&nbsp;dvůr, v němž za nepředstavitelných podmínek živořilo v přeplněných celách 3000 z celkového počtu 5500 vězňů, byl postižen nejvíce výskytem různých nákaz. Na jaře 1945 se zde objevily první případy [[skvrnitý tyfus|skvrnitého tyfu]]. Do věznice jej zavleklo komando Richard.

 

Už 4.&nbsp;května 1945 přijeli nemocným na pomoc lékaři a zdravotníci z [[Praha|Prahy]] a z blízké [[Roudnice nad Labem]]. 5. května opustili dozorci věznici a v následujících dnech byly v Malé pevnosti zřízeny provizorní lazarety a přicházely pomocné síly z blízkého okolí. 11.–13. května přijel na pomoc početný sovětský vojenský lékařský a zdravotnický personál, 14. května byla vyhlášena [[karanténa]] na celé město Terezín kvůli nebezpečí šíření [[epidemie]] skvrnitého tyfu. Do ghetta byla tato epidemie zavlečena s evakuačními transporty.