|
| zánik = [[31. říjen|31. října]] [[1918]] – vystoupením Uherska z unie
}}
'''Rakousko-Uhersko''' ({{Vjazyce2|de|''Österreich-Ungarn''}}), oficiálně '''Rakousko-uherská monarchie''' ({{Vjazyce2|de|''Österreichisch-Ungarische Monarchie''}}; {{Vjazyce2|hu|''Osztrák-Magyar Monarchia''}}), byl státní útvar, [[reálná unie]] [[Předlitavsko|Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli '''Předlitavska''']] ({{Vjazyce2|de|''Cisleithanien''}}) a [[Země Koruny svatoštěpánské|Zemí svaté Štěpánské koruny uherské]] neboli '''[[Zalitavsko|Zalitavska]]''' ({{Vjazyce2|de|''Transleithanien''}}, nepřesně [[Uhersko|Uherska]]), existující od [[8. červen|8. června]] [[1867]] do [[31. říjen|31. října]] [[1918]]. Toto soustátí vzniklo přeměnou [[Rakouské císařství|Rakouského císařství]] (nástupníka [[Habsburská monarchie|Habsburské monarchie]]) na základě [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherského vyrovnání]] v únoru [[1867]].
== Dějiny ==
=== Rakousko-uherské vyrovnání ===
[[Soubor:Pietzner, Carl (1853-1927) - Emperor Franz Josef I - ca 1885.jpg|náhled|vlevo|upright=0.7|Císař [[František Josef I.]] vládl [[Rakouské císařství|Rakouskému císařství]] od roku [[1848]], poté od roku [[1867]] Rakousko-Uhersku až do roku [[1916]], kdy zemřel. Tedy plných 68 let]]
byla roku [[1908]] [[anexe|anektována]]. Byla podřízena přímo císařské správě, resp. spravovalo ji [[Seznam ministrů financí Rakouska-Uherska|společné ministerstvo financí]]. Její obyvatelé však nebyli v plně rovnoprávném postavení s ostatními obyvateli říše.<ref name="valkabih">{{Citace elektronického periodika
Po katastrofální porážce [[Rakouské císařství|rakouské]] císařské armády ve válce proti [[Prusko|Prusku]] v roce [[1866]] se znovu objevily obavy z dalšího povstání v [[Uhersko|Uhrách]] tak, jak se tomu již v nedávné minulosti několikrát stalo. Připomeňme, že [[Evropa|evropská]] vlna revolucí v roce [[1848]] v tomto regionu nakonec vyústila v otevřenou válku mezi císařskými vojsky a povstaleckou uherskou armádou, kterou se podařilo relativně rychle zpacifikovat jen díky pomoci [[Ruské impérium|Ruska]]. I v následné době [[Neoabsolutismus|Bachova absolutismu]] rakousko-uherský konflikt dál bublal pod povrchem a projevoval se občasnými projevy občanské neposlušnosti. Rakouská zahraniční politika se od padesátých let potácela od jednoho neúspěchu k druhému a o úspěších na bitevním poli se rozhodně také nedalo mluvit. Nakonec po prohrané [[Prusko-rakouská válka|Prusko-rakouské válce]] se vlivným politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií [[Uhersko|Uherska]]. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách [[Maďaři]] a v Rakousku [[Němci]], ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Tento způsob rozdělení [[Rakouské císařství|Rakouského císařství]] se začal nazývat dualismem. Po [[Rakousko-uherské vyrovnání|vytvoření dualistické monarchie]] se tyto dva národní živly mohly podporovat bez vzájemné animozity. Dne [[20. březen|20. března]] [[1867]] uherský parlament schválil všech 69 článků [[Rakousko-uherské vyrovnání|vyrovnání]]<ref group="pozn.">Vyrovnání se v maďarštině označuje jako kompromis.''</ref> a říše tím byla rozdělena na tzv. Země v říšské radě zastoupené (neoficiálně [[Předlitavsko]]) a Země koruny svatoštěpánské (neoficiálně [[Zalitavsko]]).<ref group="pozn.">Parlamenty obou zemí se neshodly na oficiálním jménu nových státoprávních útvarů, proto tato zdlouhavá označení.''</ref> Vše bylo potvrzeno korunovací císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] za uherského [[král]]e v [[Budín (Budapešť)|Budíně]] [[8. červen|8. června]] [[1867]]. Od roku [[1868]] se tato monarchie nazývala Rakousko-Uhersko.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kontler
| jméno = László
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Maďarska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Neoabsolutismus a vyrovnání
| strany = 253-254
| isbn = 80-7106-405-x
| jazyk = česky
}}</ref><ref name="uhersko">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Svatuška
| jméno = Jakub
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = 1790-1918
| periodikum = Uhersko
| odkaz na periodikum = http://uhersko.com
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 2011-06-17
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://uhersko.com/1790-1918.htm
| issn = 1802-0488
| url archivu = https://web.archive.org/web/20110717141658/http://uhersko.com/1790-1918.htm
| datum archivace = 2011-07-17
| nedostupné = ano
}}</ref>
[[Rakousko-uherské vyrovnání|Vyrovnání]] bylo veřejností v [[monarchie|monarchii]] přijato rozporuplně. Pro podstatnou část občanů [[Maďaři|maďarské]] národnosti byla autonomie [[Uhersko|Uher]] nedostatečná, mnozí si totiž představovali úplné odtržení od [[Předlitavsko|rakouské části]] státu, nebo další koexistenci formou [[konfederace]], zatímco mnohým [[politik]]ům z Rakouska bylo proti mysli samotné dualistické státní zřízení, tedy zánik relativně centralizovaného státu.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kontler
| jméno = László
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Maďarska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Šťastné mírové časy aneb přelud velikosti
| strany = 254-255
| isbn = 80-7106-405-x
| jazyk = česky
}}</ref>
Mezi [[Slované|slovanskými]] národy vyrovnání zase oživilo naděje na vlastní [[Autonomie|autonomii]]. V září [[1868]] bylo přijato [[Chorvatsko-uherské vyrovnání|chorvatsko-maďarské vyrovnání]], které zajistilo částečnou autonomii [[Království chorvatsko-slavonské|Chorvatsko-Slavonska]] v rámci [[Uhersko|Uher]].<ref name="chmvyro" /> Podobně začalo být připravováno i [[České vyrovnání|rakousko-české vyrovnání]]. Císař [[František Josef I.]] se při své návštěvě [[Praha|Prahy]] roku [[1868]] osobně pokoušel o dohodu s [[Češi|českými]] zástupci. O tři roky později pověřil hraběte [[Karl Sigmund von Hohenwart|Karla Siegmunda von Hohenwarta]] vytvořením vlády ([[vláda Karla von Hohenwarta]]), která se pak pokoušela o dohodu s Čechy. Čeští političtí představitelé sestavili [[fundamentální články]] jako základ pozdějšího vyrovnání. Požadavky v nich obsažené však vyvolaly odpor jak u uherského ministerského předsedy [[Gyula Andrássy starší|Andrássyho]], který se obával snížení významu [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherského vyrovnání]] a podobně představitelé [[Rakouští Němci|rakouských Němců]] se cítili ohroženi růstem vlivu slovanských národů. Nakonec panovník jednání o česko-rakouském vyrovnání zastavil.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Weissensteiner
| jméno = Friedrich
| odkaz na autora =
| titul = Rakouští císařové
| vydavatel = Ikar
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran =
| kapitola = František Josef I.
| strany = 140-141
| isbn = 80-249-0464-0
| jazyk = česky
}}</ref> [[Vídeň]]ská vláda, oslabená po prohrané válce, naopak vyšla vstříc [[Poláci|polským]] obyvatelům [[Halič]]e, kde byla rozšířena autonomie země, polonizováno školství a soudnictví a vláda se rozrostla o jednoho [[Seznam ministrů bez portfeje Předlitavska|ministra pro haličské záležitosti]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kosman
| jméno = Marceli
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Polska
| vydavatel = Karolinum
| místo = Praha
| rok = 2011
| počet stran =
| kapitola = Hmotná a duchovní kultura ve druhé polovině 19. století
| strany = 236-242
| isbn = 978-80-246-1842-5
| jazyk = česky
}}</ref>
=== Zakladatelské období ===
[[Soubor:Burgring 1872.jpg|náhled|vlevo|upright|Rozestavěná [[vídeň]]ská [[Ringstraße]] v roce 1872]]
Po [[Rakousko-uherské vyrovnání|vyrovnání]] nastoupila v [[Uhersko|Uhrách]] [[liberalismus|liberální]] vláda v čele s ministerským předsedou [[Gyula Andrássy starší|Gyulou Andrássym starším]],<ref group="pozn.">Gyula Andrássy starší byl po porážce [[Maďarská revoluce 1848–1849|Uherské revoluce]] z let [[1848]]–[[1849]] v nepřítomnosti odsouzen k smrti, z [[emigrace]] se vrátil po [[Amnestie|amnestii]] roku [[1858]].''</ref> která stála před úkolem modernizovat politicky i ekonomicky značně zaostalý region. Znovuzavedla některé zákony pocházející ještě z období [[Maďarská revoluce 1848–1849|uherské revoluce]] z roku [[1848]], kterými posílila charakter [[Občanský stát|občanského státu]] a usnadnila vydávání novin a časopisů. Na druhou stranu byla nadále znemožněna účast v obecních volbách osobám, jež spadaly do moci nadřízeného, což byli např. sluhové, zemědělští dělníci nebo nádeníci. Těžko vymahatelné bylo i spolčovací a shromažďovací právo. Tyto nedemokratické rysy znevýhodňovaly především národnostní menšiny, jež tvořily nejpočetnější část chudiny. Další nutnou reformou byla modernizace školství, jelikož [[Analfabetismus|negramotnost]] u mužské populace k roku [[1869]] dosahovala 59 procent a u ženské dokonce 79 procent.<ref name="prelud" />
Země se po prohrané [[Prusko-rakouská válka|prusko-rakouské válce]] rychle vzpamatovala, protože [[Otto von Bismarck|bismarkovské]] [[Prusko]] nemělo zájem na nestabilitě svého jižního souseda, vyžadovalo proto jen nízké [[válečné reparace]] a dokonce si v mírové smlouvě vynutilo lepší železniční spojení obou zemí.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Schreier
| jméno = Pavel
| titul = Příběhy z dějin našich drah
| vydavatel = Mladá Fronta
| místo = Praha
| rok = 2009
| isbn = 978-80-204-1505-9
| kapitola = Železnice soukromá
| strany = 107 - 108
| jazyk = Česky
}}</ref> V ekonomické i společenské vyspělosti byl obecně v různých oblastech [[monarchie]] značný nepoměr. Například [[Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku]] odhalilo, že zatímco v [[Čechy|Čechách]] tvořili negramotní jen 3 % populace, tak v [[Chorvatsko|Chorvatsku]] to bylo plných 60 %.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Motýl
| jméno = Ivan
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Více než polovina Chorvatů neumí číst a psát
| periodikum = Týden
| odkaz na periodikum =
| rok = 2011
| měsíc =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.tyden.cz/rubriky/media/stolety-kuryr/vice-nez-polovina-chorvatu-neumi-cist-a-psat_195170.html
| issn =
}}</ref> V rakouských zemích, především v [[Čechy|Čechách]], [[Morava|Moravě]], [[Rakouské Slezsko|Slezsku]] a na území dnešního [[Rakousko|Rakouska]] docházelo k prudkému rozvoji průmyslu i nové dopravní infrastruktury, zejména železnic, ale i říční nákladní plavby. V Uhrách se průmyslový rozvoj soustředil především v centrální oblasti v okolí [[Budapešť|Budapešti]] a v některých částech nynějšího [[Slovensko|Slovenska]]. V [[Předlitavsko|Předlitavsku]] se průmysl rychle dral na místo rozhodujícího ekonomického odvětví, [[Zalitavsko]] nadále hrálo roli zejména producenta a vývozce agrárních produktů. Nakonec i většina uherského průmyslu spadala do výroby zemědělských strojů, nástrojů a potravinářství.<ref name="moder">{{Citace monografie
| příjmení = Kováč
| jméno = Dušan
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Slovenska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Proces modernizace a sociální proměny
| strany = 140-145
| isbn = 80-7106-267-7
| jazyk = česky
}}</ref>
[[Soubor:Flag of Austria-Hungary (1869-1918).svg|náhled|upright=0.7|vlevo|[[Vlajka Rakouska-Uherska|Rakousko-uherská obchodní vlajka]] ([[1869]]–[[1918]])]]
Hospodářský růst dále akceleroval po skončené [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzské válce]], po které si v mírové smlouvě [[Prusko]] vymohlo na [[Francie|Francii]] válečné reparace v astronomické výši. Příliv těchto levných [[peníze|peněz]] ovlivňoval též situaci v [[Habsburkové|habsburské]] monarchii. Léta [[1867]]–[[1873]] bývají nazývána [[Zakladatelské období|gründerským (zakladatelským) obdobím]]. V monarchii byly zakládány stovky [[akciová společnost|akciových společností]] a desítky bank. V této době též vrcholila doba objevitelských cest k dosud neznámým končinám severských a jižních oblastí Země a u nových objevů stálo též Rakousko-Uhersko. V letech [[1871]] a [[1872]] byly vyslány dvě průzkumné výpravy do [[Arktida|Arktidy]], přičemž ta druhá objevila v létě [[1873]] nejsevernější [[souostroví]], kterému objevitelé dali název [[Země Františka Josefa]]. Na palubě paro-plachetního škuneru ''[[Admiral Tegetthoff]]'', který byl k severu vyslán (a sama loď byla při plavbě zničena) byla řada [[Češi|Čechů]] a [[Sudetští Němci|českých Němců]], díky čemuž dnes na mapě souostroví dodnes nalezneme několik českých jmen. Ostrovy se nestaly součástí Rakousko-Uherska, protože výprava byla financována ze soukromých zdrojů.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = Julius Johannes Ludovicus von Payer
| url = http://www.palba.cz/printview.php?t=4599&start=0
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk = Česky
| url archivu = https://web.archive.org/web/20120709155344/http://palba.cz/printview.php?t=4599&start=0
| datum archivace = 2012-07-09
| nedostupné = ano
}}</ref>
[[9. květen|9. května]] [[1873]] došlo k zhroucení [[akcie|akciového]] trhu ve [[Vídeň|Vídni]]. [[Krach na vídeňské burze]] se stal počátkem hospodářské krize, která drtivě zasáhla většinu zemí světa. Krize zasáhla zejména [[strojírenství]] a těžký průmysl. V [[Čechy|Čechách]] došlo k propadu výroby surového [[Železo|železa]] a [[litina|litiny]] o 65 %.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Volek
| jméno = Stanislav
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Gründerský boom a Vídeňský krach v roce 1873
| periodikum = Peníze
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2002-09-06
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.penize.cz/statni-rozpocet/15051-grundersky-boom-a-vidensky-krach-v-roce-1873
| issn = 1213-2217
}}</ref> Uhry odvrátily hrozbu [[Státní bankrot|státního bankrotu]] jen díky půjčce od [[Rothschildové|Rothschildova]] bankovního konsorcia za značně nevýhodných podmínek.<ref name="prelud" /> Krize v monarchii doznívala až koncem 70. let.
=== Velká východní krize ===
{{Viz též|Velká východní krize}}
V létě [[1875]] vypuklo v [[Hercegovina|Hercegovině]] [[Hercegovské povstání]] křesťanského obyvatelstva proti [[Osmané|osmanské]] moci. [[Osmanská říše]] byla na [[Balkán]]ě ve stádiu postupného rozkladu již od začátku 19. století. Povstání využilo [[Srbsko]] s [[Černá Hora|Černou Horou]] a obě země vyhlásily Osmanské říši válku. Tím začala [[Velká východní krize]]. Přes velkou materiální pomoc [[Ruské impérium|Ruska]] stálo vojenské štěstí spíš na straně [[Turci|Turků]]. Úplné porážce [[Srbsko|Srbska]] zabránilo diplomatické jednání [[Evropa|evropských]] velmocí, které sice formálně spolupracovaly, ve skutečnosti však hájily především své imperiální pozice a šly tak v podstatě proti sobě. Nakonec Rusko ze zištných důvodů po tajné dohodě s Rakousko-Uherskem vyhlásilo válku Turecku. Výměnou za rakouskou přátelskou [[Neutralita|neutralitu]] souhlasilo Rusko s rakousko-uherskými zájmy na [[Balkán]]ě. V rámci mírové smlouvy mezi [[Turecko|Tureckem]] a Ruskem tak Rakousko-Uhersko získalo do správy [[Bosna a Hercegovina|Bosnu a Hercegovinu]], kterou od roku [[1878]] vojensky okupovalo. Ačkoliv oblast byla nadále formálně součástí Osmanské říše, faktickým suverénem zde byla právě habsburská monarchie.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hladký
| jméno = Ladislav
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny jihoslovanských zemí
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Velká východní krize 1875 - 1878
| strany = 200-204
| isbn = 80-7106-266-9
| jazyk = česky
}}</ref>
Velká východní krize a následná [[Bosenská krize|okupace Bosny a Hercegoviny]] vzbudila velkou pozornost u ostatních [[Slované|slovanských]] národností v monarchii a např. český tisk vyvolával mezi lidmi vlny národních vášní. Nekriticky byl podporován bosenský slovanský odboj a intervenující ruská armáda.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Bachman
| jméno = Kryštof
| odkaz na autora =
| titul = Národní listy a Velká východní krize (1875-1878)
| url = http://is.muni.cz/th/125572/ff_b/
| datum vydání = 2006
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = Masarykova univerzita
| místo =
| jazyk =
}}</ref> Národností požadavky a jejich odmítání jinými zájmovými skupinami v rakousko-uherské politice se stávaly hlavním zdrojem vnitřních rozporů v monarchii, přičemž spory česko-německé byly nejvážnějším z těchto konfliktů.{{Fakt/dne|20170703092518|}}
=== Vzájemné vztahy rakousko-uherských národů ===
[[Soubor:Nagy Géza-Nemes Mihály A magyar viseletek története 1900.jpg|náhled|vlevo|upright|Tradiční kroje obyvatel Uherska z konce 19. století]]
V [[Předlitavsko|Předlitavsku]] se situace neněmeckých národů sice pomalu, ale zcela zřetelně postupně zlepšovala. Roku [[1880]] byla přijata [[Stremayrova jazyková nařízení]] ([[Karl von Stremayr]] byl v té době [[Předlitavsko|předlitavským]] ministrem spravedlnosti), která nařizovala státním úřadům na [[Čeština|česká]] podání odpovídat též česky, ale vnitřní agenda zůstávala dál jen německá.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Flieger
| jméno = Jan
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (3.díl)
| periodikum = valka.cz
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2004
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.valka.cz/clanek_10515.html
| issn = 1803-4306
}}</ref> Roku [[1897]] byla přijata [[Badeniho jazyková nařízení]], která nařizovala státním úředníkům vést i vnitřní agendu v jazyce prvního podání. Tím bylo vyžadováno, aby úředníci museli ovládat oba jazyky. Reforma vyvolala ostrý odpor německých liberálů a národovců v [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské radě]], na jejichž nátlak byla nakonec [[vláda Kazimíra Badeniho]] odvolána.<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/badeniho-jazykova-narizeni Badeniho jazyková nařízení; encyklopedie Leccos]</ref> Následující [[První vláda Paula Gautsche|vláda Paula Gautsche]] se pokusila zmírnit spory [[Gautschova jazyková nařízení|Gautschovými jazykovými nařízeními]], která jazyk vnitřní agendy určovala podle toho, který jazyk měl v daném okresu mezi obyvatelstvem většinu. Nakonec však byla i tato nařízení odvolána v platnosti zůstala zákonná úprava z doby před rokem [[1897]].<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/gautschova-jazykova-narizeni Gautschova jazyková nařízení; encyklopedie Leccos]</ref> Spor kolem jazykových reforem vedl k dalšímu ochlazení vzájemných česko-německých vztahů.
Situace menších národů v [[Zalitavsko|Zalitavsku]] byla o poznání horší. Po [[Gyula Andrássy starší|Andrássyho]] vládě (skončila roku [[1871]]) se vystřídalo několik dalších slabších vlád. Po krizovém roku [[1873]] se politická situace stabilizovala a roku [[1875]] nastoupila vláda ministerského předsedy [[Kálmán Tisza|Kálmána Tiszy]], který ve funkci vydržel celých 15 let. Tato vláda se sice úspěšně snažila stabilizovat veřejné finance a systém dualismu, na druhou stranu pokračovala v [[Maďarizace|maďarizačním]] tlaku na ostatní národy.<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/tisza-,kalman Kalmán Tisza; encyklopedie Leccos]</ref> Již roku [[1874]] byla např. zahájena likvidace slovenských gymnázií, která byla dokončena roku [[1875]]. Téhož roku byla zastavena činnost [[Matica slovenská|Matice slovenské]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Kovačič
| jméno = Ján
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Maďarizácia
| periodikum = valka.cz
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2009
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.valka.cz/clanek_12918.html
| issn = 1803-4306
}}</ref> Byl omezován národnostní zákon z roku [[1868]], ale též se vytvářelo zákonodárství namířené proti služebnictvu a dělnictvu. Na základě ústavní teorie o jednotném Uherském politickém národě, bylo maďarizováno školství. Učitelé museli [[Maďarština|maďarštinu]] ovládat a vyučovat na základních školách. Výsledkem často bylo, že učitelům prakticky nezbýval čas na výuku ostatních předmětů.<ref name="moder" /> Tento útlak se týkal i autonomního [[Království chorvatsko-slavonské]]ho, jelikož míra autonomie nebyla příliš široká. Po násilném potlačení chorvatského národního hnutí roku [[1883]] zde ve funkci [[bán]]a nastoupil [[Károly Khuen-Héderváry]], který zde vládl s pomocí volebních machinací až do roku [[1903]]. Khuen využíval sporů mezi [[Chorvati|Chorvaty]] a [[Srbové|Srby]] a vládl zde tvrdou rukou v prakticky [[Absolutismus|absolutistickém režimu]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Šesták
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny jihoslovanských zemí
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Režim bána Khuena-Héderváryho
| strany = 319-322
| isbn = 80-7106-266-9
| jazyk = česky
}}</ref> Jistých politických úspěchů dosáhl krátkodobě v [[Uherský sněm|uherském sněmu]] i [[antisemitismus]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Frankl
| jméno = Michal
| odkaz na autora =
| titul = Od liberalismu k antisemitismu
| url = http://www.holocaust.cz/cz2/resources/bib/samples/frankl2008
| datum vydání = 2008
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha, Litomyšl
| jazyk = česky
| url archivu = https://web.archive.org/web/20090516063329/http://www.holocaust.cz/cz2/resources/bib/samples/frankl2008
| datum archivace = 2009-05-16
| nedostupné = ano
}}</ref> Méně početné národy měly v Uhrách po právní i faktické stránce stále více postavení pouhé [[Etnikum|etnické]] komunity odsunuté na politický i ekonomický okraj společnosti, a to ačkoliv v početním součtu tvořily větší podíl obyvatelstva než lidé hlásící se k [[Maďaři|maďarské]] národnosti. Svou roli zde hrály výchozí podmínky z roku 1867, který zastihl např. [[Slováci|Slováky]] na podstatně nižším stupni národního uvědomění a politického vlivu než [[Češi|Čechy]] v [[Předlitavsko|předlitavské části]] monarchie.
V národnostních sporech se negativně projevoval vliv státního dualismu. Vlivné skupiny německorakouských a maďarských politiků si dovedly dlouhodobě zajišťovat majoritní vliv ve „svých“ částech [[monarchie]] a na tomto stavu neměly zájem mnoho měnit. Ve vnitropolitickém pnutí hrálo též roli soupeření mezi [[Budapešť|Budapeští]] a [[Vídeň|Vídní]] o dominantní postavení v říši. Ovšem dualismus vnímali jako brzdu vývoje jak později zavražděný následník trůnu [[František Ferdinand d'Este]], tak i skutečný nástupce [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] [[Karel I.|Karel I.]] Oba měli v plánu přebudovat politické zřízení státu na [[Federace|federaci]] autonomních států v rámci monarchie, přičemž federalizováno mělo být i dosud státoprávně celistvé území [[Uhersko|Uher]]. Neměli však příležitost své plány zrealizovat.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Lukšíček
| jméno = M.
| odkaz na autora =
| titul = František Ferdinand; Politik
| periodikum = FranzFerdinand
| odkaz na periodikum =
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand-V.
| issn =
| url archivu = https://web.archive.org/web/20110502050459/http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand-V.
| datum archivace = 2011-05-02
| nedostupné = ano
}}</ref><ref name="karel">{{Citace monografie
| příjmení = Weissensteiner
| jméno = Friedrich
| odkaz na autora =
| titul = Rakouští císařové
| vydavatel = Ikar
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran =
| kapitola = Karel I.
| strany = 166-194
| isbn = 80-249-0464-0
| jazyk = česky
}}</ref>
Vnímat Rakousko-Uhersko coby „vězení národů“, je ale přehnané. Postavení menších národů v monarchii bylo proto nesrovnatelně lepší, než v jiných mnohonárodních státech své doby (například [[arménská genocida]] během [[První světová válka|první světové války]] v [[Osmanská říše|Osmanské říši]]). V případě polského etnika se města [[Lvov]] a [[Krakov]] v rakouské [[Halič]]i stala relativně svobodnými duchovními centry [[Poláci|polského]] národa, přičemž v částech Polska, jež byly zabrány [[Německé císařství|Německem]] či [[Ruské impérium|Ruskem]], museli [[Poláci]] vzdorovat tvrdému germanizačnímu, resp. rusifikačnímu nátlaku a cenzuře. Proto Poláci na počátku první světové války nejprve inklinovali k rakouské straně proti Rusku, s nímž měli z uplynulého století velmi špatné zkušenosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kosman
| jméno = Marceli
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Polska
| vydavatel = Karolinum
| místo = Praha
| rok = 2011
| počet stran =
| kapitola = První světová válka
| strany = 246-252
| isbn = 978-80-246-1842-5
| jazyk = česky
}}</ref> Nakonec podstatná část příslušníků slovanských národů brala existenci Rakousko-Uherska jako danou věc a místo aktivního odporu proti tomuto státu, volili spíš pasivitu.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Brügel
| jméno = Johann Wolfgang
| odkaz na autora =
| titul = Češi a Němci 1918-1938
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok = 2006
| počet stran =
| kapitola = 1914: válka začíná
| strany = 64-65
| isbn = 80-200-1440-3
| jazyk = česky
}}</ref> Situace jednotlivých národností v Rakousku-Uhersku se navíc lišila, ať už kvůli odlišnému politickému systému v předlitavské a zalitavské části, tak kvůli vzájemné [[Animozita|animozitě]] mezi některými menšími národy samotnými. Vzájemnou nedůvěru k sobě pociťovali [[Srbové]] a [[Chorvati]], špatné byly vztahy [[Jižní Slované|jihoslovanských národů]] k [[Italové|Italům]], kteří zvláště v [[Markrabství Istrie|Istrii]] a [[Dalmácie|Dalmácii]] patřili k ekonomicky dominantním vrstvám společnosti. Je známo také mnoho případů napadání [[Židé|židů]] ze strany [[Češi|Čechů]].<ref group="pozn.">Nenávist mnohých Čechů k Židům, to nebyla jen známá [[Hilsneriáda]]. Dobový tisk o nich v té době otiskoval značně nevybíravé narážky a např. během převratu v říjnu [[1918]] nebyl daleko od zlynčování davem muž, kterého někdo z lidí, slavících v [[Praha|pražských]] ulicích, označil za Žida. Zachránilo ho, až když vyšlo najevo, že se jedná o písničkáře [[Karel Hašler|Karla Hašlera]].''</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kosatík
| jméno = Pavel
| odkaz na autora =
| titul = České snění
| vydavatel = Torst
| místo = Praha
| rok = 2010
| počet stran =
| kapitola = Sen o vyhraných bitvách
| strany = 99-126
| isbn = 978-80-7215-393-0
| jazyk = česky
}}</ref>
=== Rakousko-uherská zahraniční politika vůči Srbsku ===
[[Soubor:Sarajevo 1878..jpg|náhled|upright|Odpor muslimských Bosňáků během bitvy o Sarajevo v roce 1878 proti rakousko-uherské okupaci]]
Konečným momentem [[Velká východní krize|Velké východní krize]] byl v létě [[1878]] svolaný [[Berlínský kongres]], který upravoval předchozí [[Sanstefanská mírová smlouva|Sanstefanskou mírovou smlouvu]], která ukončila válku mezi [[Ruské impérium|Ruskem]] a [[Osmanská říše|Tureckem]]. Výsledkem kongresu byla stabilizace nových hranic na Balkáně. Přes nemalé územní zisky vnímalo Rusko výsledky kongresu jako svou porážku. Kongres ale pomohl zajistit relativní stabilitu v regionu na dalších mnoho let.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Žaloudek
| jméno = Karel
| odkaz na autora =
| titul = Encyklopedie politiky
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| rok = 1999
| isbn = 80-85983-75-3
| kapitola =
| strany =
}}
</ref> Prostor, který postupně na Balkáně uvolňovala [[Osmanská říše]], se stával místem skrytého soupeření [[Evropa|evropských]] velmocí, ve kterém Rakousko-Uhersko hrálo jednu z klíčových rolí.
Centrem tohoto soupeření se stalo [[Srbské království]]. Tento mladý stát, který si těžce vydobýval samostatnost již od začátku [[19. století]] byl tradičně silně ekonomicky vázán na Rakousko-Uhersko, jelikož do této země směřovala většina srbského vývozu a odtud pocházela i většina dovozu. Srbský král [[Milan I. Obrenović|Milan Obrenović]] uzavřel roku [[1881]] s Rakouskem-Uherskem tajnou politickou a obchodní dohodu, ve které se pro Srbsko vzdal nároku na [[Bosna a Hercegovina|Bosnu a Hercegovinu]] a též se zavázal, že Srbsko nebude uzavírat žádné smlouvy s dalšími státy bez předběžného souhlasu Vídně. Tyto dohody musely být tajné proto, že srbské obyvatelstvo mělo ve většině k rakouské monarchii negativní vztah a cítilo silnou náklonnost k Rusku. Zveřejnění těchto dohod o 12 let později vyvolalo mohutnou bouři nevole. Austrofilská státní zahraniční politika pokračovala dál až do roku [[1903]], kdy byl spáchán [[atentát]] na krále [[Alexandr I. Obrenović|Alexandra Obrenoviće]] a jeho ženu.<ref name="srbsko">{{Citace monografie
| příjmení = Hladký
| jméno = Ladislav
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny jihoslovanských zemí
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Srbsko v konfliktu s habsburskou a Osmanskou říší
| strany = 277-291
| isbn = 80-7106-266-9
| jazyk = česky
}}</ref>
Srbské království pod vedením nového krále [[Petr I. Karađorđević|Petra I. Karađorđeviće]] se zahraničněpoliticky přeorientovalo zejména na Rusko a Francii, což v Rakousko-Uhersku vyvolalo nevoli, jež se dále stupňovala kolem otázky budování nových železnic, které měly svým trasováním posílit vliv podunajské monarchie na Balkáně, zatímco Rusko s pomocí francouzského [[kapitál]]u prosazovalo zcela jiné vedení nových tratí.<ref name="srbsko" /> K dalšímu zhoršení vzájemných vztahů vedl fakt, že se Srbsko rozhodlo odebírat vojenský materiál z Francie, zatímco dříve bylo hlavním dodavatelem Rakousko-Uhersko. Spor vedl až tak daleko, že Rakousko-Uhersko vyvolalo roku [[1906]] [[Prasečí válka|prasečí válku]] (obchodní válka), ve které Srbsko překvapivě uspělo a vzájemné vztahy pak byly normalizovány až roku [[1911]].<ref>[http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=393908&title=prase%E8%ED%20v%E1lka&s_lang=2 Prasečí válka; encyklopedie CoJeCo]</ref><ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Oubrecht
| jméno = Zbyněk
| odkaz na autora =
| titul = Celní válka rakousko-uhersko - srbská 1906-1911 a povědomí o ní v české veřejnosti
| url = http://is.muni.cz/th/217792/ff_b/Bakalarska_prace.pdf
| datum vydání = 2010
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = Masarykova univerzita
| místo = Brno
| jazyk =
}}</ref>
=== Konzervativní éra v Předlitavsku a období politické stability v Uhrách ===
[[Soubor:EduardTaaffe.jpg|náhled|upright|Vláda [[Eduard Taaffe|Eduarda Taaffeho]] přinesla kromě stabilizace ekonomiky a politiky též zlepšení postavení češtiny u rakousko-uherských úřadů]]
V [[Předlitavsko|Předlitavsku]] se se zpožděním dostavily politické následky hospodářské krize započaté [[Krach na vídeňské burze|krachem na vídeňské burze]] z roku [[1873]]. Krize a následná stagnace hospodářství podlomila důvěru v liberální kapitalismus předchozí éry všeobecné [[Konjunktura|konjunktury]] a s koncem důvěry skončila též dominance liberálních německých stran ([[Deutsche Verfassungspartei|Ústavní strana]]) v [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské radě]]. Roku [[1879]] nastoupila konzervativně-federalistická [[vláda Eduarda Taaffeho]], která vydržela u moci 14 let. Taaffe se v Říšské radě opíral též o podporu [[Národní strana (1848)|staročeské strany]] (a dalších českých státoprávně orientovaných proudů, sdružených v Říšské radě do [[Český klub|Českého klubu]]), jejíž zástupce po jejich mnohaletém bojkotu přivedl do poslaneckých lavic. Na jejich žádost byla přijata [[Stremayrova jazyková nařízení]], která rozšířila používání Češtiny v rakouských úřadech. [[Volební reforma 1882|Volební reformou roku 1882]] byl snížen [[volební cenzus]] ve dvou [[kurie (volby)|kuriích]] na 5 zlatých a tím rozšířen okruh oprávněných voličů o malopodnikatelské vrstvy.<ref name="konzerva">{{Citace monografie
| příjmení = Hlavačka
| jméno = Milan
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Rakouska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2002
| počet stran =
| kapitola = Konzervativní éra
| strany = 425-427
| isbn = 80-7106-491-2
| jazyk = česky
}}</ref>
V této době též dosahovalo prvních úspěchů [[dělnické hnutí]], které se v průběhu 70. let institucionalizovalo v podobě jednotlivých národních odnoží [[Sociálně demokratická strana Rakouska|rakouské Sociálně demokratické strany]]. Byly položeny základy [[Sociální stát|sociálního státu]] v podobě úrazového a zdravotního pojištění a dalších zákonných prostředků k ochraně dělnictva. Vídeňský císařský dvůr ale v té době – roku 1889 – zasáhla též chmurná zpráva o [[sebevražda|sebevraždě]] následníka trůnu [[Korunní princ Rudolf|Rudolfa]], syna [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] Éra vládnutí [[Eduard Taaffe|Eduarda Taaffeho]] je spojena s politickou i hospodářskou stabilitou, která se ale na přelomu 80. a 90. let vytratila. Příčinou byla neschopnost zásadně vyřešit spory mezi centralistickým a federalistickým pojetím státu a spory mezi Čechy a Němci. Konzervativně-liberální [[Národní strana (1848)|staročeská strana]] byla ve [[Volby do Říšské rady 1891|volbách do Říšské rady roku 1891]] drtivě poražena, zato velký úspěch měli radikálnější národně-demokratičtí [[Národní strana svobodomyslná|mladočeši]]. S demisí Eduarda Taaffeho v roce [[1893]] tak skončilo klidné období a předlitavská politika se propadla do opakovaných krizí.<ref name="konzerva" />
V [[Uhersko|Uhrách]] zatím vrcholila opožděná [[průmyslová revoluce]]. Železniční síť se v letech [[1867]]–[[1890]] z původních 2200 km zpětinásobila, aby nakonec k roku [[1913]] dosáhla 22 tisíc kilometrů. Vyrostla zde řada průmyslových závodů, Uhry přesto zůstávaly především agrární zemí – průmysl zde k roku [[1910]] zaměstnával 18 % lidí, vytvářel ale čtvrtinu [[Národní důchod|národního důchodu]]. Přes až šestiprocentní roční růst průmyslu a dvouprocentní růst v zemědělství se vize rychlého dohnání tehdejších vyspělých ekonomik nedařila naplnit a Uhry zůstávaly na úrovni 40–50 % [[Spojené království|britských]] a 80 % předlitavských hodnot ukazatelů národního důchodu na obyvatele. I zde byla roku [[1880]] založena první dělnická strana, která se musela potýkat s nepříznivou legislativou, kvůli které např. pracovní doba dosahovala i 16 hodin denně.<ref name="kvety">{{Citace monografie
| příjmení = Kontler
| jméno = László
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Maďarska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Pokrok, blahobyt a květy rozkladu
| strany = 279-295
| isbn = 80-7106-405-x
| jazyk = česky
}}</ref> Roku [[1890]] rezignoval na post ministerského předsedy [[Kálmán Tisza]], po jehož rezignaci následovalo období permanentní politické krize, podobně jako v Předlitavsku, na rozdíl od něj však Tiszovou rezignací končilo období liberální politiky.<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/tisza-,kalman Kalmán Tisza; encyklopedie Leccos.com]</ref>
=== Rakousko-Uhersko v systému evropských mezistátních vztahů ===
[[Soubor:LA Wien.jpg|náhled|upright|[[Wien (1911)|''SS Wien'']] (7 357 BRT) byla jednou z největší rakouských osobních lodí, sloužila k výletům do [[Orient]]u]]
Roku 1879 byla uzavřena obranná vojenská dohoda s [[Německé císařství|Německým císařstvím]] nazývaná [[Ústřední mocnosti|Dvojspolek]],<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/dvojspolek Dvojspolek; encyklopedie leccos.com]</ref> která patřila do řetězce [[Otto von Bismarck|Bismarckových]] tajných i veřejných smluvních vztahů mezi [[Evropa|evropskými]] mocnostmi, jež měly zajistit dlouhodobý mír. K těmto smlouvám též patřila [[Spolek tří císařů|Aliance tří císařů]] o společném postupu [[Ruské impérium|Ruska]], Německa a Rakousko-Uherska v oblasti [[Balkán]]u. Tato aliance se ale roku 1887 rozpadla. Dvojspolek byl roku 1882 rozšířen přistoupením [[Italské království|Itálie]], čímž vznikl Trojspolek, se kterým bylo později přechodně provázáno též [[Srbsko]] a [[Španělsko]]. Německý kancléř Bismarck uzavřel různé obranné smlouvy též s dalšími velkými evropskými hráči. Po Bismarckově odchodu z politiky roku 1890 kvůli neshodám s novým německým císařem [[Vilém II. Pruský|Vilémem II.]] se smluvní vztahy začaly postupně rozpadat a polarizovat.<ref name="hart-pocatky">{{Citace monografie
| příjmení = Liddell Hart
| jméno = Basil
| odkaz na autora =
| titul = Historie První světové války
| vydavatel = Jota
| místo = Brno
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Počátky války
| strany = 11-38
| isbn = 80-7217-164-X
| jazyk = česky
}}</ref>
Původní nepřehledná směsice nejrůznějších mezinárodních smluv, které různými způsoby propojovaly všechny významné evropské země, se postupně redukovala na dva základní vojensko-politické bloky, na nesourodou [[Trojdohoda|Dohodu]] na straně jedné, která sdružovala zejména [[Ruské impérium|Rusko]], [[Spojené království Velké Británie a Irska|Velkou Británii]] a [[Třetí Francouzská republika|Francii]]. Tato Dohoda stála proti původně obrannému [[Ústřední mocnosti|Trojspolku]] v čele s Německem.
{{Viz též|Bosenská krize}}
Rakousko-Uhersko hrálo v tomto procesu významnou roli kvůli svým aspiracím na Balkáně. Již od roku 1878 se monarchie chystala okupovanou Bosnu a Hercegovinu přímo [[anexe|anektovat]] a po územních ztrátách, které císař musel podstoupit v 19. století, by tak jeho země přišla ke značnému územnímu zisku. Tyto rakouské aspirace však narážely na zájmy Ruska a jeho nového chráněnce – Srbska. Rakousko-Uhersko se k [[Bosenská krize|anexi Bosny]] rozhodlo roku 1908 – ve chvíli, kdy [[Turecko]] bylo oslabeno [[Mladoturecká revoluce|mladotureckou revolucí]]. Stejné příležitosti využilo i [[Bulharsko]], které se později stalo významným rakousko-uherským vojenským spojencem. Rusko by sice s anexí souhlasilo, ale kladlo si své podmínky, jenže Rakousko-Uhersko tento akt vyhlásilo ve chvíli, kdy vyjednávání s Ruskem teprve začínala a carský ministr zahraničí byl postaven rovnou před hotovou věc. Rusko-rakouské vztahy silně ochladly.<ref name="hart-pocatky" />
{{Viz též|Balkánské války}}
Roku 1912 vyhlásily malé balkánské státy válku Osmanské říši s cílem získat další území na úkor tohoto slábnoucího impéria. Koalice Bulharska, Srbska, Černé Hory a Řecka dosáhla rychlého vítězství a všechny státy se na něm územně obohatily. Rakousko-Uhersko zde ale podporou vzniku [[Albánské knížectví|albánského státu]] zabránilo tomu, aby Srbsko získalo přístup k [[Jaderské moře|Jaderskému moři]]. Krátce po uzavření míru došlo mezi dřívějšími spojenci k roztržce o rozdělení území [[Makedonie (region)|Makedonie]] a tak byla roku 1913 vyhlášena [[druhá balkánská válka]], ve které se Bulharsko snažilo získat větší díl Makedonie. V této válce Rakousko-Uhersko podporovalo právě Bulharsko, které ale ve válce proti Srbsku a dalším spojencům brzy prohrálo. Na Balkánském poloostrově se tím vytvořil další zdroj mezistátního napětí.<ref name="srbsko" /> Itálie nakonec z [[Ústřední mocnosti|Trojspolku]] vystoupila a tento pakt se pak přejmenoval na Centrální (či Ústřední) mocnosti.
V této době již mnozí evropští armádní velitelé, ale i někteří politici, mluvili o nevyhnutelnosti velké evropské války.
=== Rozvoj země na přelomu století ===
[[Soubor:CafeGriensteidl vor1897.jpg|náhled|upright|Vídeňská kavárenská společnost v roce 1897]]
[[Soubor:Budapest andrassy ut 1875.jpg|náhled|upright|I [[Budapešť]] vypadala jako jedna ze světových metropolí]]
[[Soubor:Ortler 1891 lohner I 06.jpg|náhled|upright|Rakouští horolezci v roce 1891 na vrcholu [[Ortler (hora)|Ortleru]], který byl se svými 3 905 m n. m. nejvyšším bodem Rakousko-Uherska]]
Období permanentní politické krize v obou částech monarchie nepřerušilo ekonomický i společenský vývoj v zemi. Ekonomika rostla politice navzdory a s ní i lidská populace. Rostla především průmyslová města, kam mířilo množství venkovského obyvatelstva za výdělkem. Zatímco ve [[1840-1849|40. letech]] 19. století měla celá oblast budoucí [[Ostrava|ostravské]] [[aglomerace]] jen 12 tisíc obyvatel roztroušených do 23 obcí, k roku [[1880]] se jejich počet zvýšil na 32 tisíc a dalších 40 tisíc osob zde nacházelo zaměstnání. Moravské [[Brno]] na přelomu letopočtu překročilo stotisícovou hranici a [[Praha]] dvousettisícovou (s dalšími početnými předměstími dosahovala pražská aglomerace již půlmilionové hranice).<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hlavačka
| jméno = Milan
| odkaz na autora =
| titul = Čtení o Severní dráze Ferdinandově
| vydavatel = Nadas
| místo = Praha
| rok = 1990
| isbn = 80-7030-094-9
| kapitola = Co dala Severní dráha Moravě a Slezsku
| strany = 207-209
| jazyk = Čeština
}}</ref> Nic se však nevyrovnalo růstu obou hlavních metropolí – [[Vídeň|Vídně]] a [[Budapešť|Budapešti]]. Počet obyvatel Budapešti vzrostl v letech [[1869]]–[[1910]] z 270 tisíc na 880 tisíc<ref name="kvety" /> a Vídně ze 431 tisíc v roce [[1851]] na 2,2 milionu.<ref name="viden">{{Citace monografie
| příjmení = Hlavačka
| jméno = Milan
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Rakouska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2002
| počet stran =
| kapitola = Proměna Vídně
| strany = 448-450
| isbn = 80-7106-491-2
| jazyk = česky
}}</ref> Vídeň v této době patřila mezi šest největších měst světa.<ref>[http://www.ckneon.cz/viden/ Vídeň, informace o městě]</ref><ref group="pozn.">Vídeň mohutněla mimo jiné i přílivem přistěhovalců z Čech a Moravy, jejichž počet byl tak velký, že Vídeň byla de facto druhým největším českým městem.''</ref> Celkově se početní stav obyvatelstva Rakouska-Uherska v letech [[1869]]–[[1910]] zvýšil z 35 812 000 na 51 390 000 v roce [[1910]].<ref name="viden" /> V letech 1870–1913 rostlo HDP ročně zhruba o 1,76 %. Tento růst byl větší než v Británii (1 %), Francii (1,06 %), a Německu (1,51 %).<ref name="good">Good, David. ''The Economic Rise of the Habsburg Empire''</ref>
Vídeň byla jedním z nejvýznamnějších kulturních a vědeckých center své doby. Působil zde psycholog [[Sigmund Freud]], hudební skladatelé [[Gustav Mahler]] nebo [[Johannes Brahms]] a řada dalších význačných osobností kultury. Vídeň již od dob oživení po [[Prusko-rakouská válka|prusko-rakouské válce]] přetvářeli vynikající architekti, jejichž urbanizační činnost podpořila kulturní vzepětí města a díky tomu se stala Vídeň přelomu století dodnes zajímavým fenoménem.<ref name="viden" />
Ani Budapešť nezůstávala pozadu a v jejích nesčetných kavárnách se scházeli k debatám o umění či politice členové místní společnosti. I zde působila řada umělců, kteří od národního romantismu přecházeli k uměleckým formám ve stylu [[fin de siècle]].<ref name="kvety" /> U příležitosti tisíciletého výročí příchodů Maďarů bylo otevřeno [[metro v Budapešti]] (první elektrická [[Metro|podzemní dráha]], teprve druhá trasa metra na světě).<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = -red-
| jméno =
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Budapešť: první metro v Evropě
| periodikum = mycentrope.com
| odkaz na periodikum =
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.mycentrope.com/cs/home/1616/budapest-prvni-metro-v-evrope
| issn =
}}</ref>
Přelom [[19. století|19.]] a [[20. století]] byl také obdobím největšího rozmachu spolkového života. Spousty členů nabíraly spolky okrašlovací, muzejní, divadelní, tělovýchovné a další, z nichž mnohé již roky existovaly, řada dalších byla zakládána. Lidé se též sdružovali v četných neformálních stolních společnostech nebo různých sportovních družstvech.<ref name="siegheil">{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = Heil und Sieg...aneb Srdečné pozdravy do Duchcova
| url = http://web.telecom.cz/muzeumduchcov/heilundsieg.html
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = Muzeum města Duchcova
| místo =
| jazyk = česky
}}{{Nedostupný zdroj}}</ref>
V souvislosti s [[Badeniho volební reforma|Badeniho volební reformou]] v [[Předlitavsko|Předlitavsku]] z roku [[1896]], kdy se možnost volit rozšířila na podstatnou část obyvatelstva,<ref name="valsys" /> se zkonsolidovala česká odnož [[sociální demokracie]] a začala získávat značný politický vliv a s ní sílily i profesní [[Odbory|odborové organizace]]. [[Česká strana sociálně demokratická|Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická]] byla provázána s rakouskou sociální demokracií se sídlem ve Vídni. Od roku [[1893]] byla českoslovanská sociální demokracie samostatnou politickou stranou. Národní sociálně demokratické strany v Předlitavsku se sdružovaly ve volné federaci s šesti členy, včetně německých odnoží.<ref name="cssd">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Tomeš
| jméno = Josef
| odkaz na autora =
| titul = Z historie české sociální demokracie
| url = http://www.socdem-praha5.cz/modules/history/history.php
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = ČSSD Praha 5
| místo =
| jazyk = česky
}}</ref> V Uhrách byla sociální demokracie založena roku [[1890]].<ref name="prelud" /> Ačkoliv se i v neněmeckých sociálních demokraciích draly napovrch národnostní požadavky, přesto zůstávaly jedněmi z mála celorakouských organizací, které nevnímaly německý živel apriori negativně a v samotné existenci Rakousko-Uherska nenalézaly příčinu nějakého útisku.<ref group="pozn.">Již od počátku [[Dělnické hnutí|dělnického hnutí]] v Čechách na začátku 70. let byla charakteristická vzájemná podpora a solidarita mezi německými a českými aktivisty.''</ref> Tím šly ale značně proti proudu myšlení podstatné části společnosti, což mělo za následek odštěpení nacionálně radikálnější socialistické frakce.<ref name="cssd" />
Od roku [[1905]] se zintenzivnil boj o [[všeobecné a rovné volební právo v Předlitavsku]], podle kterého bylo do [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]] nakonec poprvé voleno ve [[Volby do Říšské rady 1907|volbách roku 1907]]. Předpokládané zklidnění politické situace se však nekonalo. V roce [[1908]] došlo k dlouho připravované a dlouho odkládané [[Bosenská krize|anexi Bosny a Hercegoviny]], která kromě velkého mezistátního napětí rozbouřila i vnitropolitickou scénu. V této nové zemi se totiž nacházela pestrá směsice národností a náboženství. Chorvati anexi přivítali, protože se bosenští Chorvati dostali do společné země, zatímco Srbové nikoliv, jelikož samostatné Srbsko již za hranicemi monarchie existovalo. Představitele dalších slovanských národů dráždila nerozhodnost císařské správy, která si nevěděla rady s tím, kam Bosnu zařadit, jestli k Předlitavsku nebo Zalitavsku. V obou částech monarchie totiž panovala obava z růstu slovanského živlu, který by se přičleněním k jedné nebo druhé části státu stal v této části početně dominantním. Občané [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]] zůstávali v postavení neplnoprávných zemských příslušníků. Přes značné investice do nové země, přes růst vzdělanosti a snahu přiblížit tento orientální svět západním životním standardům, rostlo i zde nacionální napětí.<ref name="valkabih" />
To nakonec rostlo i v ostatních částech monarchie. Po anexi se s myšlenkou smysluplnosti rakousko-uherské monarchie rozloučil jeden z posledních významných představitelů [[Austroslavismus|austroslavismu]] – [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Němečtí a čeští nacionalisté se předháněli v útocích na druhou národnost. V příručce pro členy tělovýchovného [[Sokol (spolek)|Sokola]] z přelomu století nalezneme doporučení, aby Sokolové úplně odmítali jakoukoliv komunikaci v němčině, jakož i nakonec v jiných jazycích, odmítali veškeré nečeské zboží apod.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kosatík
| jméno = Pavel
| odkaz na autora =
| titul = České snění
| vydavatel = Torst
| místo = Praha
| rok = 2010
| počet stran =
| kapitola = Sen o tělesné zdatnosti
| strany = 67-98
| isbn = 978-80-7215-393-0
| jazyk = česky
}}</ref> Naproti tomu němečtí nacionalisté přednášeli v Říšské radě takřka vlastizrádné projevy, z nichž jeden dokonce skončil provoláním ''„Pryč s Habsburky“'', po kterém zfanatizovaní němečtí radikální poslanci povstávali a hrdě se prohlašovali za vlastizrádce.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Galandauer
| jméno = Jan
| odkaz na autora =
| titul = František Ferdinand D'Este, následník trůnu
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha
| rok = 2000
| počet stran =
| kapitola = Hnutí Los von Rom
| strany = 228
| isbn = 80-7185-325-9
| jazyk = česky
}}</ref> Ve slovenské obci [[Černová]] se při vysvěcování kostela obyvatelstvo dožadovalo, aby mši vedl místní rodák [[Andrej Hlinka]], který byl však v té době odsouzen za pobuřování. Došlo k nepokojům, při kterých uherští četníci zastřelili 15 lidí a řadu dalších zranili. Neštěstí vzbudilo pobouření v zahraničí a přispělo k dalšímu sblížení českého a slovenského národa.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Černovská masakra; cernova.sk |url=http://www.cernova.sk/sublinks/cernovska_masakra1.html |datum přístupu=2011-07-20 |url archivu=https://web.archive.org/web/20110912031358/http://www.cernova.sk/sublinks/cernovska_masakra1.html |datum archivace=2011-09-12 |nedostupné=ano }}</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kosatík
| jméno = Pavel
| odkaz na autora =
| titul = České snění
| vydavatel = Torst
| místo = Praha
| rok = 2010
| počet stran =
| kapitola = Sen o Slovensku
| strany = 9-42
| isbn = 978-80-7215-393-0
| jazyk = česky
}}</ref> Mnozí slovanští myslitelé v té době též blouznili o spojení slovanských území s carským Ruskem ([[panslavismus]]), tedy o tom snili především ti, kteří neměli možnost se seznámit s realitou ruského [[samoděržaví]]. O spojení dnešního Rakouska a českých zemí s [[Německé císařství|Německým císařstvím]] snili zase [[Pangermanismus|pangermanisté]], mnozí Maďaři snili o samostatných Uhrách, Poláci o obnově svého historického státu a Rumuni a Jihoslované o připojení k již existujícím národním státům za jižními hranicemi monarchie. V předvečer [[První světová válka|1. světové války]] bylo nakonec víc elementů, které si další existenci Rakousko-Uherska nepřály, než těch, které si přály jeho zachování, a říše se zmítala v nekončících bezcílných bouřlivých národnostních svárech.
=== První světová válka ===
{{viz též|Zánik Rakousko-Uherska|České země za první světové války}}
[[Soubor:Bruner-Dvorak, Rudolf - Bosna, tržiště (ca 1906).jpg|náhled|upright|Místní trh v Bosně kolem roku [[1906]]]]
[[Soubor:Zofia von Hohenbergzmężem.JPG|náhled|upright|vlevo|[[František Ferdinand d'Este]] a jeho manželka česká šlechtična [[Žofie Chotková]]]]
[[Soubor:74Tphoto.jpg|náhled|upright|Rakouská torpédovka [[SM Torpedoboot 74T|''74T'']] někdy v letech 1914 až 1917]]
[[Soubor:92er13.jpg|náhled|upright|vlevo|Rakousko-uherští odvedenci v [[Chomutov]]ě nastupují do [[První světová válka|První světové války]] v roce [[1914]]. Tehdy ještě mnozí s nadšením, po čtyřech letech už měli zabíjení, hladu a nedostatku dost téměř všichni bez ohledu na národnost. Maďary čekal po válce ještě další prohraný boj o zachování svého historického státu]]
[[23. červen|23. června]] [[1914]] se vydali na cestu z [[Chlum u Třeboně|Chlumu u Třeboně]] na císařské manévry v [[Bosna a Hercegovina|Bosně]] následník trůnu [[František Ferdinand d'Este]] a jeho manželka [[Žofie Chotková]].<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Losos
| jméno = Ludvík
| příjmení2 = Mahel
| jméno2 = Ivo
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Osudy salonního vozu Aza 86
| periodikum = Svět železnice
| odkaz na periodikum =
| rok = 2010
| měsíc = srpen
| ročník = 2010
| číslo = 35
| strany = 63 - 71
| url =
| issn = 1213-7219
}}</ref> Při návštěvě hlavního města země [[Sarajevo|Sarajeva]] dne [[28. červen|28. června]] byli oba zabiti při [[Atentát na Františka Ferdinanda d'Este|atentátu]], který provedla skupina srbských nacionalistů.<ref group="pozn.">Vztahy následníka Františka Ferdinanda s vládnoucím císařem [[František Josef I.|Františkem Josefem I.]] měly značně výbušný ráz, přesto můžeme atentát na jeho synovce přiřadit k dalším jeho osobním tragédiím: jeho bratr, [[Mexiko|mexický]] císař [[Maxmilián I. Mexický|Maxmilián]] byl roku [[1867]] po státním převratu popraven, syn [[Korunní princ Rudolf|Rudolf]] spáchal roku [[1889]] sebevraždu a manželka [[Alžběta Bavorská]] byla roku [[1898]] zabita při atentátu.</ref> Atentát způsobil šok nejen v samotném Rakousko-Uhersku, ale i na celé evropské politické scéně. Německý císař [[Vilém II. Pruský|Vilém II.]] považoval Františka Ferdinanda za přítele, a proto ho jeho smrt osobně zasáhla. V německé i rakousko-uherské vládě ovšem existovalo tzv. válečné křídlo propojené s armádou, a tito lidé hledali vhodnou záminku pro vyhlášení války. Protože existovalo důvodné podezření, že atentátníci byli řízeni z nepřátelského Srbska, bylo proto srbské vládě [[23. červenec|23. července]] odesláno [[červencové ultimátum]] s velmi tvrdými podmínkami, z nichž většinu se srbská vláda rozhodla splnit – kromě požadavku rakouskou policií vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu.<ref name="joch">http://ceskapozice.lidovky.cz/rakousko-uhersko-vyhlasilo-srbsku-valku-opravnene-fha-/tema.aspx?c=A140626_154416_pozice-tema_lube</ref> Rakousko-Uhersko považovalo ultimátum za nesplněné a [[28. červenec|28. července]] vyhlásilo Srbsku válku. Hlavním hybateli událostí byly v pozadí stojící německá vláda a generální štáby obou zemí{{Doplňte zdroj}}, německý císař sám nebyl přímo válečným štváčem, byl spíš diplomatickým hazardérem. Rakousko-uherský císař [[František Josef I.|František Josef I.]] byl v pokročilém věku okolnostmi postaven před rozhodnutí, kdy svým podpisem pod známý [[manifest]] [[Mým národům!]] zapříčinil, že k moci v jeho zemi se začali tlačit důstojníci generálního štábu.<ref name="hart-pocatky" />
Již během červencové krize byla pozastavena činnost [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]], země byla řízena pomocí nouzových nařízení. Zrušena byla ústavní občanská práva: svoboda slova, shromažďování, spolčování, nedotknutelnost poštovních zásilek a další, v září pak i [[Imunita zákonodárců v Česku|imunita poslanců]]. Částečná [[mobilizace]] byla vyhlášena již [[26. červenec|26. července]] [[1914]] a úplná [[31. červenec|31. července]]. Se souhlasem s vyhlášením války otálel uherský ministerský předseda [[István Tisza]], ale nakonec souhlasil, což bylo velkou částí uherské veřejnosti přivítáno s nadšením.<ref name="kvety" /> S podobným nadšením bylo přivítáno i radikálnějšími Němci. Válka se totiž zdála vhodnou příležitostí k odvrácení pozornosti od vnitřního politického rozkladu říše{{Doplňte zdroj}}. Mezi slovanským obyvatelstvem se podobné nadšení nekonalo, lidé zde byli vyhlášením války šokováni<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Galandauer
| jméno = Jan
| příjmení2 =
| jméno2 =
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Wacht am Rhein a Kde domov můj. Válečné nadšení v Čechách v létě 1914.
| periodikum = Historie a vojenství
| odkaz na periodikum =
| rok = 1996
| měsíc =
| ročník = 45
| číslo = 5
| strany = 22 - 43
| url =
| issn = 0018-2583
}}</ref>, ale k žádným podstatným nepokojům nedocházelo a mobilizaci se nevyhýbali. 28. července se totiž většina lidí domnívala, že půjde o jeden z krátkých, byť krvavých válečných konfliktů, jako z [[19. století]]. Během měsíce se však ve válečném stavu ocitly všechny velké evropské země (kromě [[Itálie]]). Celkem Rakousko-Uhersko mobilizovalo 36 ročníků.<ref name="cspolit">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Fidler
| jméno = Jiří
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Česká domácí politika za Velké války
| periodikum = valka.cz
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2006
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.valka.cz/clanek_11910.html
| issn = 1803-4306
}}</ref>
První rakousko-uherská ofenzíva směřovala proti Srbsku pod vedením generála [[Oskar Potiorek|Oskara Potiorka]], který předtím selhal při zajištění bezpečnosti návštěvy [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda]].<ref group="pozn.">Zajištění bezpečnosti 28. června 1914 v Sarajevu zcela selhalo. Na Františka Ferdinanda byl během cesty městem spáchán bombový útok, který ale nikoho nezabil. Potiorek na to nijak nereagoval a dopustil tak zastřelení manželského páru při zpáteční cestě. Existovaly proto spekulace, že Potiorek o chystaném atentátu věděl a úmyslně ho umožnil.''</ref> Selhal i při této ofenzivě, která skončila fiaskem. Generál byl penzionován a nahrazen jiným, který již byl úspěšnější – Srbsko i jeho spojenec [[Černá Hora]] byly dobyty a okupovány. Významným spojencem v regionu se roku [[1915]] stalo Bulharsko. Velmi krvavé boje byly vedeny na východní frontě s Ruskem, jehož schopnost mobilizace a celková schopnost jeho armády byly Rakousko-Uherskem i Německem podceněny.<ref name="hart-v-zaklineni">{{Citace monografie
| příjmení = Liddell Hart
| jméno = Basil
| odkaz na autora =
| titul = Historie První světové války
| vydavatel = Jota
| místo = Brno
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = V zaklínění
| strany = 62-86
| isbn = 80-7217-164-X
| jazyk = česky
}}</ref> Rakousko-Uhersko stálo neúspěšné válčení s Ruskem{{Doplňte zdroj}} vybití téměř poloviny předválečného důstojnického sboru, ale také došlo k přesunu fronty hluboko na rakousko-uherské území v [[Halič]]i a východních Uhrách.<ref name="csm">[http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/211452801400017-cesi-na-frontach-1-svetove-valky/video/ Češi na frontách 1. světové války; Historie.cs; videoarchiv ČT]</ref> Zde se začala projevovat národnostní roztříštěnost [[Rakousko-uherská armáda|císařské armády]], kdy noví důstojníci, rekrutovaní z branců, často nezvládali komunikaci s mužstvem{{Doplňte zdroj}}. Italská fronta vznikla až v roce [[1915]]. Tento původní spojenec [[Ústřední mocnosti|centrálních mocností]] od počátku války udržoval [[neutralita|neutralitu]]. Po slibu rozsáhlých územních zisků v případě vítězství [[Trojdohoda|Dohody]], ale v květnu 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku. Zde byla monarchie úspěšnější a tuto v podstatě obrannou frontu hájila bez podstatného italského průlomu a s velkou technologickou i vojenskou převahou. Přes tyto neúspěchy v prvních letech války došlo na přelomu let 1916 a 1917 ke konsolidaci situace a vítězství Centrálních mocností se zdálo na dohled. Společným úsilím Německa a Rakousko-Uherska byla dlouho úspěšná ruská armáda vytlačena z Haliče a dovedena na pokraj zhroucení, stejně jako celá země. Na italské frontě byla italská vojska rozdrcena v [[Bitva u Caporetta|bitvě u Caporetta]] a prakticky vyřazena z boje. Německá západní fronta přešla k vyčerpávající opotřebovávací válce, kde se nějaký zásadní průlom nedal čekat od žádné z bojujících stran.<ref name="cspolit" /> Roku [[1916]] vyhlásilo Centrálním mocnostem válku [[Rumunsko]], které po případném vítězství chtělo získat uherské [[Sedmihradsko]]. Rumunsko sice nebylo zcela dobyto, ale jeho armáda byla zahnána do obranného postavení v rumunské [[Moldávie|Moldávii]].<ref name="milipr">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = -lk-
| jméno =
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = První světová válka
| periodikum = Militaria
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2004-07-03
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/prvni-svetova-valka.html
| issn = 1213-6034
}}</ref>
[[Soubor:Charles of Austria-Este and Zita of Bourbon-Parma.jpg|náhled|upright|Císař [[Karel I.|Karel I.]] se svou manželkou [[Zita Bourbonsko-Parmská|Zitou]]. Na trůn nastoupil v nejtěžších chvílích, které jeho země kdy zažila a byl nucen odejít, ačkoliv se sám pokoušel ukončit válku.]]
Na frontách [[První světová válka|první světové války]] to tedy na brzkou porážku nevypadalo, uvnitř země ale vše vypadalo trochu jinak. Už brzy po začátku válčení nastaly zásobovací potíže zejména u potravin a uhlí, které vedly k extrémnímu růstu cen, které musely být státem regulovány. Nakonec byl v dubnu 1915 zaveden [[přídělový systém]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Čapka
| jméno = František
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny zemí Koruny české v datech
| url = http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t80.html
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel = Libri
| místo =
| jazyk =
}}</ref> Z dobových výpovědí přesto můžeme vyčíst, že se lidem dostávalo lístků na životní potřeby, ale samotných životních potřeb ne. Nedostávalo se ani petroleje na svícení, kůží, textilu a kovů. Pod záminkou vědeckého zkoumání byl roku [[1916]] proveden soupis kostelních zvonů, které byly napřesrok [[Dějiny zvonařství|zrekvírovány]] a roztaveny pro potřeby válečné výroby, to vyvolalo velké pobouření. Černý trh s potravinami bujel a z velkých měst mířily každý den tisíce žen za nákupem potravin na venkov, kde pak stály nekonečné fronty na brambory a zeleninu, masa se vůbec nedostávalo.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = Kronika města Čelákovic I.
| vydavatel =
| místo =
| rok = 2006
| počet stran =
| kapitola =
| strany =
| isbn = 80-903461-2-X
| jazyk =
}}</ref> V Uhrách bylo ale potravin relativně dostatek díky větším plochám orné půdy, jenže smluvní vztahy obou polovin říše umožňovaly uherským úřadům autonomní hospodaření s potravinami a Uhry tak nebyly nuceny dodávat obživu do hladovějící západní poloviny říše.<ref name="posledni">{{Citace monografie
| příjmení = Pernes
| jméno = Jiří
| odkaz na autora =
| titul = Poslední Habsburkové
| vydavatel = Barrister & Principal
| místo =
| rok = 1999
| počet stran =
| kapitola = Posledním panovníkem rakousko-uherské monarchie
| strany = 115-204
| isbn = 80-85947-30-7
| jazyk =
}}</ref> I když byl [[jízdní řád]] osobní dopravy s válkou značně zredukován, přesto stály rakousko-uherské železnice trvale na pokraji zhroucení. Osobní vlaky měly každý den mnohahodinová zpoždění, nebo mnohdy vůbec nepřijely a nedávno zestátněné nevýkonné hlavní magistrály monarchie byly zacpány pomalu se šinoucími vojenskými transporty, které daleko zaostávaly za přesně organizovanou dopravou v [[Německo|Německu]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Schreier | jméno = Pavel | odkaz na autora = | titul = Naše dráhy ve 20. století | vydavatel = Mladá Fronta | místo = Praha | rok = 2010 | počet stran = | kapitola = Zachovej nám, Hospodine | strany = 27 - 30 | isbn = 978-80-204-2312-2 | jazyk = Česky}}</ref> Rakousko-Uhersko tedy po hospodářské stránce nebylo vůbec na dlouhou válku připraveno. Zemědělské produkty byly přednostně dodávány na frontu, takže se jich ve vnitrozemí o to víc nedostávalo. V roce 1918 byla hospodářská situace v zemi, na frontách i ve vojenských útvarech natolik kritická, že docházelo k četným vzpourám, kterým byl u nás později přisuzován nacionální charakter. Zúčastňovali se jich však vojáci i civilisté všech národností bez rozdílu a jejich motivem byl především hlad a odpor k nekončícímu zabíjení na bojištích.<ref name="csm" />
[[Soubor:Vidice pomnik.jpg|náhled|vlevo|upright|Pomník padlým v obci [[Vidice (okres Kutná Hora)|Vidice]] u Kutné Hory]]
[[Soubor:28. říjen 1918.jpg|náhled|upright|Demonstrace na [[Václavské náměstí|Václavském náměstí]] v [[Praha|Praze]] [[28. říjen|28. října]] [[1918]], na jejímž počátku stál protest proti vyvážení obilí z města]]
[[Generální štáb]] i vláda proválečného ministerského předsedy [[Karl von Stürgkh|Karla Stürgkha]] byly ke kritické hospodářské situaci i odporu k válčení u většiny obyvatelstva hluší. To zřejmě dohnalo německého sociálního demokrata [[Friedrich Adler (politik)|Friedricha Adlera]] k atentátu na Stürgkha 21. října 1916, po kterém byl ihned zadržen.<ref group="pozn.">Friedrich Adler se nakonec [[Trest smrti|trestu smrti]] vyhnul stejně jako [[Gavrilo Princip]] – sarajevský atentátník z června 1914. Nový císař [[Karel I.]] mu udělil milost, díky čemuž se nakonec dožil vysokého věku. Princip nebyl v roce [[1914]] plnoletý, nemohl mu tedy být udělen nejvyšší trest a zemřel v roce [[1918]] na tuberkulózu v [[terezín]]ské věznici.''</ref><ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Čapka
| jméno = František
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny zemí Koruny české v datech
| url = http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t81.html
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 2010-11-2
| vydavatel = [[Libri]]
| místo =
| jazyk = česky
}}</ref>
[[Soubor:Partiment de l'Empèri d'Àustria-Ongria.png|náhled|Mapa zachycující rozpad Rakouska-Uherska s vyznačenými nástupnickými státy]]
Přesně měsíc po Stürgkhově smrti – [[21. listopad]]u [[1916]], zemřel císař [[František Josef I.]] ve věku 86 let. Po něm na trůn usedl nový císař [[Karel I.]], který se jako jediný člen evropských královských rodin přímo účastnil bojů na frontě. Od začátku své vlády se snažil zlepšit situaci v zemi. Obnovil činnost [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]] a další občanská práva. Jeho vláda vylepšovala též sociální zákonodárství. Pokoušel se také od jara 1917 tajně vyjednat [[separátní mír]] mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou, v kterýžto jednáních dělali prostředníky bratři Karlovy manželky [[Zita Bourbonsko-Parmská|Zity]]. Jednání se též účastnil Karlův ministr zahraničí [[Otakar Černín]], kterému císař plně důvěřoval. Nakonec se však ukázal jako osoba nevhodná pro tak delikátní záležitost. Mírová jednání ztroskotala na neúměrných územních požadavcích Itálie, za které se postavila Francie. V dubnu 1918 se Černín před [[Vídeňská obecní rada|vídeňskou obecní radou]] vyjádřil o francouzském ministerském předsedovi [[Georges Clemenceau|Georgesovi Clemenceauovi]], že to byl on – Clemenceau, kdo mírovou nabídku předložil a Černín, že ji sám odmítl. Clemenceau v reakci na to zveřejnil Karlovy dopisy a vypukla tak [[Sixtova aféra]]. Černín nejprve tlačil na to, aby císař abdikoval, nakonec však musel odejít sám. Císař Karel I. pak musel podstoupit ponižující jednání s císařem [[Vilém II. Pruský|Vilémem II.]], po kterém bylo jasno, že Rakousko-Uhersko je již vojensky, politicky i hospodářsky zcela ve vleku Německa a i vliv císaře na vnitřní politiku země se značně oslabil.<ref name="karel" />
Vyzrazení tajného jednání o separátním míru nepřišlo ve vhodný okamžik. V Německu, které centrální mocnosti ovládalo, se totiž opět obnovila víra v konečné vítězství: [[generální stávka]] milionu dělníků z počátku roku byla zapomenuta pod dojmem mohutného průlomu na západní frontě, na kterou byly přesouvány jednotky uvolněné na východě po uzavření [[Brestlitevský mír|brestlitevského míru]] a počet nově příchozích vojáků ze [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]], jež vstoupily do války v roce [[1917]], mohly sotva vyrovnat početní ztráty v britské, francouzské a italské armádě.<ref name="hart-zlom">{{Citace monografie
| příjmení = Liddell Hart
| jméno = Basil
| odkaz na autora =
| titul = Historie První světové války
| vydavatel = Jota
| místo = Brno
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Zlom
| strany = 367-388
| isbn = 80-7217-164-X
| jazyk = česky
}}</ref>
V průběhu roku [[1918]] se ale ukazovalo, že pesimismus Karla I. ohledně možnosti vítězství centrálních mocností, měl mnohem reálnější základ, než si důstojníci generálních štábů ve svých pracovnách představovali. Obnovení činnosti Říšské rady odhalilo hloubku politického rozkladu v zemi. Exiloví i domácí politici menších národů otevřeně mluvili o vzniku budoucích nových nástupnických států. Lidé, konfrontovaní s každodenní realitou všeobecného nedostatku, kdy se zvláště ve velkých městech žilo na hranici [[hladomor]]u, se bouřili a [[14. říjen|14. října]] byla zorganizována generální stávka kvůli vyvážení potravin z Čech na frontu.<ref>[http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=29291&s_lang=2&detail=1&title=gener%E1ln%ED%20st%E1vka%2014.10.1918 Generální stávka 14. 10. 1918; encyklopedie CoJeCo]</ref> K umírání v důsledku hladu se navíc přidala [[španělská chřipka]]. 16. října vyhlásil císař záměr [[Federace|federalizace]] Předlitavska, kterou měl v plánu již [[František Ferdinand d'Este]]. V roce 1918 už ale takový akt téměř nikoho neuspokojil. Uhersko vypovědělo [[Rakousko-uherské vyrovnání]], [[28. říjen|28. října]] byla v Praze vyhlášena samostatnost poté, co byla zveřejněna odpověď rakousko-uherského ministra zahraničí na [[Woodrow Wilson|Wilsonovy]] podmínky pro přijetí příměří, jež byly mylně vykládány jako vojenská kapitulace. K novému státu se 30. října přidalo [[Slovensko]]. Zároveň byla vyhlášena [[Druhá Polská republika|Polská republika]], k demonstracím vedoucím ke vzniku republiky docházelo i ve Vídni. Kapitulace rakousko-uherské armády byla podepsána 3. listopadu 1918 po předchozím příměří, které italská vojska nerespektovala. [[11. listopad]]u [[1918]] císař Karel I. podepsal rezignaci na řízení státních záležitostí a Rakousko-Uhersko tak definitivně zmizelo z mapy světa.<ref name="karel" /> Válka stála Rakousko-Uhersko ve vojenských i civilních ztrátách 1,2 milionu životů. Po válce se velká část bývalé monarchie propadla do chaosu, který poznamenával evropské dějiny po velkou část 20. století.
== Politický systém a správní členění ==
[[Soubor:Austria-Hungary map cs.svg|náhled|288px|Rakousko-Uhersko roku [[1914]]: ''[[Předlitavsko]]'': 1. [[České království|Čechy]], 2. [[Bukovina (země)|Bukovina]], 3. [[Korutany]], 4. [[Kraňsko]], 5. [[Dalmácie]], 6. [[Halič]], 7. Rakouské přímoří, 8. [[Dolní Rakousy]], 9. [[Moravské markrabství|Morava]], 10. [[Salcbursko]], 11. [[Rakouské Slezsko|Slezsko]], 12. [[Štýrské vévodství|Štýrsko]], 13. [[Tyrolské hrabství|Tyrolsko]], 14. [[Horní Rakousy]], 15. [[Vorarlbersko]]; ''[[Zalitavsko]]'': 16. [[Uhersko]], 17. [[Království chorvatsko-slavonské|Chorvatsko-Slavonsko]]; 18. ''[[Bosna a Hercegovina]]''; s vyznačením [[Země Koruny české|zemí Koruny české]] (1, 9, 11)]]
Rakousko-Uhersko bylo unií dvou státních celků:
* '''[[Předlitavsko|Předlitavska]]''' – oficiální název „Království a země v říšské radě zastoupené“, neoficiální název Předlitavsko, nebo Rakousko, od roku 1915 oficiální název „[[Předlitavsko|Rakousko]]“
* '''[[Zalitavsko|Zalitavska]]''' – též nazýváno [[Země Koruny svatoštěpánské]], tedy [[Uhersko]] a dalších zemí s ním spojených [[personální unie|personální unií]]
Obě poloviny soustátí se vydaly odlišnou cestou vnitřního uspořádání.
=== Uhersko ===
[[Soubor:Ferenc József koronázása Budán.jpg|náhled|[[Korunovace uherských panovníků|Korunovace]] Františka Josefa I. a Alžběty uherským králem a královnou]]
V [[Zalitavsko|Zalitavsku]] zůstal zakonzervován systém [[konstituční monarchie]] jako tomu bylo v roce [[1860]], kde v [[Uherský sněm|Uherském sněmu]] byla jen polovina poslanců volena ve volbách. Voleb části poslanců se též mohla zúčastnit jen část obyvatelstva, která vykazovala dostatečný majetek, jednalo se především o pozemkové vlastníky. Volební právo se tak až do roku [[1918]] vztahovalo na přibližně šest procent populace. V roce 1867 to bylo v mezinárodním srovnání ještě přijatelné, ale v pozdějším období se z takového volebního práva stal [[anachronismus]].<ref name="prelud">{{Citace monografie
| příjmení = Kontler
| jméno = László
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Maďarska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Šťastné mírové časy, aneb přelud velikosti
| strany = 254-279
| isbn = 80-7106-405-x
| jazyk = česky
}}</ref>
{{Viz též|Uherský sněm}}
[[Uherský sněm]] byl dvoukomorový, přičemž horní komoru ([[Sněmovna magnátů]]) tvořili dědiční nevolení členové a dolní pak volení poslanci. Volební systém po celou dobu znevýhodňoval nemaďarské národy, které tvořily přes 50 % populace, protože mezi těmito národy v počátečním období nebylo z historických důvodů tolik dostatečně bohatých osobností. V pozdějším období docházelo v souvislosti se všeobecným nárůstem evropských nacionalistických hnutí též k manipulování s volebními výsledky, jakož i účelovým zákrokům proti přílivu investic, které by vedly k růstu vlivu nemaďarských národů.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kováč
| jméno = Dušan
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Slovenska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Politický zápas před první světovou válkou
| strany = 153-161
| isbn = 80-7106-267-7
| jazyk = česky
}}</ref>
[[Zalitavsko]] se politicky členilo pouze na samotné [[Uhersko]], pak na [[Království chorvatsko-slavonské]], které mělo určitou míru autonomie v rámci Uher a přístavní město [[Rijeka|Rijeka (tehdy Fiume)]], se zvláštním statutem. Dále se už stát dělil na jednotlivé [[Uherské župy|župy]], přičemž vesnice podléhaly župní správě a neměly tedy vlastní samosprávu.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kontler
| jméno = László
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny Maďarska
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 2001
| počet stran =
| kapitola = Šťastné mírové časy, aneb přelud velikosti
| strany = 260-261
| isbn = 80-7106-405-x
| jazyk = česky
}}</ref>
Autonomie [[Království chorvatsko-slavonské|Chorvatsko-Slavonska]] byla zajištěna po [[Chorvatsko-uherské vyrovnání|chorvatsko-uherském vyrovnání]] z roku [[1868]], které bylo ještě roku [[1873]] znovu revidováno. Chorvatsko mělo svojí vládu v čele s [[bán]]em, kterého jmenoval panovník na návrh Uherského sněmu. Vláda měla vlastní malý rozpočet a řešila pouze autonomní záležitosti Chorvatska, zatímco společné záležitosti řešila uherská vláda v Budapešti, u které bylo Chorvatsko zastoupeno jedním ministrem bez portfeje. V uherském sněmu mělo pak zastoupení 40 poslanci (z celkových 413).<ref name="chmvyro">{{Citace monografie
| příjmení = Šesták
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora =
| titul = Dějiny jihoslovanských zemí
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| rok = 1998
| počet stran =
| kapitola = Chorvatsko mezi Vídní a Peští
| strany = 253
| isbn = 80-7106-266-9
| jazyk = česky
}}</ref>
Autonomie [[Velká Kumánie|Velké]] a [[Malá Kumánie|Malé Kumánie]] byla zrušena roku 1876. Na hranicích s [[Osmanská říše|Osmanskou říší]] existovalo ještě území se zvláštním režimem, které se nazývalo [[Vojenská hranice]], jenž se táhlo od [[Jaderské moře|Jaderského moře]] až do [[Sedmihradsko|Sedmihradska]], které nepodléhalo správě korunních zemí a sloužilo jako obranná linie proti [[Turecko|tureckému]] nebezpečí. Do roku [[1881]] bylo toto území postupně přičleněno k sousedícím regionům a byla na něm zavedena normální župní správa.<ref>[http://leccos.com/index.php/clanky/vojenska-hranice Vojenská hranice; Encyklopedie Leccos.com]</ref>
=== Předlitavsko ===
V [[Předlitavsko|Předlitavsku]] se politika vydala cestou postupné demokratizace společnosti a národnostního zrovnoprávnění.
{{Viz též|Říšská rada (Rakousko)}}
Předlitavský parlament ([[Říšská rada (Rakousko)|Říšská rada]]) sestával ze dvou komor – [[Panská sněmovna]] a [[Poslanecká sněmovna Říšské rady]], přičemž členy Panské sněmovny se stali plnoletí [[Arcivévoda|arcivévodové]], církevní hodnostáři s knížecím titulem, dědiční členové šlechtických rodů a císařem doživotně jmenovaní významní mužové politického, vědeckého a společenského života. Do poslanecké komory vysílaly své zástupce [[Zemský sněm (Rakouské císařství)|zemské sněmy]] jednotlivých [[Korunní země (habsburská monarchie)|korunních zemí]]. Teprve [[Dubnová ústava (1873)|dubnová ústava]] roku 1873 zavedla přímou volbu poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady. [[Volební systém]] byl tzv. kuriální, kdy existovaly čtyři volební [[kurie (volby)|kurie]]: velkostatkářská, obchodních komor, měst a venkovských obcí. Počet mandátů pro každou z kurií neodpovídal počtu voličů, přiřazených do této kurie. Volební právo získal každý, kdo platil minimálně 10 [[Rakousko-uherský zlatý|zlatých]] přímých daní ročně ([[volební cenzus]]) a váha hlasu odpovídala daňové zátěži voliče. Tento census byl postupně snižován. [[Volební reforma 1882|Volební reforma z roku 1882]] ho redukovala na 5 zlatých, následná [[Badeniho volební reforma]] z roku 1896 pak na 4 zlaté. Badeniho volební reforma ale hlavně přidala k dosavadním čtyřem kuriím i kurii pátou, všeobecnou, pro kterou bylo volební právo rozšířeno na celou mužskou populaci ve věku od 24 let. Tato kurie měla přiděleno 72 mandátů, o které byla Říšská rada rozšířena. Zákon volební právo žen nevylučoval, ale plátci daní byli obvykle muži, proto se ženy k volbám dostaly jen výjimečně. Pokud však žena jako dědička nebo vdova přesto k majetku přišla, dokázala si v některých případech vymoci výjimku a volit pak mohla.<ref group="pozn.">Volební řád českého zemského sněmu nevylučoval kandidaturu žen, protože v době kdy vznikal – roku 1861, něco takového nikoho nenapadlo. První pokus o kandidaturu žen byl učiněn roku [[1908]], ale žádná žena tehdy zvolena nebyla. Roku [[1912]] za obvod [[Mladá Boleslav]]-[[Nymburk]] kandidovalo hned několik žen a za poslankyni zemského sněmu nakonec byla zvolena spisovatelka [[Božena Viková Kunětická]], jež se stala vůbec první poslankyní v celé střední [[Evropa|Evropě]].''</ref> Nakonec bylo počátkem roku 1907 prosazeno [[všeobecné a rovné volební právo v Předlitavsku]], podle kterého se poprvé volilo ve [[Volby do Říšské rady 1907|volbách roku 1907]]. Všeobecné, přímé, rovné a tajné volební právo se týkalo zletilých mužů.<ref name="valsys">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Fidler
| jméno = Jiří
| odkaz na autora =
| titul = Rakousko-Uhersko a česká politická scéna do léta 1914
| periodikum = Valka.cz
| odkaz na periodikum =
| datum vydání = 2006-12-23
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://www.valka.cz/clanek_11909.html
| issn = 1803-4306
}}</ref>
<ref>[http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/volby-a-predvolebni-kampane-za-rakousko-uherska Volby a předvolební kampaně za Rakousko-Uherska; přepis rozhlasové relace ČRO]</ref>
Tyto postupné a dalekosáhlé reformy volebního práva se netýkaly dalších volených orgánů – zemských sněmů, okresních a obecních zastupitelstev. Volební systém pro sněmy jednotlivých zemí byl v jednotlivých zemích různý. Volební kurie zde sice zůstávaly, ale výše censu a počet kurií se lišily. Například pro volby na [[Český zemský sněm]] cenzus činil 4 zlaté a kurie byly tři, kdežto [[Moravský zemský sněm]] se po [[Moravské vyrovnání|moravském vyrovnání]] roku 1905 rozšířil o všeobecnou kurii, v níž mohlo volit veškeré mužské obyvatelstvo bez ohledu na výši odváděných daní, zato tu ale byla stanovena povinnost se voleb zúčastnit. V každém sněmu bylo několik poslanců nevolených ([[virilisté]]), kteří tam byli z titulu funkce. U obecních a okresních zastupitelstev byl systém ještě složitější a udržel se v nezměněné podobě až do roku [[1919]].<ref name="valsys" />
=== Společné záležitosti ===
[[Soubor:FRIEDBERG Salomon Emanuel – vojenská paráda v Praze (1900).jpg|náhled|Vojenská paráda v Praze kolem roku 1900]]
Každý z obou celků měl tedy svůj parlament ([[Říšská rada (Rakousko)|Říšská rada]] v [[Předlitavsko|Předlitavsku]], [[Uherský sněm]] v [[Zalitavsko|Zalitavsku]]). Vládu každého z celků jmenoval a odvolával [[císař]]. Ta byla odpovědná jemu a ne parlamentům, neexistovalo tedy žádné hlasování o důvěře. Císař měl též pravomoc vetovat jakýkoliv zákon, vynášet rozsudky, [[Milost (právo)|milosti]] a [[amnestie]], byl též nejvyšším velitelem [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]].
{{Viz též|rakousko-uherské delegace}}
Společné záležitosti soustátí projednávaly [[rakousko-uherské delegace]], tvořené paritně šedesáti poslanci delegovanými předlitavskou Říšskou radou a šedesáti poslanci Uherského sněmu. Delegace se scházely jednou ročně střídavě ve [[Vídeň|Vídni]] a [[Budapešť|Budapešti]]. Smlouvy o [[rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherském vyrovnání]] musely být každých deset let obnovovány, přičemž se především zástupci Uherska vždy snažili tlačit na prohloubení vlastní suverenity a snížení vlastních příspěvků do společných nákladů obou polovin říše. Díky opatrné politice Františka Josefa I. se vždy domohli dalších ústupků. Proti smluvním závazkům vzešlým z těchto jednání se nemohl postavit ani sám císař. Toto politické uspořádání země bylo trnem v oku následníka trůnu [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda d'Este]], který s dualismem chtěl skoncovat, stejně tak i jeho následník, pozdější císař [[Karel I.|Karel I.]] Opakující se jednání o rakousko-uherském vyrovnání vnášela další nestabilitu do již tak rozjitřené atmosféry v zemi.<ref name="posledni" /><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Galandauer
| jméno = Jan
| odkaz na autora =
| titul = František Ferdinand d'Este, následník trůnu
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha
| rok = 2000
| počet stran =
| kapitola = O reformu říše
| strany = 263-278
| isbn = 80-7185-325-9
| jazyk = česky
}}</ref>
{{Viz též|společná ministerstva Rakouska-Uherska}}
Kromě osoby císaře spojovala obě části monarchie i [[společná ministerstva Rakouska-Uherska]]. Šlo o úřady společného ministra [[Seznam ministrů války Rakouska-Uherska|války]], [[Seznam ministrů financí Rakouska-Uherska|financí]] a [[Seznam ministerských předsedů Rakouska-Uherska|zahraničí]] (společný ministr zahraničních věcí byl zároveň předsedou ministerské rady pro společné záležitosti a tudíž rakousko-uherským předsedou vlády, fakticky se ale jeho vliv omezoval na zahraniční politiku).
Všechny ostatní rezorty existovaly samostatně v Předlitavsku a Zalitavsku. [[Seznam vlád Předlitavska|Vlády Předlitavska]] měly navíc i vlastní post [[Seznam ministrů financí Předlitavska|ministra financí]] (kompetence společného ministra financí byly značně omezené) a [[Seznam ministrů zeměbrany Předlitavska|ministra zeměbrany]] (zodpovídal za předlitavské ozbrojené síly (zeměbrana), které doplňovaly společnou rakousko-uherskou armádu). Společné úřady nesly označení [[c. k.|c. a k.]] (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské král. uher. (královský uherský).<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Lukšíček
| jméno = M.
| odkaz na autora =
| titul = Rakousko-Uhersko
| periodikum = FranzFerdinand
| odkaz na periodikum =
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| ročník =
| číslo =
| strany =
| url = http://franzferdinand.cz/cz/Rakousko-Uhersko/
| issn =
| url archivu = https://web.archive.org/web/20110718172232/http://www.franzferdinand.cz/cz/Rakousko-Uhersko/
| datum archivace = 2011-07-18
| nedostupné = ano
}}</ref>
Zvláštní postavení měla [[Bosna a Hercegovina]], která byla Rakousko-Uherskem okupována od roku [[1878]]. Nakonec byla roku [[1908]] [[anexe|anektována]]. Byla podřízena přímo císařské správě, resp. spravovalo ji [[Seznam ministrů financí Rakouska-Uherska|společné ministerstvo financí]]. Její obyvatelé však nebyli v plně rovnoprávném postavení s ostatními obyvateli říše.<ref name="valkabih">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Holíková
| jméno = Alena
Ekonomika Rakousko-Uherska se během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Nové technologie urychlily industrializaci a urbanizaci země. V zemi během její padesátileté existence vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu. Ekonomický rozvoj byl soustředěn okolo Vídně, v rakouských, alpských a českých zemích. Ke konci 19. století se rychle ekonomicky rozvíjely oblasti v centrálním Uhersku a v oblasti Karpat. Důsledkem byly velké regionální rozdíly ve stupni vývoje. Západní části impéria byly všeobecně rozvinutější než východní části.
Na konci 19. století se ovšem ekonomické rozdíly postupně zmenšovaly, protože růst ekonomiky ve východních oblastech byl rychlejší než v západní. Silná zemědělská produkce a potravinářský průmysl v Uhrách hrály významnou roli jak v samotné monarchii tak v exportu.<ref>Viz též {{Citace sborníku | příjmení = Skřivan | jméno = Aleš | odkaz na autora = Aleš Skřivan | titul = The Role of Export in the Economy of the Habsburg Monarchy before the First World War | příjmení sestavitele = Skřivan | jméno sestavitele = Aleš | odkaz na sestavitele = Aleš Skřivan | příjmení sestavitele2 = Suppan | jméno sestavitele2 = Arnold | sborník = Prague Papers on the History International Relations | vydavatel = Institute of World History | místo = Prague | rok vydání = 2008 | isbn = 978-80-7308-254-3 | url = http://usd.ff.cuni.cz/?q=system/files/skrivan%20export_0.pdf | strany = 575-580 | jazyk = anglicky}}</ref> Mezitím západní oblasti, především oblasti okolo [[Praha|Prahy]] a Vídně, vynikly v několika výrobních odvětvích. Tato dělba práce mezi východní a západní částí (v rámci společné monetární a ekonomické unie), vedla na začátku 20. století k rychlému ekonomickému rozvoji v Rakousku-Uhersku. [[Hrubý domácí produkt|HDP]] na hlavu rostlo ročně přibližně o 1,76 % v letech 1870 až 1913. Tato míra růstu převyšovala míru růstu ostatních evropských států jako jsou Velká Británie (1,00 %), Francie (1,06 %) a Německo (1,51 %).<ref name="good">Good, David. ''The Economic Rise of the Habsburg Empire''</ref> Přesto celková úroveň ekonomiky stále znatelně zaostávala za ekonomikami nejvyspělejších evropských zemí, protože systematická modernizace začala mnohem později.
Rakousko-Uhersko věnovalo velkou péči rozvoji infrastruktury (výstavbě železnic, silnic, telegrafních a telefonních sítí, pošt, veřejných vodovodů a kanalizací, školství, zakládání vědeckých institucí, fungující státní správě, zdravotnictví atd.).
| 