Lehokolo: Porovnání verzí

* Krátkorozvorová lehokola (short wheelbase -– SWB) mají pedály před předním kolem a rozvor jenom o málo delší než konvenční kola.

Většina lehokol má poháněné zadní kolo. Je to ve většině případů nejjednodušší a nejúčinnější způsob přenosu výkonu. Nevýhodou je nutnost velmi dlouhého řetězu, obvykle je řetěz oproti konvenčním kolům zhruba 2,5x5× delší a tudíž i těžší. Blízkost [[pedál]]ů a předního kola však dává možnost pohánět i přední kolo. Existují v zásadě dva způsoby jak pohánět přední kolo. Při prvním z nich je středové složení na pevné části rámu, řetěz běží na tahové straně od převodníku přes velkou [[Kladka|kladku]] a mezi touto kladkou a pastorky na předním kole se řetěz kroutí. Zpět od pastorků se vrací přes další kladku. Tento systém umožňuje použít kratší řetěz ale je náročnější na správný návrh geometrie přední vidlice a polohy kladky na tahové straně. Druhým způsobem pohonu předního kola je rozdělení rámu kloubem a pevné spojení přední části rámu s přední vidlicí. Pohon pak připomíná řešení používané na kolech běžné konstrukce, většina takto řešených lehokol je však mnohem náročnější na osvojení, síly při záběru do pedálů se přenášejí do výchylek předního kola. Zkušení jezdci však dokáží takové lehokolo uřídit jenom nohama včetně fáze rozjezdu.

Značná různorodost panuje také u používaných průměrů kol. Jedním z nejčastějších uspořádání je použití 20” kola vepředu a 26” kola vzadu. Menší přední kolo vepředu umožňuje postavit lehokolo s níže umístěnou sedačkou usnadňující nastupování a zmenšuje se možnost kolize předního kola s patou v ostrých zatáčkách. Existují však i lehokola s oběma koly o stejném rozměru (2x26”2×26” nebo 2x20”2×20”), je možné se setkat i s 28” koly jako u silničních kol.

Mezi majiteli lehokol existuje dosti početná komunita lidí, kteří si své lehokolo vyrobili sami. Při amatérské stavbě jsou většinou využívány díly z rámů jiných kol, především horských. Mezi amatérskými stavbami je možné vidět i plně odpružená lehokola, rámy z netradičních materiálů jako je [[dřevo]], [[překližka]] nebo [[bambus]], někteří dokonce zvládli domácí výrobu rámů z uhlíkatého [[SloženinaKompozitní materiál|kompozitu]]. Pro některé stavitele lehokol je konstruování a výroba lehokol stejnou zábavou jako ježdění s nimi.

* bezpečnost. Poloha jezdce jedoucího na lehokole zajišťuje vyšší míru pasivní bezpečnosti, v případě nárazu se jezdec pohybuje nohama napřed a nepřepadne hlavou napřed přes řídítka. Při pádu z lehokola padá jezdec z menší výšky, což rovněž snižuje závažnost následků. Níže položené [[těžiště]] rovněž umožňuje razantnější bržděníbrzdění přední brzdou bez nebezpečí pádu přes řídítka.

[[Soubor:Liegeraeder 1920er Velorama.jpg|náhled|vpravo|Historická lehokola v muzeu Velorama]]První pokusy o konstrukci lehokol je možné vystopovat až do 19. století. Z roku 1893 pochází kresba jezdce na lehokole zveřejněná v časopise [[Fliegende Blätter]]. Pravděpodobně první zdokumentované lehokolo je [[Chaland]]ovo „Horizontal bicyclette normale“ z roku 1896, z roku 1902 pochází patent na lehokolo H. Jarvise,<ref>{{Citace elektronického periodika|titul=The First Recumbent Bike?|periodikum=Patent Pending Blog -– Patents and the History of Technology|url=http://patentpending.blogs.com/patent_pending_blog/2005/02/the_first_recum.html|datum přístupu=2017-03-19}}</ref>, v roce 1905 vyrobil a prodal [[P. W. Bartlett]] v Anglii několik lehokol se spodním řízením. V roce 1914 byl v Holandsku nabízen „[[Armstoel fiets“,]], z dnešního pohledu dlouhorozvorové lehokolo, podobné kolo bylo nabízeno po první světové válce ve Francii.<ref>http://www.bicycleman.com/history/history.htm</ref>

Ve 30. letech do konstrukce lehokol zasáhl [[Charles Mochet]]. Mochet ve 30. letech vyráběl malá lidskou poháněná vozidla poháněná dvěma jezdci sedícími vedle sebe. Vozidlo pojmenoval Velocar. [[Velocar]] byl ve Francii dosti oblíbený, byl poměrně rychlý ale nebylo s ním možné projíždět zatáčky příliš rychle. Mochet experimentoval s tříkolovou variantou a nakonec obrazně řečeno rozpůlil Velocar podélně a zkonstruoval lehokolo. Toto lehokolo bylo vyráběno jak v cestovní, tak i v závodní variantě. Jako první s Mochetovým závodním lehokolem závodil [[Francis Faure]], který na lehokole dosáhl řady úspěchů v dráhových závodech, přestože dříve výraznějších úspěchů nedosahoval. Dalším jezdcem, který závodil s Mochetovým lehokolem byl [[Manuel Morand]], který se v roce 1934 zúčastnil řady silničních závodů o délce 250-350250–350&nbsp;km. Ve stoupáních sice zaostával, proti dobře sehraným týmům byl v nevýhodě ale přesto dokázal dosáhnout několika dobrých výsledků; zejména na rovinách dokázal demonstrovat výhody lehokola a bylo ho vidět v čele pelotonu.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.users.globalnet.co.uk/~hadland/velocar_racing.pdf |datum přístupu=2011-01-02 |url archivu=https://web.archive.org/web/20081123021832/http://www.users.globalnet.co.uk/~hadland/velocar_racing.pdf |datum archivace=2008-11-23 |nedostupné=ano }}</ref> Vrcholem závodního využití Mochetových lehokol byl světový rekord v hodinovce, kdy 7. 7. 1933 [[Francis Faure]] ujel za jednu hodinu 45,055&nbsp;km. Tento rekord však nebyl UCI uznán a naopak byla UCI vypracována nová technická pravidla která použití lehokol v oficiálních závodech znemožnila. V roce 1938 Charles Mochet spolu se svým synem [[George Mochet|Georgem]] opatřili Velocar aerodynamickou kapotáží, se kterou 5. 3. 1938 zajel Faure hodinovku průměrem 50,537&nbsp;km/h.

Možností přímého srovnání výkonnosti lehokol a konvenčních kol v závodě není mnoho. Pokud k němu však dojde, dosahují jezdci na lehokolech výborných výsledků, především v závodech na delší vzdálenosti. Například v roce 2009 vyhrál tým výrobce lehokol [[RANS]] [[Race Across America]], cyklistický závod napříč [[Spojené státy americké|USA]] od pacifického k atlantskému pobřeží.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://www.ransbikes.com/ITR79.htm |datum přístupu=2011-01-02 |url archivu=https://web.archive.org/web/20101114093513/http://www.ransbikes.com/ITR79.htm |datum archivace=2010-11-14 |nedostupné=ano }}</ref>.

Nejvyšší rychlost dosažená na kole bez aerodynamické podpory jiného vozidla je 132,50km50 km/h; této rychlosti dosáhl 18. 9. 2008 na trati 200&nbsp;m s letmým startem [[Sam Whittingham]] na aerodynamicky kapotovaném lehokole [[Varna Diablo 3]].<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://ihpva.org/hpvarec3.htm#nom01 |datum přístupu=2011-01-02 |url archivu=https://web.archive.org/web/20101218132827/http://www.ihpva.org/hpvarec3.htm#nom01 |datum archivace=2010-12-18 |nedostupné=ano }}</ref>. Tentýž jezdec 19. 7. 2009 zajel hodinovku na kapotovaném lehokole [[Varna Tempest]] průměrnou rychlostí 90,6&nbsp;km/h.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://ihpva.org/hpvarec3.htm#nom27 |datum přístupu=2011-01-02 |url archivu=https://web.archive.org/web/20101218132827/http://www.ihpva.org/hpvarec3.htm#nom27 |datum archivace=2010-12-18 |nedostupné=ano }}</ref>. Rekord v hodinovce pro lehokola bez kapotáže má hodnotu 52,074&nbsp;km, výkonu dosáhl dne 18. 10. 2009 [[Aurelien Bonneteau.]].<ref>http://www.recumbents.com/wrra/records.asp</ref>Pro srovnání oficiální rekord UCI v hodinovce má hodnotu 49,7&nbsp;km ([[Ondřej Sosenka]], 2005), nejlepší UCI registrovaný výkon (dnes jako rekord neuznávaný) má hodnotu 56,375&nbsp;km/h ([[Chris Boardman]], 1996).<ref>http://www.uci.ch/templates/UCI/UCI1/layout.asp?MenuId=MTUxMjc&LangId=1</ref>. Na druhou stranu na kratších vzdálenostech jsou rekordy lehokol za oficiálními rekordy UCI.