Švédština: Porovnání verzí

| název = Švédština ''(svenska)''

| rozšíření =

| mluvčích = 10,5 miliónů

| mapa rozšíření =Distribution-sv Svenska språkets utbredning.png

| klasifikace =

| písmo = [[Latinka]]

| úřední jazyk =

[[Švédsko]] (de facto), [[Finsko]], [[Evropská unie]]

| regulátor =

| ISO6391 = sv

| ISO6392B = swe

| ISO6392T = swe

| SIL = SWD

| wikipedie = [[:sv:Huvudsida|sv.wikipedia.org]]

'''Švédština''' (''{{Audio|Sv-svenska.ogg|svenska}}'') je [[severogermánské jazyky|severogermánský jazyk]], kterým mluví okolo 10,5&nbsp;milionů lidí především ve [[Švédsko|Švédsku]] a části [[Finsko|Finska]], hlavně na pobřeží a na [[ÅlandyAlandy|ÅlandechAlandech]].<ref>Berkov (2002), s. 133.</ref> Je vzájemně srozumitelná s&nbsp;[[norština|norštinou]] a v&nbsp;menší míře též s&nbsp;[[dánština|dánštinou]].<ref>{{Citace periodika

| strany = 445-467445–467

Pro zápis švédštiny se používá [[latinka]] doplněná o znaky ''Å, Ä'' a ''Ö''. [[Gramatika|Mluvnice]] je oproti původní staré severštině značně zjednodušená, současná švédština má redukovanou [[ohýbání|flexi]], což jí dává převažující charakter [[analytický jazyk|analytického jazyka]]. Švédština má dva jmenné [[jmenný rod|rody]] (společný a střední). Určitý [[člen (mluvnice)|člen]] je postpozitivní. [[Slovosled]] je pevný, převážně typu SVO. Pro výslovnost je charakteristický melodický [[přízvuk]] spojený s&nbsp;dvojí intonací, dlouhé [[souhláska|souhlásky]] (v&nbsp;přízvučných slabikách podle principu komplementarity délky) a také dosti specifická [[výslovnost]] hlásek „u“ a „sje“.

Švédština je [[úřední jazyk|úřednímhlavním jazykem]] ve FinskuŠvédsku<ref name="f1">{{Citace elektronické monografie

| odkaz na autora =

Slovní zásoba švédštiny je převážně [[germánské jazyky|germánská]], ať už tím, že jde o původem germánský jazyk, nebo přejímáním slov z [[němčina|němčiny]] a v určitém rozsahu i z [[angličtina|angličtiny]]. Příkladem germánských slov ve švédštině jsou „mus“ (myš), „kung“ (král) a „gås“ (husa). Mnoho slov z oblasti vědy a náboženství je původu [[latina|latinského]] nebo [[řečtina|řeckého]], často přejatých prostřednictvím [[francouzština|francouzštiny]] a později i angličtiny. Přejímání prostřednictvím jiných germánských jazyků je též běžné, nejprve z [[dolnoněmčina|dolnoněmčiny]], [[lingua franca]] Hanzovní ligy, později z [[hornoněmčina|hornoněmčiny]]. Některé [[složenina|složeniny]] jsou doslovnými překlady ([[kalk]]y) původně německých složenin, např. „bomull“ (bavlna) z německého „Baumwolle“. Finská švédština má sadu zvláštních termínů, často doslovných překladů finských protějšků, hlavně pojmů z oblasti práva a státní správy.

{{Viz též|Seznam švédských spisovatelů}}<ref>BULISOVÁ, Jiřina, et al. ''Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích M–Ž''. 2. sv. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. S. 489. {{ISBN |80-7181-947-6}}.</ref>

| jméno2 = Kauko

| příjmení =

| jméno =

| datum aktualizace = 2007-03-07

}}</ref> Švédsky se mluví zejména na [[ÅlandyAlandy|ÅlandechAlandech]] (16 [[Obce Finska|obcí]] je pouze švédskojazyčných včetně největšího města [[Mariehamn]]) a na jižním a západním pobřeží Finska (tři jen švédskojazyčné, 23 dvojjazyčných se švédskou většinou a 21 dvojjazyčných obcí s&nbsp;finskou většinou).<ref>{{Citace elektronické monografie

}}{{Nedostupný zdroj}}</ref>

Od reformy školství v 70.&nbsp;letech [[20. století]] patří finština i švédština mezi povinné školní předměty v&nbsp;pevninském Finsku. Oba jazyky jsou od roku [[2004]] povinnou součástí závěrečných zkoušek. První jazyk žáků se oficiálně nazývá „mateřský„[[mateřský jazyk“jazyk]]“ (švédsky „modersmål“, finsky „äidinkieli“), druhý jazyk, v němž probíhá výuka některých předmětů, se nazývá „druhý domácí jazyk“ (švédsky „andra inhemska språket“, finsky „toinen kotimainen kieli“).<ref>{{Citace elektronické monografie

}}</ref> [[Finština]] jakožto [[ugrofinské jazyky|ugrofinský jazyk]] má gramatiku i slovní zásobu zcela odlišnou od švédštiny. Oba jazyky jsou vzájemně zcela nesrozumitelné. Existuje však celá řada výpůjček mezi finštinou a švédštinou. Povinná výuka švédštiny se netěší mezi Finy příliš velké oblibě a je označována trochu pejorativně jako „pakkoruotsi“ („povinná, nucená švédština“). Zhruba dvě třetiny Finů povinnou výuku švédštiny nechtějí.<ref name="Suomalaisuudenliito1">{{Citace elektronické monografie | Author=Suomalaisuuden liitto | titul=Pakkoruotsi | url=http://onet.tehonetti.fi/suomalaisuudenliitto/onet/vanhatsivut/ruotsi.htm | vydavatel=Suomalaisuuden liitto ry | datum přístupu=2007-11-23 14:50 EET | jazyk=finsky | url archivu=https://web.archive.org/web/20080211134411/http://onet.tehonetti.fi/suomalaisuudenliitto/onet/vanhatsivut/ruotsi.htm | datum archivace=2008-02-11 | nedostupné=ano }}</ref>

* '''Östsvenska mål''' (východošvédská nářečí) – souostroví [[ÅlandyAlandy]] a pevninské [[Finsko]]; značné rozdíly mezi nářečími, špatná vzájemná srozumitelnost, kromě obecných rysů výslovnosti uvedených v části Finská švédština také krátké slabiky (např. ''äta'' (jíst) {{IPA|[ɛta]}} místo {{IPA|[ɛːta]}}), staré dvojhlásky (např. ''stein'' místo ''sten'', kámen, ''öy'' místo ''ö'', ostrov), vypouštění koncovek (např. ''huset'' {{IPA|[ɦʉːsɘ]}}, dům, ''inte'' {{IPA|[ɪnt]}}, ne). V minulosti se mluvilo švédsky v některých oblastech [[Estonsko|Estonska]] ([[estonská švédština]]).

| ɑː || beː || seː || deː || eː || efːef || geː || hoː || iː || jiː || koː || elːel || emːem || enːen || uː || peː || kʉː || ɛrːɛr || esːes || teː || ʉː || veː || dɵbːɘl veːdɵbɛlveː || ekːseks || yː || seːta || oː || ɛː || øː

=== IntonaceTonální přízvuk===

Pro správnou švédskou výslovnost je třeba naučit se u každého slova [[intonacetonální (lingvistika)|intonaci]]přízvuk, kterákterý je ve švédštině dvojí. Pravidla pro použití intonacetonálního přízvuku jsou komplikovaná. IntonaceTonální přízvuk se může lišit v&nbsp;jednotlivých nářečích. 1. intonacepřízvuk (akutováakutový) jemá klesavý klesavátón, stejnástejný jako v češtině. 2. intonacepřízvuk (gravisovágravisový) se vysloví tak, že přízvučná slabika se vysloví s&nbsp;klesajícíklesajícím intonacítónem, následující slabika se však vysloví vyšším tónem.

IntonacíTonálním přízvukem se často odlišují [[homonymum|homonyma]], tedy různé významy slov, která se stejnějinak píší stejně:

* ''anden'' {{IPA|[ánden]}} – (ta) kachna (od „and“) ''1. intonacepřízvuk''

* ''anden'' {{IPA|[ànden]}} – (ten) duch (od „ande“) ''2. intonacepřízvuk''

=== PřízvukSlovní přízvuk ===

}}</ref> samostatné ostrovní provincii [[Finsko|Finska]], kde 95 % z 26 tisíc obyvatel používá švédštinu jako svůj první jazyk. Ve Finsku je švédština považována za druhý národní jazyk vedle [[finština|finštiny]].<ref name="f1" /> státníStátní úředníci musejí ovládat oba jazyky.<ref name="f2" /> Finsko je tedy jedinou zemí, kde je švédština uznána jako úřední jazyk. Kromě toho

Švédština je švédštinataké jedním z oficiálních jazyků [[Evropská unie|Evropské unie]].<ref name="eu" />

| příjmení =

| jméno =

| odkaz na autora =

| datum vydání =

}}{{Nedostupný zdroj}}</ref>), dále gramatiky a další jazykové příručky. I když jsou tyto slovníky používány jako oficiální jazykové příručky, jejich hlavní účel je popis současného stavu a používání řeči.

| příjmení =

| jméno =

| odkaz na autora =

| datum vydání =

| odkaz na autora =

| příjmení =

| jméno =

| odkaz na autora =

| datum vydání =

| vydavatel =

| titul = Folkuniversitetet – Svenska-Swedish

| datum vydání =

| datum přístupu = 2011-10-10

| vydavatel =

| místo = Stockholm

| jazyk = švédsky

| datum vydání =

| datum vydání =

| vydavatel =

* BERGMAN, Nils Gösta. ''Kortfattad svensk språkhistoria.'' Stockholm: Prisma, 1984. {{ISBN |91-518-1747-0}}.

* BERKOV, Valerij Pavlovič. ''Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki.'' Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. {{ISBN |80-246-0268-7}}.

* BOLANDER, Maria. ''Funktionell svensk grammatik.'' Stockholm: Liber, 2003. {{ISBN |91-47-05054-3}}.

* CRYSTAL, David. ''The Penguin Dictionary of Language.'' London: Penguin, 1999. {{ISBN |0-14-051416-3}}.

* DAHL, Östen. ''Språkets enhet och mångfald.'' Lund: Studentlitteratur, 2000. {{ISBN |91-44-01158-X}}.

* ENGSTRAND, Olle. ''Fonetikens grunder.'' Lund: Studentlitteratur, 2004. {{ISBN |91-44-04238-8}}.

* GARLÉN, Claes. ''Svenskans fonologi.'' Lund: Studentlitteratur, 1988. {{ISBN |91-44-28151-X}}.

* International Phonetic Association. ''Handbook of the International Phonetic Association: A Guide to the Use of the International Phonetic Alphabet.'' Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 1999. {{ISBN |0-521-63751-1}}.

* KOTSINAS, Ulla-Britt. ''Ungdomsspråk.'' Uppsala: Hallgren & Fallgren, 1994. {{ISBN |91-7382-738-X}}.

* KORNITZKY, Herbert. ''Langenscheidts Taschenwörterbuch der schwedischen und deutschen Sprache = Langenscheidts fickordbok över svenska och tyska språket.'' Neubearb. von Eleonor Engbrant-Heider. 9. Aufl. Berlin [u.a.]: Langenscheidt, 1994. {{ISBN |3-468-10301-8}}.

* MENCÁK, Břetislav; FRYDRICH, Miroslav. ''Švédština pro samouky.'' 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. {{ISBN |80-04-24005-4}}.

* PETTERSSON, Gertrud. ''Svenska språket under sjuhundra år en historia om svenskan och dess utforskande.'' Lund: Studentlitteratur, 1996. {{ISBN |91-44-48221-3}}.

* {{sv}} [http://www.sprakradetsprakochfolkminnen.se/ SpråkrådetInstitutet för språk och folkminnen] – švédskášvédský Institut pro jazyk Jazykováa radafolklór