Dějiny Řecka: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Editace uživatele 185.94.5.19 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Gortyna |
|||
| (Není zobrazeno 72 mezilehlých verzí od 55 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1:
[[Soubor:Coat of arms of Greece.svg|náhled|[[Státní znak Řecka|Státní znak Řecké republiky]]]]
'''Dějiny Řecka''' jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech [[Evropa|evropských]] zemí.<ref name="hrad5">{{Citace monografie
| příjmení = Hradečný
Řádek 11 ⟶ 12:
| poznámka = dále jen [Hradečný]
| isbn = 80-7106-192-1
}}</ref> Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př. n. l. Avšak již v 7. tisíciletí př. n. l. nacházíme na řeckém území první [[neolit]]ické osady. Z rozvoje kultury a hospodářství se zpočátku těšila zejména [[Kréta]], kde se
K novému rozkvětu dochází až v souvislosti s [[řecká kolonizace|řeckou kolonizací]] a vývojem antické řecké [[polis]]. [[Řecko]] během archaického a [[Klasické Řecko|klasického období]] dosáhlo obrovského kulturního, mocenského a hospodářského vzestupu – [[Antika|antická]] řecká kultura se stala jedním ze základů naší civilizace. Řekové dokázali úspěšně ubránit během [[řecko-perské války|řecko-perských válek]]
▲K novému rozkvětu dochází až v souvislosti s [[řecká kolonizace|řeckou kolonizací]] a vývojem antické řecké [[polis]]. [[Řecko]] během archaického a klasického období dosáhlo obrovského kulturního, mocenského a hospodářského vzestupu – antická řecká kultura se stala jedním ze základů naší civilizace. Řekové dokázali úspěšně během [[řecko-perské války|řecko-perských válek]] uchránit svoji samostatnost vůči [[Perská říše|perské říši]] [[Achaimenovci|Achaimenovců]]. [[Peloponéská válka|Následné války]] mezi řeckými městskými státy (zejména mezi [[Sparta|Spartou]] a [[Athény|Athénami]]) vedly k mocenskému oslabení a k ovládnutí větší části Řecka [[starověká Makedonie|makedonským]] králem [[Filip II. Makedonský|Filipem II.]] Jeho synovi [[Alexandr Veliký|Alexandrovi]] se podařilo vyvrátit perskou říši a jeho vojska dospěla až k břehům [[Indus|Indu]]. O něco později ale Alexandr umírá ve svém sídelním městě [[Babylón]]u, území říše si mezi sebou rozdělují jeho vojevůdcové – [[diadochové]]. Nastává [[helénismus|helénistické období]], během něhož se navzájem ovlivňují řecká a orientální kultura.
V [[2. století př. n. l.]] se Řecko stává součástí [[římská říše|římské říše]], ale řečtina nadále fungovala jako obecný dorozumívací jazyk na mnoha místech ve východním [[Středomoří]]. Římská říše se poté roku [[395]] rozpadá na dvě části – [[Západořímská říše|Západořímskou]] a [[Byzantská říše|Východořímskou]]. Východořímská či také byzantská říše nadále po jistou dobu vzkvétá a postupem času se zde stále více prosazuje řecká kultura. Byzanc hrála po značnou část středověku roli evropské velmoci. Tento státní útvar zanikl roku [[1453]], kdy jeho hlavní město dobyla vojska [[Osmanská říše|osmanské říše]]. Po ovládnutí většiny Řecka Osmané dále rozšířili své území do [[Levanta|Levanty]], Egypta, [[Severní Afrika|severní Afriky]], [[Arabský poloostrov|Arábie]], zbytku
V [[18. století]] dochází k novému rozvoji řecké kultury, takzvanému [[Národní obrození|národnímu obrození]]. Řečtina se stává dorozumívacím jazykem v některých částech Balkánu a také Levanty. S úpadkem hospodářství a rostoucím daňovým a politickým útlakem se stupňovala nespokojenost řeckého obyvatelstva s osmanskou nadvládou, vedoucí až k otevřenému povstání. O toto povstání se zasloužila především tajná společnost [[Filiki Eteria]]. Samotná revoluce a řecký boj za nezávislost vypukl roku [[1821]]. Následuje éra moderního řeckého státu, zahrnujícího prozatím [[Peloponés]], pevninské Řecko a ostrovy v [[Egejské moře|Egejském moři]]. Po většinu [[19. století]] bylo Řecko státním zřízením [[Monarchie|monarchií]]. Vystřídaly se tu dvě dynastie – [[Wittelsbachové]] a [[Oldenburkové|Glücksburgové]]. [[Řecké království]] se dočkalo v [[Balkánské války|balkánských válkách]] značných územních zisků – pod řeckou vládu se dostala [[Makedonie (region)|Makedonie]], [[Epirus]] a
▲V 18. století dochází k novému rozvoji řecké kultury, takzvanému národnímu obrození. Řečtina se stává dorozumívacím jazykem v některých částech Balkánu a také Levanty. S úpadkem hospodářství a rostoucím daňovým a politickým útlakem se stupňovala nespokojenost řeckého obyvatelstva s osmanskou nadvládou, vedoucí až k otevřenému povstání. O toto povstání se zasloužila především tajná společnost [[Filiki Eteria]]. Samotná revoluce a řecký boj za nezávislost vypukl roku 1821. Následuje éra moderního řeckého státu, zahrnujícího prozatím [[Peloponés]], pevninské Řecko a ostrovy v [[Egejské moře|Egejském moři]]. Po většinu 19. století bylo Řecko státním zřízením monarchií. Vystřídaly se tu dvě dynastie – [[Wittelsbachové]] a [[Oldenburkové|Glücksburgové]]. Řecké království se dočkalo v balkánských válkách značných územních zisků – pod řeckou vládu se dostala [[Makedonie]], [[Epirus]] a [[Kréta]]. Během [[první světová válka|první světové války]] bojovalo Řecko na straně [[trojdohoda|Trojdohody]]. V meziválečném období se načas ustanovila republika, ta ale byla ve 30. letech nahrazena opět královstvím a autoritativním režimem. Za [[druhá světová válka|druhé světové války]] bylo Řecko okupováno armádami [[Nacistické Německo|Třetí říše]] a jejími spojenci. Postupně proti okupantům sílil odpor, který vyústil ve zformování povstaleckých armád. Postup boje za osvobození ale komplikovaly spory zejména mezi [[komunismus|komunistickými]] a pravicovými partyzány. Po stáhnutí německých vojsk tyto konflikty pokračovaly nadále a vyhrotily se až do podoby [[řecká občanská válka|občanské války]], která skončila vítězstvím příznivců pravicového roajalistického režimu. Vláda padesátých a poloviny šedesátých let nebyla zcela demokratického charakteru. Přes liberalizační pokusy se demokracii naplno prosadit nepodařilo, navíc všechny reformy byly zvráceny roku 1967 pučem několika důstojníků, jenž vyústil v nastolení nového autokratického režimu známého jako vláda [[Řecká vojenská junta|řeckých plukovníků]] či vojenská junta. Vlivem hospodářských potíží a zahraničně politických neúspěchů došlo ke svržení režimu a nastolení demokratické vlády. S novým politickým vývojem se ustanovily dvě významné řecké strany ''[[Nová demokracie]]'' a ''[[Panhelénské socialistické hnutí|PASOK]]'', které jsou dodnes v Řecku vedoucími politickými celky.
== Pravěké Řecko ==
[[Soubor:Sauceboat Heraia Louvre Bj1885.jpg|
=== Neolit ===
Řádek 28 ⟶ 27:
=== Doba bronzová ===
Civilizace řecké [[Doba bronzová|doby bronzové]] jsou označovány jako egejské, jedná se o civilizaci [[Mínojská civilizace|mínojskou]], [[kykladská civilizace|kykladskou]] a [[
| příjmení = Burian
| jméno = Jan
Řádek 36 ⟶ 35:
| odkaz na autora2 = Pavel Oliva
| titul = Civilizace starověkého Středomoří
| url = https://archive.org/details/civilizacestarov00buri
| vydavatel = Svoboda
| místo = Praha
| rok = 1984
| strany = [https://archive.org/details/civilizacestarov00buri/page/n32 241]
}}</ref> V druhé čtvrtině 3. tisíciletí se znalost bronzu rozšířila do pevninského Řecka a na Krétu a vznikla tak
Jednotlivé egejské kultury jsou tradičně děleny na tři období, rané, střední a pozdní a ty dále členěny na další tři úseky označované římskými číslicemi. Jemnější dělení používá k označení fází písmena, případně ještě arabské číslice.
==== Mínojská kultura ====
{{Podrobně|Mínojská
[[Soubor:Crete-Palace-Knossos.JPG|
[[Kréta|Krétská]]
Na Krétě se během mínojského používalo několik druhů písma. Prvním bylo [[piktogram|piktografické]] používané na pečetidlech, tabulkách i nádobách, druhým bylo [[lineární písmo A]], které již mělo slabičný charakter. Třetím písmem je [[lineární písmo B]] používané po ovládnutí Kréty achájskými kmeny.
Od počátku 2. tisíciletí př. n. l. probíhá na Krétě výstavba velkých paláců ([[Knóssos]], [[Faistos]], [[Mallia]]). V 17. století př. n. l. postihlo Krétu zemětřesení.<ref name="hrad16">Hradečný, str. 16</ref> Paláce na ostrově byly ovšem záhy obnoveny. V rámci
| příjmení = Honzák
| jméno = František
| příjmení2 = Neškudla
| jméno2 = Bořek
| příjmení3 = Pečenka
| jméno3 = Marek a kol.
| rok = 1992
Řádek 65:
| poznámka = Dále jen [Honzák, Pečenka]
| isbn = 80-85983-30-3
}}</ref> Po obsazení ostrova se krétská kultura začíná postupně měnit,<ref>Hradečný, str. 16,17</ref> ve výrobě zbraní a hrnčířství převládají rysy tehdejšího pevninského Řecka. Ujímá se také nový typ zápisu –
[[Soubor:MiceneCircoloTombeReali.jpg|
==== Mykénská kultura ====
{{Podrobně|Mykénská
Mykénská civilizace se vyvíjela s určitým zpožděním oproti
Podobně jako na Krétě i zde existovalo palácové hospodářství, společnost byla značně sociálně polarizovaná, mezi vládnoucí vrstvou a jejich poddanými byly značné rozdíly. Řekové přejali od Kréťanů [[lineární písmo B]], které podobně jako na Krétě sloužilo k zápisu archaické řečtiny.
Tato civilizace byla postupně zničena ve dvou vlnách na přelomu 13. a 12. století – první tvořily takzvané [[mořské národy]], druhou [[Dórové]] a severozápadní Řekové. Ti se zde na rozdíl od prvních nájezdníků již usadili. Nadcházející úpadek řeckých řemesel, umění a obchodu je znám jako [[temné období]].
Řádek 79:
== Řecko ve starověku ==
{{Podrobně|Starověké Řecko}}
[[Soubor:Eleusis geometric
=== Doba temna ===
{{Podrobně|Temné období}}
Doba po příchodu Dórů a dalších kmenů je pro úpadek řemesel a obchodu známa jako ''temné období''. Krom špatného hospodářského vývoje zažilo Řecko i velké etnické proměny. Na některých místech se počet obyvatel snížil na desetinu,<ref name="hrad21">Hradečný, str. 21</ref> zároveň některé kmeny začaly osidlovat jiná území. Iónové původně žijící v [[Attika|Attice]] a [[Euboia|Euboii]] osídlili značné množství ostrovů v [[Egejské moře|Egejském moři]], stejně jako západní pobřeží Malé Asie. [[Dórové]] se při svém postupu Řeckem usadili na [[Peloponés]]u a podobně jako Iónové i na některých egejských ostrovech ([[Kréta]], [[Rhodos]]) a v jihozápadní části Malé Asie. [[Achájové]], původní obyvatelé Řecka a tvůrci Mykénské kultury, se udrželi na některých místech Peloponéského ostrova a krom toho i na [[Kypr]]u.
V kulturní oblasti se přes zkázu Mykénské civilizace udržela jisté kontinuita, která je dobře dokumentována v oblasti [[keramika|keramiky]].<ref name="hrad21" /> Na ''submykénský styl'' keramiky vyvinutý po zkáze mykénských sídlišť následně navazuje ''protogeometrický styl'', ze kterého se vytváří rychle se šířící ''geometrický styl'' dokládající nový rozkvět hrnčířské výroby v 9. století př. n. l.<ref name="hrad21" /> Řecko se tak pomalu vzpamatovávalo z dřívějšího úpadku a jeho obyvatelé navazovali styky s jinými národy, zejména s vyspělou civilizací [[Sýrie|syrské]] oblasti.<ref name="hrad22">Hradečný, str. 22</ref> Od [[Syřané|Syřanů]] a [[Féničané|Féničanů]] převzali hláskové písmo a přizpůsobili je pro své potřeby. Tímto způsobem vznikla řecká [[Řecká abeceda|alfabeta]].
=== Řecká kolonizace a vývoj antické polis ===
{{Podrobně|Řecká kolonizace}}
[[Soubor:AntikeGriechen1.jpg|
Od 8. do 6. století př. n. l. dochází v Řecku k opětovnému hospodářskému oživení. Řada měst překonává původní kmenové uspořádání společnosti a postupem času se tak vytváří základy systému městského státu neboli ''[[polis]]''. Charakteristickým rysem takového státu bylo vlastnění zdejší půdy [[Občanství|občany]]. V období kolonizace mnoho obyvatel pocházejících z řeckých měst zakládalo většinou za podpory svého domovského města (''metropole'') vlastní osady ve vzdálených oblastech. Cílem této kolonizace bylo zejména pobřeží [[Černé moře|Černého moře]], jižní [[Itálie]] a [[Sicílie]], další kolonie se vytvářely také na [[severní Afrika|severu Afriky]] a na pobřeží dnešní [[Francie]] či [[Španělsko|Španělska]].
Ve značné části obcí podílejících se na kolonizaci začalo postupně docházet ke společenským změnám.<ref name="hrad27">Hradečný, str. 27</ref> Moc vládce byla limitována poradními sbory, jehož členy se stávali aristokraté. Zároveň s tím se utvářely funkce státních hodnostářů s vymezenými pravomocemi a délkou spravování úřadu.<ref name="hrad27" /> Sociálních proměn a zejména rozbrojů také někdy využívali příslušníci [[aristokracie]] k získání vlády nad obcí, čehož dosahovali zpravidla pomocí ozbrojeného převratu. Tito vládcové s neomezenou mocí (''tyranové'') se snažili zajistit následnictví i pro své potomky, takže pečovali o hospodářský i kulturní život jejich obce.
Z mnoha státních celků ovlivňovaly historický vývoj dva vlivné městské státy – [[Athény]] a [[Sparta]]. V Athénách se díky správním reformám [[Solón]]a a [[Kleisthenés|Kleisthéna]] postupně utvořil systém [[demokracie]] a rozvrstvení obyvatelstva podle majetku. Naopak Sparta udržovala pod svou vládou značné množství nesvobodných rolníků – ''Heilótů'' a sami Sparťané tvořili vládnoucí skupinu obdařenou mnoha privilegii.
Řádek 98:
=== Řecko-perské války ===
{{Podrobně|Řecko-perské války}}
[[Soubor:Greek-Persian duel.jpg|
{{
{{
{{
{{
V 6. století př. n. l. se řecké osady na maloasijském pobřeží Egejského moře dostaly pod perskou nadvládu. Roku [[500 př. n. l.]] vyhlásil tyran Aristagoras nezávislost na [[Perská říše|Perské říši]] a jeho příkladu následovaly další maloasijské obce. Peršané však ohniska povstání postupně zlikvidovali. Perský vládce [[Dareios I.]] využil situace a rozhodl se pro trestnou výpravu do Řecka. Roku [[490 př. n. l.]] přistála perská armáda na [[Euboia|Euboii]] a
Další perský útok nastal o deset let později. Dvěma hlavními organizátory obrany byli [[Sparta|Sparťané]] a Athéňané. Za místo bitvy byl zvolen Thermopylský průsmyk. Obránci odolávali proti mnohonásobné přesile dva dny, dokud část perského vojska neobešla horskými stezkami řecké pozice. Ústup kryl spartský král Leonidás s vojskem ze Sparty, [[Théby|Théb]] a [[Thespie|Thespií]]<ref name="hrad36">Hradečný, str. 36</ref> – všichni v boji padli. Mezitím probíhala námořní bitva mezi řeckým a perským loďstvem [[Řecko-perské války#Artemísion, vydrancování Athén|u Artemísia]]. Po zjištění, že Řekové [[bitva u Thermopyl|u Thermopyl]] prohráli, se řecká flotila stáhla k [[Salamis|Salamíně]]. Zde proběhla [[bitva u Salamíny|další bitva]], v níž tentokrát Řekové zvítězili. Peršané utrpěli těžké ztráty a perský král [[Xerxes]] se stáhl s částí vojska a zbytkem loďstva zpět do Malé Asie. S perským vojskem stále sídlícím v Řecku se Řekové střetli ve vítězné [[Bitva u Platají|bitvě u Platají]], kde s definitivní platností odvrátili perskou hrozbu.
Řádek 109:
=== Peloponéská válka a následné boje o moc ===
{{Podrobně|Peloponéská válka}}
[[Soubor:Pelop krieg1.png|
{{
{{
{{
{{
{{
[[Soubor:Phalanx1.png|
Po odražení perského útoku vytvořili Athéňané [[athénský námořní spolek|námořní spolek]], který měl nadále bojovat s perskou říší. Činnost spolku, kde měli Athéňané hlavní slovo, však vyvolával nevraživost [[Korint]]u, spartského spojence. Spolu s tím se i prohlubovaly rozdíly mezi [[Athény|Athénami]] (vedenými v té době athénským státníkem [[Periklés|Periklem]]) a [[Sparta|Spartou]], protože v Athénách byly prosazeny [[demokracie|demokratické]] reformy umožňující podíl na vládě většímu množství občanů.<ref name="hrad38">Hradečný, str. 38</ref> Ve 30. letech 5. století př. n. l. se spory vyhrotily a přerostly v ozbrojený konflikt známý jako [[Peloponéská válka]]. Prvních několik let podnikali Sparťané útoky na athénské území, takže se část rolnictva musela stáhnout za hradby propojující athénský přístav [[Pireus]] se samotným městem. Zde ve stísněných podmínkách pravděpodobně propukla [[tyfus|tyfová]] [[epidemie]]<ref name="hrad39">Hradečný, str. 39</ref> Po dalších bojích byl se Spartou roku [[421 př. n. l.|421 př. n. l.]] uzavřen mír. Ten ale netrval dlouho. Athéňané se o několik let později pokusili pokořit významného spartského spojence – [[Sicílie|sicilské]] město [[Syrakusy]]. To se jim však nepodařilo, navíc po připlutí spartské pomoci utrpěli Athéňané u Syrakus roku [[413 př. n. l.|413 př. n. l.]] zdrcující porážku. Za přispění [[perská říše|Peršanů]], obávajících se sílící athénské moci, spartské loďstvo vyhrálo nad athénskou flotilou v [[bitva u Aigospotamoi|bitvě u Aigospotamoi]]. Athénský námořní spolek se záhy rozpadl. Samotné Athény kapitulovaly po několikaměsíčním obléhání roku [[404 př. n. l.|404 př. n. l.]] a nezbylo jim, než se podvolit spartské nadvládě.
[[Soubor:Epaminond.mors.jpg|
Po vítězství začala Sparta dosazovat do dobytých obcí [[oligarchie|oligarchické]] vlády většinou čítající deset mužů, na něž dohlížela spartská posádka.<ref name="hrad40">Hradečný, str. 40</ref> V Athénách se chopila moci prospartská<ref name="antikaPelop">{{Citace elektronické monografie
Řádek 126:
| url = http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1344
| datum vydání = 30.08.2004
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk = čeština
| url archivu = https://web.archive.org/web/20090220104557/http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1344
}}</ref> [[vláda třiceti tyranů]], jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500 obyvatel.<ref name="hrad40"/> Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku [[379 př. n. l.|379 př. n. l.]] proti nim vystoupily [[Théby]], kde došlo k převratu a k moci se dostali demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli však svým spojencům zaručit [[autonomie|autonomii]].<ref name="hrad41">Hradečný, str. 41</ref> Théby a Sparta se střetly v [[bitva u Leukter|bitvě u Leukter]], kterou Thébané za pomoci taktiky ''kosého klínu'' vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckým [[hegemonie|hegemonem]] Théby. O několik let později ([[362 př. n. l.|362 př. n. l.]]) však v nerozhodné [[bitva u Mantineie|bitvě u Mantineie]] ztratily Théby schopného vojevůdce [[Epameinóndás|Epameinónda]], čímž ztratily své významné postavení.<ref name="hrad41"/> Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severu [[Řecko|Řecka]] – [[Starověká Makedonie|Makedonii]].▼
| nedostupné = ano
▲ }}</ref> [[vláda třiceti tyranů]], jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500 obyvatel.<ref name="hrad40" /> Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku [[379 př. n. l.|379 př. n. l.]] proti nim vystoupily [[Théby]], kde došlo k převratu a k moci se dostali demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli však svým spojencům zaručit [[autonomie|autonomii]].<ref name="hrad41">Hradečný, str. 41</ref> Théby a Sparta se střetly v [[bitva u Leukter|bitvě u Leukter]], kterou Thébané za pomoci taktiky ''kosého klínu'' vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckým [[hegemonie|hegemonem]] Théby. O několik let později ([[362 př. n. l.|362 př. n. l.]]) však v nerozhodné [[bitva u Mantineie|bitvě u Mantineie]] ztratily Théby schopného vojevůdce [[Epameinóndás|Epameinónda]], čímž ztratily své významné postavení.<ref name="hrad41" /> Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severu [[Řecko|Řecka]] – [[
=== Vzestup Makedonie ===
[[Soubor:Pausanius assassinates Philip during the procession into the theatre by Andre Castaigne (1898-1899).jpg|
{{
[[Soubor:Makedonische phalanx.png|
Přes určitou příbuznost tamního obyvatelstva nepokládali [[Řekové]] [[Makedonie (region)|Makedonii]] ani její obyvatele za součást Řecka.<ref name="hrad41" /> Makedonci byli nuceni během 6. století př. n. l. uznat perskou nadvládu. Během dalšího historického vývoje se však makedonští vládci sblížili s Řeky a využívali rozporů mezi Athénami a Spartou k posílení vlastní pozice.<ref name="hrad42">Hradečný, str. 42</ref> Významného mocenského postavení dosáhla Makedonie za krále [[Filip II. Makedonský|Filipa II.]] Ten reorganizoval makedonskou armádu a zavedl princip takzvané makedonské [[falanga|falangy]], obdobu řeckého útvaru, avšak makedonští vojáci byli vybaveni kopími dlouhými 6 metrů (sarrisami) a menšími štíty, což znemožňovalo nepříteli dostat se na bližší vzdálenost. Taková sestava byla za příznivých podmínek neporazitelná.<ref name="antikaMaked">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Chlubný
| jméno = Jiří
Řádek 143 ⟶ 146:
| url = http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1375
| datum vydání = 1.9.2004
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk = čeština
| url archivu = https://web.archive.org/web/20060822032719/http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1375
}}</ref> Další novinkou byla těžká jízda chránící obě křídla. ▼
| nedostupné = ano
Filip si získal přístup k [[Egejské moře|Egejskému moři]] a o něco později porazil Athény při ústí řeky [[Struma|Strymon]]. Roku [[356 př. n. l.|356 př. n. l.]] ovládl Filip jižní [[Thrákie|Thrákii]], kde se nacházely zlaté doly. Později se zapojil i do mocenských bojů v samotném Řecku. Makedonie se stala členem [[Delfy|delfská]] [[amfiktyonie]], což Filipovi umožnilo přímo zasahovat do řeckých záležitostí. Athény se snažili Filipově expanzi čelit vytvořením takzvaného ''[[helénský spolek|helénského spolku]]'', který sdružoval krom samotných Athén i [[Korint]], [[Megara|Megaru]], [[Achaia (historické území)|achajské]] a [[Euboia|eúbojské]] obce a další řecké městské státy. Obě strany se střetly v [[bitva u Chairóneie|bitvě u Chairóneie]], jež skončila vítězstvím Makedonie. Poté se v mnoha řeckých obcích dostali k moci promakedonští politikové, přičemž si navíc Filip pojistil svůj vliv v Řecku i usazením makedonských posádek v některých obcích, například v Thébách.<ref name="hrad43">Hradečný, str. 43</ref> Roku [[338 př. n. l.|338 př. n. l.]] nechal Filip ustanovit spolek řeckých států (zvaný ''[[korintský spolek|korintský]]''), který na jaře dalšího roku vyhlásil válku [[perská říše|perské říši]]. Dobytí tohoto státního celku se však Filip nedožil. V roce [[336 př. n. l.|336 př. n. l.]] byl zavražděn a nástupcem na makedonském trůnu se stal jeho syn – [[Alexandr Veliký|Alexandr]].
Řádek 154 ⟶ 160:
=== Alexandr Makedonský ===
{{Podrobně|Alexandr Makedonský}}
[[Soubor:PtolemyCoinWithAlexanderWearingElephantScalp.jpg|
Po zavraždění [[Filip II. Makedonský|Filipa II.]] se stal králem jeho syn Alexandr, později zvaný Veliký. Nedlouho po jeho nástupu se pozice makedonského státu vybudovaná jeho předchůdci začala rozpadat. V [[Théby|Thébách]] vypuklo proti makedonské nadvládě povstání a protimakedonské smýšlení se rozšířilo i do dalších řeckých obcí. Alexandr však rázně zakročil, Théby dobyl, nechal prakticky celé město srovnat se zemí a jeho občany prodal do otroctví. Po upevnění svého vlivu v Řecku se vydal roku [[334 př. n. l.|334 př. n. l.]] do [[Malá Asie|Malé Asie]] s cílem dobýt [[perská říše|perskou říši]]. V [[bitva u Gráníku|bitvě u řeky Gráníkos]] porazil perskou armádu a rychle získal pod svou kontrolu maloasijské pobřeží [[Egejské moře|Egejského moře]]. Dále pokračoval se svým vojskem do nitra Malé Asie a příští rok se v makedonské moci ocitly [[Kilíkie]] a [[Kappadokie]]. Dalším vítězstvím byla pro Makedonce [[bitva u Issu]], ve které perským silám velel sám král [[Dareios III.]] Ten však uprchl a Alexandrovi se kromě obrovské kořisti dostala do rukou i část Dareiovy nejbližší rodiny.<ref name="hrad51">Hradečný, str. 51</ref> Roku [[332 př. n. l.|332 př. n. l.]] získal Alexandr [[Palestina|Palestinu]] a bez boje vtáhl do [[Starověký Egypt|Egypta]], vítán jako osvoboditel. Za jeho pobytu začaly práce na novém městě v ústí řeky [[Nil]]u – [[Alexandrie]]. Rozhodujícím střetnutím se stala [[bitva u Gaugamél]], kde makedonská [[falanga]] opět slavila úspěchy. Vítězní Řekové a Makedonci poté vstoupili do [[Babylón]]u. Perský král byl na útěku před makedonskou armádou zavražděn. Alexandr dál rozšiřoval území své říše a po dobytí většiny tehdejší Persie se vypravil do údolí Indu. Zde ale již narazil na odpor svých vojáků a byl nucen se vrátit zpět do Babylonu, jenž se měl stát centrem jeho nové říše. Roku [[332 př. n. l.|323 př. n. l.]] však Alexandr uprostřed plánů na další tažení<ref name="hrad54">Hradečný, str. 54</ref> umírá.
=== Helénismus a říše diadochů ===
{{Podrobně|Diadochové|Helénismus}}
{{
[[Soubor:Ptolemy I Soter Louvre Ma849.jpg|
Po [[Alexandr Veliký|Alexandrově]] smrti si říši mezi sebe rozdělili jeho vojevůdci – [[diadochové]]. [[Ptolemaios I. Sótér|Ptolemaios]] získal [[Egypt]], [[Sýrie|Sýrii]] a [[Kyrenaika|Kyrenaiku]], [[Antigonos I. Monofthalmos|Antigonos]] [[
[[Image:Diadochen1.png|
{{
{{
{{
{{
{{
''Ostatní státy:''
{{
{{
{{
Nejrozsáhlejšímu území vládli [[Seleukovci]]. Během dalšího vývoje se ale v říši začaly prosazovat decentralizační tendence, na východě se osamostatnilo [[řecko-baktrijské království]], v Malé Asii zase proti vlivu Seleukovců vystupovali vládci města Pergam. Pozice státu také oslabovala nově vzniklá [[parthská říše]] rozkládající se na jihovýchod od [[Kaspické moře|Kaspického moře]]. Poslední část původního území říše, Sýrii, dobyli roku 63 př. n. l. [[Římané]].
Řádek 205 ⟶ 211:
=== Římská nadvláda ===
{{
[[Soubor:Статуя Адриана.jpg|
Od roku 146 př. n. l. byla makedonská i řecká území součástí římské říše a její vývoj se dotýkal také Řecka. Na příkaz římského vládce [[Caesar|Gaia Iulia Caesara]] byl znovu založen [[Korint]].<ref name="SikyonKorinth">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Papakyriakou/Anagnostou
Řádek 213 ⟶ 219:
| url = http://www.sikyon.com/Korinth/history_eg.html
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk = angličtina
| url archivu = https://web.archive.org/web/20090402025623/http://www.sikyon.com/Korinth/history_eg.html
}} </ref> Od vlády jeho adoptivního syna [[Augustus|Octaviána]] se tehdejší systém římské vlády nazývá ''[[principát]]''. Roku 67 osvobodil císař [[Nero]] řecké obyvatelstvo od daní a opět vyhlásil „svobodu“ Řeků.<ref name="hrad70">Hradečný, str. 70</ref> Císař [[Vespasianus]] ale o pár let později tyto výsady zrušil a ponechal je pouze řeckým [[lékařství|lékařům]], [[gramatika|gramatikům]] a [[rétorika|rétorům]].<ref name="hrad70"/>▼
| datum archivace = 2009-04-02
| nedostupné = ano
▲}}
Zejména o rozkvět [[Starověké Athény|Athén]] se zasloužil císař [[Hadrianus|Hadrián]], který město rozšířil a nechal zde vybudovat množství nových [[antický chrám|chrámů]]. S dalším vývojem říše ale, podobně jako v jejích jiných částech, došlo k nárůstu chudého obyvatelstva ve městech, které se dožadovalo levného obilí a zajištění zábavy. Po značnou část 3. století ohrožovaly Řecko nepřátelské vpády nájezdníků [[Dákové|dáckého]] a [[Germáni|germánského]] původu. Úpadek říše zastavil až císař [[Diocletianus|Dioklecián]] zavedením nového správního systému – ''[[dominát]]u''.
Řádek 226 ⟶ 235:
=== Kulturní vývoj starověkého Řecka ===
{{Viz též|Antická filozofie}}
[[Soubor:Sanzio 01 Plato Aristotle.jpg|
==== Temné a archaické období ====
Hospodářský rozkvět Řecka umožnil další vývoj i v umění, architektuře a literatuře. V polovině 8. století př. n. l. dochází k vytvoření dvou [[epos]]ů ''[[Ilias|Illiady]]'' a ''[[Odysseia|Odysseie]]'', jejichž autorem je řecký básník [[Homér]]. Obě díla měla velký vliv na pozdější evropskou kulturu, pro mnohé umělce se během historie stávala zdrojem inspirací a v době helénské epochy patřila k nejčtenějším literárním dílům.<ref name="hrad23">Hradečný, str. 23</ref>
V tomto období dochází k výstavbě velkého množství chrámů ([[Samos]], [[Athény]], [[Delfy]], [[Korint]] a další).<ref name="hrad32">Hradečný, str. 32</ref> Rozvoj malířství je zřejmý v keramice, kde se místo geometrického stylu užívají prvky používané na [[Blízký východ|Předním východě]] (ptáci, sfingy, lvi). Od 6. století př. n. l. již výtvory označovali umělci svými jmény. Tématem maleb jsou v této době výjevy ze života nejvyšších vrstev. Dochází také k dotvoření řeckého [[Pantheon|panteonu]].
V literatuře se rozvíjí [[Lyrická poezie|lyrika]], během této epochy tvoří básník [[Alkaios z Mytiléné|Alkaios]] a básnířka [[Sapfó]]. Dále se šíří i próza, podobně jako lyrika původně pouze ústním podáním, později v psané podobě. Významným autorem prózy je v této době zejména [[Ezop]]. Dalšími význačnými kulturními osobnostmi této doby jsou také [[Solón]], [[Thalés z Milétu]], [[Pythagoras]], [[Xenofanés]] a [[Hérakleitos|Hérakleitos z Efesu]].
Řádek 238 ⟶ 247:
==== Klasické období ====
[[Soubor:Olympia-ZeusTempelRestoration.jpg|
Během klasického období dochází k vytvoření množství vynikajících děl v architektuře, literatuře, umění i v jiných oblastech. Jedněmi z význačnějších památek jsou například [[Diův chrám|Diův chrám v Olympii]] a athénský [[Parthenón]]. Hlavní zásluhu na výzdobě těchto dvou staveb měl sochař [[Feidiás]], jemuž se podařilo vytvořit monumentální sochy Dia a Athény. Mezi další známé stavby patří zejména [[Artemidin chrám v Efesu]] a [[Mauzoleum v Halikarnassu|Maussoleion]] v [[Bodrum|Halikarnassu]].
Ze sborového zpěvu se v 6. století př. n. l. vyvinulo [[divadlo]]. S dramatickou tvorbou je spojen [[Aischylos]] ([[tragédie|tragická]] [[trilogie]] ''[[Oresteia]]''), [[Sofoklés]] (zavedl princip ''[[deus ex machina]]'' – překvapivé rozuzlení děje za pomoci božího zásahu; mezi jeho díla patří ''[[Král Oidipus]]'' a dále ''[[Antigona]]'') a [[Eurípidés]] (z jeho děl například ''[[Médeia]]'', ''[[Ífigeneia]]'', ''[[Andromaché]]''). Dodnes známým tvůrcem komedií je [[Aristofanés]] (hry ''[[Jezdci (divadelní hra)|Jezdci]]'', ''[[Oblaka (divaedlní hra)|Oblaka]]'', ''[[Mír (divadelní hra)|Mír]]'' a další).
[[Historiografie|Historiografickými]] díly jsou proslulí [[Hérodotos]] z Halikarnassu a [[Thúkydidés]], který se ve svých dílech snažil i o vylíčení příčin a význam událostí.<ref name="hrad47">Hradečný, str. 47</ref> Dalším známým historikem je Xenofón, autor ''Anabasis'' a ''O Kýrově výchově''. Rozvíjelo se i řečnictví (rétorika) – mezi nejproslulejší řečníky patří [[Démosthenés]], odpůrce krále Filipa Makedonského.
V [[lékařství]] dochází k vývoji především v souvislosti s [[Hippokratés|Hippokratem z Kóu]]. Odmítl vliv nadpřirozených sil a snažil se vyléčit pacienta na základě pozorování příznaků a prostředí, v němž jeho [[pacient]] žil. S jeho jménem je spjatá i [[Hippokratova přísaha|přísaha]] o péči podle svého nejlepšího svědomí a o odmítnutí čehokoliv, co by mohlo pacientovi uškodit.<ref name="hrad50">Hradečný, str. 50</ref>
Velkého rozkvětu dosáhla v klasickém období filozofie. Krom ''[[sofisté|sofistů]]'' (učitelů moudrosti<ref name="hrad48">Hradečný, str. 48</ref>) jsou známi zejména [[Sókratés]], [[Platón]] a také [[Aristotelés]], který svými pracemi utvořil základy [[logika|logiky]].<ref name="hrad50" /> Mimoto se zabýval i [[fyzika|fyzikou]], [[zoologie|zoologií]] či [[etika|etikou]].
==== Helénistické a římské období ====
[[Soubor:Greek Marble Statue of Aphrodite Anadyomene (Hair-Binding).jpg|
V [[helénismus|helénistickém]] období, kdy se navzájem ovlivňovala řecká a orientální kultura, nadále docházelo k vývoji v mnoha uměleckých oborech. Například v sochařství se projevuje značný [[realismus]] až [[naturalismus]], v literatuře vzniká nový literární žánr – [[román]]. V malířství se objevují scény ze života i mytologie. Další rozvoj nastává i ve vědách, básnické tvorbě a filozofii. Vlivem větší interakce s orientem přejímají Řekové některá nová božstva z východních zemí (Egypt, Sýrie a další). V letech římské nadvlády řečtina nadále i přes sílící vliv latiny byla nadále ''[[lingua franca]]'' (řeč používaná při jednáních mezi osobami různého původu a jazyka). Římští císaři doplňovali své výnosy řeckým překladem.<ref name="hrad72">Hradečný, str. 72</ref>
Významnými kulturními centry se stávala sídelní města helénistických vládců, kteří se je snažili kulturně povznést. Byly stavěny paláce, chrámy, knihovny a kromě jiných i divadla. Z helénistických středisek je známá zejména egyptská [[Alexandrie]], v níž byla vybudována [[Alexandrijská knihovna|rozsáhlá knihovna]] v rámci vědeckého ústavu [[
V době římské se literatura zaměřovala zejména na historii a geografii. Dále byl oblíbený milostný nebo dobrodružný román. Ve filozofii se vyvíjí nový směr hlásící se k Platónovu učení, [[novoplatonismus]]. Během prvních století se začíná v římské říši šířit [[křesťanství]]. Významným počinem v rámci řecké i křesťanské kultury je řecky psaný [[Nový zákon]] vznikající zhruba od 70 let 1. století.
Řádek 261 ⟶ 270:
=== Východořímská říše ===
{{
[[Soubor:Justinian mosaik ravenna.jpg|
Roku [[330]] přenesl římský císař [[Konstantin I. Veliký]] své sídlo do nově založeného města na [[Bospor]]u – [[Konstantinopol]]e. Toto město mělo zásadní strategický význam, umožňovalo lepší správu celé říše a kontrolovalo některé důležité obchodní cesty.<ref name="zast20">*{{Citace monografie
| příjmení = Zástěrová
Řádek 275 ⟶ 284:
| poznámka = dále jen [Zástěrová]
| isbn = 80-200-0454-8
}}</ref> Během následujících desítek let se v římské říši postupně upevňovalo Konstantinem zavedené [[křesťanství]], které posléze triumfovalo za vlády [[Theodosius I.|Theodosia I.]], kdy bylo učiněno státním náboženstvím. Theodosius byl poslední císař, v jehož rukou spočívala vláda nad celou [[Římská říše|říší]]. Poté bylo císařství rozděleno na dvě části mezi Theodosiova syna [[Arcadius|Arcadia]] a [[Honorius (císař)|Honoria]]. Arcadiova východní část se posléze ukázala jako životaschopnější, navíc nebyla tolik zasažena hospodářskou recesí a germánské kmeny mohly na území Byzance pronikat pouze na Balkáně.
Největší územního a mocenského rozsahu dosáhla Východořímská říše za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]] v letech 527 až 565. Justiniánovi generálové [[Belisar]] a [[Narses]] dobyli pro říši některá západní území. Císař musel čelit během období své vlády zejména [[povstání Níká]], při kterém zahynulo v Konstantinopoli přes 30 000 lidí,<ref name="hrad93">Hradečný, str. 93</ref> a bojům se [[sásánovci|sásánovskou]] [[Írán|Persií]], která vážně ohrožovala postavení Východořímské říše v jejích východních provinciích. Po Justiniánově smrti ovšem říše opět o některé části zase přišla – do Itálie pronikli [[Langobardi]] a zmocnili se převážné části Apeninského poloostrova. Byla ztracena také území v jižní části Španělska.
Řádek 282 ⟶ 291:
=== Mocenský úpadek a vnitropolitická krize ===
{{
[[Soubor:Byzantine Empire.png|
V 7. století se vytvořilo nové monoteistické náboženství zvané ''[[Islám]]''. Jeho prorok, [[Mohamed]], sjednotil pod svou vládou většinu Arabského poloostrova. Za Mohamedových nástupců, [[Chalífát|chalífů]], začala razantní expanze do sousedních zemí – Byzance a Persie. Zatímco [[Sásánovci|Sasánovská říše]] byla během několika let zcela dobyta vojsky arabského chalífátu, Byzanc dokázala uhájit proti [[Slované|Slovanům]] a [[Arabové|Arabům]] alespoň některé části svého území. Těmi byly Malá Asie, jih Peloponésu, okolí Soluně a území Thrákie, dále pak některé ostrovy ve Středozemním moři.
[[Soubor:ByzantineEmpire717AD.png|
Vnější ohrožení vedlo k militarizaci správy a k formaci nového správního systému zvaného [[thema]]ta.<ref>Zástěrová, str. 93, 95</ref> V thematech se soustředila administrativa i vojsko do rukou jednoho správce – ''stratéga''. V každém thematu byli usazeni vojáci, kteří zde obdělávali půdu a měli povinnost bránit zemi v případě ohrožení cizími vojsky. Proměňovala se také byzantská města. Krom několika výjimek se zredukovala na menší opevněná sídla (zvaná ''castra'') umožňující ochranu v případě nepřátelských kořistnických nájezdů, které se na konci 7. a během 8. století často opakovaly. Spolu s arabskou expanzí došlo i k většímu prosazení řečtiny na úkor latiny, která nakonec byla v 7. století vytlačena.<ref name="zast93" />
Pravděpodobně snaha o konsolidaci říše a kontakt s [[Arabové|Araby]] a [[Židé|Židy]], kteří uctívání ikon neprovozovali, dalo vzniknout teologickým sporům o to, do jaké míry uctívat čí vzdávat chválu [[ikona|ikonám]],<ref name="pidr65">{{Citace monografie
| příjmení = Drška
| jméno = Václav
| příjmení2 = Picková
| jméno2 = Dana
| rok = 2004
Řádek 301 ⟶ 310:
| poznámka = dále jen [Picková, Drška]
| isbn = 80-86493-113
}}</ref> tedy obrazům světců. Pozice obou stran (obrazoborců neboli [[Obrazoborectví|ikonoklastů]], jenž proti obrazům vystupovali, a [[ikonodulie|ikonodulů]], kteří naopak ikony uctívali) se měnily podle toho, jaký císař preferoval to které učení. Celý problém se vyřešil v době vlády [[Amorejská dynastie|Amorejské dynastie]], kdy se natrvalo upevnil v pravoslavné církvi zvyk uctívání ikon. Spor měl však i důsledky zahraničněpolitické – západní klérus se nepřiklonil ani na jednu stranu<ref name="zast121">Zástěrová, str. 121</ref> a vnímal ikony pouze jako pedagogickou pomůcku pro tehdy nevzdělané západní obyvatelstvo.<ref name="zast121" /> Neschopnost ochránit papeže proti Langobardům vedla [[Papežská kurie|kurii]] ke spojenectví s [[Franská říše|franskými majordomy]] a posléze s králi. Důsledkem tohoto spojenectví byl [[Karel Veliký]] korunován roku [[800]] na římského císaře, čímž došlo k popření byzantského nároku na světovládu. Aby se Karel s Byzantskou říší usmířil, daroval císařům město [[Benátky]] s okolím. Výměnou za to mu byl přiznán titul ''basileos'' (na rozdíl od [[seznam byzantských císařů|byzantských císařů]], kteří měli titul ''basileos tón Rhómaión'', tedy císař Římanů).<ref name="zast128">Zástěrová, str. 128</ref>
Od 8. století se přes předchozí porážky Byzanc hospodářsky zotavuje a za vlády [[Makedonská dynastie (Byzanc)|Makedonské dynastie]] dochází k získání dříve ztracených území.
=== Obnovení byzantských pozic a úpadek v 11. století ===
{{
[[Soubor:Map_of_the_Byzantine_Empire,_1025_AD.PNG|
Za vlády [[Makedonská dynastie (Byzanc)|Makedonské dynastie]] (867–1056) došlo k novému kulturnímu, hospodářskému i mocenskému rozmachu Byzantské říše. Říše přešla do ofenzívy, na východě byla během 10. a 11. století postupně dobyta [[Arménie]] a severní [[Mezopotámie]]. To bylo umožněno zejména díky rozkladu moci v islámské říši, [[chalífát]]u. Po původní dynastii [[Umajjovci|Umajjovců]] zde nastoupil rod [[Abbásovci|Abbásovců]]. Od 10. století moc centrální správy upadala a chalífát se postupem času rozpadl na řadu menších států. To umožnilo Byzanci nový postup také do [[Sýrie]], kde byla dobyta [[Antiochie]], sídlo jednoho z křesťanských [[patriarcha|patriarchů]]. Podobný vývoj nastal i na Balkánském poloostrově. Zde se již v 7. století vytvořil stát, který po dlouhou dobu zápasil s Byzancí o dominantní postavení – [[bulharská říše]]. Přes značný mocenský a hospodářský rozkvět byla [[první bulharská říše]] roku 1018 znovu připojena k Byzantské říši. Říše dále rozšiřovala svůj vliv také pomocí [[misie|misií]], a to zejména v jihovýchodní a východní Evropě.
Byzanc posílila svou pozici i ve
[[Soubor:Lebedev Svyatoslavs meeting with Emperor John.jpg|
Již od 8. století začala narůstat rivalita mezi [[papež]]ským stolcem a konstantinopolským patriarchou, mimo to se stále více vzdalovaly [[pravoslaví|řecká]] a [[Římskokatolická církev|latinská církev]],<ref name="zast222">Zástěrová, str. 222</ref> což někdy vedlo ke vzájemným nepochopením a spolu s tím vznikajícím konfliktům. Celý tento vývoj byl dovršen roku [[1054]], kdy došlo k takzvanému [[Velké schizma|Velkému schizma]] a k definitivní odluce obou církví. Přes pozdější snahu již nikdy nedošlo k obnovení církevní jednoty a přestože později byla oficiálně uzavřena v 15. století mezi oběma církvemi [[Florentská unie]], většina byzantské populace jí nikdy nepřijala.<ref name="zast331">Zástěrová, str. 331</ref>
Řádek 321 ⟶ 330:
=== Období křížových výprav ===
{{Podrobně|Byzantská říše v době Komnenovců}}
{{
[[Soubor:Peter the Hermit 2.jpg|
Za vlády tří panovníků z rodu [[Komnenovci|Komnenovců]] (v letech [[1081]] až [[1180]]) [[Alexios I. Komnenos|Alexia]], [[Jan II. Komnenos|Jana II.]] a [[Manuel I. Komnenos|Manuela]] se Byzantská říše částečně vzpamatovala ze ztráty Malé Asie, dobyla zpět některé dříve ztracené pozice a znovu získala vlivné postavení. Za Komnenovců se již plně ujal nový společenský systém držby půdy výměnou za vojenskou službu, tedy [[pronie]].
Původně na podporu Byzance byly v západní Evropě uspořádány [[křížové výpravy]]. [[První křížová výprava|První]] z nich vedla k vytvoření [[Jeruzalémské království|Jeruzalémského království]] a dalších [[Křižácké státy|křižáckých států]] v [[Levanta|Levantě]], druhé dvě již nebyly tak úspěšné a nepodařilo se získat významnějších územních zisků.<ref>Zástěrová, str. 258, 260</ref>
Řádek 331 ⟶ 340:
=== Čtvrtá křížová výprava a latinské císařství ===
{{Podrobně|Čtvrtá křížová výprava}}
{{
[[Soubor:Eugène Ferdinand Victor Delacroix 012.jpg|
Katastrofou se pro Byzantskou říši stala čtvrtá křížová výprava původně směřující do [[Egypt]]a. U města [[Zadar]], které účastníci výpravy dobyli, se výprava stočila na Konstantinopol, aby zde dosadila zpět na trůn svrženého císaře [[Izák II. Angelos|Izáka II. Angela]] a jeho syna [[Alexios IV. Angelos|Alexia]]. Alexios slíbil křižákům za odměnu značnou částku ve zlatě a podporu jejich dalšího tažení. Křižákům se skutečně podařilo dosadit zpět na trůn oba Angelovce, ovšem byzantská pokladna zela prázdnotou. Alexios se tedy musel uchýlit k vybrání nových daní a dalším nepopulárním opatřením. To vedlo ke vzpouře, která Alexia svrhla. Převrat posloužil křižákům jako záminka k útoku na město. Jejich úsilí bylo posléze korunováno úspěchem – 12. dubna [[1204]] [[Obléhání Konstantinopole (1204)|bylo město dobyto]]. Následovalo tři dny trvající plenění, při kterém bylo ztraceno velké množství památek. Celková hodnota nakradených cenností přesahovala podle odhadů 400 000 stříbrných marek.<ref name="hroch234">{{
| jméno =
| příjmení =
| odkaz na autora = Věra Hrochová
| titul = Křižáci v Levantě
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok =
| strany =
| poznámky = [dále jen Hrochová]
}}</ref> Dobyté území bylo poté rozděleno mezi křižáky a v Konstantinopoli vyhlásili účastníci výpravy [[Latinské císařství]]. Dalšími nově vzniklými státy bylo Soluňské království, Athénské vévodství a další panství. Značná část původního byzantského území připadla Benátčanům, mimo jiné i ostrov [[Kréta]]. Latinské císařství však nedokázalo v bojích s okolními státy obstát, postupně upadalo a roku [[1261]] byla Konstantinopol znovu získána nikájským císařem [[Michael VIII. Palaiologos|Michaelem VIII. Palaiologem]].
Řádek 349 ⟶ 359:
=== Řecké nástupnické státy a obnovení Byzantské říše ===
{{
[[Soubor:Michael VIII Palaiologos (head).jpg|
Některé části Byzantské říše zůstaly pod vládou řeckých vládců. Nejúspěšnějším nástupnickým státem bylo [[Nikájské císařství]] s hlavním městem Níkaiou v Malé Asii, kam utekli členové byzantské aristokracie a vyššího pravoslavného kléru. Zdejší panovníci z rodu [[Laskarisové|Laskaridů]] prováděli úspěšnou hospodářskou politiku a pomalu začali dobývat zpět některá ztracená území. Za nově nastoupivší dynastie Palaiologů byla dobyta [[Konstantinopol]] a zakladatel dynastie [[Michael VIII. Palaiologos]] se roku [[1261]] stal císařem obnovené Byzantské říše.
Druhým řeckým nástupnickým státem byl [[Epirský despotát]]. Tento stát se nacházel na území dnešní západní [[Thessálie]] a jižní [[Albánie]]. Zdejší vládcům se podařilo načas dobýt Soluň, avšak postupně nastal v tomto státě úpadek panovnické moci.<ref>Zástěrová, str. 290, 291</ref> Od čtyřicátých let 13. století zde nikájští a posléze byzantští císaři začali opět prosazovat svůj vliv.<ref name="zast291">Zástěrová, str. 291</ref>
Řádek 358 ⟶ 368:
=== Poslední etapa Byzance za vlády Palaiologů ===
Dynastie Palaiologů se stala posledním vládnoucím rodem v říši. Během 14. století obnovená říše upadala. Moc panovníků byla omezována vlivnými pozemkovými magnáty a vzájemnými konflikty a spory o moc. Do hospodářství země stále více pronikaly námořní republiky Benátky a Janov, které si často výměnou za pomoc nechávaly udělovat významná obchodní privilegia.<ref name="zast317">Zástěrová, str. 317</ref> Na rozdíl od západní Evropy v Byzanci nedošlo k rozvoji [[měšťanstvo|měšťanstva]], protože důležité městské úřady měly v rukou členové pozemkové aristokracie.
[[Soubor:Byzanc 1400.png|
Od počátku 14. století začaly ohrožovat Byzanc [[Osmanská říše|osmanští]] [[Turkové]], kteří již roku [[1352]] získali území na evropské půdě. Jak sílilo osmanské nebezpečí, byzantští císaři stále více snažili o zprostředkování dohody se západem a o uzavření církevní unie, čímž by se zajistila případná pomoc západního křesťanstva. Přestože unie nakonec bylo roku [[1439]] dosaženo, většina byzantského obyvatelstva ji nikdy nepřijala a všechny pokusy o záchranu Byzance, zahrnující v této době pouze území v blízkosti Konstantinopole a [[Morejský despotát]] na [[Peloponés|Peloponéském poloostrově]], vyšly naprázdno.
Roku 1453 začala vojska osmanského sultána [[Mehmed II.|Mehmeda II.]] obléhat Konstantinopol. Přes hrdinný odpor obránců pod vedením posledního císaře [[Konstantin XI. Dragases|Konstantina XI.]] byla obrana proražena a nepřátelská vojska vtrhla do města, kde po tři dny loupila. Mehmed II. vstoupil do města jako vítěz, což později popsal historik Kritobulos slovy:
{{Citát|Když sultán Mehmed viděl, že palisády a poškozené hradby jsou bez posádky a už nemají obránce, [...] hlasitě vykřikl: „Přátelé, město je naše, už je opravdu naše!“ A bylo dobyto město Konstantinopole za vlády Konstantina, sedmého z rodu Palaiologů, 29. května podle řeckého kalendáře, 6961 od počátku světa a 1124 let po jeho založení a osídlení.|Kritobulos<ref name="hrad229">Hradečný, str. 229</ref>|200}}
Řádek 372 ⟶ 382:
{{Podrobně|Byzantská kultura}}
Byzantská kultura vycházela po dobu své existence ze dvou základních zdrojů – [[křesťanství|křesťanské]] tradice a řecké antické civilizace. Neschopnost dosáhnout syntézy těchto dvou prvků měla za následek, že v tvorbě chyběla snaha o nové originální postupy.{{Doplňte zdroj}}
Jednou z významných součástí literární tvorby byla [[historiografie]]. Tou se zabývali například [[Prokopios z Kaisareie]], učený císař [[Konstantin VII. Porfyrogennetos]] a [[Anna Komnéna]]. Z teologicky zaměřené literatury vynikají kappadočtí otcové [[Basileios Veliký]], [[Řehoř z Nyssy|Grégorios z Nyssy]] a [[Řehoř z Nazianzu|Grégorios z Nazianzu]].
Od úpadku během [[islámská expanze|arabské expanze]] a období [[obrazoborectví]] (z tohoto období je známo například dílo [[Jan z Damašku|Jana z Damašku]]) dochází k opětovné obnově kulturního během [[Makedonská renesance|Makedonské]] a později také [[Komnenovská renesance|Komnenovské renesance]]. Během [[Palaiologovská renesance|palaiologovského období]] se hlavní spory vedou mezi přívrženci [[humanismus|humanismu]] a racionalismu a mezi skupinami vyznávajícími [[hésychasmus]], mystické teologické hnutí. Vítězství hésychasmu v Byzanci bylo dalším z důvodů emigrace vzdělanců do západní Evropy.
Byzanc také kulturně ovlivňovala okolní, zejména [[Slované|slovanské]], národy, a to prostřednictvím [[misie|misií]]. S tímto úsilím jsou spjati například [[Cyril a Metoděj|Konstantin a Metoděj]], kteří se zasloužili o [[christianizace|christianizaci]] [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]]. Dále do oblasti vlivu byzantské [[pravoslaví|pravoslavné]] církve patřilo [[Bulharsko]], částečně [[Srbsko]] a zejména pak [[Kyjevská Rus]].
Za vlády císaře Justinána došlo k prosazení nového architektonického stylu. Nejznámější stavbou této architektury je [[Hagia Sofia]], postavená v roce 537.
Řádek 385 ⟶ 395:
== Nadvláda Turků ==
{{
=== Dobytí Řecka a Trapezuntu ===
{{
[[Soubor:Despotate of Morea 1450.svg|
Po pádu [[Konstantinopol]]e se po několik let udržely dva řecké státní útvary – [[Trapezuntské císařství]] a [[Morejský despotát]]. V obou případech zde vládli dědicové některého z významných byzantských rodů. Vzhledem k odlišnému historickému vývoji mezi těmito dvěma státy panovaly určité rozdíly – zatímco Morejský despotát byl formálně až do 15. století součástí [[Byzantská říše|Byzantské říše]], zatímco Trapezuntské císařství vystupovalo jako nezávislý stát.
Trapezuntské císařství vzniklo po [[čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravě]] v oblasti kolem dnešního města [[Trabzon]] (dříve ''Trapezunt'' či ''Trebizond''). Postupem času se zde utvořila silná obchodnicko-řemeslnická vrstva a císařství se později svojí strukturou spíše podobalo italským republikám. Tento stát byl dobyt Osmany roku [[1461]].
Druhým státním celkem byl Morejský despotát, který vznikl na Peloponéském poloostrově na území získaném od Achájského knížectví. Sídlením městem morejských vládců byla [[Mystra]] a po větší dobu zde vládli [[Palaiologové]], úspěšně toto území spravoval například [[Konstantin XI. Dragases|Konstantin XI.]] spolu se svými bratry. Ti zde zůstali i po odchodu Konstantina do hlavního města. Roku [[1460]] se Morejský despotát stal součástí [[Osmanská říše|Osmanské říše]].
=== Vývoj na územích pod kontrolou Osmanské říše ===
[[Soubor:Greek Janissaries - Greek youths who are being converted to Islam - Young Greeks at the Mosque - oil painting on canvas - Jean Léon Gérôme - 1865.JPG|
Během 15. století se Osmanské říši podařilo získat většinu oblastí obývaných [[Řekové|Řeky]]. Pouze [[Kréta]], [[Jónské ostrovy (souostroví)|Jónské ostrovy]] a [[Kypr]] zůstaly v křesťanských rukách a zejména Kréta se později stala centrem řeckého kulturního života. Na území pod vládou Osmanů se utvořil správní systém převzatý z konceptu byzantských [[pronie|pronií]] – ''[[timar]]'', v němž byla část země dočasně svěřena jedinci výměnou za vojenskou službu. Držitelé této půdy se nazývali [[Sipahí]]jové. Takový systém přebírání práva vybírat daň ale postupem času napomáhal šíření korupce.<ref name="hrad233">Hradečný, str. 233</ref>
Všichni [[pravoslaví|pravoslavní]] křesťané byli začleněni do systému takzvaného ''[[millet]]u'', tedy skupiny obyvatel vyznávajících stejnou víru. To paradoxně přispělo k zvýšení vlivu [[konstantinopolský patriarchát|konstantinopolského patriarchy]], protože některé církevní dosud samostatné správní jednotky byly zrušeny a podřízeny pravomoci patriarchátu. Kontinuitu pravoslavné tradice zajišťovaly [[klášter]]y, které se i po pádu Konstantinopole zachovaly na mnoha řeckých územích. Nevýhodou příslušenství ke křesťanskému náboženství byla zvláštní daň a také násilný odchod křesťanských chlapců na převýchovu. Tito chlapci mimo jiné museli přijmout i islám a stali se součástí jedné z nejdůležitějších vojenských jednotek v zemi – [[Janičáři|janičářů]]. Daně a další povinnosti tak vedly některé obyvatele ke konverzi k [[islám]]u, která jim zajistila privilegovanější postavení.
Během několika desetiletí po pádu Konstantinopole se do města začali přesouvat příslušníci řemeslnických a obchodnických vrstev, ale i potomci některých aristokratických rodů.<ref name="hrad231">Hradečný, str. 231</ref> Ti se adaptovali na nové podmínky a začali sloužit například jako poradci a tajemníci sultánova dvora,<ref name="hrad232">Hradečný, str. 232</ref> jiní zase pronikli do obchodní sféry a stali se představiteli [[měšťanstvo|měšťanské vrstvy]].<ref name="hrad232" /> Začátkem 17. století se z tohoto prostředí vytváří nová elita řecké společnosti – [[fanarioti]].
[[Soubor:Armatolos-haag.jpg|
Horší postavení mělo venkovské obyvatelstvo. To bylo členěno do tří skupin – [[Zemědělec|rolníci]] s omezenou osobní svobodou (''rájové''), [[nevolnictví|nevolníci]] (''ortakci kul'') a [[Otrokářství|otroci]] (''kul'').<ref name="hrad235">Hradečný, str. 235</ref> Na základě postavení sedláka se různila i jeho práva a povinnosti. Snad již v pozdně byzantském období<ref name="hrad238">Hradečný, str. 238</ref> se začaly utvářet řecké samosprávné komunity (''kinotites''), jejíž společně ručili za vybranou daň. Vůdci obce byli zpravidla voleni na jeden rok a nazývali se ''démogeronté'', ''archonti'' či ''kodžabašijové''. Ti se většinou při řešení sporů opírali o byzantské právní předpisy či zvykové právo.<ref name="hrad238" />
Za osmanské nadvlády se na území Řecka vytvořily také dvě skupiny obyvatelstva nadále udržující vojenskou tradici. Těmi prvními byli [[kleftové]] – povětšinou zbojníci, v pozdějších dobách idealizovaní bojovníci proti osmanské moci. Na potlačení aktivit kleftů dal [[Murad II.]] založit oddíly [[armatolové|armatolů]], kteří měli proti horským zbojníkům bojovat. Ti se na druhou stranu často rekrutovali přímo z řad kleftů a ke zbojníkům přebíhali. Motivem takové dezerce byl buď nepravidelně vyplácený žold, nebo snaha o pomoc některé z křesťanských mocností v té chvíli válčící s Osmanskou říší.<ref name="hrad240">Hradečný, str. 240</ref>
=== Řecké komunity mimo území Osmanské říše ===
[[Soubor:StGeorge-ETzanes.jpg|
Od druhé poloviny 15. století byl kulturní vývoj řecké společnosti zásadně ovlivněn odchodem vzdělanců do exilu. Ti se uchylovali buď zejména do [[Itálie]], nebo na [[Chios]] a Krétu, které se stále ještě nacházely mimo vládu osmanských sultánů.
V Itálii také byly zakládány tiskárny na vydávání řecké literatury (krom antických autorů zde byli vydáváni i autoři z byzantského období). Zejména filologická a ediční činnost dosáhla mezi lety 1550 a 1700 vysoké kvality, protože ekonomicky se vzmáhající země, ve kterých se řecké diaspory nacházely, mohly pro řecké učence fungovat jako dostatečný zdroj příjmů.<ref name="hrad248">Hradečný, str. 248</ref> Přesto se však dobová řecká díla nemohla měřit s tehdejší evropskou literaturou.<ref name="hrad249">Hradečný, str. 249</ref>
Největším řeckým umělcem této epochy byl [[El Greco|Dominikos Theotokopulos]], známý pod španělským pseudonymem ''El Greco'' – ''Řek'', který působil na Krétě a později zejména ve španělském [[Toledo|Toledu]].
Řádek 420 ⟶ 430:
=== Vývoj osmanského státu do počátku 19. století ===
[[Soubor:OttomanEmpireIn1683.png|
Po dobytí Konstantinopole Osmanská říše nadále expandovala a posilovala svoji moc ve východním středomoří. V 16. století již pod její moc patřily [[Malá Asie]], [[Balkán|Balkánský poloostrov]], [[Uhersko|Uhry]], [[Palestina]], [[Sýrie]], [[Egypt]] a [[severní Afrika]]. Později došlo i na dobytí dvou velkých řeckých ostrovů, které se ještě nenacházely pod osmanskou nadvládou – [[Kypr]]u ([[1571]]) a [[Kréta|Kréty]] ([[1669]]). Osmanská říše však postupně svůj náskok před evropskými říšemi ztrácela. Jedním ze zlomových okamžiků střetu mezi Osmanskou říší a evropskými křesťanskými státy byla [[bitva u Lepanta]], ve které spojené armády protiosmanské koalice zahrnující mimo jiné [[Benátská republika|Benátky]] a [[habsburské Španělsko|Španělsko]], dosáhly nad osmanským námořnictvem vítězství. Další zlomovou epochou bylo dobytí Uher z rukou Osmanů v letech [[1683]] až [[1699]]. V této době se také podařilo Benátské republice na několik let ovládnout území [[Peloponés|Peloponéského poloostrova]].
V 18. století se oslabená říše začala decentralizovat a moc se stále více přesouvala do rukou místodržících jednotlivých provincií. Ve státě se začaly s jistým odstupem od evropských států prosazovat [[nacionalismus|nacionální]] ideje, vedoucí ve svém důsledku k postupné ztrátě dalších území v 19. a na počátku 20. století.
Řádek 427 ⟶ 437:
=== Fanarioti ===
{{Podrobně|Fanarioti}}
[[Soubor:NicolaeMavrocordat.gif|
Od [[17. století]] se začala v Osmanské říši prosazovat nová společenská vrstva převážně řeckého původu – [[fanarioti]]. Po úpadku [[Benátská republika|Benátské republiky]] přešel obchod ve východním [[středomoří]] do rukou Osmanů. Spolu s tím stoupla nutnost znát některý z evropských jazyků, zejména [[francouzština|francouzštinu]].<ref name="hrad253">Hradečný, str. 253</ref> Protože však [[islám]] zabraňoval učení cizích jazyků, stále častěji byli vybíráni do služeb sultanátu Řekové, starající se později mimo obchod i o finanční správu sultanátu. Mimo to se fanarioté prosadili i ve správě poloautonomních knížectví [[Moldavsko|Moldavska]] a [[Valašsko (Rumunsko)|Valašska]]. Cílem této nové společenské vrstvy bylo mimo jiné pozvednout řeckou vzdělanost, aby [[Řekové]] v intelektuální oblasti převýšili turecké obyvatelstvo. Jejich ideálem byl vznik turecko-řecké federace, určitý typ nadnárodního světovládného útvaru.<ref name="hrad253" /> Z tohoto důvodu se snažili i o vnitřní obrodu Osmanské říše a zároveň jí zachovávali věrnost.<ref name="hrad255">Hradečný, str. 255</ref>
=== Národní obrození v 18. století ===
[[Soubor:Serment Tsokos.jpg|
Od 70. let 18. století nastal v samotném Řecku i v zahraničí prudký intelektuální a kulturní rozvoj.<ref name="hrad269">Hradečný, str.269</ref> Byly zakládány nové řecké školy a akademie, vydávaly se první noviny a časopisy. [[Řečtina]] se stala jazykem obchodních kruhů na [[Balkán]]ě a v oblasti [[Sýrie]] a [[Palestina|Palestiny]]. Sama řecká kultura se stávala jednotícím faktorem křesťanských národů žijících na Balkáně pod nadvládou Osmanské říše, řecké školy navštěvovalo mnoho balkánských studentů neřeckého původu a do této integrace se většina z nich vědomě zapojovala. Zároveň docházelo k oslabování moci církve ve školství a řecká vzdělanost se tak otevírala západním myšlenkovým směrům.
V tomto kulturním a myšlenkovém vývoji se vytvořily dva názory na utváření budoucí řecké státnosti. První názor zastávali především Řekové v [[diaspora|diaspoře]], ovlivnění západním [[filhelénství]]m, politickým [[liberalismus|liberalismem]] a [[antiklerikalismus|antiklerikalismem]] a zaměřující se zejména na [[starověké Řecko|řeckou antickou tradici]]. Jejich cílem byla snaha o povznesení řeckého národa a případně vymanění řeckého národa z osmanského područí.<ref>Hradečný, str. 269, 270</ref> Oproti nim stáli příslušníci fanariotů a konstantinopolského patriarchátu prosazující vytvoření nového byzantského státu či transformaci Osmanské říše v řecký stát.<ref name="hrad270">Hradečný, str.270</ref> Střetávání těchto dvou názorů dosahovalo často i konfliktního charakteru. Naproti vzdělaným skupinám obyvatelstva stály lidové vrstvy chápající samy sebe nadále jako ''Romios'' či ''Romiosini'', spojeny místními a náboženskými vazbami.<ref name="hrad270" />
Spolu s tím vzrůstala nadále averze velké části řeckého obyvatelstva vůči osmanské nadvládě, způsobená především snahami sultanátu o [[islamizace|islamizaci]] potenciálně neloajálních poddaných, zahájení [[pogrom]]ů na Řeky v některých městech a celkově v diskriminaci řeckého etnika úředními orgány. Znepokojeni byli i [[fanarioti]], kteří museli na obsazování významných pozic ve státě vynakládat díky bující korupci stále vyšší částky. Stát často také příslušníkům této skupiny nedůvěřoval, takže mnozí fanarioté si nemohli být jisti svým předtím nabytým postavením. Opozice proti osmanské nadvládě se nejdříve formovala v cizích zemích, ale po porážce napoleonské Francie a restauraci Bourbonů se protiosmanská činnost přenášela do tajných spolků. Nejvýznamnějším z těchto spolků se stalo takzvané [[Filiki Eteria|Přátelské sdružení]] neboli ''Filiki Eteria'' zastupující rovnoměrně většinu vrstev obyvatelstva.<ref name="hrad276">Hradečný, str. 276</ref> Celý vývoj v řecké oblasti tak postupně spěl k ozbrojené [[Řecká válka za nezávislost|válce za nezávislost]].
Řádek 440 ⟶ 450:
=== Povstání ===
{{Podrobně|Řecká válka za nezávislost}}
[[Soubor:Vryzakis-Stratopedo_Karaiskaiki.jpg|
Samotné povstání v Řecku začalo v druhé polovině března 1821. Předtím však již vypuklo ozbrojené řecké povstání ve [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsku]] a [[Moldavsko|Moldavsku]]. To ale nezískalo na těchto územích podporu místního obyvatelstva a bylo během léta 1821 osmanskými jednotkami potlačeno. Naopak značných úspěchů dosáhlo ozbrojené vystoupení proti osmanské moci na [[Peloponés]]u, kde se pod řeckou kontrolu dostala většina poloostrova. Povstalci taktéž získali do roku [[1822]] opěrné body v pevninském Řecku – [[Athény|athénskou]] [[akropolis|akropoli]] a město Mesolongi. Zároveň se k povstání přidali i obyvatelé některých egejských ostrovů.
Celou válku od počátku provázely násilnosti na obou stranách. Již v dubnu 1821 byl oběšen konstantinopolský patriarcha a jeho osud následovalo několik biskupů, organizovaly se pogromy na pravoslavném obyvatelstvu, kterých se krom muslimů účastnili i katolíci a židé.<ref name="hrad284">Hradečný, str. 284</ref> Nejtragičtější osud postihl řecké obyvatelstvo ostrova [[Chios]]. V dubnu roku 1822 byli tamější obyvatelé řecké národnosti vyvražděni sultánskými jednotkami. Naproti tomu i řečtí povstalci se dopustili několika masakrů, zejména vyvraždění muslimského tureckého obyvatelstva Tripolitsy, správního centra Peloponéského poloostrova.<ref name="hrad284" /><ref name="Forbes81">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Forbes
| jméno = Nevill a kol
Řádek 449 ⟶ 459:
| url = http://www.gutenberg.org/files/11716/11716-8.txt
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk =
| stránky = 81
| poznámky = dále jen [Forbes]
}}</ref> Do října 1821 tak došlo k odstranění převážné většiny turecké muslimské populace na peloponéských územích.<ref name="hrad284" />
[[Soubor:Russians at navarino.jpg|
Řecká revoluce našla svůj ohlas také v zahraničí. Z evropských zemí a také z Ameriky začali putovat do osvobozené části Řecka dobrovolníci, aby pomohli Řekům v boji za samostatný stát. Krom toho vlivní [[filhelénství|filhelénové]] naléhali na vlády některých zemí, aby změnili vůči řecké revoluci svůj zpočátku odmítavý postoj. Krom velmocí si postup povstání komplikovali sami Řekové, pro které byla příznačná zejména nejednota. Přes pokusy vytvořit ústavu a vládu, která by byla respektována, nadále drželi moc v rukou členové regionálních vlád.<ref name="hrad287">Hradečný, str. 287</ref><ref name="Forbes84">Forbes, str. 84</ref> Vzájemné rozmíšky pokračovaly i během roku 1824, kdy proti povstalcům vystoupil na základě dohody se sultánem [[Muhammad Alí Paša|Muhammad Alí]], vládce v té době prakticky nezávislého [[Egypt]]a. Řekové svého nepřítele podcenili a utržili proti moderní egyptské armádě řadu porážek. Po srpnu [[1827]] tak pod kontrolou povstalců zůstala pouze jihozápadní část Peloponésu a některé blízké ostrovy.
Poté však zasáhly evropské velmoci. Návrhy na velmocenské zprostředkování nebyly přijaty ani osmanským sultánem, ani egyptským pašou. Na základě toho provedla roku 1827 spojená [[rusko]]-[[Francie|francouzsko]]-[[Království Velké Británie|britská]] flotila blokádu tureckých a egyptských lodí u řeckého pobřeží. Náhodný konflikt obou flotil pak přerostl v rozsáhlou námořní [[bitva u Navarina|bitvu u Navarina]] 20. října [[1827]], která skončila jasným vítězstvím koalice křesťanských velmocí. Osmanský sultán [[Mehmed II.]] nejevil po bitvě žádnou vůli k ústupkům, což vedlo k vyslání francouzského expedičního sboru na Peloponés a ruskému vyhlášení války Osmanské říši. Egyptské jednotky se posléze začaly z Řecka stahovat. Spolu s přesunutím osmanských vojsk na sever proti Rusku bylo umožněno zahájit novou ofenzívu na souši i na moři. Na základě jednání velmocí byl během roku 1830 oficiálně uznán řecký stát jakožto nezávislé království. Přes úspěch povstání bylo osvobozené řecké území ve stavu naprostého hospodářského rozvratu a chaosu, kde proti sobě nadále soupeřily politické frakce. K nápravě poměrů se již během roku 1827 zapojil do řeckých záležitostí příští vládce nového řeckého státu – [[hrabě]] [[Joannis Kapodistrias]].
Řádek 467 ⟶ 477:
=== Vytvoření řeckého státu ===
[[Soubor:Ioannis_Kapodistrias_(1776-1831).jpg|
Větší část existence řeckého státu během povstání provázela nejistá vnitropolitická situace. Přes pokusy vytvořit roku [[1822]] stát založený na dělbě [[zákonodárná moc|zákonodárné]], [[soudní moc|soudní]] a [[Výkonná moc|výkonné]] moci získala situace v Řecku v listopadu následujícího roku charakter občanské války mezi znesvářenými řeckými skupinami. Díky zásahu velmocí však řecký stát přežil protiútok osmanských a egyptských jednotek. Po ústupu těchto vojsk a znovuzískání ztracených pozic opět zavládly v Řecku chaos a [[anarchie]]. Do této situace zasáhl významný diplomat řeckého původu [[Joannis Kapodistrias]]. Po předchozí diplomatické a finanční<ref name="hrad294">Hradečný, str. 294</ref> přípravě přicestoval roku [[1828]] do Řecka, kde byl prohlášen prvním vládcem (''kyvernitem'') Řecka, a začal zde uplatňovat svou vizi nového řeckého státu. Jakožto zkušený diplomat a politik seznámený jak se západními způsoby vlády, tak s ruským [[absolutismus|absolutistickým]] státem, se snažil vytvořit [[centralizace|centralizovaný]] stát, který přetvoří řeckou společnost v moderní stát podobný státním útvarům [[západní Evropa|západní Evropy]].<ref name="hrad294" />
Zároveň se i snažil dosáhnout v zahraniční politice nových zisků. Mimo podpory kandidáta velmocí prince [[Leopold I. Belgický|Leopolda]] z rodu [[Sachsen-Koburg]] na post budoucího krále Řecka se pokusil i o další územní expanzi. Řecké jednotky tak znovu dobyly [[Athény]] a [[Mesolongi]]. Skrze omezené finanční prostředky podporoval hospodářství a vzdělání, vymýcením [[pirát]]ství se zasadil i o lepší situaci na pevnině a na moři.<ref name="hrad 295">Hradečný, str. 295</ref> Jeho rozhodnutí o pozastavení platnosti ústavy a také odmítavý postoj proti dosavadním vládnoucím třídám, jako byli [[fanarioti]], [[kodžabašiové]] a další, dal vzniknout nové skupině zvané Ústavní strana. Tento spolek působil jako protirežimní element, využívající nezdarů režimu a snažící se o snížení popularity Kapodistria jak u řecké veřejnosti, tak v očích velmocí.<ref>Hradečný, str. 296, 297</ref> Tomuto boji učinila konec až Kapodistriova smrt, když byl roku [[1831]] v [[Nauplios|Naupliu]] zavražděn, pravděpodobně z důvodu rodové msty.<ref name="hrad297">Hradečný, str. 297</ref> Jeho bratr [[Avgostinos Kapodistrias|Avgostinos]], kterého řecký senát zvolil za nového vládce Řecka, vládl pouze několik měsíců a byl svržen přívrženci Ústavní strany. Nato na řeckém území znovu vypukla občanská válka, způsobující hromadný exodus obyvatelstva do hor či do oblastí pod kontrolou Osmanské říše.<ref name="hrad298">Hradečný, str. 298</ref> Po dohodě velmocí se měl budoucím panovníkem Řecka stát syn bavorského krále [[Ota I. Řecký|Ota I.]] z rodu [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]]. Řečtí zástupci tento diktát i příslušníka cizí dynastie na místo řeckého krále přijali, doufajíce ve vyřešení špatné vnitropolitické situace.
Řádek 474 ⟶ 484:
=== Vláda Oty I. ===
{{Podrobně|Ota I. Řecký}}
[[Soubor:
Roku [[1833]] dorazil mladý král [[Ota I. Řecký|Ota I.]] do země. Vzhledem k tomu, že ještě nedosáhl plnoletosti, za něj vládla [[regent]]ská vláda, jejíž členové byli bez výjimky [[Bavoři|bavorského]] původu. Bavoři se začali uplatňovat i na dalších důležitých postech nového státu. Cílem režimu bylo, podobně jako za Kapodistria, centralizovat správu a omezit vliv tehdejších významných skupin řeckého obyvatelstva. Mezi opatření směřující ke stabilizaci vnitrostátní i zahraniční situace státu sloužilo krom budování úřednického aparátu i vytvoření pravidelné armády,<ref name="hrad301">Hradečný, str. 301</ref> odtržení církve řeckého státu od [[konstantinopolský patriarchát|konstantinopolského patriarchátu]],<ref name="hrad302">Hradečný, str. 302</ref> konfiskace značné části majetku tehdejších řeckých [[klášter]]ů<ref name="hrad303">Hradečný, str. 303</ref> či budování nové infrastruktury.<ref name="hrad304">Hradečný, str. 304</ref>
S vytvořením Řeckého království se konstituovaly i tři strany odrážející vliv evropských velmocí na řecký stát – ''anglická strana'' (vedená [[Alexandros Mavrokordatos|Alexandrem Mavrokordatem]]), ''ruská strana'' (v níž měl hlavní slovo [[Andreas Metaxas]]) a ''francouzská strana'' (v čele s [[Ioannis Kolettis|Ioannem Kolettem]]). Ty podrobovaly Otův režim značné kritice a předkládaly požadavky na [[liberalismus|liberalizaci]], řešení řecké národní otázky a obnovu vztahů s pravoslavnou církevní organizací v [[Konstantinopol]]i. Po neúspěšném pokusu o připojení dalších území k řeckému státu během východní krize v letech [[1839]] až [[1841]] se proti Otovi vytvořila široká opozice. Neúspěchy režimu byly umocněny také finanční krizí státu, kvůli kterým musela Otova vláda zavést nepopulární úsporná opatření. Poté, co řecký stát nebyl roku [[1843]] nadále schopen dostát svým finančním závazkům a byl nucen se podřídit podmínkám velmocí, vypukla v Řecku vzpoura mající za cíl zrušení [[absolutismus|absolutismu]], svolání shromáždění na vypracování ústavy a krom personálních výhod pro účastníky povstání i propuštění cizinců ze státních služeb.<ref name="hrad307">Hradečný, str. 307</ref>
[[Soubor:
Od 40. let začaly v Řecku převažovat konzervativní a militantní názory.<ref name="hrad308">Hradečný, str. 308</ref> Jedním z faktorů tohoto procesu bylo vypracování koncepce [[Velká myšlenka|Velké myšlenky]],<ref name="hrad309">Hradečný, str. 309</ref> jejíž cílem bylo vytvořit novodobou řeckou říši se sídlem v Konstantinopoli. Ze zahraničně politických důvodů byla tato koncepce podporována jak králem, tak i některými dalšími politiky, například vůdcem francouzské strany Ioannem Kolettem, který při svém vystoupení v národním shromáždění roku 1844 prohlásil:
{{Citát|Řecké království není Řeckem, ale jen jeho částí, nejmenší a nejchudší. [...] Jsou dvě velká centra helénství – Athény a Konstantinopol. Athény jsou pouze hlavním městem království, Konstantinopol je velké hlavní město, je radostí a nadějí všech Helénů.<ref name="hrad309" />||200}}
V souvislosti s tím se Ota pokoušel o další územní zisky ve prospěch řeckého státu. Díky tomu se začaly zlepšovat vztahy zejména s [[Ruské impérium|Ruským impériem]]. Během [[krymská válka|krymské války]] se tak Ota odhodlal k provádění záškodnických akcí na tureckém území, avšak Velká Británie a Francie aktivní zapojení Řecka do války překazily. Neschopnost dosáhnout zahraničněpolitických úspěchů vedl k opětovnému poklesu Otovy popularity. Mimo to se po skončení války nezlepšily ani vztahy se západními mocnostmi. Pokračující nespokojenost s režimem nakonec roku [[1862]] vyústila ve svržení [[Wittelsbachové|Wittelsbachů]] a nastolení nové dynastie – [[Oldenburkové|Glücksburgů]].
=== Glücksburská dynastie ===
[[Soubor:KingGeorgeIofGreece1864.jpg|
Situace po Otově svržení v mnohém připomínala stav země po vraždě Ioanna Kapodistria. Země se opět dostala do občanské války. V dané chvíli značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastolením příslušníka britské panovnické dynastie. To mohlo způsobit změnu orientace [[Království Velké Británie|Velké Británie]] v zahraniční politice ve prospěch [[Řecko|Řecka]] a také předání [[Jónské ostrovy (souostroví)|Jónských ostrovů]], které byly pod kontrolou Británie od počátku 19. století, řeckému státu. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem k oslabení [[Druhé Francouzské císařství|francouzského císařství]] i [[Ruské impérium|ruské říše]] v oblasti východního Středomoří byl vybrán probritský kandidát<ref name="hrad315">Hradečný, str. 315</ref>, syn budoucího dánského krále [[Kristián IX.|Kristiána IX.]] Wilhelm Christian Ferdinand Adolf z rodu [[Oldenburkové|Glücksburgů]]. Při korunovaci přijal jméno [[Jiří I. Řecký|Jiří I.]] Británie jakožto důkaz dobré vůle poté roku [[1864]] předala Jónské ostrovy Řeckému království.
Následný politický vývoj se vyznačoval značnou politickou nestabilitou. Politické strany měly podobu uskupení kolem určitých osobností a tato uskupení se navíc často proměňovala.<ref name="hrad317">Hradečný, str. 317</ref> Na vině byl krom toho i samotný král, který se pokoušel zasahovat do státních záležitostí. O nápravu špatné situace se pokoušel zhruba od roku [[1874]] politik [[Charilaos Trikupis]] cestou reforem a očištění státního aparátu od klientelismu a korupce. S tímto cílem založil také ''Moderní stranu''. Během svých funkčních období v pozici předsedy vlády reorganizoval státnictví a správu, pozměnil volební systém a mimo jiné se zasloužil o zpřehlednění politického spektra. Za jeho působení se postupně utvořily dvě velké politické strany – soupeřem ''Moderní strany'' se stala ''Národní strana'', ve které měl od poloviny 80. let hlavní slovo [[Theodoros Dilijannis]], Trikupisův rival a politik populistického ražení.<ref name="hrad318">Hradečný, str. 318</ref>
Cílem Trikupise bylo modernizování celého státu a poté uskutečnění plánu územní expanze na základě [[Velká myšlenka|Velké myšlenky]].<ref name="hrad320">Hradečný, str. 320</ref> Krom finančních obtíží však postup hatily i pokusy [[Slované|slovanských]] národností osvobodit se z osmanského područí, rivalem Řecku se stalo zejména [[Bulharsko]], které již od roku [[1876]] začalo částečně provádět svojí vlastní politiku, přestože bylo formálně [[autonomie|autonomní]] součástí osmanské říše. Zápolení mezi Řeckem a Bulharskem probíhalo zejména v [[Makedonie (region)|Makedonii]], kde oba státy podporovaly zakládání škol a získávání často národně nevyhraněného obyvatelstva na svojí stranu. Špatná sociální situace některých částí obyvatelstva a neúspěchy v zahraniční politice (zejména nepříliš úspěšná řecko-turecká válka z roku [[1897]]) vedly roku [[1909]] k vypuknutí [[revoluce Gudi]] a k posléze k pozvání významného krétského politika k příjezdu do Řecka – [[Eleftherios Venizelos|Eleftheria Venizela]]. Jeho příchod znamenal počátek nové etapy v historii řeckého státu.
=== Nástup Venizela a balkánské války ===
{{
[[Soubor:Balkan Wars Boundaries.jpg|
Po svém nástupu do úřadu ministerského předsedy a získání většiny v parlamentu nastolil Venizeos reformní kurs, který se projevil mimo jiné v přepracování ústavy a vydání přes tři sta nových zákonů.<ref name="hrad366">Hradečný, str. 366</ref> Velká část výdajů mířila do zbrojního sektoru a také do vytváření infrastruktury. Reforma [[armáda|vojska]] a [[Válečné loďstvo|námořnictva]] pak byla svěřena zahraničním misím v režii [[Království Velké Británie|Velké Británie]] a [[Francie]]. Tyto reformy se vyplatily o pár let později během [[Balkánské války|balkánských válek]].
Venizelos se snažil podpořit další územní zisky zejména orientací na [[Trojdohoda|Trojdohodu]] a spojenectví se slovanskými balkánskými státy. To se vyplatilo a během první balkánské války proti [[Osmanská říše|Osmanské říši]] získalo Řecko značné území kolem Soluně, severní [[Thesálie|Thesálii]] a Krétu. Plány na připojení severního [[Epirus|Epiru]] však byly zhaceny vyhlášením [[Albánie|albánské]] nezávislosti. Albánská nezávislost tak pozměnila plány zejména Srbska, které odmítlo předat Bulharsku část získané [[Makedonie (region)|Makedonie]] a podobně si tak jako Řecko na úkor Bulharska kompenzovalo ztracené albánské území. Bulharsko v odpověď na to vyhlásilo novou válku, tentokrát Srbsku. V odpověď na to se Řecko přidalo na stranu Srbska. Později se k nim připojilo i [[Rumunsko]] a Osmanská říše, snažící se získat zpět ztracená území. Proti této spojené síle nemělo Bulharsko šanci a muselo podepsat mír, který znamenal pro jeho nepřátele nové územní zisky.
Z tohoto konfliktu vyšlo Řecko notně posíleno – jeho územní rozsah se zvýšil o 68 %, populace stoupla z více
=== První světová válka ===
[[Soubor:Constantineiofgreece.jpg|
Po balkánských válkách se většina velmocí snažila získat kontrolu nad tehdejšími [[
Narůstající nespokojenost těchto skupin spolu s nevraživým přístupem dohodových mocností proti Konstantinovu režimu využil [[Eleftherios Venizelos]]. Roku [[1916]] opustil [[Athény]] a v Soluni vytvořil vlastní vládní kabinet. Došlo takzvanému ''[[Národní rozkol|Národnímu rozkolu]]'' a celá země se rozdělila na příznivce Venizela ([[Kréta]] a [[Makedonie (region)|Makedonie]]) a krále Konstantina (oblasti [[Řecké království|Řeckého království]] před balkánskými válkami), oblasti mezi těmito sférami vlivu obsadily dohodové mocnosti. Konstantin reagoval na vytvoření konkurenční vlády zesíleným terorem proti příznivcům levice a státním příslušníkům podporujícím Venizelovu vládu. Od roku [[1917]] ale začalo královo postavení kolísat, zejména díky svržení jeho příbuzného, ruského cara [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláše II.]] a neschopnosti německého císaře Viléma II. poskytovat mu efektivní podporu.<ref name="hrad382">Hradečný, str. 382</ref> V červnu byl donucen přistoupit na podmínky Dohody, načež záhy odstoupil z trůnu a emigroval do [[Švýcarsko|Švýcarska]]. Na jeho místo nastoupil nový král [[Alexandr I. Řecký|Alexandr]]. Moc nad celým Řeckem převzal Venizelův kabinet, který se již před královým pádem zapojil do ozbrojeného boje proti Ústředním mocnostem.
Po získání moci zavedli teror zase venizelisté, kteří se soustředili na důsledné očištění státního aparátu od královských přívrženců. Ke stabilizaci své moci nastartovali i řadu sociálních a hospodářských reforem, mimo jiné i přerozdělení velkého pozemkového majetku ve prospěch bezzemků.<ref name="hrad383">Hradečný, str. 383</ref> Značná pozornost byla zaměřena na vojenské složky, což přineslo Řecku řadu úspěchů. V září [[1918]] se podařilo prolomit na [[soluňská fronta|soluňské frontě]] nepřátelskou obranu a postoupit na území Bulharska a Řecka. Mimo jiné i díky těmto operacím přistoupily Bulharsko a Osmanská říše na uzavření míru. O něco později tak vstoupily řecké jednotky do hlavního města poražené Osmanské říše – [[Istanbul]]u.
=== Řecko-turecká válka a krach Velké myšlenky ===
[[Soubor:Map Greece expansion 1832-1947-cs-2.svg|
Díky Venizelovu diplomatickému úsilí se podařilo pro Řecko na základě [[Sèvreská smlouva|sévreské mírové smlouvy]] získat oblast západní a východní [[Thrákie]], poloostrov [[Gallipoli]] a část Malé Asie kolem města [[İzmir|Smyrny]]. Tuto smlouvu však krom [[Arméni|Arménů]], [[Řekové|Řeků]] a [[Království Velké Británie|Velké Británie]] nikdo nebral v potaz.<ref name="hrad386">Hradečný, str. 386</ref> Na území rozpadající se Osmanské říše se vytvořilo turecké nacionalistické hnutí pod vedením [[Mustafa Kemal Atatürk|Mustafa Kemala]], zvaného později ''Atatürk'', které mělo v plánu zvrátit situaci nastolenou po smlouvě v [[Sèvres]]. Řekové však hodlali využít tohoto hnutí pro další expanzi do Malé Asie.<ref name="hrad386" />
Územní rozmach Řecka ale nebyl doprovázen příznivým hospodářským vývojem, takže se proti Venizelově vláda začala zvedat vlna odporu. Ten si toho nebyl vědom, a aby oficiálně získal podporu pro tažení v Malé Asii, probíhající od června [[1920]], rozhodl se vypsat nové volby. Část řecké veřejnosti, projevující nesouhlas nad ustavičnými válkami probíhajícími téměř nepřetržitě od roku [[1912]] a rozsáhlou korupcí v liberály řízeném státě,<ref name="hrad387">Hradečný, str. 387</ref> proto volila Venizelovy odpůrce, kteří slibovali ukončení maloasijského tažení a nastolení míru – royalisty. Ti poté na základě volebních výsledků vytvořili nový kabinet, který vynaložil značné úsilí, aby se do Řecka vrátil král Konstantin a zaplnil tak uprázdněné po svém synovi [[Alexandr I. Řecký|Alexandrovi]], který toho roku mezitím zemřel.
V rozporu se svými sliby pak s nově příchozivším králem Konstantinem, který byl zpět do Řecka pozván po zmanipulovaném referendu,<ref name="hrad387" /> pokračovala vláda nadále v tažení do nitra Malé Asie, kde se snažila dobýt hlavní základnu kemalistického odboje – [[Ankara|Ankaru]]. Díky klesající podpoře [[velmoc]]í, [[logistika|logistickým]] problémům a odvolání některých důstojníků se ale válka začala vyvíjet ve prospěch [[Turecko|Turecka]]. V srpnu [[1922]] odstartovalo turecké hnutí mohutnou ofenzívu, jež vyústila i v obsazení Smyrny a vypálení řeckých a arménských čtvrtí města. Pádem Smyrny tak zanikla poslední snaha Řeků o dokončení plánu [[Velká myšlenka|Velké myšlenky]] na znovudobytí ztracených území.
=== Vývoj v meziválečném období ===
[[Soubor:Ελευθέριος Βενιζέλος.jpg|
Špatné vnitropolitické i zahraniční situace využili někteří představitelé armády k ozbrojenému převratu proti králi a royalistickému kabinetu. Zároveň s tím odešel král opět do exilu a někteří představitelé svrženého režimu byli odsouzeni k trestu smrti. Velitelé puče poté povolali ze zahraničí zpět [[Eleftherios Venizelos|Eleftheria Venizela]], aby hájil řecké zájmy při revizi [[Sèvreská smlouva|sèvreské smlouvy]] ve [[Švýcarsko|švýcarském]] městě [[Lausanne]]. Zde bylo dohodnuto, přes značné Venizelovo úsilí, předání [[İzmir|Smyrny]] i východní [[Thrákie]] zpět Turkům. V souvislosti s tím se začal projednávat i problém výměny obyvatelstva. Vývoj války totiž donutil množství tureckých Řeků, vystavených protiřeckým [[pogrom]]ům ze strany nacionálního tureckého hnutí, aby hledali útočiště na řecké půdě. Spolu s nimi přišli do Řecka i obyvatelé řeckého původu z [[Bulharsko|Bulharska]] a oblastí kolem Černého moře. Celkový počet imigrantů čítal roku [[1928]] přes 1 200 000 osob.<ref name="hrad394">Hradečný, str. 394</ref> Přes odmítavý postoj domácího obyvatelstva<ref name="hrad394" /> byli příchozí Řekové pro stát přínosem. Podíleli se totiž na nové ekonomické konjunktuře státu, stejně jako na kulturním vývoji.
Královský režim (tehdy vládl Konstantinův syn [[Jiří II. Řecký|Jiří II.]]) se mezitím definitivně zdiskreditoval při nezdařeném pokusu o převrat roku [[1923]] řízený z pozadí pozdějším diktátorem [[Ioannis Metaxas|Ioannem Metaxasem]]. Král byl v té době obviňován ze sympatií k pučistům a liberální strany, které vyhrály v prosinci téhož roku volby, přistoupily v březnu [[1924]] ke zrušení [[monarchie]] a nastolení [[republika|republiky]]. Další vývoj nově proklamované Řecké republiky charakterizovala zejména špatná vnitropolitická situace. Krom tří voleb se během let 1924 až [[1928]] odehrály tři pokusy o převrat a na čas se také ustanovily dvě vojenské diktatury (prvním diktátorem byl [[Theodoros Pangalis]] vládnoucí v letech [[1925]] až [[1926]], poté ho svrhl další uzurpátor [[Georgios Kondylis]], jenž ovšem ustoupil společnému tlaku parlamentních stran a svolil ke konání voleb bez vlastní účasti).<ref name="hrad400">Hradečný, str. 400</ref> O nápravu poměrů se znovu pokusil Eleftherios Venizelos, kterého pověřil sestavením nového kabinetu tehdejší prezident [[Pavlos Kunduriotis]]. Venizelos a jeho politická strana ''Svaz liberálů'' si následující období vedli v politice a řízení vývoje státu úspěšně. Státní zřízení se konsolidovalo a Venizelovo působení v letech 1928 až 1932 je díky kladnému hospodářskému a kulturnímu vývoji považováno za zlatou éru Řecké republiky v jejím meziválečném období.<ref name="hrad404">Hradečný, str. 404</ref>
[[Soubor:Georgeiiofgreece.jpg|
Do Venizelových plánů na obnovu řeckého státu však zasáhla [[velká hospodářská krize]], znamenající katastrofální důsledky pro řecké hospodářství, což se projevilo mimo jiné i v notném snížení Venizelovy popularity. Následující volby dopadly pro Venizela a jeho přívržence neslavně. Nejvíce hlasů získala ''Lidová strana'' v čele s [[Panajis Tsaldaris|Panajisem Tsaldarisem]]. Za této situace se odehrál pokus o puč proti nové vládě zorganizovaný [[Nikolaos Plastiras|Nikolaosem Plastirasem]], ten byl ale neúspěšný a znamenal opětovné zhoršení Venizelova postavení. Toho využili přívrženci pravicových stran – začali rozdmýchávat protilevicové postoje a propouštět či dokonce zatýkat a deportovat ze země nepravicově smýšlející příslušníky ozbrojených sil i státní správy. Levice na tyto vládní kroky reagovala organizováním tajných organizací, připravujících se na násilné řešení tehdejšího mocenského zápolení. O dva roky později došlo k novému pokusu o převrat, tentokrát již pod vedením samotného Eleftheria Venizela. Ten ale skončil obdobným způsobem jako Plastirasův puč. Tři spoluúčastníci na puči byli popraveni a Venizelovi nezbylo než znovu odejít do zahraničí, kde roku [[1936]] zemřel. Zatímco se pokračovalo v zastrašování opozice, rozhodla vláda vypsat nové volby. Přes opětovné vítězství ''Lidové strany'' se iniciativy chopili dva pravicoví extrémističtí politikové [[Ioannis Metaxas]] a [[Georgios Kondylis]]. Jejich přičiněním byla znovu obnovena monarchie a král [[Jiří II. Řecký|Jiří II.]] se po dvanácti letech ve vyhnanství vrátil zpět, aby usedl na řecký trůn.
V dalším politickém boji se nejvýznamněji prosadil právě Metaxas, který za podpory Jiřího II. vojenským převratem uskutečněným 4. srpna 1936 (oficiálně zdůvodněným jako zákrok proti možnosti [[bolševismus|bolševického]] povstání) na sebe strhl veškerou moc. Nový Metaxasův režim měl výrazně autoritativní a [[Totalitarismus|totalitní]] charakter. Stát zasahoval do každodenního života a cíleně potlačoval jakoukoliv opozici. Všichni Metaxasovi spolupracovníci, kteří se účastnili chodu státu, pouze vykonávali jeho příkazy. Jak se vyjádřil jeden z nich:
Řádek 532 ⟶ 542:
{{Citát|Diktatura byla jako číslo 1 000 000, bez Metaxase však znamenala pouze šest nul.|Ioannis Diakos<ref name="hrad416">Hradečný, str. 416</ref>|200}}
Široká veřejnost, přestože se otevřeně nepostavila vůči Metaxasovi na odpor, ale nikdy nepřijala jeho autokratické smýšlení.<ref name="hrad420">Hradečný, str. 420</ref> Přes omezení demokratického života probíhal v Řecku pozitivní hospodářský vývoj, a to v [[průmysl]]u, [[zemědělství]] a také v [[Vodní doprava|lodní dopravě]] (řecké loďstvo dosahovalo celkové [[
Pád režimu nakonec nezpůsobily vnitřní opoziční síly, ale [[fašismus|fašistická]] [[Itálie]] a [[nacistické Německo]], které řecký stát v průběhu [[druhá světová válka|druhé světové války]] obsadily a podřídily své kontrole.
=== Druhá světová válka a boj proti okupaci ===
[[Image:Triple Occupation of Greece.png|
{{
{{
{{
{{
Po zahájení druhé světové války roku [[1939]] uplatňoval Metaxas probritsky zaměřený kurs a Řecko zůstávalo ve válce nadále [[neutralita|neutrální]]. Stále více se však zvyšovaly nátlaky [[Benito Mussolini|Mussoliniho]] [[fašismus|fašistického]] italského režimu. Když italský velvyslanec předložil Metaxasovi ultimátní požadavky (například umístění italských jednotek v zemi), byl odmítnut se slovy ''"Alors c'est la guerre"'' (pak bude válka).<ref name="hrad423">Hradečný, str. 423</ref> Nato [[Itálie]] zahájila pozemní invazi na řecké území. Den odmítnutí požadavků neboli [[Den Ochi|den ''"Ochi" (ne)'']] se dodnes v Řecku slaví jako státní svátek.
Počáteční úspěšný italský postup byly záhy zmařen řeckou protiofenzívou, která zahnala italskou armádu zpět na Itálií okupované [[Albánie|albánské]] území. Řecké jednotky se dostaly až do blízkosti významných měst [[Berat]] a [[Vlora]], dobýt tyto dva strategické body se jim však nepodařilo. Ponížení svého italského souseda však nemínil přihlížet [[Adolf Hitler]]. Vyslal do Řecka vlastní jednotky a ty si ve spolupráci s Bulharskem a Itálií, navzdory příchodu britské armády z Egypta, celé Řecko [[bitva o Řecko|postupně podrobily]].
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-164-0368-04, Athen, Hakenkreuzflagge auf der Akropolis.jpg|
Obsazené území bylo systematicky hospodářsky drancováno a domácí obyvatelstvo vystaveno útlaku. Ještě horší postavení mělo [[Sefardové|obyvatelstvo židovského původu]], například soluňská židovská komunita čítající přes 60 000 osob byla roku [[1942]] zbavena všech majetkových práv a o rok později poslána do [[koncentrační tábor|koncentračního tábora]] v [[Osvětim]]i.<ref name="hrad433">Hradečný, str. 433</ref> K utrpení obyvatelstva přispěly i [[hladomor]]y způsobené spojeneckou námořní blokádou.<ref name="hrad432">Hradečný, str. 432</ref>
Řádek 554 ⟶ 564:
=== Od osvobození do nástupu vojenské junty ===
{{Podrobně|Řecká krize|Řecká občanská válka}}
[[Soubor:Bundesarchiv B 145 Bild-F001857-0012, Museum München, Ministerpräsident Griechenland.jpg|
Po osvobození se vztahy mezi [[komunismus|komunisty]] a příslušníky [[Pravice|pravicové]] části politického spektra dále vyhrotily. Komunisté vytvořili vlastní vládu a započali [[Řecká občanská válka|boj proti legální vládě]] v Athénách. Vzhledem k podpoře Papandreovy vlády Brity a Američany došlo k porážce komunistických povstalců a upevnění monarchistického režimu, v jehož čele stál po smrti Jiřího II. jeho bratr [[Pavel I. Řecký|Pavel]].
[[Soubor:Marshal Plan houses in Greece - 27-0188a.gif|
Země se po druhé světové válce a po vnitřním konfliktu nacházela ve špatném stavu, avšak za americké finanční pomoci v rámci [[Marshallův plán|Marshallova plánu]] se začalo hospodářství pomalu zotavovat. Problémem byl ale nedemokratický režim v zemi, v němž armádní složky zasahovaly do politického procesu. To se projevilo například za vlády bývalého armádního činitele a nyní politika [[Alexandros Papagos|Alexandra Papagose]] a jeho strany ''Politické sjednocení'', kdy byli řečtí občané rozděleni do několika skupin podle svého názorového postoje vůči režimu. Přes tyto projevy neplnohodnotného demokratického vývoje docházelo díky reformním opatřením v oblasti ekonomiky od poloviny padesátých let k hospodářskému vzestupu. Spolu s tím se ale dále prohlubovala sociální diferenciace. Z hospodářského vývoje tak nejvíce těžili příslušníci státní byrokracie a armády, loďaři a podnikatelé v nevýrobních odvětvích. Tyto sociální skupiny tvořily oporu pravicového režimu.<ref name="hrad486">Hradečný, str. 486</ref> Zahraniční vztahy Řecka se upíraly směrem k západním spojencům – Řecko vstoupilo do [[Severoatlantická aliance|NATO]] a později bylo přidruženým členem [[Evropské společenství|Evropského společenství]]. Přesto jeho pozice oslabovala zejména otázka samostatnosti [[Kypr]]u, který se nadále nacházel pod svrchovaností Velké Británie a na němž kromě Řeků žila i početná turecká menšina. Zápolení o Kypr a jeho budoucí vývoj (a případné uskutečnění ''[[enosis]]'', tedy spojení s Řeckem) s Tureckou republikou (několikrát hrozil i vojenský konflikt) ohrožoval zahraniční postavení Řecka a zároveň ovlivňoval i jeho vnitropolitickou situaci.
Po Papagosově smrti nastoupil do vedení státu na základě rozhodnutí krále [[Konstantínos Karamanlís]], který záhy zformoval vlastní politickou stranu ''[[Radikální svaz]]''. Pokračoval v politice svého předchůdce a státní aparát se tak pouštěl do odhalování skutečných či vymyšlených komunistických spiknutí. Mimo jiné až do roku 1961 s odpovědností a iniciativou vlády vytvořil mechanismus kontroly tisku a informací, s cílem podpory v podstatě autoritářského režimu.{{Doplňte zdroj}} V zájmu posílení vlastní moci hodlal Karamanlis prosadit i změnu ústavy, to se mu však pro odpor levicových stran a příslušníků levého středu nepodařilo. Jeho pozici však začaly podkopávat nejen aktivity opozičních stran, ale i neschopnost získat kontrolu nad vlastními spolupracovníky. Zklamán vývojem se rozhodl rezignovat.
Po jeho odstoupení vyhrál následné volby ''[[Svaz středu]]'' [[Georgios Papandreu|Georgia Papandrea]]. Nová vláda se pokusila liberalizovat celý systém, avšak narazila na odpor příslušníků dosavadních mocenských skupin. Roku 1965 se pokusil
=== Převrat a vláda vojenské junty ===
{{Podrobně|Řečtí plukovníci}}
V noci z 20. na 21. dubna 1967 provedli tři armádní důstojníci [[Georgios Papadopulos]], [[Nikolaos Makarezos]] a [[Stylianos Pattakos]] státní převrat a zavedli v zemi výjimečný stav. Záhy byl rozpuštěn parlament a vlády v zemi se ujala vojenská [[diktatura]] ([[junta]]) s [[nacionalismus|ultrancionálními]] a protilevicovými rysy.<ref name="hrad509">Hradečný, str. 509</ref> Následně se junta začala zbavovat svých odpůrců ve všech významných oblastech kulturního a společenského života. Řecký král Konstantin II. po nezdařeném ozbrojeném povstání proti režimu opustil zemi. Junta na to reagovala ustavením regenta a ve chvíli, kdy bylo jasné, že se Konstantin do Řecka nevrátí, byla [[monarchie]] zrušena a vůdčí postava diktatury, Georgios Papadopulos, se jmenoval prezidentem a stal se tak oficiálně [[Seznam hlav řeckého státu|hlavou řeckého státu]].
Režim se projevoval odporem vůči všemu modernímu. Stávky byly postaveny mimo zákon a zakázáno bylo poslouchání moderní hudby, nošení minisukní a muži nesměli nosit dlouhé vlasy. Vyučovat se nesměla sociologie a důsledkem silného protislovanského sentimentu řecké vojenské vlády nebyla dovolena ani výuka bulharštiny a ruštiny.<ref>Tony Judt: Poválečná Evropa.Slovart, Praha 2007, s. 521.</ref>
První roky zaručovala stabilitu režimu nadále rostoucí ekonomika. Základy tohoto vývoje však nebyly následkem vlády junty, ale reformami a procesy nastartovanými před ozbrojeným převzetím moci. V zahraniční politice režim spolupracoval se Spojenými státy, což vyvolávalo mezi řeckou veřejností vůči USA velkou nevraživost a objevily se dokonce názory, že se Američané na vojenském převratu podíleli.<ref name="hrad512">Hradečný, str. 512</ref> Zesílení opozice proti režimu se odehrálo roku 1973 v souvislosti se zhoršením hospodářského vývoje. Diktaturu nezachránil ani převrat pod vedením generála [[Dimitrios Ioannidis|Dimitriose Ioannidise]], který svrhl Papadopulose, avšak nezasedl do vlády a řídil chod státu z ústraní.<ref name="hrad517">Hradečný, str. 517</ref> Pokusy o postupnou liberalizaci režimu se nesetkávaly s úspěchem, vzhledem ke stále se horšící ekonomické situaci (například na rozdíl od let 1967 až 1972, kdy se [[inflace]] pohybovala kolem 2,5%,<ref name="hrad515">Hradečný, str. 515</ref> dosáhla v roce 1974 hodnoty 33%<ref name="hrad517" />). Angažovanost junty na Kypru, kde došlo ke svržení demokraticky zvoleného prezidenta [[Makarios III.|Makariose]]
{| style="float:right"
Řádek 579 ⟶ 589:
=== Politický vývoj do počátku 21. století ===
[[Soubor:KaramanlisNatsinasAgora.jpg|
Nový [[Předseda vlády|premiér]] [[Konstantínos Karamanlís]] za svého pobytu v západní Evropě prodělal zásadní změnu názorů na vedení státu a uvědomoval si také, že represivní kurz padesátých a šedesátých let není již nadále možný. Rozhodl se proto reformovat státní systém, ovšem postup odstraňování projuntovských osob v armádě a na dalších důležitých postech probíhal jeho přičiněním v některých případech liknavě. To bylo dáno snahou o stabilizaci vnitropolitické situace i zahraničního postavení Řecka, které bylo ohroženo zejména nebezpečím války s [[Turecko|Tureckem]]. Například vůdčí osobnosti diktatury (mimo jiné i [[Georgios Papadopulos]]) tak nebyly zatknuty ihned, ale až v průběhu roku 1974.
Vztahy s Tureckem notně poškodil zásah junty na [[Kypr]]u. Turecká republika toho využila a zabrala 37% kyperského území. K vojenskému střetu mezi Řeckem a Tureckem (který Karamanlis zvažoval<ref name="hrad522">Hradečný, str. 522</ref>) však nedošlo a hranice postupu tureckých vojsk do dneška od sebe odděluje řeckou a tureckou komunitu.<ref name="hrad522" />
Po ustanovení vlády ''národní jednoty'' se začal nový demokratický režim pomalu upevňovat. Na 17. listopad 1974 bylo stanoveno konání nových voleb a Karamanlis do nich vstoupil spolu s nově utvořenou stranou ''[[Nová demokracie]]''. Největším konkurentem Karamanlise se v následujících letech stal [[Andreas Papandreu]] se svojí stranou ''[[Panhelénské socialistické hnutí]]'' (zkráceně ''PASOK''). Tato strana si zakládala na radikální zahraniční i domácí politické linii (například byla součástí jejího programu snaha o vystoupení z [[Severoatlantická aliance|NATO]], odmítavý postoj zachovávalo i k [[Evropské společenství|Evropskému společenství]]). Volby nakonec vyhrála ''Nová demokracie'' a to mimo jiné díky tomu, že se Karamanlis jevil větší části populace jako záruka stability země. Nová vláda přistoupila k vypracování ústavy a k uskutečnění referenda o státním zřízení, kde si voliči vybírali mezi monarchií a republikou. Výsledek plebiscitu nakonec dopadl skoro 70% proti znovunastolení království<ref name="hrad525">Hradečný, str. 525</ref> a Řecko tak zůstalo nadále republikou.
Řádek 589 ⟶ 599:
V nadcházejících letech se [[politika|politické]] spektrum téměř neměnilo. Dvěma nejsilnějšími stranami nadále zůstávaly levicový ''PASOK'' a pravicová ''Nová demokracie''. Roku 1981 zásluhou Karamanlise vstoupilo Řecko do Evropského společenství. Špatná hospodářská situace se ale podepsala na ztrátě popularity vlády a příští volby vyhrál v té době opoziční ''PASOK'', který během let 1977–81 zásadním způsobem revidovala svůj dosavadní politický program.<ref name="hrad536">Hradečný, str. 536</ref> Přes snahy nové vlády Andrease Papandrea vytvořit stát se silnou sociální podporou a s prosperujícím hospodářstvím ve dvou funkčních obdobích v letech 1981 až 1989 se řecká ekonomika rozvíjela jen postupně. Rozsáhlé programy vlády navíc znamenaly značné finanční výdaje, což se projevilo ve schodku státního rozpočtu a posléze i v nutnosti rušit původní sociální výdobytky (například zrušení zvyšování mezd vzhledem k růstu [[inflace]] či bezplatné lékařské služby).
[[Soubor:Costas Karamanlis, Dora Bakoyannis and Condoleezza Rice.jpg|
Řecko se po rozpadu [[komunismus|komunistických]] režimů na [[Balkán]]ě snažilo hrát v této době roli stabilizačního prvku, avšak snaha o udržení [[Jugoslávie]] a podpora [[Slobodan Milošević|Miloševićova]] režimu naopak vedla k rozporům se západoevropskými spojenci. Dalším problémem bylo vytvoření nového [[Republika Makedonie|makedonského státu]], jehož existence podle mínění řecké vlády ohrožovala územní integritu Řecka. Postupem doby se ale částečně uvolnilo napětí a Řecko později spolu s postupným hospodářským růstem zaujalo v rámci Balkánu silnější pozici. V 90. letech též došlo k normalizaci vztahů s Tureckem.
Změny přinesl i nový vnitropolitický vývoj. Obě velké strany se co do politických názorů částečně přiblížily ke střednímu proudu a rozdíly mezi nimi se poněkud setřely.<ref name="hrad592">Hradečný, str. 592</ref> Na počátku nového tisíciletí se Řecko dočkalo dvou úspěchů – podruhé byly totiž v Athénách konány [[letní olympijské hry|olympijské hry]] a roku 2002 bylo v zemi zavedeno [[euro]] (až později ale vyšlo najevo, že hospodářské výsledky byly záměrně upravovány a země ve skutečnosti [[Maastrichtská smlouva|maastrichtská kritéria]] pro vstup do eurozóny nesplňovala).
=== Hospodářská krize a současný stav ===
{{Aktualizovat|část}}
{{Viz též|Dluhová krize v Řecku}}
Tak jako ostatní země zasáhla citelně Řecko [[Ekonomická krize od 2007|hospodářská krize]]. Řecký rozpočtový deficit v roce 2009 dosáhl 13,6% [[hrubý domácí produkt|hrubého domácího produktu]].<ref name="ČTK-hdp">{{Citace elektronické monografie
| titul = Dobrá zpráva pro Evropu: Ekonomika poroste rychleji
Řádek 602 ⟶ 612:
| datum vydání = 2009-05-05 04:03
| datum aktualizace = 2009-05-05 11:18
| datum přístupu = 2009-05-05
| vydavatel = Finanční noviny
| místo =
| jazyk = česky
}}
</ref> Výměnou za finanční pomoc od Evropské unie v hodnotě 110 miliard eur se řecká vláda zavázala k rozsáhlým finančním škrtům.<ref name="ČTK-hdp" /> To po celé zemi vyvolalo rozsáhlé stávky.<ref name="ČTK-stávka">{{Citace elektronické monografie
| titul = Řecko opět ochromují rozsáhlé stávky
| url = http://www.financninoviny.cz/zpravy/recko-opet-ochromuji-rozsahle-stavky/472693&id_seznam=
| datum vydání = 2009-05-05 11:03
| datum aktualizace = 2009-05-05 11:18
| datum přístupu = 2009-05-05
| vydavatel = Finanční noviny
| místo =
| jazyk = česky
}}
</ref> Úsporná opatření budou mít pravděpodobně řadu negativních dopadů, mimo jiné i pokles ekonomiky a růst nezaměstnanosti.<ref name="ČTK-hdp" /> Krom toho se země nadále potýká s dalšími problémy, především [[korupce|korupcí]], [[klientelismus|klientelismem]], nadbytečnou [[byrokracie|byrokracií]] a [[šedá ekonomika|šedou ekonomikou]].<ref name="hrad592" /> Přes pookřání vztahů s Tureckem také nadále není vyřešen problém Kypru. Ten totiž zůstává rozdělen na [[Severokyperská turecká republika|tureckou]] a [[Kypr|řeckou část]] (zatímco turecká část není mezinárodně uznávána, řecká byla roku 2004 přijata do Evropské unie).
Koncem roku 2014 nově vládnoucí strana [[SYRIZA]] navrhla do funkce řeckého prezidenta [[Prokopis Pavlopulos|Prokopise Pavlopulose]] a řecký parlament jej hned v prvním kole zvolil.<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Řecký parlament zvolil za prezidenta pravicového politika
| datum vydání =
| datum přístupu =
| vydavatel =
|
| url = http://www.denik.cz/ze_sveta/recky-parlament-zvolil-za-prezidenta-pravicoveho-politika-20150218.html
}}</ref> V roce 2020 jej v čele státu nahradila [[Katerina Sakellaropulosová]].
▲ | datum vydání = 2012-05-07
▲ | datum přístupu = 2012-05-16
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references />
Řádek 660 ⟶ 663:
* [[Řecko-perské války]]
* [[Peloponéská válka]]
* [[
* [[Helénismus]]
* [[Achaia (římská provincie)|Achaia]]
Řádek 676 ⟶ 679:
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat
* {{Citace elektronické monografie
| příjmení = Chlubný
Řádek 683 ⟶ 686:
| url = http://antika.avonet.cz/article.php?ID=5096
| datum vydání = 23.06.2007
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk =
| url archivu = https://web.archive.org/web/20081217140641/http://antika.avonet.cz/article.php?ID=5096
}}▼
| datum archivace = 2008-12-17
| nedostupné = ano
▲ }}
* {{Citace elektronické monografie
| příjmení = Chlubný
Řádek 695 ⟶ 701:
| url = http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1344
| datum vydání = 30.08.2004
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk =
| url archivu = https://web.archive.org/web/20090220104557/http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1344
}}▼
| datum archivace = 2009-02-20
| nedostupné = ano
▲ }}
* {{Citace elektronické monografie
| příjmení = Chlubný
Řádek 707 ⟶ 716:
| url = http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1375
| datum vydání = 1.9.2004
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk =
| url archivu = https://web.archive.org/web/20060822032719/http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1375
}}▼
| datum archivace = 2006-08-22
| nedostupné = ano
▲ }}
* {{Citace elektronické monografie
| příjmení = Forbes
Řádek 719 ⟶ 731:
| url = http://www.gutenberg.org/files/11716/11716-8.txt
| datum vydání =
| datum aktualizace =
| datum přístupu =
| vydavatel =
| místo =
| jazyk =
}}
* [http://antika.avonet.cz/index.php?ID=1279 Starověké Řecko – webová stránka Antika] {{Wayback|url=http://antika.avonet.cz/index.php?ID=1279 |date=20090220104224 }} (česky)
* [https://web.archive.org/web/20090327055943/http://www.in2greece.com/english/historymyth/ancient_hist_and_myth.htm stránky in2greece.com] (anglicky)
* [http://www.greeka.com/greece-history.htm webová stránka greeka.com] (anglicky)
* [http://www.ahistoryofgreece.com/ přehled řeckých dějin] (anglicky)
Řádek 732 ⟶ 744:
{{Téma Evropy|Dějiny}}
{{Dějiny Řecka}}
{{Autoritní data}}
{{Portály|Řecko|Historie}}
[[Kategorie:Dějiny Řecka| ]]
| |||