Mughalská říše: Porovnání verzí

{{Infobox - zaniklý stát

| název = Mughalská říše

| originální název arabsky = شاهانمغلیہ سلطنت<br مغول/>گورکانیان

| rok zánikuvzniku = [[18581526]]

| vícerok předzániku = [[1540]]

| více před 2 = Dillíský sultanátano

| před 2 vlajka1 = Flag of BosniaTímúrovská (1831-1832).svgříše

| před 31 vlajka = Timurid.svg

| před 3 vlajka2 = Dillíský sultanát

| před 42 vlajka = SúrovéDelhi Sultanate Flag.svg

| před 4 vlajka3 = Lódiové{{!}}dynastie Lódíů

| před 53 vlajka = TímúrovskáDelhi Sultanate říšeFlag.svg

| před 5 vlajka4 = Timurid.svgSúrové{{!}}Súrská říše

| před info4 vlajka = No flag.svg

| povíce 5po = ano

| po 5 vlajka1 = Durránská říše

| po 6 vlajka2 = PunjabMaráthská flag.svgříše

}}</ref> ([[17. století]])<br />4 miliony

| rozloha poznámka = (rok [[1690]])

| nejvyšší bod =

| nejvyšší bod poznámka =

| nejdelší řeka =

| nejdelší řeka poznámka =

| počet obyvatel = 100<ref>{{Citace sborníku

| jméno = Najaf

| odkaz na vydavatele =

| jméno = Annemarie

| jméno2 = Burzine K.

'''Mughalská říše''', někdy též '''Mogulská říše''' ([[Turkické jazykyUrdština|turkickyurdsky]]: Babürمغلیہ İmparatorluğuسلطنت, trans. ''Muġliyā Salṭanat'', [[perština|persky]]: گورکانیان, هند)trans. ''Gūrkāniyān'', někdy[[Hindština|hindsky]] téžदौलत-इ हिंदुस्तान मुग़ल, trans. ''Daulat-e Hindustan Mogul'Mogulská', [[Turkické jazyky|turkicky]] říše''Babür İmparatorluğu'') nebo '''říše Velkých Mughalů''' (Mogulů), byl v letech [[1526]]–[[1858]] [[Turkické národy|turkický]] státní útvar na území [[Indický subkontinent|Indického subkontinentu]]. Základy říše položil [[Bábur]], vládce [[Kábul]]u. V [[Bitva u Pánípatu (1526)|bitvě u Pánípatu]] v roce [[1526]] porazil posledního [[dillíský sultanát|dillíského sultána]] [[Ibráhim Lódí|Ibráhima Lódího]], čímž se mu otevřela cesta do [[Dillí]] a [[Ágra|Ágry]], budoucích center mughalského impéria. Báburův syn [[Humájún]] nadále pacifikoval sever [[Indie]], rozsáhlá teritoriální expanze nastala za třetího [[Seznam mughalských císařů|mughalského císaře]] [[Akbar Veliký|Akbara]] (vládl 1556–1605), který rozšířil říši od [[Gudžarát]]u po [[Bengálsko]] a [[Dekánská plošina|Dakšin]]. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, [[Mughalská architektura|architektury]], výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci [[Džahángír]] a [[Šáhdžahán]] dále rozšiřovali a upevňovali stabilitu říše.

== DějinyHistorie ==

| příjmení = Antonovová

| jméno = John F.

[[Soubor:Kaiser Akbar bändigt einen Elefanten.jpg|thumbnáhled|upright|[[Akbar Veliký|Akbar]] na [[válečný slon|válečném slonu]] (miniatura z let 1609–10)]]

V následujících letech se Humájún snažil získat vojenskou podporu [[Írán|perského]] [[šáh]]a [[Tahmásp I.|Tahmáspa]], zatímco oblasti, které bývaly jeho otce, schopně ovládal Šér Chán. Tomu se podařilo v krátkém čase prosadit řadu reforem, které však nestihl zcela dovršit, protože už v roce 1545 zemřel. Jeho syn [[Islám Šár Súr|Islám Šáh Súr]] na jeho dílo navázal a navíc podnikl dobyvačné výpravy do [[Kašmír]]u a Bengálska, jeho smrt v roce 1553 však znamenala politické rozvrácení celé oblasti.<ref>Strnad a kol., s. 445–446.</ref> Politické nestability dokázal obratně využít Humájún, který v roce 1553 dobyl Kábul a o dva roky později i Kandahár. Roku 1555 porazil posledního súrského panovníka [[Sikandar Šáh|Sikandara Šáha]] a v červenci téhož roku slavnostně vstoupil do Dillí a záhy na to i do Ágry.<ref name="Strnad446"/> Roku 1556 Humájún zemřel po pádu ze schodů a do čela mughalské dynastie se postavil třináctiletý Akbar.<ref>Antonovová a kol., s. 256–257.</ref>

Akbar nastoupilzačal nafakticky trůnvládnout v roce 1560 ve svých 18 letech.<ref name="Krasa111">Krása a kol., s. 111.</ref> Započal s rozsáhlými politickými i náboženskými reformami. Jeho tolerantní postoje k různým náboženským tradicím vyvrcholily pokusem o vytvoření nového synkretického náboženství ''[[díne iláhí]]''.<ref>Krása a kol., s. 114–115.</ref> Nový císař si byl dobře vědom, že rozdrobená rádžpútská knížectví v oblasti [[Gudžarát]]u představují silné protivníky a zároveň potenciálně velice cenné spojence. Pokud si Akbar chtěl tato knížectví podrobit, byla zapotřebí spíše obratná politika než vojenská moc.<ref name="Antonovova257">Antonovová a kol., s. 257.</ref><ref name="Krasa110">Krása a kol., s. 110.</ref> Akbar proto nejdříve pomocí uplácení a sňatkové politiky uzavřel s povolnými rádžpútskými státy a státečky spojenectví,<ref name="Antonovova258">Antonovová a kol., s. 258.</ref> a pak si s podporou jejich vojsk začal podrobovat ostatní rádžpútské státy, které se vzmohly na odpor.<ref name="Strnad452"/>

Pro Mughaly bylo klíčové podmanění [[Mévár]]u, který byl branou do celého Gudžarátu a dále na jih do [[Dekánská plošina|Dakšinu]].<ref name="Strnad452">Strnad a kol., s. 452.</ref> Mévárská vojska se však nedokázala postavit Mughalům v otevřeném boji, proto se uchýlila do těžko dobytné pevnosti v Čittauru. Obléhání Čittauru Mughaly trvalo 4 měsíce, kdy dal Akbar vykopat dlouhé podkopy až k hradbám pevnosti, kam se měly umístit nálože střelného prachu, a zároveň nechal postavit kryté průchody k branám. Po dílčích neúspěších byl Čittaur dobyt 23. února 1568. Obyvatelé pevnosti hromadně páchali ''[[džauhar]]'', rážpútský válečný zvyk spočívající v sebeupálení žen a malých dětí; ostatní byli zmasakrováni.<ref>Strnad a kol., s. 454.</ref> V roce 1569 si Akbar podmanil [[Ranthambhór]] i [[Káliňdžar]]. Tím si podrobil všechny rádžpútské státy, což se žádnému jinému muslimskému panovníkovi dosud nepodařilo.<ref>Krása a kol., s. 111–112.</ref> Po konsolidaci Rádžpútány začal Akbar vojenské tažení na Gudžarát, který si podmanil již roku 1573. V dalších letech dobyl [[Bengálsko]], v osmdesátých letech připojil [[Kašmír]], v letech devadesátých začlenil do mughalského panství [[Sindh]], [[Urísa|Urísu]] i [[Balúčistán (historické území)|Balúčistán]].<ref name="Strnad456">Strnad a kol., s. 456.</ref> Všechna tato území si Akbar podmanil nejen silou, ale i obratnými politickými kroky, sňatky s princeznami protivníků a vysokými úplatky.<ref name="Strnad456"/>

[[Soubor:Jahangir holding a globe, 1614-1618.jpg|thumbnáhled|upright|Džahángír třímající glóbus (1614–1618, Indie)]]

Po Akbarově smrti nastoupil na trůn jeho syn Salím, který přijal jméno [[Džahángír|Náruddín Muhammad Džahángír]]. Brzy po korunovaci se proti jeho vládě vzepřel jeho syn Chusrau, který se spolčil s pátým [[sikhský guru|sikhským guruem]] [[Ardžun]]em a začal s otevřeným vojenským odporem proti Džahángírovi.<ref name="Antonovova271"/> Džahangír však Chusraova vojska porazil, Chusraua oslepil a Ardžunua usmrtilnechal uvěznit v [[Láhaur]]u, čímžkde guru zemřel na následky mučení. Tím si zajistilDžahángír způsobil trvalé nepřátelství [[Sikhismus|sikhů]], kteří od té doby aktivně vystupovali proti Mughalům.<ref name="Antonovova271"/> Džahángír nebyl u svých poddaných a dvořanů příliš oblíben, otevřené neposlušnosti se však dokázal obratně vyhýbat štědrými finančními dary a platy.<ref>Strnad a kol., s. 474.</ref> Zdaleka nebyl tak silnou osobností jako jeho otec a i on byl vášnivý pijan.<ref name="Strnad475">Strnad a kol., s. 475.</ref> Klíčová událost v Džahángírově životě nastala v roce 1611, kdy potkal Mihrunisu (později známou jako [[Núr Džanáh]]), dceru perského přistěhovalce. Vzhledem k tomu, seže kteroubyla vdaná, Džahángír nechal jejího manžela popravit, poté s Mihrunisou se oženil a zcela jí propadl.<ref>Strnad a kol., s. 475–476.</ref> Núr Džanáh si časem vydobyla výsostné postavení v mughalské dynastii a její vliv byl mnohdy větší než panovníkův, zvláště po roce 1621, kdy už byl Džahángír vážně nemocen.<ref name="Strnad476">Strnad a kol., s. 476.</ref>

Džahángír za své vlády usiloval o další rozšiřování mughalského panství, přestože nebyl příliš dobrý vojevůdce a vojskům osobně nevelel. I když vojenská výprava do [[Ásám]]u skončila nezdarem, úspěch Mughalové slavili v [[Paňdžáb]]u (1615 dobyli pevnost [[Kángra]]) a v Kašmíru (1622 podrobením [[Kišvár]]u).<ref>Antonovová a kol., s. 271–272.</ref> Mughalská armáda se několikrát střetla i s [[Portugalci]], kteří přepadávali mughalské obchodní lodě ve snaze převzít kontrolu nad námořním obchodem mezi Indií a Evropou. To podnítilo mughalský dvůr k podpoře obchodníků z ostatních evropských národů, aby tak omezovali vliv a dominantní postavení Portugalska.<ref>Antonovová a kol., s. 272.</ref> V této době tak začínají první vážnější kontakty mezi Mughaly a Evropany, na jejichž konci stálo faktické podmanění mughalské říše Brity. Z Evropanů pobývajících v této době na císařském dvoře lze zmínit hlavně [[William Hawkins|Williama Hawkinse]] a sira [[Thomas Roe|Thomase Roea]], kterýkteří zde strávil několik let vyjednáváním potřebných povolení pro obchodování britských obchodních společností.<ref>Krása a kol., s. 119.</ref>

[[Soubor:Jama Masjid, Delhi, main facade.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Mešita [[Džáma masdžid]] v [[dillí]]ském [[Šáhdžahanabád]]u, kterou nechal postavit císař [[Šáhdžahán]] (fotografie z roku 2007)]]

[[Soubor:India in 1700 Joppen.jpg|náhled|upright|Říše během svého zenitu, kdy se rozprostírala od AfganistánuAfghánistánu po jižní Indii, cca 1700]]

Džahángír zemřel v roce 1627 a dědic trůnu [[Šáhdžahán]] se nejdříve musel vypořádat sse svým nevlastním bratrem Šáhrijárem a dalšími rivaly z okruhu Núr Džanáh. Šáhdžahánovi přitom výrazně pomohl jeho tchán Ásaf Chán, který Šáhrijára otrávil a ostatní rebely potlačil. Jejich pacifikací však rebelie proti Šáhdžahánovi zdaleka nekončily; roku 1631 svedl vítěznou bitvu sse rebelemsamozvancem [[Chán Džahán Lódí]]em, v letech 1629 a 1635 mughalská vojska zasahovala proti vzpouře rádžpútského rádži [[Džúdžhar Sinh|Džúdžhara Sinha]]. V roce 1635 přitom mughalské armádě velel budoucí následník mughalského trůnu mladičký [[Aurangzéb]], který se už tehdy, ve svých sedmnácti letech, ukázal jako razantní a krutý vojevůdce.<ref>Strnad a kol., s. 476–477.</ref> Když v roce 1631 zemřela Šáhdžahánova oblíbená manželka Mumtáz Mahal, císař nechal na její počest zbudovat monumentální mauzoleum [[Tádž Mahal]].<ref name="Strnad475" />

Další vojenské výboje DžahángírŠáhdžahán směřoval k jihu do oblasti Dakšinu[[Dakšin]]u, kde se nacházely [[Dekánské sultanáty|sultanáty]] hlásící se z velké části k [[Ší'itský islám|ší'itskému islámu]], což [[sunnitský islám|sunnitským]] Mughalům nebylo příliš po chuti.<ref>Strnad a kol., s. 477.</ref> Jako první Mughalové dobyli [[Ahmadnagar]], který se koncem 30. let ocitl ve stavu hospodářské nestability a politické krize. Díky obratné taktice tak Mughalové relativně snadno získali kontrolu nad obrovským územím a rovnováha sil na Indickém subkontinentu se výrazně naklonila ve prospěch Mughalů.<ref>Strnad a kol., s. 477–478.</ref> Sultáni [[Bídžápur]]u a [[Gólkonda|Gólkondy]] mughalské moci proto raději ustoupili a nechali své říše začlenit do mughalského impéria „dobrovolně“.<ref name="Strnad479">Strnad a kol., s. 479.</ref>

Správou nad Bídžápurem a Gólkondou byl pověřen Aurangzéb. Jeho nulová náboženská tolerance vůči jakémukoliv jinému vyznání než ortodoxnímu islámu se ukázala být jako velký politický problém.<ref name="Strnad479"/> Bořil hinduistické chrámy a násilím nutil obyvatele Dakšinu (ší'ity ani [[súfismus|súfijce]] nevyjímaje), aby se přihlásili k ortodoxnímu islámskému učení, což vyvolalo u většiny obyvatel odpor. Šáhdžahán, ve snaze zamezit nestabilitě uvnitř mughalské říše kvůli náboženské intoleranci, Aurangzéba odvolal. Roku 1652 však Aurangzéb dobyl své pozice zpět a začal se v jižním Dakšinu osamostatňovat a posilovat své mocenské postavení; vojenskými výpravami si tentokrát plně podmanil Bídžápur i Gólkondu, dosud se těšící alespoň omezené samosprávě.<ref>Antonovová a kol., s. 280.</ref> Šáhdžahán nejvíce miloval svého prvorozeného syna Dáru Šikóha, jehož vychovával jako následníka. Dára Šikóh byl na rozdíl od Aurangzéba nábožensky tolerantní, zajímal se o filozofii a [[súfismus]]. Sepsal dokonce traktát ''Mísení dvou oceánů'', v němž poukazuje na společné rysy hinduistické a súfijské filozofie a mystiky. Když v roce 1657 Šáhdžahán onemocněl, mezi jeho čtyřmi syny se rozpoutal bratrovražedný boj. Vyvrcholil bitvou u [[Sámúgarh]]u 29. května 1658, kde se střetla muslimská vojska Aurangzéba, podporované jeho bratrem Murádem Bachšem, s vojsky Dáry Šikóha, podporované rádžpútskými armádami.<ref>Strnad a kol., s. 479–480.</ref> Aurangzéb, který byl daleko lepší vojevůdce, Dáru Šikóha porazil a zajal.

Z boje vyšel vítězně [[Aurangzéb]], který nechal povražditpopravit své bratry Dáru Šikóhaa a uvěznitMuráda Bachše, třetího bratra Šudžu vyhnal ze země a svého otce Šáhdžahána nechal uvěznit. Aurangzéb vešel ve známost jako krutý vládce, tyran a náboženský fanatik.<ref name="Krasa122">Krása a kol., s. 122.</ref> S jeho příchodem na trůn skončila dlouhá doba náboženské tolerance Mughalů vůči ostatním náboženstvím.<ref>Strnad a kol., s. 480.</ref> Kronikář Muhammad Hášim popisuje Arangzébovu krutost následovně:

{{Citát|Jednoho dne, když šel [Aurangzéb] k veřejné modlitbě do Velké mešity, ucpal veliký dav hinduistů cestu z paláce do mešity, aby se dožadovali úlevy. Penězoměnci a obchodníci látkami a kupci všeho druhu z Urdského bazaru nechali práce a obchodu a natlačili se do cesty. Ačkoli byly vydány rozkazy, aby uvolnili cestu, nemohl se císař dostat do mešity. [...] Nakonec byl vydán rozkaz, aby byli vyvedeni sloni a posláni proti davu. Mnozí byli ušlapáni k smrti pod nohama slonů a koní|Muhammad Hášim<ref name="Krasa91Krasa142">Krása a kol., s. 142.</ref>}}

[[Soubor:Aurangzeb moguln.jpg|thumbnáhled|upright|[[Aurangzéb]] v pokročilejším věku]]

Nebyli to však jen Maráthové, kteří se ve druhé polovině 17. století stavěli Mughalům na otevřený odpor. Hnáni různými motivy (náboženskými, nacionalistickými, politickými) začali proti Mughalům brojit [[Džátové]], [[AghánciAfghánci]], zmínění rádžpútové i zapřisáhlí nepřátelé Mughalů, sikhové.<ref name="Antonovova290">Antonovová a kol., s. 290.</ref> I když Aurangzéb disponoval v té době nejpočetnější armádou na Indickém subkontinentu, jen s vypětím všech sil se stačil vypořádávat se vzpourami na jihu a zároveň i severu země. Přes tyto nepříjemnosti dosáhla koncem 17. století mughalská říše největšího teritoriálního rozmachu.<ref name="Antonovova291">Antonovová a kol., s. 291.</ref>

[[Soubor:Muhammad Shah.jpg|thumbnáhled|upright|Muhammad Šáh (miniatura, kolem 1720–30)]]

Počátkem 18. století začal v mughalské říši sice postupný, zato trvalý proces decentralizace, nestability a kulturního a sociálního úpadku. Po Aurangzébově smrti v roce 1707 se boje o nástupnictví zúčastnili jeho tři synové Muazzam, Azam a Kám Bachš. Vítězně z nástupnických bojů vyšel Muazzam, který přijal jméno [[Bahádur Šáh I.|Bahádur Šáh]]. PanovalByl již pokročilého věku, panoval krátce (1707–1712) a jako vladař byl nerozhodný, avšak nábožensky tolerantnější než jeho otec.<ref>Strnad a kol., s. 512.</ref><ref name="Antonovova303">Antonovová a kol., s. 303.</ref> Dobytím sikhského centra [[Sirhind]]u se mu alespoň na čas podařilo pacifikovat sikhy, v jejichž čele po smrti [[Góbind]]y stanul [[Bánda]].<ref name="Antonovova303"/> Nicméně sikhové, spojení s Džáty, vytvořili rozsáhlý protimughalský odboj a měli velkou zásluhu na stále pokračující nestabilitě mughalské moci. Bahádur Šáh zemřel v roce 1712 a zanechal po sobě čtyři syny, z jejichž boje vítězně vyšel [[Džahándár Šáh]], podporován místokrálem Dakšinu a bývalým mughalským ministrem války [[Zulfikár Chán|Zulfikárem Chánem]], který dlouhodobě usiloval o získání moci nad mughalským impériem.<ref>Strnad a kol., s. 515–516.</ref> Nový mughalský panovník měl ze Zulfikár Chána strach, a proto tajně uzavíral dohody v jeho neprospěch. Zulfikár Chán se snažil o smířlivou politiku vůči Maráthům i rádžpútúm; jedna z prvních věcí, kterou podnikl, bylo opětovné zrušení daně z hlavy (''[[džizja]]''), kterou museli platit nemuslimové.<ref>Strnad a kol., s. 516.</ref>

Farruchsijár nastoupil na trůn v roce 1713. Jeho vláda byla poznamenána trvalými nesváry s [[vazír]]em Abdulláhem Chánem a jeho bratrem Sajjid Husain Alí Chánem, který na Farruchsijárově dvoře zastával post ministra války. Oba bratři totiž poskytli Farruchsijárovi nezbytnou vojenskou pomoc v době, kdy chystal útok na svého strýce Džahándára. BratřiRoku 1716 měli oba bratři, známí jako „bratři Sajjidovci“, podstatný podíl na drtivé porážce sikhů, jejichž vůdce Bánda byl zajat, oslepen a brutálně zabit. Po likvidaci sikhů se však bratři Sajjidovci spolčili s rádžpúty a hodlali uzmout Farruchsijárovi trůn. Po několikaroce letechplném intrik došlo ke konečnému zúčtování: roku 1718 přitáhla k Dillí armáda bratrů Sajjidovců. Farruchsijár byl Sajjidovci zajat, oslepen, mučen a roku 1719 popraven. Novým císařem byl provolán [[Rafíuddaul]].<ref>Strnad a kol., s. 518–519.</ref>

Rafíuddaul však zemřel ještě v roce 1719 proúdajně nadměrnéna požívánípředávkování opia[[Opium|opiem]], prospíše kterévšak mělibyl Mughalovéotráven trvalou slabostSajjidovci. Stejný osud potkal o několik měsíců později i dalšíhojeho mughalskéhobratra a císařenástupce [[Šáh Džahán II.|Šáh Džahána II.]] V Ágře se zatím vládcem prohlásil Neku Sijar, bratranec Džahándár Šáha, byl však zajat Sajjidovci a ve vězení zemřel. Za dalšího vládce mughalské říše byl proto vybrán osmnáctiletý princ [[Muhammad Šáh]], vnuk [[Bahádur Šáh ÁlamI.|ŠáhaBahádura ÁlamaŠáha]].<ref>Strnad a kol., s. 519.</ref> BázlivýTento bázlivý a nerozhodný panovník však rovněž začal brzy podléhat kouření opia a spíšealkoholismu. Spíše než státnickým povinnostem se věnoval dvorním zábavám, jako byly [[kohoutí zápasy]] a [[Břišní tanec|taneční představení]]. Vydržování obrovské armády a nákladný život dvora v přepychu si však žádaly stálý přísun financí, na což opět doplatili hlavně zemědělci,. kteříTi kvůli zvyšování daní houfně odcházeli hospodařit do okolních států, čímž jen urychlili rozpad mughalské říše.<ref>Antonovová a kol., s. 304.</ref> Sajjidovci, kteří předpokládali, že mladý, nezkušený a bázlivý panovník bude jen loutkou v jejich rukou, museli brzy čelit významnému protivníkovi – [[Hajdarábád|hajdarabádskému]] [[nizám]]u [[Ásaf Džáh I.|Ásafu Džáhovi I.]], bývalému místodržiteli Dakšinu. Ásafa Džáha o Dakšin kdysi připravili bratři Sajjidovci a nizám jen čekal na vhodný okamžik, aby se pomstil.<ref>Strnad a kol., s. 520.</ref> Roku 1720 došlo mezi sajjidovskými a nizámovými vojsky k bitvě, ve které byl Husain Alí zabit a Andulláh Chán poražen.<ref>Strnad a kol., s. 521–522.</ref>

Mughalská říše byla nyní ze severozápadu zcela nechráněna před nájezdy nepřátel, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Nástupce Nádir Šáha, [[Afghánistán|afghánský]] vládce a zakladatel [[Durránská říše|Durránské říše]] [[Ahmad ChánŠáh AbdalíDurrání]] na Mughaly zaútočil roku 1748. Mughalové jen s velkým štěstím nápor afghánských vojsk odrazili.<ref>Strnad a kol., s. 528.</ref> Ještě roku 1748 zemřel Muhammad Šáh a na jeho místo nastoupil mladý a stejně bázlivý [[Ahmad Šáh Bahádur|Ahmad Šáh]]. Nedlouho po nástupu na trůn musel čelit novým vpádům [[Ahmad Šáh Durrání|Ahmad Šáha Durráního]], zakladatele [[Durránská říše|Durránské říše]], kterému radši postoupil obrovské území Paňdžábu i [[Multán]]u, než aby se s ním střetl v otevřeném boji. Tragická vnitropolitická situace způsobila, že se Ahmad Šáh zabýval spíše bojem s vlastní aristokracií, než s vnějšími nepřáteli. V roce 1754 byl císař oslepen a sesazen jedním ze svých dvořanů; trůnu se pak chopil [[Álamgír Šáh II.|Álamgír II.]], jeden ze synů [[Džahándár]]a.<ref>Strnad a kol., s. 528–529.</ref>

[[Soubor:Bahadur Shah Zafar.jpg|thumbnáhled|Jediná známá fotografie [[BáhádurBahádur Šáh II.|Bahádur Šáha II.]], posledního mughalského císaře, (kolemzde v britském zajetí (1858)]]

Álamgírův pokus o znovudobytí Paňdžábu skončil odplatou Ahmada Šáha Durráního; opět zcela vyplenil Dillí a nechal zmasakrovat hinduistické poutníky v [[Mathura|Mathuře]]. JelikožOslabená mughalská vojskaarmáda již neměla proti Šáhu Durránímu šanci na úspěch, ale postavila se mu spojenecká maráthská armádavojska. V pořadí třetí bitvě u osudného Pánípatu došlo až v roce 1761, kdy byla maráthská vojska podporovaná zbytky mughalské armády poražena a zmasakrována.<ref>Strnad a kol., s. 529.</ref> Na mughalském trůně mezitím roku [[1759]] vystřídal [[Álamgír Šáh II.|Álamgíra II.]] jeho syn [[Alam Šáh II.|Šáh Álam II.]] (vlády se ujal v roce 1759). Šáh Álam II. se ještě pokusil o zvrat v mocenském uspořádání Indie ve prospěch Mughalů, avšak decentralizovaná a vnitřně zcela rozvrácená říše se už nedokázala svým nepřátelům postavit.<ref>Strnad a kol., s. 530.</ref> Po neúspěšném pokusu ovládnoutvypudit BihárBrity z Biháru v roce 1764, bylkterý skončil porážkou císařského vojska, se stal Šáh Álam II. už jen loutkou jinýchv rukou svých dvořanů a politikůspojenců.<ref name="Strnad531">Strnad a kol., s. 531.</ref> Roku 1788 byl oslepen samozvancem Ghulamem Kádirem a odna trůn se mohl vrátit až s pomocí Maráthů. Od roku 1803 byl vzat pod ochranu Britů, kteří tak de facto převzali kontrolu nad zbytky mughalského panství. Šáh Alámův syn [[Akbar Šáh II.|Akbar II.]] (vládl 1806–1837) strávil svou takřka třicetiletou panovnickou kariéru jako penzionář [[Britská Východoindická společnost|Východoindické společnosti]].<ref name="Strnad531"/>

Poslední mughalský císař [[Bahádur Šáh II.]] nastoupil na trůn v roce 18381837. Podobně jako jeho předchůdce byl už zcela pod vlivem Britů a nedisponovaljeho žádnouvláda se omezovala pouze na město Dillí. Vzhledem k tomu, že nedisponoval faktickou mocí. Spíšese spíše než státnickým záležitostem se věnoval poezii, kaligrafii a hudbě.<ref name="Britannica:BahadurShah"/> V letech 1857–1858, v průběhu [[velké indické povstání|velkého indického povstání]], byl rebelujícími lidovými hnutími formálně postaven do čela odporu.<ref name="Britannica:BahadurShah">{{Citace elektronické monografie

}}</ref> [[Sipáhiové]] se s Bahádur Šáhem II. opevnili v [[Červená pevnost|Červené pevnosti]] v Dillí,<ref>Antonovová a kol., s. 366.</ref> kterou však Britové obklíčili a brzy dobyli. Povstalci byli krutě potrestáni, Bahádur Šáh zajat a jeho potomci zastřeleni. Tím nastal definitivní konec mughalské říše. Poslední mughalský vládce byl poslán do vyhnanství (a usídlil se v [[Myanmar|barmském]] [[Rangún|Yankounu]]). Tím nastal definitivní konec mughalské říše. Poslední mughalský, císařkde zemřel v roce 1862.<ref>Antonovová a kol., s. 367–368.</ref>

[[Soubor:AgraFortThe retouchedAgra Fort.jpgJPG|thumbnáhled|Vchod do [[Pevnost Ágra|pevnosti v Ágře]]; Ágra po dlouhou dobu byla hlavním městem mughalské říše]]

| jméno = Stephen Meredyth

| jméno2 = Herbert Leonard Offley

}}</ref><ref>Krása a kol., s. 109–110.</ref>

}}</ref> V čele mughalské říše stál císař, který měl rozhodující slovo ve všech oblastech řízení státu. Následníkem trůnu se mohl stát pouze příslušník císařského rodu.<ref name="Sarkar11">Siuli, s. 11.</ref>

I když se [[lichvářstvílichva]] neslučuje s ''[[Korán]]em'', v mughalské říši bylo velmi rozšířeno.<ref name="Antonovova265"/><ref name="Strnad470">Strnad a kol., s. 470.</ref> Vysoké částky si od poskytovatelů úvěru, kteří pocházeli hlavně z kastovní vrstvy [[banijové|banijů]], půjčovali jak nejvyšší státní úředníci, tak zemědělci, kteří potřebovali finance hlavně v době, kdy bylo třeba včas zasít. Banijové svými půjčkami pomáhali k oběhu peněz mezi nejnižšími vrstvami obyvatel a státní pokladnou.<ref>Strnad a kol., s. 471.</ref> Úroky půjček se pohybovaly kolem jednoho a čtvrt procenta měsíčně.<ref name="Strnad470"/>

[[Soubor:AudienzhalleDiwan-i-Khas-Fatehpur-Fatehpur Sikri India0013.jpgJPG|thumbnáhled|[[Fatehpur SikríSíkrí]] (2005)]]

Veškerá moc se v říši soustředila do rukou panovníka a jeho dvoru, takže hlavní město bylo i přirozeným mocenským a politickým centrem země.<ref name="Rai123"/> Hlavním městem mughalské říše byla z počátku [[Ágra]], kterou Bábur vydobyl od [[Lódiové|Lódiů]]. Akbar však začal počátkem 70. let 16. století s výstavbou nového hlavního města [[Fatehpur SikríSíkrí]] v [[Uttarpradéš]]i, odkud se chystal vládnout. Město se však ukázalo jako nevhodné z toho důvodu, že bylo příliš daleko od severozápadních hranic říše, odkud hrozilo největší nebezpečí útoku,<ref name="Rai123">{{Citace monografie

| jazyk = anglicky

[[Soubor:Schmuckkasten makffm V329.jpg|thumbnáhled|Slonovinová šperkovnice z počátku 18. století ]]

Už první císař Bábur, z jehož pera se dochovaly cenné ''Paměti'' (''Báburnáme'') psané v uzbecké [[turečtina|turečtině]], přizval ke dvoru do Ágry řadu učenců a umělců (hudebníků, výtvarníků, literátů, ...) z okolních zemí, kteří zde rozvíjeli různé druhy umění.<ref>Zbavitel a kol., s. 266.</ref> Pro neustálé válčení, které zaměstnávalo větší část indické společnosti, však k výraznějšímu rozvoji uměleckých oborů nedošlo.<ref name="Krasa110" /> Ani za Humájúnovy přerušované vlády nedošlo ke vzniku významnějších uměleckých památek a k plnému rozkvětu kulturního života mughalské říše došlo až za Akbara. Akbar, milovník učenosti a výtvarného umění, kulturu všemožně podporoval. V jeho době zažila rozkvět mughalská [[miniatura]]<ref name=":0">{{Citace periodika|autor = Krejčí Aleš|titul = Indo-perské umění|periodikum = Panorama KPVU|rok = 2014|strany = 18-1918–19|url = http://www.world-trend.cz/2014/11/indo-perske-umeni/}}</ref>, která byla nejdříve doplňkem literárních spisů, časem se však osamostatnila.<ref name="Krasa116"/>

[[Soubor:Taj_Mahal_Taj Mahal (south_view,_2006Edited).jpgjpeg|thumbnáhled|[[Tádž Mahal]], perla mughalské architektury]]

Mughalská architektura vynikala okázalostí, propracovaností a unikátní syntézou několika architektonických slohů, zejména [[Islámská architektura|islámského]], [[perská architektura|perského]] a [[Indická architektura|indického]].<ref name=":0" /> Náznaky míšení těchto architektonických stylů se objevily již v době dillíského sultanátu, avšak naplno se začaly prolínat až za dob Mughalů.<ref name="Krasa116">Krása a kol., s. 116.</ref> Jednou z prvních staveb mughalského architektonického slohu je [[Humájúnova hrobka]] v [[Nové Dillí|Novém Dillí]], jejíž stavba započala roku 1564. Město [[Fatehpur SikríSíkrí]], které bylo založeno roku 1569, již představuje jeden z nejvýznamnějších klenotů mughalského architektonického slohu. Vrcholným představitelem mughalské architektury však zůstává [[Tádž Mahal]], který nechal v první polovině 17. století vystavět [[Šáhdžahán]].<ref name="Britannica:MughalArchitecture">{{Citace elektronické monografie

[[Soubor:Sikh Gurus with Bhai Bala and Bhai Mardana.jpg|thumbnáhled|upright|[[Guru Nának]] (uprostřed) a další sikhští guruové (19. století)]]

U běžných obyvatel se těšila velké oblibě hlavně náboženská lidová hnutí, mnohdy vykazující synkretické prvky mezi indickou a arabskou tradicí. Za [[súfismus|súfijské]] řády (''[[taríka|taríky]]'') působící v mughalské říši lze jmenovat [[čistíja|čistíju]], [[nakšbandíja|nakšbandíju]] nebo [[kádiríja|kádiríju]]. Vedle těchto tradičních arabských hnutí koexistovala hnutí vycházející z indických tradic, a to především hnutí [[jóga|jógická]], [[bhakti]]ová, [[šaktismus|šaktická]], [[ráma]]istická nebo [[Kršna|kršnaistickákršna]]istická.<ref>Strnad a kol., s. 496–506.</ref> V průběhu 16. století se začala formovat nábožensko-sociální skupina, která v následujících staletích sehrála velmi významnou roli zejména v protimughalském odboji – byli to sikhové a jejich náboženství zvané [[sikhismus]]. Prvním [[sikhský guru|sikhským guru]] a zakladatelem sikhismu byl Guru Nának.<ref name="Strnad499-501"/>

FileSoubor:Weeks Edwin Lord An Open-Air Restaurant Lahore.jpg|[[Bazar]] u mešity v [[Lahore]].

FileSoubor:Weeks Edwin Lord Royal Elephant.jpg|Mughalský válečný slon střežící bránu velké mešity, [[Mathura]].

FileSoubor:Edwin Lord Weeks - The Taj Mahal - Walters 37316.jpg|Vyobrazení [[Tádž Mahal]]u.

FileSoubor:Street Scene in India.JPG|Mughalské jednotky nakupují měděné náčinnínáčiní v bazaru.

| příjmení = Antonovová

| strany =

| strany =

| jméno = Annemarie

| jméno2 = Burzine K.

[[Kategorie:VznikloStáty a území vzniklé roku 1526]]

[[Kategorie:ZanikloStáty a území zaniklé roku 1858]]