Inkvizice: Porovnání verzí

'''Inkvizice''', (zastarale) též '''inkvisice''' ([[latina|lat.]] ''inquisitio''; z ''inquaerere'' zjišťovat), nazývána často také „'''Svatá inkvizice'''“, byla právní instituce [[Římskokatolická církev|katolické církve]] či [[Španělsko|španělských]] a [[Portugalsko|portugalských]] [[panovník]]ů, která se měla vypořádávat s [[Hereze|herezí]] ([[kacířstvíHereze|kacířstvím]]m). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. [[biskup]], nebo osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor). neboPozději pozdějibylo jednotlivévyšetřování inkvizičníprováděno institucei jednotlivými inkvizičními institucemi.

| překladatelé = Milan Moravec

Všechny druhy středověké inkvizice byly decentralizované; jejich spravování příslušelo místním [[hodnostář]]ůmhodnostářům na základě směrnic vydaných [[papež]]em, avšak mezi jednotlivými institucemi inkvizice neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti jako později v [[novověk]]u. Existovalo vícero druhů inkvizice v závislosti na její působnosti a metodách. [[Historik]]ové je obvykle dělí na [[biskup]]skou a [[papež]]skou inkvizici.

První institucí středověké inkvizice byla tzv. '''biskupská inkvizice''', kterou ustanovil ve [[Verona|Veroně]] roku [[1184]] [[Papežská bula|bulou]] ''Ad abolendam'' [[papež]] [[Lucius III.]] ve spolupráci s císařem [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrichem Barbarossou]].<ref>Mráček, P., K.: ''Upalování čarodějnic a inkvizice'', Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, s. 35, {{ISBN |80-7266-229-5}}.</ref> Podle ní náleželo moci duchovní určit vinu (tedy vést i výslechy), "světskému rameni" pak stanovení a provedení trestu.<ref name="rys54">{{Citace monografie

| strany = 54-5554–55

| překladatelé = Milan Moravec

}}</ref> Tato inkvizice se zaměřila hlavně na [[Kataři|katarskou]] [[Hereze|herezi]] v jižní [[Francie|Francii]]. Zodpovědnými osobami byli sídelní [[biskup]]ové (proto také ''biskupská''). Z mnoha důvodů nebyla biskupská inkvizice příliš funkční. Biskupové často nesídlili ve svých [[Diecéze|diecézích]], avšak žili ve vzdálených městech (např. v [[Řím]]ě) a svou diecézi pouze navštěvovali. Během těchto [[Návštěva|návštěv]] však nezbývalo kvůli dalším [[povinnost]]empovinnostem mnoho prostoru pro důkladné inkviziční vyšetřování. Samotný inkviziční proces proto nebyl vždy efektivní. Další komplikací byla skutečnost, že podle buly ''Ad abolendam'' bylo povinností sdělit obviněnému jméno [[žalobce]]. To však často vedlo ke mstě ještě před samotným [[soud]]emsoudem.{{doplňte zdroj}}

Počátky '''papežské inkvizice''' jsou spojeny s reformním programem [[Čtvrtý lateránský koncil|čtvrtého lateránského koncilu]] ([[1215]]), který stvrdil [[exkomunikace|exkomunikaci]] [[valdenští|valdenských]] [[papež]]em [[Inocenc III.|InocenceInocencem III.]] Valdenské hnutí představovalo pro společnost své doby velmi destabilizující faktor a církev se tažením vůči [[hereze|herezi]] v této době snažila chránit jak svou nauku, tak i [[feudalismus|feudální]] společenské zřízení. Tato inkvizice byla pověřena výslovně úkolem odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů. Papež se rozhodl pro jmenování zvláštních soudců pověřených pronásledováním kacířů. Když neuspěla snaha biskupů, řízením byli většinou pověřovány nové [[žebravé řády]], které vznikly počátkem 13. století, [[dominikán]]i a [[františkáni]].<ref>Mráček, P., K.: ''Upalování čarodějnic a inkvizice'', Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, s. 30, {{ISBN |80-7266-229-5}}.</ref> Úkolem inkvizitorů byli pověřováni též [[papežský legát|papežští legáti]] a [[diecéze|diecézní]] [[Duchovenstvo|klérus]].{{doplňte zdroj}}

Obvinění z hereze nebo otevřené podpory heretiků mohlo být nebezpečné i pro [[Šlechta|šlechtu]]. Příkladem může být výprava proti [[languedoc]]ké šlechtě v roce [[1208]], kde jedním z [[důvod]]ů tohoto tažení byla otevřená podpora [[Languedoc|languedockélanguedoc]]ké šlechty vůči [[Albigenští|albigenským]] a její podíl na [[Vražda|zavraždění]] papežského legáta [[Pierre z Castelnau|Pierra zde Castelnau]].{{doplňte zdroj}}

Inkvizitoři obecně nevydávali heretiky k potrestání světskému rameni, pokud je k odvolání nepřiměli. Cílem inkvizitora bylo usvědčeného napravit. Známý inkvizitor [[BerardBernard Gui]], který patnáct let působil v okolí francouzského [[Toulouse]], odsoudil dohromady více než 700 obžalovaných, z těch bylo popraveno celkem čtyřicet dva. Poprava znamenala pro inkvizici přiznání porážky, že církev není schopna zachránit duši z hereze; tzv. ''salus animarum'', spása duší, byla deklarovanou motivací v působení církve.{{doplňte zdroj}}

Během 16. století bylo v [[Palermo|Palermu]] inkvizicí odsouzeno 660 osob, 22 upáleno.<ref>Tommaso Astrita, Mezi vodou slanou a svěcenou, str. 146, {{ISBN |80-7341-947-5}}</ref> Soudilo se převážně za čarodějnictví, kacířství a bigamii.{{doplňte zdroj}}

VětšinuJižní část [[Pyrenejský poloostrov|Iberského poloostrova]] ovládali [[Maurové]] a jižní část poloostrova obývali muslimové. Až do roku [[1492]] patřila [[Granada]] [[Maurové|Maurům]]. Velká města, zvláště [[Sevilla]], [[Valladolid]] a [[Barcelona]] měla velké židovské komunity. Židé tradičně sloužili aragonským králům. Ferdinandův otec, [[Jan II. Aragonský]] ustanovil jako svého dvorního [[astrolog]]a Žida, [[Abiathar Crescas|Abiathara Crescase]]. [[Pedro de la Caballeria]], ''[[marrano]]'' čili židovský konvertita, hrál významnou roli v uzavření Ferdinandova manželství s [[IsabellaIsabela Kastilská|IsabellouIsabelou Kastilskou]].{{doplňte zdroj}}

Celkem se vyhnání týkalo 200 tisíc Židů, mnoho z nich však konvertovalo. Kolem 100 000 uteklo do Portugalska a 50 000 do dnešního [[Turecko|Turecka]] nebo severní [[Afrika|Afriky]].<ref>Johnson, P.: ''Dějiny židovského národa'', ROZMLUVY, Řevnice 1996, s. 222.</ref> Desítky tisíc jich během vyhnání zahynulo. Vyhnání Židů ze Španělska vedlo ke vzniku komunity [[sefardští ŽidiSefardové|sefardských Židů]]. Dekret nařizující vyhnání byl odvolán teprve roku [[1858]]. Španělská inkvizice měla po vyhnání Židů volné ruce. Každý Žid ve španělských královstvích byl buď [[křest|pokřtěn]] nebo vyhnán. Pokud nadále praktikovali židovství, byli pronásledováni jako znovuodpadlíci.{{Doplňte zdroj}}

Inkvizici řídily sice církevní autority, avšak pokud byl obviněný opravdu označen za heretika, byl vydán světské autoritě k potrestání. K vynucení doznání se užívalo mučení, často hodně kruté. Trestem mohla být veřejná hana (nosení potupného šatu zvaného ''sambenito''), vyhnanství, ale také upálenísmrt upálením. TytoOdsouzenci, trestykterým bylyse vykonáványpodařilo veřejněuprchnout, bývali trestáni v nepřítomnosti zhanobením a upálením svého portrétu či sochy. Vynesení rozsudků a vykonání trestů bylo inscenováno jako okázalé a odstrašující veřejné divadlo (''auto-da-fé''), akteré trvalymohlo trvat i celý den. Obvinění[[Autodafé|Auto-da-fé]] byla spojena s bohoslužbami, procesími a jinými církevními obřady, cílem auto-da-fé bylo předvést moc církve a potupit či zastrašit její skutečné nebo domnělé protivníky. Hranice často bývala vyzdobena a její zapálení mohl vykonat namísto kata i člen královské rodiny či vysoké šlechty. Udání mnoha lidí přicházela z pomsty nebo ze snahy získat si přízeň koruny. Král sám stál za mnoha obviněními, neboť toužil po majetku či zemi těchto ''conversos''.

Inkvizice byla také použita na potlačování raného [[Protestantismus|protestantství]], [[Erasmus Rotterdamský|erasmiánství]] a ''[[allumbradosalumbrados]]'', v [[18. století]] také proti [[encyklopedisté|encyklopedistům]] a [[osvícenství]]. [[Čarodějnictví]] však na rozdíl od ostatních evropských zemí nebylo v zájmu španělské inkvizice, nýbrž spíše obyčejnéhosvětských lidusoudů a hlavně lidových pověr. Domnělé čarodějnice byly častošpanělskou inkvizicí zpravidla propuštěny nebo označeny za duševně choré.

Španělská inkvizice byla zrušena během napoleonské nadvlády ([[1808]] až –[[1812]]), ale byla znovu zřízena [[Ferdinand VII.|Ferdinandem VII.]], Oficiálněodsouzenci bylak zrušenasmrti však už po roce 1812 nebývali upalování, ale popraveni [[15. červenecGarota|15. červencegarotou]] nebo [[1834Poprava zastřelením|zastřeleni]]. Posledním odsouzeným k smrti byl učitel [[Cayetano RipoliRipoll]], který byl uškrcenpopraven garotou ve [[Valencie|Valencii]] [[26. červenec|26. července]] [[1826]] za hlásání osvícenských názorů a údajnou výuku [[deismus|deismu]]. {{Doplňte zdroj}} Oficiálně byla španělská inkvizice zrušena [[15. červenec|15. července]] [[1834]].

Mnoho postupů mučení, které se španělské inkvizici připisují, se nikdy nepoužívalo: mezi nimi např. [[železná panna]], které je užito až v [[protestantská reformace|reformovaném]] Německu. Podobně je to i s drcením prstů – toho se ve Španělsku neužívalo, na rozdíl od pronásledování katolíků [[William Cecil|Williamem Cecilem]] v Anglii za vlády [[Alžběta I.|Alžběty I.]]

Některé ze svých postupů zmiňuje Torquemada: např. vodní mučení (''tortura del agua''), při němž se vyslýchanému lila voda do úst, až se domníval, že se topí. Dále užíval tzv. ''garrucha'', kdy byly oběti zkrouceny ruce za záda a potom byla natahována. Ve Španělsku se v tomto období užívalo tzv. španělské židle, která držela vyslýchaného, zatímco se mu škvařila chodidla; není však jisté, zda ji užívala i inkvizice. {{Doplňte zdroj}}

Archivy španělské inkvizice zkoumají dnes historikové. [[Geoffrey Parker]] prozkoumal 49 tisíc případů mezi lety [[1540]] a [[1700]], tedy třetinu případů z této doby, a uvádí, že trest smrti byl vykonán u 776 z nich. Dřívější záznamy se nedochovaly stejně dobře, ale nepodporují obvyklou představu o krvavosti těchto procesů.{{Doplňte zdroj}} Jelikož se nezachovala úplná dokumentace činnosti španělské inkvizice, nezbývá než přesnější počty jejích obětí pouze odhadovat. Španělská inkvizice vedla v letech [[1550]]–[[1800]] přes 200 tisíc vyšetřování, v rámci nichž vydala celkem asi 3 nebo dokonce 4 tisíce rozsudků smrti. Odhadovaný počet obětí se u různých autorů liší, určitě však nepřekročil 10 tisíc. Po běsnění v prvních dvaceti letech fungování španělské inkvizice počet rozsudků smrti nikdy nepřekročil 4&nbsp; %. Jejím cílem nebylo zabíjet, nýbrž zastrašovat.<ref name="ryssmrt">{{Citace monografie

| strany = 89-9089–90

| překladatelé = Milan Moravec

Portugalská inkvizice během svého dvousetletého působení (do roku [[1760]]) vedla na 30 ticíctisíc procesů, v nichž bylo 1&nbsp;175 osob odsouzeno k smrti (dalších 633 bylo upáleno ''in effigie'', tj. "obrazně").<ref name="ryssmrt"/>

Papež [[Pavel III.]] ustanovil roku [[1542]] pod názvem ''Svatá kongregace obecné inkvizice'' stálou [[kongregace|kongregaci]] kardinálů, která se měla starat o integritu víry a zkoumat chybné a falešné nauky.<ref>Mráček, P., K.: ''Upalování čarodějnic a inkvizice'', Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, s. 41, {{ISBN |80-7266-229-5}}.</ref> Tento úřad byl nazýván též [[Svaté oficium]]. S touto inkvizicí je spojen např. proces s [[Galileo Galilei|Galileem]] v 30. letech [[17. století]] nebo rozsáhlá [[cenzura]]. Inkvizice vypracovávala a stále rozšiřovala [[Index zakázané literatury]]. Na něm například v [[17. století]] byla zhruba třetina české literatury.{{Doplňte zdroj}}

Význam inkvizice v novověku {{Doplňte zdroj}} zvolna upadal, jednak v souvislosti s [[protestantská reformace|protestantskou reformací]] a vzniku církví nezávislých na církvi římské, jednak s růstem moci [[absolutismus|absolutistických]] panovníků v [[17. století]], kteří již nebyli ochotni podřizovat se rozhodnutím inkvizice a dalších institucí papeže.

| strany = 7-87–8

| překladatelé = Milan Moravec

}}</ref> }}

| jméno = Paul

| odkaz na autora = Paul Johnson

| jméno = H.

* [https://web.archive.org/web/20050217084040/http://www.blisty.cz/2004/6/18/art18583.html Vatikán tvrdí, že inkvizice nebyla tak špatná] – Miloš Kaláb, 17.6.2004, Britské listy