Blaník (Fibich): Porovnání verzí

== Děj opery ==▼

Odehrává se v roce 1623.▼

=== 1. dějství ===▼

(Zasněžené [[Staroměstské náměstí]] v Praze před [[Kostel Matky Boží před Týnem|Týnským chrámem]]) Na náměstí přichází starý a churavý Domovít provázený svou dcerou Jarmilou. Chce zemřít zde na „svatém místě, kde vpila půda mučeníků krev“ (arieta ''Zde cíl mé pouti''). Jarmila se jej marně snaží odvést od chmurných myšlenek. Z otevřeného okna zaznívá veselý zpěv. Domovít se nad tím hněvá, Jarmila volá o pomoc. Z jednoho z domů vyjde Helena a nabízí svou pomoc. Když Domovít připomíná, že je kacíř, uleklá Helena se přiznává, že i ona potají zůstala věrna kalichu. Domovít vypráví o tom, jak se mu u Blaníka zjevila Bílá paní, nakázala mu jít na sobě nejsvětější místo a předat dívce, kterou tam nalezne – tedy Heleně –, kouzelný prsten. Ten když daruje svému milovanému, zajistí mu tím vítězství. (árie ''Tvým rukám, děvo plná vděků'')▼

Z chrámu je snímán kalich. Měšťané se scházejí a s lítostí to pozorují (sbor ''Hle tam! Hle kalich! Již kalich sňat a potupen''). Při tomto pohledu Domovít umírá. Zoufalá Jarmila volá znovu o pomoc, přichází Helenin milý, důstojný katolík Zdeněk ze Zásmuk, a její, kališník bratr Bořek s číší vína v ruce. Nosiči odnášejí zahalený kalich do radnice, Bořek však průvod s výčitkami a ironií zastavuje a odhaluje kalich k úžasu a dojetí davu (arieta Bořka ''Toňte v pláči, toť český kalich''). Sbor jej varuje, blíží se Bořkův otec, zemský sudí Jan z Dohalic. Mezi oběma muži nastává pruský střet, ve kterém Bořek povolává slávu kalichu a králi [[Fridrich Falcký|Fridrichovi]], až vyprovokuje Zdeňka – který v [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] bojoval na straně císaře [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda]] – k souboji, ve kterém hledá smrt. Zdeněk jej však jen zraní. Jan z Dohalic se svého syna zříká a proklíná jej, přes domluvy Zdeňka, Heleny a Jarmily (arieta Heleny ''''On na císaři snad se provinil'').▼

Hlasatel vyvolává, že kdo by zemřel v kacířství, nemůže být pohřben v posvěcené půdě. Jarmila prosí u Jana za tělo svého otce, ale ten je i v tomto nepřístupný a přikazuje odnést mrtvolu na křižovatku. Helena a Jarmila prosí sudího o milost, on a Bořek vyjadřují smutek, ale neústupnost (kvartetu se sborem ''Vpusť slitování v duši pohnutou''). Jan a Bořek se rozcházejí ve zlém, ačkoli je Zdeněk varuje před nesvorností (arieta ''Tak jako vy, tak rozklán národ náš!''). Jan z Dohalic ale odmítá: „a lépe nechť i národ zhyne hned, než bludem jedovým by hyzdil svět“. Ani Bořek nechce využít Zdeňkova nabízeného pohostinství, stejně tak Jarmila odmítne místo pro svého otce ve hrobce Zdeňkových předků a nechává ho odnést domů pod Blaník: Bořek i Jarmila odcházejí spolu.▼

Zdeněk a Helena si vyznávají lásku v nejtěžších časech (duet ''Prchni přede mnou, Heleno!... Miluji tě nad své štěstí… Jaká chvíle, v žalu svět''). Helena daruje Zdeňkovi prsten, jejž získala od Domovíta. V té chvíli se Zdeňkovi zjeví bílá paní a přes Heleniny protesty odvádí Zdeňka s sebou k Blaníku, kde, jak mu slibuje, nalezne spásu pro svůj národ a vlast (scéna ''Hle, jak mi kyne'').▼

=== 2. dějství ===▼

Krajina pod Blaníkem v první jarní zeleni) Pod Blaníkem táboří tlupa protestantských vzbouřenců vedených pánem Krištofem z Raedernu, jemuž byl zkonfiskován statek [[Frýdlant]] ve prospěch [[Albrecht z Valdštejna|Albrechta z Valdštejna]]; vzbouřenci se nyní věnují lupičským výpravám a jsou ubytováni v malé chalupě, jež patřívala Domovítovi (sbor ''Lup jen sám náš je cíl!''). Přichází vyčerpaná Jarmila a raněný Bořek. Vzbouřenci se dráždí Jarmilu a vysmívají se Bořkovi, Krištof z Raedernu se sám obou příchozích ujímá, a když se dozví, že jsou kališníci, přizve je k pitce (árie Raederna se sborem ''Jest kališník!... Ten zdráv buď, ten oplývej v blahu''). Bořek a Krištof si stručně vypráví své osudy a mladík se rozhodne připojit k protestantskému oddílu. jeho cílem je zejména osvobodit sestru, kterou otec nutí odejít do kláštera; to vyhovuje i Redernovi, který ví o Helenině kráse (duet ''Aj, vězte, zoufalý váš host je klet… Kde táhnem, vzpoura náš je sled'').▼

Bořek a Jarmila osamí u chýše. Z Blaníku se ozývá tajemná hudba. Jarmila mazáním a bylinkami léčí Bořkovy rány a uspává jej (duet ''Sám tu dlí! Toť chvíle vítaná!''). Objevuje se však i Helena, které se podařilo utéci za tmy otci, když ji touto krajinou odváděl do kláštera. Chtěla by usmířit otce a bratra (duet Jarmil a Heleny ''Prosby naše, prosby spojené''). Když však dorazí i Jan z Dohalic, Bořek na něj volá Redernovy vojáky. Místo toho se však propadají skály a Bořkovi se zjevuje vojsko blanických rytířů vedené Oldřichem z Rožmberka; Domovít přitom třímá svatováclavskou korouhev. Oldřich se ptá, zda Bořek je onen hrdina, kterého mu měla přivést jeho dcera Perchta (duet Rožmberka a Domovíta ''Jsi ty ten rek?''). Ale zatímco rytíři chtějí od hledaného hrdiny lásku a smíření, Bořek je odmítá: on žije pomstě. Rytíři mizejí.▼

Konečně na volání odpovídají Redernovi vojáci a po krátkém boji se zmocní zemského soudce i jeho dcery. Jan je propuštěn, Helenu však Krištof považuje za svou kořist. V obnovené půtce zažene Jan Krištofa na skalisko a svrhne jej se srázu, ale Helena s ním odmítá odejít a místo toho se uchyluje pod Bořkovu ochranu. Zmatek přeruší zjevení bílé paní, jež se vznáší ve vzduchu a přivádí za sebou Zdeňka ze Zásmuk. Helena se jej snaží zadržet, ale Zdeněk následuje beze slov pokyn bílé paní a vstupuje do nitra Blaníku, kam jej zvou hlasy rytířů.▼

=== 3. dějství ===▼

(Jeskyně uvnitř Blaníku) Uvnitř Blaníku spí rytíři, většinou starci v bílých řízách, i jejich bělouši. Přichází Zdeněk ze Zásmuk, kterému bílá paní slíbila, že zde najde spásu pro svou vlast. Nejprve hlasem, poté údery zlatého meče Oldřicha z Rožmberka budí Zdeněk rytíře ze spánku (árie ''Svaté ticho! Slyším dýchat hroby!''). Zdeněk blanickým duchům popisuje strasti, které zakouší vlast, zejména zášť a nesvornost (scéna se zpěvem Zdeňka a sborem ''Již tedy čas?... Zdaž vlast již v nejhroznějším hoři jest?''). Duch Domovítův by chtěl vyrazit na její záchranu, ale Oldřich jej zadržuje: podle věštby mají ještě dvě stě let čekat. Zdeněk je rozhněván a chce se vrátit na zem pokračovat v boji (''Ha, dvě stě let! Ó bílá paní, jak jsi svůdně lhala''). Bílá paní jej propouští, ale svěřuje mu věnec a zlatý meč. Nechť trpící vlast osvěží nadějnou zvěstí o Blaníku: národ nepovstane mocí zbraní, ale mocí lásky (árie, ke konci se sborem ''Zvěst, jížto nasloucháš… Národ náš, ten věčně nezahyne''). Zdeněk ještě na rytířích vymůže přísahu, že vlast bude spasena, a vrací se na zem.▼

(Proměna – scéna jako ve 2. dějství) Jarmila a Helena neklidně pozorují krajinu (duet ''Co zíráš v bouři v šeré údolí?''). Jan z Dohalic se vrátil se svými oddíly a pobil Redernovy muže, nyní vedené Bořkem. Helena má strach a současně vzpomíná na Zdeňka (árie ''Kde vzývat slitování?... Ó Zdeňku můj!''). Již je tu ale Jan z Dohalic a doráží na osamoceného Bořka. Helena a Jarmila jej berou v ochranu a Helena se snaží naposledy zprostředkovat smír otce se synem (kvartet ''Naposled, ó vezmi kletbu zpět!''). Když jsou oba neústupní, přiznává otci, že se sama drží kališnické víry. Rozzuřený Jan vidí vinu v Bořkovi a vrhne se na něj s mečem, Helena mu však zastoupí cestu a otec probodne ji. Helena se Zdeňkovým jménem na rtech umírá. Zatímco Jan, Bořek i Jarmila propadají zoufalství, přichází poselstvo, aby Bořkovi zvěstovalo královskou milost (sbor ''Nás boží vede ruka''). Jan však není k utišení a žádá Bořka, aby na něm vlastní rukou pomstil smrt své sestry; Bořek odmítá a je hotov ke smíru.▼

V tuto chvíli z hory vystoupí Zdeněk slavnostně přinášející zvěst z Blaníka. Nachází mrtvou Helenu, která za vlast bojovala ne zbraní, ale láskou. Vkládá jí do rukou zlatý meč a věnčí ji květy, které mu dala bílá paní. Helena ožívá svému milému v náručí. Všichni se radují a přísahají si smír a lásku (finále s arietou Zdeňka ''Smrti zřel jsem říš'', arietou Heleny ''Proč mi tak blaze'' a ansámbl ''Helena žije! Zdar tobě, reku!… Žijme v lásce, žijme v smíření'').▼