|
== Prozaická díla ==
* ''Dialogorum libri XII'' -– "Dvanáct knih rozhovorů", soubor deseti filosofických pojednání o některých otázkách praktické etiky a morálky. Navzdory názvu má většina částí díla podobu listu, jen ojediněle se v nich objevuje rozhovor s pomyslným protivníkem. Vznikly v různých obdobích Senekova života a nejsou seřazeny chronologicky. Nejstarší dochovaná sbírka těchto dialogů se nachází v Ambrosiánském kodexu z [[11. století]] (uloženém v Ambrosiánské knihovně v [[Milán]]ě). Jejich pořadí není chronologické, avšak jeho odůvodnění neznáme. Případné chyby způsobené špatným opisem autora kodexu byly opraveny v následujícím století. Níže uvedená datace je nejčastěji předpokládaná.
** ''De providentia'', O prozřetelnosti (roky 64-6564–65). Věnováno Luciliovi. Hlavní řešenou otázkou zde je, "proč se dobrým lidem dějí špatné věci". Odpovědí je to, že dobrému člověku se nemůže nikdy přihodit nic špatného, neboť vše "špatné" mu slouží k posílení a růstu.
** ''De constantia sapientis'', O důslednosti mudrcově (roky 55-5655–56). Věnováno Serenovi. Otázkou je, zda je moudrý člověk netečný k urážkám a neutíká se k hněvu. Odpovědí je, že není důležité není být, nebo nebýt něčím zasažen, nýbrž být, či nebýt poškozen.
** ''De ira'', O hněvu (3 knihy, rok 41). Věnováno bratru Novatovi. Tématem jsou lidské vášně, především hněv.
** ''Ad Marciam de consolatione'', Marcii o útěše (rok 37 nebo 40-4140–41). Věnováno Marcii, dceři [[Cremutius Cordus|Cremutia Corda]], která již po tři roky oplakávala smrt svého syna Metilia. Seneca se snaží dokázat, že smrt je pro člověka dobro a že ji má člověk přijmout s klidem jako jedinou jistotu, která jej čeká.
** ''De via beata'', O šťastném životě (rok 58). Věnováno bratrovi Gallionovi. Seneca napadá [[Epikúros|epikurejce]] a jejich tvrzení, že lidská blaženost spočívá v potěšení. Seneca proti tomu staví stoický názor, že lidská blaženost spočívá ve ctnosti a v životě v souladu s vlastní přirozeností.
** ''De otio'', O kontemplativním životě (rok 62). Věnováno Serenovi. Seneca opěvuje kontemplativní život. Na otázku, zda se má moudrý člověk podílet na politickém životě, odpovídá, že bohužel neexistuje stát, v němž by mohl moudrý člověk jednat podle vlastních principů. Dialogu chybí jak začátek, tak závěr.
** ''De tranquillitate animi'', O klidu duševním (rok 61). Věnováno Serenovi. Téma je podobné jako v dialogu ''De otio''.
** ''De breviate vitae'', O krátkosti života (roky 49-5049–50). Věnováno Paulinovi. Hlavní otázkou, kterou SEnecaSeneca řečí, je, zda je život skutečně tak krátký, jak si lidé často stěžují. Odpovídá, že život sám o sobě je dostatečně dlouhý; problém spočívá v tom, že lidé jej neumí žít a plýtvají svým časem. Je to tedy člověk sám, který si svůj život činí krátkým, neboť často "nežije", nýbrž jen "je".
** ''Ad Polybium de consolatione'', Polybiovi o útěše (roky 43-4443–44). Věnováno Polybiovi, osvobozenému otrokovi císaře [[Claudius|Claudia]], který truchlil pro smrt svého bratra. Objevují se zde klasická témata antické útěšné literatury: nevyhnutelnost osudu, zbytečnost bolesti a trápení se, výzva snášet selně a s klidem protivenství života. Dílo je však mnohem spíše nekritickou chválou na Claudia, aby Senecovi umožnil návrat z vyhnanství.
** ''Ad Helviam matrem de consolatione'', Matce Helvii o útěše (roky 42-4342–43). Věnováno matce Helvii. Seneca se snaží matce dokázat, že být ve vyhnanství není neštěstí, neboť pro moudrého člověka je vlastí celý svět a to, co jej činí šťastným, je ctnost, kterou mu nemůže nikdo vzít.
* ''De clementia'', O mírnosti; dvě knihy věnované [[Nero]]novi
|
