Počátky komorní hudby sahají už do [[renesance]], do doby, kdy se na [[Šlechta|šlechtickšlechtických]]ých dvorech rozšířil zájem o pěstování hudby. Seskupení různého složení tvořili hudebníci, najatí šlechtici pro své potěšení. Tento trend pokračoval až do [[klasicismus|klasicismu]]. Díla komorní hudby byla často psána jen pro zábavu domácích a neměla velkou hodnotu. V období klasicismu však vzniklo i mnoho kvalitních skladeb, mezi kterými vynikají hlavně [[Ludwig van Beethoven|Beethovenovy]] [[smyčcové kvarteto|smyčcové kvartety]]. V období romantismu si díla komorní hudby našla cestu z panských sídel i do [[koncert]]ních sálů. Navzdory tomu si komorní díla zachovala nadále nálepku povrchní hudby, takže někteří [[Hudební skladatel|skladatelskladatelé]]é nenapsali žádné dílo tohoto druhu ([[Richard Strauss]], [[Gustav Mahler]]). V dvacátém století došlo ke hledání nových východisek a byly zkomponovány různorodé skladby pro soubory rozličného složení. Revolučním dílem byl ''Pierrot lunaire'' [[Arnold Schönberg|Arnolda Schönberga]]. Mezi nejvýznamnější opusy jsou řazeny smyčcové kvartety [[Béla Bartók|Bély Bartóka]], které jsou považovány za důstojné nástupce Beethovenových mistrovských kvartetů.
